OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dražba (ne)viňátka - 5. kapitola

17.06.2012 (18:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1212×

Kapitola 4.

Už několik sekund jsem stála přede dveřmi a přemýšlela, co říct.

Najednou se ale dveře otevřely a z nich vyšla nějaká dívka.

„Ahoj,“ řekla mile.

„Ahoj. Je-je tam, Vincent?“

„Jo je, jen běž… Už je celý tvůj.“ Celý můj? To jako spolu spali?

Vešla jsem dovnitř a uviděla jeho smutnou prázdnou tvář, osvětlenou ze svíčky, u které seděl.

„Ahoj…“ otočil se hned na mě.

„Co tady děláš?“ zeptal se překvapeně.

„Přišla jsem za tebou…“

„Proč? Jestli něco potřebuješ, řekni si Fantasy nebo třeba grófovi!“

„Já ale nic nepotřebuju, to ty…“

Postavila jsem se před něj a posadila se mu na klín. Chvíli to vypadalo, že mi něco řekne, ale jen otočil hlavu nazpět ke svíčce a podepřel si hlavu.

„Dobře, chápu. Půjdu…“

Jen, co jsem vstala, chytil mě za ruku a taky vstal. Pár kroků jsem zacouvala od něj dozadu, než jsem narazila do knihovny.

„I když je tady spousty hraček, tebe mít nemůžu…“

„Co to znamená?“ zasmál se a poodstoupil.

„To, že i když jsem si tě koupil, nepatříš mi!“ Zase se otočil ke svíčce a založil si ruce.

„Jsem jeho jen kvůli mé síle?“ zeptala jsem se.

„Ne!“

„A proč teda?“

„To je dobrá otázka…“ Chvíli se na mě zahleděl upřeným pohledem, ale potom bez sebemenšího slůvka odešel. Nechal mě tak samotnou a zmatenou…

Chodbou jsem bloudila jako němý duch.

Vrátila jsem se nazpět k Fantasy.

Na nic se mě díky bohu neptala. Z mého pohledu asi pochopila, že by měla být raději ticho.

„On a Olivares jsou jediní muži tady?“ protrhla jsem ticho.

„Ano… Mají to ale pech, co? Nic víc než nás si přece nemůžou přát…“ zase po mě mrkla, ale já jen odvrátila zrak. „Z tvého výrazu mi asi správně došlo, že jste si moc nepovídali, že?“

„Ne, to ne…“

„Teď se tím netrap a pojď, zamnou.“ Natáhla ke mně ruku a ve společném objetí jsme padly do měkkých peřin.

 
Olivares a Vincent

„Copak se děje, bratříčku? Proč nejsi s nějakou holčičkou? Vždyť jich máme plný hrad…“ zeptal se vážněji bratra, Olivares.

„Jako bys nevěděl…“ ohlédnul se po něm naštvaně a dál se snažil věnovat knize před sebou.

„Já ji nechci, klidně s ní buď.“

„Nechceš? Tak co potom znamenají ty doteky a pohledy?“

„Možná se mi líbí, ale to každá tady. Jde mi jen o to, abych odtud vyhnal Ikebaru…“

„Proč vlastně?“ Vincent zavřel knihu a položil ji na stůl před sebou.

Dlouze se podíval po svém bratrovi, ležícím na posteli a hned na to na šedé mraky na obloze.

„To je jedno, proč! Zítra odejde a už o ní neuslyšíme. Je to prostě obchod…“

 ♦  ♦  ♦  

Tento týden byl opravdový ráj.

Olivares hned po odchodu Ikebary taky odjel. Fantasy mě konečně představila i dalším ´šikovným´ děvčatům a ty mě zahrnovaly láskou trojnásobně.

S Vincentem jsme se sice pár dnů ještě nebavili, ale už se na mě alespoň začal usmívat.

To, že gróf odjel, byla příležitost pro mě a Vincenta…

♦  ♦  ♦ 

Ležela jsem nahá na břiše před hřejícím krbem.

Dlouhé tkáně z koberce laskaly mé tělo jako Fantasyniny ruce.

Několik metrů ode mě seděl polonahý Vincent a četl zase jednu z knih.

Byli jsme tady sami a nikdo nás nemohl rušit. Konečně…!!!

„Nechceš si už přestat číst?“ zeptala jsem se a otočila se tak k němu na bok. Chvíli nic neříkal.

„Jen tu kapitoly dočtu,“ usmál se na mě a ještě chvíli se věnoval knize.

„Kam vlastně tvůj bratr jel?“

„Takže…“ odtrhnul se okamžitě od řádků. „Fantasy má opravdu prořízlý jazyk.“

„Asi jo.“ Usmály jsme se na sebe.

Vstal, čupnul si přede mě a já k němu natáhla hlavu jako poslušný pejsek.

Čekala jsem, že mě políbí, ale on si mě jen místo toho pohladil a odešel vrátit knihu do menší knihovny -  kterou měl ve svém pokoji – kousek ode mě.

Jemné stíny hořících plamenů, byly na zdech a okolním nábytku tak okouzlující.

„Pojď ke mně…“ šeptla jsem jemně, lehla si na záda a levou rukou odhodila vlasy pode mnou. On však namísto toho popošel k oknu a zadíval se do širého - měsícem ozářeného - moře.

„Mám lepší nápad,“ řekl po chvíli. „Nechceš si jít zaplavat?“

„Zaplavat?“

„Ano. Dnes je krásná noc.“

„Když já nevím… Venku je zima a tady takové teplo.“

„Pojď, nebudeš litovat.“ Cosi se mu v očích zablesklo.

Souhlasně jsem teda přikývla a vstala. Přehodila jsem přes sebe hrubší látku a vyšli jsme společně - ruku v ruce - z hradu.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dražba (ne)viňátka - 5. kapitola: