Dům na pobřeží 3 • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh docenta matematiky, který neříká vše.

03.03.2021 (10:00) • Kate3 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 575×

Richard

Jeho vnímání Nicholasovy nemoci a zhoršujícího se stavu se měnilo od odmítnutí přes vztek, přijetí až po úplné zapojení se do péče o něj. Když Sophia zemřela, chvíli se ještě snažil sám. Nechal práce na univerzitě v Athénách a plně se začal synovi věnovat. Brzy ale zjistil, že nebude možné, aby se o něj dokázal starat bez další pomoci. Prvně využíval péče ošetřovatelky, která do jejich bytu docházela a pomáhala mu s Nichem. Nebyl už nejmladší a věnovat se celodenně synovi ho stálo mnoho sil. Někdo je ale také musel živit, proto si našel práci v suchém doku. Nechal své nadšení do matematiky za sebou, i když mu stále tato věda dávala smysl, a alespoň ve svých myšlenkách se zabýval matematickými operacemi. Vynaložil všechny síly, aby zapadl do skupiny chlapů, kteří z rozdílných důvodů vyplouvali i na dlouhé týdny na moře. Rybařili a poté si na břehu opravovali své lodě. Zatím pomáhal s opravou těch menších a později ho zaučili i na ty středně velké, které potřebovaly starostlivější péči.

Občas ho vzali s sebou na moře. Vzpomínal na Hemingwayova Starce a moře a s některými popsanými skutečnostmi by se snad i ztotožnil. Myšlenky si rovnal i při práci. Snažil se zapomenout na to, že mu zemřela žena a on zůstal na syna sám. Nechával odplout své pocity stejně snadně, jako rybáři odráželi své lodě od břehu. A šlo mu to stejně těžce, jako když lovci ryb vytahují plné sítě. Myslel na ni. Každý den. Houpání lodi ve vlnách mu připomínalo noci, kdy ji kolíbal v náručí a líbal její bělostné čelo. Byla pohublá a křehká. Vypadaly jí všechny vlasy i obočí. Sebemenší dotek ji bolel. V závěru už se nemohla ani udržet na nohou.

Byla statečná. Bojovala do posledních chvil a nutila ho, aby za ni dohlédl na Nicholase, až tu nebude. Ona se o něj snažila starat ze svých posledních sil, ale nad zákeřnou nemocí vyhrát nemohla. Měsíce si vyčítal, že ji nedokázal zachránit. Ale bylo to vůbec možné? Do smrti si bude vyčítat, že se sám nezvládl postarat o svého syna. Cítil, že mu síly ubývaly, i přestože mu nebylo ještě ani šedesát.

Od mládí mu bylo vštěpováno, že muž je hlavou rodiny a má se o ni postarat, zabezpečit ji. V tomto zklamal. Nezvládl svou úlohu. Jeho rodina se mu v podstatě rozpadla před očima. Ne tolik jeho vinou, jak si už dokázal přiznat, ale stále mu chyběla Soph. Toužil zase slyšet její hlas, podívat se do moudrých očí a zaslechnout, jak se směje jeho nevrlému brblání u opravování písemných prací. Chtěl znovu ucítit něhu, se kterou se o něj i o Nicha starala. Někdy večer, když dřímal v křesle s novinami rozloženými na břiše, jako by cítil vůni řeckých jídel a další chutných kouzel, které vytvářela v kuchyni. Pečený chléb pita a delikatesa, kterou si oblíbil už jako kluk, když ji vařila jeho matka, se jmenovala musaka. Sophia ji uměla však ještě lépe. Taky mu od ní víc chutnala. Ale na matku raději vzpomínat nechtěl.

Na moři si přehrával v mysli společné výlety, šťastné chvíle, kdy bylo zrovna Nichovi relativně dobře. V dětství to byl veselý kluk, jeho nemoc se projevila až později. Ke zhoršení přispěla i smrt Sophie. Kolik toho ten citlivý hoch musel dostat v životě do vínku? Zlobil se kvůli té nespravedlnosti. Proč zrovna jeho syn?! Ale nemohl dělat vůbec nic. Jen se pokořit a právě s pokorou přijímat vše, co mu život připravil.

Ve svém bytě byl sám. Cítil se osaměle a chyběl mu někdo – v podstatě by byl rád za kohokoliv – s kým by si mohl popovídat. A tak dny ubíhaly, měnily se v týdny, ty v měsíce, až uběhlo několik let. Litoval toho rozhodnutí, ale muselo se to stát. Nicholas musel dostat ústavní péči. Vybral příjemné, pokud to lze o takovém místě říci, zařízení. Ústavní zahrada byla veliká, krásná a plná zeleně, o kterou se starali podobně starostlivě jako o pacienty. Snažil se chodit za ním každý den. Často bral Nicha na zahradu na sluníčko, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Nevěděl to, ale myslel si, že mu to udělá dobře. Jemu samému to dělalo dobře určitě a měl ty chvíle rád. I když sám byl venku při opravování lodí celé dny. Na zahradě byl s Nicholasem a na ničem jiném nezáleželo. Za tou zdí by uměl žít. Pryč od všeho. Uzavřen před světem a možná i před sebou samým. Jeho noční myšlenky neměly daleko od toho, aby strávil zbytek života v ústavu.

Toho dne, když měla přijet ona, dostal jeho syn další záchvat. Nemohl za ním, protože se musel kvůli vyřízení nejdůležitější formalit setkat s ní. Zpozdila se kvůli změně letového plánu z důvodu špatného počasí, což samo o sobě nebylo nic zvláštního, ale pro něj to znamenalo, že nemohl být s Nichem, který ho potřeboval. Možná i to byl důvod, jak se s tím vším zkoušel vyrovnávat. To jeho nevrlé chování. Už dlouho neuměl zvládat svůj vztek, jeho žena ho vždy uměla dokonale uklidnit. Sedla si mu na klín, hladila ho po třídenním strništi a pak mu přejížděla palci po spáncích. Ale Sophia tu už nebyla.

A tak to schytala ona. Studentka jeho sestry, kterou nenapadlo nic lepšího, než mu sem poslat hosta, když byl v tak složité životní situaci. Však jí za to ještě vynadá. Jeho starší sestra Lenka vždy uměla vstoupit do vašeho života překvapivým způsobem, i přestože byla více než tisíc kilometrů daleko. Měl ji rád. Svým způsobem. I když se oba narodili v jiné zemi.

A teď se tu objevila ona. Mladá žena, snad ještě dívka, která ač to na sobě nedávala znát, působila nezkušeně. Ne tak životem, ale měla v sobě něco jemného. Něco nevinného, co ho v podstatě děsilo a zároveň ho to určitým způsobem zajímalo. Potkal mnoho žen a těch, které studovaly matematiku nevyjímaje, ale možná ještě žádnou, z níž by vyzařoval navzdory jisté dávce roztržitosti zvláštní klid.

Nikdy nebyl příliš dobrý pozorovatel, ale zachytil na ní ještě něco. Viděl, že se to snažila skrýt, ale když nedávala pozor, všiml si jejího smutného pohledu, který věnovala temnému moři. Netušil, co za ním je, ale znepokojovalo ho, že tak mladá žena mohla zažít nějaké příkoří. Když si on ve svém věku prošel vším možným, bylo to bolestivé, ale také pochopitelné. Ale u ní si to nedokázal představit. Jeho studentky v Čechách i v Řecku byly většinou veselé a plné života, hýřily a užívaly si život plnými doušky. Ona byla jiná.

Samozřejmě, že si o ní zprvu myslel, že je jedna z těch cizinců, kteří přijedou navštívit řecký ostrov jen pro to, aby vypili co největší množství alkoholu, seznámili se co nejdůvěrněji se zajímavými lidmi a zase odjeli. Setkával se s tím dennodenně, proto měl vůči ní předsudky. Poznal však, že ona taková není. Aspoň pokud mohl soudit z několika málo hodin, kdy spolu mluvili. Ptala se na historii a obdivovala přírodu. Viděl, že ji zvláštním způsobem uklidňuje šumění moře, jako jeho uklidňovalo šumění větví stromů v zahradě Nichova ústavu.

Slečna Kaštánková byla přitažlivá mladá žena. Už jen myšlenka na to hodnotící slovo mu způsobovala nevolnost. Měl pocit, že zrazuje svou ženu, když takhle přemýšlel. Nemohl si toho však nevšimnout. Slíbil si, že všechno to, co se mu honilo hlavou ohledně studentky historie, musí zase rychle zapomenout. Atraktivita však nebylo to, čeho si všimnul nejdříve. Zaujalo ho něco jiného. Uvědomil si, že ona svých půvabů nevyužívá. Tak, jak to ženy, se kterými se setkal, často dělaly. Ona o svých křivkách možná ani nevěděla. To zhodnotil jako obdivuhodné.

Nechtěl si však nic namlouvat a ani mu to nepřišlo vhodné. Sophia mu stále chyběla. Pokud by měl popsat svůj postoj k Magdaléně a její chování, řekl by, že je pouze zdvořilým hostitelem a ona že je milá na všechny bez rozdílu. On nebyl žádnou výjimkou.

Zamračil se a hřbetem ruky si utřel pot z čela. Tyhle myšlenky musí skončit. Pracovní triko měl okamžitě špinavé, ale byl k tomu lhostejný. Ještě mu zbývalo opravit jednu loď a pak mohl jít domů.

„Nejseš nějakej zasněnej, docente?“ houkl na něj jeden z rybářů řecky, když uvazoval loďku u břehu. Richard nad tím mávl rukou. „No jo, moře,“ pokýval hlavou opálený muž s pohledem upřeným na vodní hladinu a šel si za svým.

Za nějaký čas měl Richard hotovo a zvedl se k odchodu. Doma si dal rychlou osvěžující sprchu. Vycházel zrovna z koupelny, když mu zazvonil telefon.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dům na pobřeží 3:

4. Kate3 přispěvatel

04.03.2021 [17:32]

TajemnáKvětáčko, Emoticon děkuji za tenhle dovysvětlující komentář. Jestli chceš komentovat a číst i nadále, vůbec ti nebudu bránit. A budu i ráda. :) Něco na tom, co říkáš, je legitimní a v pořádku, pravdivé. Možná jsem mohla ty jeho myšlenky dát až později, no nevadí. Myslím, že s tím něco udělám i dál.
Ano, jsou to jeho myšlenky, chtěla jsem to ozřejmit až nakonec kapitoly právě tím, že on si tam v pohodičce opravuje loď a zatím se mu tohle honí hlavou. Emoticon
A rozumím, že to není úplně tvůj žánr, ale mám tu pár historických povídek, třeba Pouta války, nebo Všechno, anebo nic, kdybys chtěla, tak si je můžeš přečíst. Ale nenutím.
Ještě jednou díky za dovysvětlení a zkusím to postupně zlepšovat, co mi radíš. Asi to je celé tím, že prostě tuhle povídku beru jako relax, tak píšu tak volněji.
PS: Četla jsem poslední kapitolu tvého Ukradeného světa a moc se mi líbila. Emoticon Ve včerejším toužení po odpočinku mozkových závitů jsem začala psát kratší FF na HP - Snamione povídku. Svým způsobem mne tyto 2 postavy vždy fascinovaly a tak uvidím, co z toho bude.
Zatím se měj hezky a přeju hodně zdraví!

3. TajemnyKvetak přispěvatel

04.03.2021 [16:54]

Asi to špatně vysvětluju. Mně přijde skvělé, že by jejich oťukávání mělo trvat dlouho. Klidně skoro celou povídku. Asi bych chtěla být jako čtenář na podobné úrovni jako Magdalena, tedy ho odhalovat postupně, ne aby na mě většina Richardových důležitých věcí z minulosti byla takhle vyvalena v jedné kapitole, která navíc z dějového hlediska nic nemění a jen prostě mě, jako čtenáře, staví do úplně jiné pozice, než jsem byla v kapitole předchozí a než je Magdalena, což je právě škoda. Richard úplně v klidu mohl být velmi tajemnou postavou, nad kterou se já rozčiluju "proč je tak protivný?!" a pořád čtu dál, protože to chci zjistit. Říkáš, že nechceš hned čtenářům představit všechno, ale přijde mi, že jsi nám toho najednou ukázala hrozně moc a to je právě to, co mi úplně nesedí. Chápu, že jsi chtěla napsat tok jeho myšlenek, ale třeba mně hrozně dlouho nedošlo, že o tomhle všem přemýšlí, zatímco pracuje na opravě nějaké té lodi. Neviděla jsem vůbec to spojení s vnějším světem a tak to na mě působilo spíš jako autorská poznámka k původu postavy, kterou ale čtenáři vlastně neměli číst.
Určitě neříkám, že v povídce je "všechno špatně", tak to prosím tě neber. Vždyť jsem ti vyloženě řekla, že některé části jsou velice pěkné. Každá kapitola mi zatím stála za komentář a každou jsem zatím četla, i když to není můj oblíbený žánr. (Romance nemám ráda, protože když je povídka postavená jen na vznikajícím vztahu, málokdy se tam dá napsat něco originálního a nečekaného)

Jestli Ti mé komentování vadí nebo Tě demotivuje, příště se zdržím a nechám si názor pro sebe. Rozhodně si ale nemyslím, že by byla povídka špatná, jen se prostě snažím zamýšlet nad tím, co by mohlo být ještě lepší. Taky píšu už mnoho let, tak mám asi tendenci moc do toho kecat a rejpat. Omlouvám se.

2. Kate3 přispěvatel

04.03.2021 [15:39]

Kvetaku, přijde mi to jako divné oslovení, ale asi si musím jen zvyknout. Promiň. Emoticon
Všechno, o čem píšeš, přijde, ale chtěla jsem napsat kapitolu z jeho pohledu, protože jsem potřebovala vysvětlit, proč to jejich "oťukávání" bude trvat tak dlouho. V životě taky člověk, který zažil těžké věci, se z nich často nedokáže vymotat snadno, natož, aby je někomu sděloval, někomu cizímu, navíc v podstatě studentce, která je přece jen o několik let mladší. A taky hlavně tam nejsou všechna fakta, pořád ještě za tím příběhem něco je, ale nechci sdělit vše, na což si teď v podstatě stěžuješ, že je to všechno hned a narychlo.
Richard byl hodně nejasnou postavou, proto jsem chtěla vysvětlit, co se stalo, a co ho bude držet nějakou dobu od Magdaleny dál. A taky vysvětlit jeho chování, aniž bych to vypouštěla z jeho úst, protože cítím, že by to pro něj bylo příliš těžké. A že je to stále bolavé. A neboj, hlavní hrdinka se vše dozví, jen je toho v Richardově minulosti víc, než by na první, ale i na více rozhovorů dokázala snést. A ani čtenářům jsem to nechtěla hned představit všechno.
BTW: Romance je špatná? Emoticon Já začala psát tuhle povídku, abych si odpočinula, už je toho kolem nějak hodně. Takže u ní relaxuju a zachovávám si psychické zdraví. Ale pořád si stojím za tím, že to není jen prvoplánová romance, jen jsem se spolu s postavami ještě úplně nedostala k odkrývání dalších tajemství.
Jinak mi tedy přijde, že cokoliv udělám v této povídce, je špatně. Buď jsou emoce moc vyhrocené, nebo popis Richardova života předkládán moc rychle a ve velkém celku, apod. Tak nevím, co dělám špatně. Už píšu pár let, tak snad to teda nejsou úplný blbosti všechny ty ostatní povídky. :D Jak jsem chtěla, aby tahle kapitola působila, tak by to měl být nějaký souvislý text Richardových vzpomínek a myšlenek, když pracuje na břehu a opravuje lodě.
No nic, tak jsem to tady vypotila všechno...
Děkuju moc za tvoje slova, posouvá mě to dál a díky i za pochvalu, i když chápu, že jsi z povídky nesvá. Emoticon Když už nebudeš chtít číst, tak to pochopím. Třeba by tě mohly zaujmout mé jiné povídky, když u téhle to pořád nějak nevychází.

1. TajemnyKvetak

04.03.2021 [13:13]

Hmmmm. Ráda bych řekla, že v tom vidím cokoliv víc než prvoplánovitou romanci, ale je to čím dál těžší. Mám pocit, že se to točí jen kolem vztahu těch dvou a jejich osobních "démonů minulosti", což mi trochu bere tu tendenci číst dál, ale uvidíme. Čte se to relativně pěkně, i když místy mi to přijde poněkud kostrbaté. Třeba ty části, kde píšeš o tom, proč byl na hlavní hrdinku docent protivný, když přijela - přijde mi, že tohle by bylo krásné a mnohem přirozenější řešit v dialogu, někdy když spolu byli sami a tak nějak postupně by si vysvětlovali ty své odlišné přístupy a zvláštnosti v chování... Hm, hm. Přijde mi, že jsou všechny ty důležitá fakta o Richardově životě předkládány čtenáři tak nějak moc rychle, v příliš velkém celku. Asi bych to ocenila víc po kouskách - a hlavně tak, aby se to dozvídala i hlavní hrdinka, protože takhle čtenář ví vše a ona nic, takže je vlastně v nevýhodě oproti čtenáři a to mi nepřijde úplně dobré.
Některé ty části se mi líbí moc. Stařec a moře, popis umírající Sophie, ten předposlední odstavec s "Nejseš nějakej zasněnej?" vypadá skvěle a tak hezky ten náročný text polidšťuje, ale celkově je to takové obojaké. Nejsem si úplně jistá, jestli se mi tahle kapitola líbí, nebo ne, asi tak. Emoticon

Přidat komentář: