OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 11.

28.05.2015 (13:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 425×

Benátky, rok 1449. Marco ve věku 17 let

Zaslechl jsem blízko sebe radostný dětský smích a tak tak jsem odložil brk a otočil se, aby mi moje malá sestřička mohla vyskočit do náručí, což zřejmě měla v plánu. Unikl mi o trochu těžší výdech, jak mi dosedla na klín, a mně samému se na tváři rozlil úsměv. „Copak vyvádíš?“ zeptal jsem se pobaveně. Byla zadýchaná, srdce jí divoce tlouklo.

„Schovávám se před Antoniem,“ oznámila mi. To už se náš bratr objevil ve dveřích mého pokoje.

„Tak tady jsi,“ řekl s pobaveným úsměvem na rtech. Cristina mi se směsicí výkřiku a smíchu přitiskla tvář na hruď. Záhy nato se začala otřásat a výskat, když ji lechtal, a pokoušela se dostat jeho ruce dál od sebe.

„Marco,“ postěžovala si a tiskla se ke mně, zatímco sebou zmítala v mém náručí.

„Hej,“ napomenul jsem ho, ale nedokázal jsem si zabránit v lehkém úsměvu, „tenhle útok není zrovna fér.“ Zašklebil se a přestal, pak mu v očích pobaveně zablesklo. Cristina vypískla, když ji lehce vyzvedl do výšky, ale on ji jen postavil na zem o kousek dál. Obezřetně jsem svého bratra sledoval, vyslal ke mně pohled plný jiskřiček. Tak jo, tohle se mi nelíbilo.

„Když myslíš…“ poznamenal. Už jsem tušil, co má za lubem, ale nějak jsem nestihl včas zareagovat, než přesunul svůj útok na mě.

„Hej, přestaň!“ smál jsem se.

„Sám jsi naznačoval, že bych si měl vybrat někoho rovnějšího,“ připomněl pobaveně. Skoro jsem se přerazil o židli, jak jsem z ní vstal ve snaze dostat se z jeho dosahu. Místo toho jsem skončil na zemi. A marně se snažil odrazit jeho útok. Cristina se mi rozhodla pomoct, ale i když jsme tak byli dva proti jednomu, nebylo nám to nic platné. On sám moc lechtivý nebyl.

„Basta!“ vyhrkl jsem uprostřed smíchu. („Přestaň!“) Konečně se mi podařilo zachytit jeho zápěstí a zastavit ho. I když možná jen proto, že mě nechal. Byl pořád jako malý, v jistých ohledech. A to mu bylo o dva roky víc než mně.

Zašklebil se, lehce se mi vykroutil a nabídl mi ruku, aby mě vytáhl na nohy. Z domu se ozvalo matčino volání a Cristina, které patřilo, vyrazila za ní, takže jsme tu zůstali sami. Antonio se po chvíli lehce opřel o zeď, zkoumavě se zadíval na papír na mém stole. Byl z části pokrytý mým písmem, pár čerstvých slov, než mě vyrušila hra těch dvou.

„Co to zase sepisuješ?“ zeptal se.

„Ale nic,“ mávl jsem nad tím rukou. Tuhle odpověď nepřijímal. Stejně dávno věděl, o co šlo. Vlastně nejspíš jako jediný. Moc se neslušelo, aby syn bankéře a tím pádem člen bohaté a uznávané rodiny měl jako koníček něco tak nesmyslného, jako já, takže jsem to příliš neroznášel. Jenže on se snad vždycky dozvěděl všechno.

Lehce rozhodil rukama, jako že se vzdává, když jsem mu papír vzal před očima, aby mi to nečetl. Pak se usmál.

„Má to něco do sebe,“ prohodil jako by nic, „Marii se ta tvoje poslední básnička líbila.“ Ztuhl jsem.

„Cosa?“ („Cože?“) Frustrovaně jsem vydechl, když jsem rychlým prolítnutím svých ostatních poznámek zjistil, že jedna chybí. „Já tě zaškrtím,“ vzdychl jsem, „ty se mi hrabeš ve věcech?“ Nedbale pokrčil rameny.

„Má to tady zůstat ležet bez užitku? Být tebou, bych byl rád. Slyšel jsi tu část, že se jí to líbilo?“ Promnul jsem si víčka.

„A předpokládám, že jsi jí řekl, že jsi to napsal ty,“ shrnul jsem svůj závěr vyvozený z toho, že jsem ho už prostě znal. Celý život.

„Nejdřív se rozčiluješ, aby se o tom nikdo nikde nezmiňoval, a teď zase, že jsem jí neřekl, že jsi to psal ty, nechceš se rozhodnout?“ A, jak jinak, to zase obrátil proti mně. Jo, tuhle reakci jsem taky čekal.

„Neměl bys svojí přítelkyni lhát.“ Teatrálně si povzdechl.

„Nebuď pořád tolik zásadový,“ napomenul mě. „Vždyť se nic nestalo. Dokonce ti to i vrátím zpátky, mám ten papír u sebe v pokoji. Musel jsem tu básničku přepsat, poznala by přeci, že to není moje písmo.“

„Mohl ses mě aspoň zeptat,“ namítl jsem znovu chabě. Zašklebil se.

„To bys mi to nedovolil.“ Tak to se trefil. Nebylo to určené k tomu, aby se to dostalo ven, ani v nejmenším. „Stejně nechápu, jak můžeš vymýšlet takové ódy o lásce, když se sám skoro bojíš se na nějakou jen podívat,“ poznamenal a já nepatrně zrudl.

„To není-“ začal jsem, ale vlastně bylo i štěstí, že nás vyrušila Cristina, která opět vběhla do mého pokoje, protože oba jsme moc dobře věděli, že v tomhle ohledu nemám zrovna moc slov na obranu. S tím vyjádřením to sice trochu přehnal, ale pravda byla, že jsem se ve společnosti krásných žen cítil dost nesvůj. Okouzlit je po prvních pár minutách konverzace svým vtipem a sebevědomým úsměvem dokázal dokonale jen můj bratr. Mě tahle schopnost zkrátka nějak minula. Radši jsem se spíš držel dál od téhle společnosti, abych ve chvíli nervozity neřekl nějakou hloupost. Vlastně proto, že mi to tím pádem tak trochu chybělo, jsem si to i nejspíš představoval aspoň tímhle způsobem.

„Jdeme, jdeme, už půjdeme!“ oznamovala nám naše sestřička nadšeně a já nechápavě svraštil obočí.

„Dneska se jdeme do ulic podívat na karneval, pamatuješ?“ připomněl Antonio. Benátský karneval…

„No… jasně,“ dostal jsem ze sebe a on mě obdařil lehkým úšklebkem.

„I když je to v tvojí hlavě asi zajímavé, zkus taky jednou za čas vnímat realitu, frattelo mio,“ mrkl na mě a jemně mě poplácal po rameni. („Bráško.“) Nervózně jsem se ošil a pak jsem se šel připravit.

Rychle jsem se převlékl a popadl masku, která byla při téhle události v podstatě nutností. Myšlenka karnevalu a masek se mi líbila. Jednou za rok se všichni lidé jednotně baví, ať jsou bohatí, nebo chudí. Podle mě by to tak mělo být stále. Jenže naneštěstí jen zakrytí tváře a ukrytí své pravé identity dokázalo zařídit, aby se všichni neohlíželi na původ a postavení a brali se navzájem jako sobě rovní. Proč lidská společnost nemůže držet spolu sama od sebe a bez nějakých podmínek? Vím, že já sám neměl na co si stěžovat, když naše rodina byla bohatá a nestrádali jsme, ale stejně mi tohle rozlišování, kdo bude žít lépe a kdo ne, připadalo nespravedlivé.

Cristina celou cestu na náměstí San Marco, kam jsme zamířili, nadšeně hopsala vedle našich rodičů, natěšená na oslavy. Když jsme tam došli, všude kolem už byla spousta lidí. Jako ostatně po celém městě. Ale zdálo se, že minimálně v téhle oblasti byla většina shromážděná právě tady.

Karnevaloví umělci předváděli pod noční oblohou svoje umění, hudba hrála. Můj bratr instinktivně zaznamenal kousek od nás hlouček dívek a jeho rty se roztáhly v úsměvu, i když o tom nejspíš sám nevěděl. Stejně tak mu asi z hlavy vypadlo i to, že si namlouvá Marii, že. Aspoň jsem si to myslel, než se s uličnickými jiskřičkami v očích podíval na mě a lehce hlavou kývl směrem k nim.

„Co takhle kdyby sis s nimi šel trochu popovídat?“ Ztuhl jsem.

„Já… radši zůstanu tady.“

„Codardo,“ zašklebil se. („Zbabělče.“) A pak mě chytil za ruku a přes můj nesouhlas mě odtáhl směrem k nim. „Zdravím, dámy,“ věnoval jim zářivý úsměv. Tři páry očí schované za maskami se otočily naším směrem, jejich majitelky se na nás usmály a oplatily nám pozdrav. Měl jsem chuť svého bratra přizabít. Ani nevím, jak se mu to povedlo, ale dotlačil mě k tomu, abych si šel s jednou z nich zatancovat, a pak zmizel v davu.

Tanec jsem zvládal. U tance se aspoň nemuselo mluvit… Tedy, zavést nějakou konverzaci by nejspíš nebylo na škodu a bralo by se to jako společenský takt. Ale kolem se rozléhalo tolik hluku, že jeden skoro neslyšel sám sebe. Byl jsem za to vlastně rád a jen se na svou taneční partnerku zdvořile usmíval.

Uprostřed jedné otáčky však moji pozornost upoutal někdo úplně jiný. Čokoládové oči lemované modrostříbrnou maskou, ve kterých se měkce odrážel oheň, se kterým předváděl kousky harlekýn opodál. Zamrkal jsem a snažil se opět začít soustředit svou pozornost na dívku přede mnou, ale při další otočce moje oči samovolně znovu vyhledaly tu neznámou. Srdce udělalo pár prudších úderů a já měl co dělat, abych zachoval zásady společenského chování a nadále alespoň předstíral, že svoji partnerku vnímám. Nenápadně jsem lehce natahoval krk, abych na dívku opodál mohl dohlédnout vždy co nejdříve a na co nejdelší dobu. A jakmile nastala vhodná chvíle, poděkoval jsem své společnici za tanec a… vydal se za ní. Nechápal jsem, proč to dělám. Prostě jsem jen potřeboval… chtěl… chtěl jsem jí být blíž.

Nějak jsem nepřemýšlel, co řeknu, jakmile se ocitnu před ní, ale nejspíš by mi příliš nepomohlo ani to, kdyby tomu tak bylo, protože jakmile si mě všimla a její pohled se spojil s mým, zadrhl se mi dech v hrdle. Vykoktal jsem pozdrav a otázku, jestli si nechce jít zatancovat. Zvláštní, najednou mi to nevadilo. Usmála se, nejspíš netušila, co se mnou ta skutečnost udělala.

„Con piacere,“ přikývla. („S radostí.“)

Potily se mi ruce. A najednou jsem pletl kroky. To se mi nikdy nestávalo. Nikdy jsem ale taky netančil s někým, kdo by mě… okouzlil. Ano, to bylo to správné slovo, i když ne dostatečné. Byl jsem dobrý tanečník. Teď jsem ale trnul hrůzou, abych jí náhodou nešlápl na šaty nebo neudělal něco podobně nešťastného, protože mě znervózňovala, zneklidňovala. Po každém jejím pousmání moje kroky zaváhaly. Pouhý její pohled působil jen o trochu mírněji.

Když skončila píseň, nedokázal jsem si představit, že by se už měla vytratit z mé blízkosti. Chtěl jsem s ní mluvit. Chtěl jsem o ní zjistit všechno, chtěl jsem… aby zůstala. Co nejdéle. Okolní hluk mi náhle nepřipadal tak úžasný, jako dříve.

„Nechtěla byste…“ začal jsem a lehce si olízl rty, když mi v ústech náhle vyschlo. „Nemohli bychom se jít projít? Někam, kde není tolik hluku…“ Přemýšlivě si mě prohlédla a mně očekáváním poskočilo srdce.

„Buona idea,“ přikývla nakonec. („Dobrý nápad.“) Zaplavila mě úleva.

Pomalu jsme odtamtud přešli o trochu dál od hlavního centra zábavy. Obešli jsme dóžecí palác, zastavila se na mostě kousek od něj. Hudba a hluk doléhaly až sem, ale nebylo to tu tak hlasité. Dívka, která mi učarovala, se lehce opřela o most a s obdivným výdechem se rozhlédla po nejbližším okolí.

„La bella Venezia,“ vzdychla, „nedivím se těm, kterým se toto město líbí. Sama cítím, že patřím k nim.“ („Překrásné Benátky.“)

„Takže… vy nejste odsud?“ vyvodil jsem z jejích slov jednoduchý závěr. Tedy, ne že mně by se moje rodné město nelíbilo. Ale z jejího tónu jsem zaslechl náznak nadšení, který se dá získat jen při prvních pohledech, prvním setkání s něčím, co vás nadchne. Mluvila o tomto místě se stejným něžným zalíbením, jaké ona sama probouzela ve mně. Co byly Benátky bez její přítomnosti…

Otočila se na mě a nepatrně přikývla. „Žiji u strýčka v Toskánsku. Teď jsme ale na pár dní přijeli sem… Aby mi ukázal zdejší slavnost,“ vysvětlila. Pár dní… V hlavě se mi v tu chvíli vynořila jediná otázka. Na jak dlouho? Pár dní před dnešním večerem, nebo… nebo tu ještě bude? Usmála se a její oči mě přelétly pátravým pohledem. „Jen do toho,“ pobídla mě. Nechápavě jsem zamrkal, krátce se zasmála nad mými rozpaky a věnovala mi delší pohled zpod řas. „Měl jste snad nějaký důvod pro to, abychom se odtamtud vzdálili, nebo ne?“

„Ach…“ vypadlo ze mě. „Ano… ovšem…“ odkašlal jsem si ve snaze utřídit si myšlenky. „Já… chtěl jsem s vámi mluvit… někde, kde je trochu větší klid.“

„Mluvit o čem?“ pobídla mě. Zaváhal jsem, nevěděl, co na to odpovědět. Jednoduše mluvit. Melodie jejího hlasu mi zcela stačila, klidně by mohla říkat ty největší nesmysly a já bych jí visel na rtech. Její rty… Až po pár vteřinách, kdy jsem nebyl schopný vnímat, jsem se napomenul a stočil oči jinam, ještě před tím jsem si povšiml, že jí lehce zacukaly koutky. Ano, byl jsem si vědom, že je na mně moje nervozita nejspíš vidět. I její úsměv byl však nejistý, stydlivý, křehký jako ona sama. Zároveň ale s jistým škádlivým nábojem, s náznakem skrytého hřejivého plamene. Mezi námi to byla stále ona, kdo měl navrch. A zřejmě si tu skutečnost užívala.

Těšily ji reakce, za které mohly vlny emocí vysílané do mého těla právě jí, nervozita, co mnou prostupovala, i když jsem se ji snažil skrývat. To, že na mě takhle působila její prostá přítomnost. Měl jsem však pocit… doufal jsem, že jsem v jejích očích zahlédl náznak podobné rodící se náklonnosti ke mně.

„Smím znát vaše jméno?“ zeptal jsem se nakonec, když pro mě ticho přestalo být únosné.

„Není účelem dnešní noci skrýt svou identitu?“ Měl jsem chuť zaúpět, nejspíš si neuvědomovala, co ve mně ta slova vyvolávala. Bylo to, jako by byla zahalená v oparu tajemství. Jenže já jej chtěl probourat. Chtěl jsem se k ní dostat tak blízko, jak jen to šlo, znát o ní všechno. Nechtěl jsem, aby byla dál tak neznámá. Toužil jsem znát jméno, které příslušelo kráse přede mnou. „Navíc,“ pokračovala po chvíli, „není snad slušnost, aby se muž dámě představil jako první?“ Nedošlo mi, že já sám se ještě nepředstavil.

„Il mio nome è Marco Bianchi da Venezia,“ sdělil jsem tedy ihned. („Jmenuji se Marco Bianchi z Benátek.“) Netušil jsem, že s prozrazením svého jména bude přesto dál otálet.

„Zkuste hádat,“ pobídla mě po chvíli. Nechápal jsem, proč se mě rozhodla tak mučit, ale přistoupil jsem na to.

„Lucia? Anetta? Paola?“ Vyjmenovával jsem všechna dívčí jména, která mi přišla na mysl, ale ona pokaždé jen s úsměvem zavrtěla hlavou. Vzdychl jsem a svraštil obočí v zamyšlení. V tu chvíli se opět ozval její zvonivý smích. Nechápavě jsem se na ni podíval.

„Jste roztomilý,“ oznámila mi jako vysvětlení. Když mi došlo, co právě řekla, potěšeně jsem se pousmál.

„Ma che meraviglia!“ ozvalo se náhle kdesi za mými zády. („No to se podívejme!“) Když jsem se otočil, můj bratr už se blížil k nám.

„Sul serio?“ povzdechl jsem si tiše sám pro sebe. („To myslíš vážně?“)

„Asi jsem tě podcenil,“ poznamenal, „nechám tě chvíli bez dozoru, a když se po tobě začnu shánět, tak zjistím, že jsi získal pozornost téhle milé dámy.“ To už byl u ní a představoval se. Překvapeně jsem zamrkal, když mi došlo, že mu to oplatila.

„Lieta di conoscerti. Prosím, říkejte mi Lisabeth. Lisabeth Wrightová.“ („Ráda vás poznávám.“)

„Piacere,“ usmál se. („Je mi potěšením.“)

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval z toho, že jsem se konečně dozvěděl její jméno – a jakým způsobem k tomu došlo. Pak jsem se do toho rozhodl vložit.

„Můj bratr už ale musí jít, že ano?“ významně jsem na něj pohlédl.

„Ale ovšem. Nebudu přece rušit vaši schůzku,“ odvětil mi.

„Jen si povídáme,“ sdělil jsem mu se skrytým napomenutím, aby to neřešil takhle nahlas, a s nepatrným zrudnutím. Nemyslel to špatně. Nebo možná myslel. Tak jako tak měl očividně radost, že se takhle začleňuju do společnosti, ale nechápal jsem, proč si mě kvůli tomu zároveň dobírá. Tímhle stylem mě tu Lisabeth za chvíli nechá a uteče.

„Desisti,“ poprosil jsem ho tiše, když mi došlo, že se chystá pokračovat v rozplývání se nad námi dvěma a ztrapňovat mě. („Nech toho.“) Kupodivu mě poslechl.

„Congratulazioni,“ poznamenal ale ještě se zašklebením směrem ke mně, tak abych to slyšel jen já, zatímco mířil odsud. („Gratuluji.“)

„Coglione,“ odvětil jsem mu na stejně tiché úrovni. („Pitomče.“) Bylo mi jasné, že tohle bude hlavním tématem ještě hodně dlouho. Krátce jsem si povzdechl, když konečně zmizel. „Mi dispiace,“ hlesl jsem. („Omlouvám se.“)

„Za co?“ nechápala.

„Za něj,“ osvětlil jsem. Tvář se jí rozjasnila.

„Ach. Non fa niente. Váš bratr je… milý.“ („To je v pořádku.“)

Milý. Můj bratr je milý. Že jsem se vůbec divil, on vždy dokázal okouzlit každou dívku, na kterou se jen podíval.

„Stalo se něco? Jste… náhle zachmuřený,“ ozvala se po chvíli. Nějak jsem nevěděl, co na to odpovědět. I když mlčet nebylo dvakrát slušné. „Řekla jsem snad něco?“ zajímala se. Vzdychl jsem. Mně ne. O to šlo.

„Proč jste tak otálela s tím sdělit mi své jméno a mému bratrovi jste jej ihned prozradila?“ zeptal jsem se nakonec na to, co mě trápilo. Nejistě se pousmála.

„Urazila jsem vás?“ V jejích očích se mihla skutečná obava. Urazila? Ne, to nebylo to správné slovo. „Řekla jsem mu jej proto, že on nemá jistotu, že se spolu ještě někdy uvidíme,“ začala pak a plaše na mě pohlédla. „Na rozdíl od vás… pokud budete chtít.“ Chvíli mi trvalo, než mi došel význam jejích slov.

„Davvero?“ ujišťoval jsem se. („Opravdu?“) Přikývla s úsměvem na tváři, když jí došlo, že předchozí zamračení zmizelo z té mé. Záplava štěstí se rozlila do mého nitra.

„E cosi bello qui,“ vzdychla po chvíli a opět se opřela o okraj mostu a zahleděla se do dálky, při těch slovech však krátce mrkla směrem ke mně. („Je tu tak krásně.“)

„Vero,“ souhlasil jsem, můj pohled spočíval na ní, když jsem zopakoval její pohyb a opřel se o most po jejím boku. („Že ano?“) Přes její rty přelétl lehký úsměv. „Lisabeth…“ začal jsem po chvíli uvažovat nahlas. „To není obvyklé italské jméno.“ Přinejmenším ne v téhle podobě.

„To ne,“ přisvědčila. „Také nejsem původem Italka.“

„Ma parli benissimo L´italiano,“ podivil jsem se. („Ale mluvíte výborně italsky.“) Krátce se zasmála.

„Děkuji,“ řekla. Pak se však v jejích očích objevil smutek. „Moji rodiče žili v Anglii, ale zemřeli, když mi bylo devět… Od té doby bydlím u strýčka tady v Itálii,“ osvětlila.

„To mě moc mrzí,“ vydechl jsem. V očích se jí zaleskl náznak slz, ale pak jen zavrtěla hlavou.

„To je v pořádku,“ ujistila mě. „Je to už dlouho… A strýček je na mě moc hodný.“

Bylo mi líto toho, že přišla o rodiče. Ale zároveň tu byl ten slabý hlásek, který mi říkal, že nebýt toho, nebyla by tu a já bych ji nikdy nepotkal. Napomenul jsem se za tak hříšnou myšlenku. Když se ke mně opět otočila, zdálo se mi ale, že v jejích očích se mihla podobná úvaha. Polkl jsem, lehce jsem jazykem přejel opět seschlé rty.

„Chtěl bych…“ začal jsem nesměle, ale ustal po tom jediném slově, když mi selhal hlas.

„Ano?“ pobídla mě. Zaváhal jsem.

„Vím, že je karneval, ale… Rád bych viděl vaši tvář,“ dokončil jsem nakonec. Její oči stále, stejně jako ty moje, lemovala maska. Bylo mi jasné, že kdybych spatřil její tvář v celé své kráse, ta nádhera by mě zaplavila. Už teď mi jen její oči, rty mátly rozum a znemožňovaly uvažování. Ale nedokázal jsem si v té touze zabránit. Nepatrně se zarděla.

„Možná se vám nebude líbit, co uvidíte,“ hlesla nejistě.

„O tom pochybuji.“ Usmála se. Po chvíli se jí v očích objevily drobné jiskřičky.

„Pouze pokud si svou masku sundáte první,“ navrhla. Lehce jsem se zašklebil.

„A jakou mám jistotu, že tentokrát to neudělám jako jediný?“ zeptal jsem se.

„Avete mia parola,“ vydechla a lehce naklonila hlavu na stranu, zatímco přišla ještě o kousek blíž. („Máte mé slovo.“) „I já bych ráda viděla tvář pod maskou…“ šeptla pak.

Zaváhala, ale otázku, jestli to není příliš troufalé a sluší se to, záhy nato hodila za hlavu. Natáhla ke mně ruce a její štíhlé prsty opatrně odstranily masku z mé tváře. Něžný úsměv se jí rozprostřel na rtech, jakmile opustila své místo. Sám jsem nepatrně pozvedl dlaně a po krátkém váhavém pohledu v otázce, jestli smím, jsem jemně odstranil tu její.

Unikl mi těžký výdech, jak mě naplno zasáhla její krása, které teď už nic nebránilo v cestě. Jemné, křehké rysy její tváře lemované dlouhými kudrnatými vlasy kaštanové barvy, které jí z jednoduchého účesu splývaly na záda. Vypadala naprosto nadpozemsky. Ztělesnění toho nejkrásnějšího, co jsem si dokázal představit…

„Jste nádherná,“ vydechl jsem dříve, než jsem si stačil rozmyslet, jestli se hodí skládat jí takové komplimenty sotva pár minut po našem setkání. Začervenala se a na její bledé kůži byly její rozpaky jasně vidět.

„Děkuji…“ Pak nepatrně znejistěla. „Asi bych se měla jít podívat, jestli mě neshání strýček,“ řekla, ale z těch slov jasně zaznívalo, že by tu nejraději zůstala.

„Slíbila jste mi, že se ještě uvidíme,“ připomněl jsem s nadějí.

„Pokud chcete, ano,“ přikývla s pousmáním.

„Kdy?“

„Zítra? Zde na tomto místě?“

„A che ora?“ („V kolik hodin?“)

„Řekněme ve tři? Máte čas?“

„To by šlo.“ I kdyby nešlo, tak bych to nějak udělal.

„Výborně, dohodnuto.“ Chtěl jsem ji doprovodit, ale odmítla to, a tak jsem se s ní jen rozloučil.

„A domani allora,“ usmála se. („Tak zítra na viděnou.“) Zdálo se mi, že se na naše další shledání těší stejně jako já.

Odešla a já se cítil… jednoduše skvěle. Měl jsem pocit, jako bych lítal, sám od sebe jsem se usmíval jako nikdy. Srdce mi divoce tlouklo a v každém úderu jako by se ozývalo její jméno. Tak tohle byla láska? Musela být… A byla ještě tisíckrát krásnější, než jak jsem si ji představoval.

Každou vteřinou se ten cit jen prohluboval. Zaplavoval mě až do poslední buňky, prostupoval do celého těla.

Odlepil jsem se z místa a zamířil pryč. Cítil jsem se lehký jako pírko. Tak dobře mi nikdy nebylo…                

------------------------------------

Lisabeth

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 11.: