OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 12.

02.06.2015 (16:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 389×

Jessica

Srdce mi poskočilo. Otevřel oči!

Hleděla jsem na něj a ani nedýchala. Konečně. Bylo pondělí, pozdní odpoledne, a Daniel se konečně probral, když jsem mu šla změřit teplotu. Zamžoural do světla lustru, omámeně stočil oči směrem ke mně. Mihl se mu v nich zvláštní odlesk, jen nepatrně pootevřel rty. Došlo mi, že stále úplně nevnímá nic kolem. Po pár vteřinách mu také víčka opět vyčerpaně klesla a on znovu ztratil vědomí…

Daniel

Stále ještě jsem snil? Když jsem rozlepil oči, zdálo se mi, jako bych před sebou viděl anděla. Nedokázal jsem ani vnímat tu ironii pojmenování, které mě napadlo…

Pokusil jsem se zaostřit na ženu ve zlatavém světle, které se odráželo od blond vlasů volně splývajících podél její tváře. Znal… jsem ji…? Měl jsem ten pocit. Jessica, napovědělo mi cosi. Zkusil jsem to slovo zopakovat, ale zůstalo jen u pokusu. A pak jsem opět ztratil ponětí o okolí…

Jessica

Teprve teď jsem zhluboka vydechla. Téměř jsem se podivila, jak jsem tak dlouho vydržela bez přísunu kyslíku. A po tváři se mi rozlil úsměv.

Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Celou tu dobu jsem byla neskutečně nervózní, rty mě bolely od toho, jak jsem si je uprostřed nešťastných myšlenek skousávala a snažila se uklidnit. Myslela jsem… Ne, věděla jsem, že jestli tu bude ještě dlouho jen tak ležet bez jakékoliv reakce, tak z toho zešílím. A on… on teď otevřel oči. Jen na sotva postřehnutelnou chvíli, ale stalo se to.

Měla jsem chuť nadšeně vyskočit do vzduchu. Tohle už zvládnu. Tím jsem si náhle byla naprosto jistá. Těch pár vteřin mě přesvědčilo o tom, že už se nesesypu. Že vydržím, vytrvám, dokud se neprobere úplně. I když i tak… Nezlobila bych se, kdyby si s tím trochu pospíšil.

-----

Krájela jsem kousky masa, abych je mohla osmahnout na pánvi, když mi zazvonil mobil. Otřela jsem ruce do utěrky opodál, přiložila si ho k uchu a přimáčkla ramenem. „Halo?“ ozvala jsem se, zatímco jsem pokračovala v přípravě večeře.

„Už jsi dostala rozum?“ následovala otázka mé milované sestřičky. Vzdychla jsem. „Takže ne,“ okomentovala to dřív, než jsem jí stačila nějak odpovědět. „Hele, schválně jsem se dívala na internet. A psali tam, že když se člověk z bezvědomí neprobere do pěti minut, tak je to fakt zlý. Když jsem u toho, mám pocit, že v některých případech, třeba po dopravních nehodách, se s dotyčným ani nemá hýbat. A to je určitě jen několik málo z kiksů, které jsme já a ty, teda hlavně ty, provedly. Vždyť jsme ho mohly zabít!“ Otřásla jsem se. To rozhodně nebyla příjemná představa.

„Díky Bohu, že se to nestalo.“

„To bylo myšleno jako ´tak bys mohla přestat blbnout a svěřit ho do péče odborníků dřív, než se tak stane´, víš?“ poučila mě. „Protože já odmítám, aby se ze mě stal spolupachatel a… Vážně, ségra, to si tam toho chlapa hodláš nechat napořád, nebo co?“ rozčilovala se.

„Zatím není mimo sebe tak dlouho,“ namítla jsem.

„Když jsem u tebe byla, tak jsi vyšilovala, a to byl mimo pár hodin,“ připomněla.

„Jo, jenže teď je to trochu jiná situace. Čas od času už se totiž na chvíli probírá. Odpoledne otevřel oči a od té doby někdy aspoň minimálně vnímá.“ Slyšela jsem, jak si odfrkla.

„Super,“ pronesla ironicky.

„Nezdá se, že bys z toho kdovíjak jásala,“ odhadla jsem.

„Ne, to si špatně vykládáš. Samozřejmě, že přímo skáču radostí z toho, že cizí divnej chlap leží na gauči v bytě mojí sestry, která se vzhledem k jeho občasnému vnímání okolí, hádám, definitivně rozhodla nepředat ho do péče nějaké k tomu kvalifikované osobě a namísto toho prostě počkat, až se probere úplně, naprosto ignorujíc ten fakt, že je to pořád cizí divnej chlap v jejím bytě.“ Protočila jsem oči.

„Předpokládáš, že jakmile přijde k sobě, tak mě praští lampou a uteče?“

„Nedělej si z toho srandu,“ napomenula mě. Dost zvláštní slyšet tahle slova zrovna od ní. „Vždyť ho vůbec neznáš, nemáš ponětí, čeho by mohl být schopný,“ připomínala. „Vím, že z nějakého důvodu odmítáš brát v potaz možnost, že je třeba nebezpečný, ale neuvažuješ racionálně, prostě tomu věřit nechceš, tak to přehlížíš, a to by se ti vůbec nemuselo vyplatit.“

„Nevím, čeho by byl schopný, ale pochybuju, že by se v nejbližší době dokázal zmátořit natolik, abych se mu nezvládla ubránit i já, což je co říct. Uvědomuješ si, že mluvíme o někom, kdo momentálně nemá sílu ani na to, aby udržel oči otevřené? Tedy… většinu času. Z toho se i pak bude dlouho dostávat. Spíš bych ho mohla tou lampou snadno umlátit já.“

„Jessie,“ napomenula mě se syknutím a já si povzdechla. Neměla jsem tuhle zdrobnělinu svého jména ráda. Nejspíš proto ji používala, když už ze mě měla nervy na dranc. „Zkus zapojit pro změnu mozek, prosím tě, aspoň na chvíli. Ty jsi přece z nás dvou vždycky byla ta chytřejší. Nemůžu uvěřit tomu, že nevidíš, jak šílená celá tahle situace je. Kdybych si někoho takhle přitáhla já, co bys mi řekla?“ Skousla jsem rty. „No?“ pobídla mě.

„Já nevím,“ odbyla jsem ji.

„Jo, tak to ti tak věřím. Jsem si jistá, že by sis pomyslela, že jsem šílenec, a poslala mi ho přímou cestou dostat k doktorovi, do nemocnice, kamkoliv.“ Asi čekala, jak na to zareaguju, ale i kdybych věděla, co na to říct, nedostala bych se k tomu. Tak trochu jsem se totiž přestala soustředit na to, co krájím, takže mě náhle probrala bolest na ukazováčku, do kterého jsem se naprosto geniálně řízla.

„Sakra,“ zaklela jsem spolu s bolestným syknutím, záhy jsem zanadávala znovu, protože mi při tom, jak jsem sebou trhla, spadl mobil na linku. Znovu jsem ho zvedla. Přesně ve chvíli, kdy se Cleo ptala, co se děje. „Dobrý, žiju,“ ubezpečila jsem ji a strčila prst pod proud vody. „Jen jsem se řízla nožem.“

„Ty vaříš?“ podivila se.

„Ne, představ si, že vyřezávám,“ odsekla jsem o trochu jízlivěji, než jsem měla v úmyslu. „I kdybych chtěla jít do restaurace, tak nemůžu,“ připomněla jsem zjevnou věc. Nechat ho tu samotného jsem vážně neriskovala.

„Bude tě mít na svědomí,“ mínila, „buď vykrvácíš, vyhoříš, nebo umřeš hlady. Vždyť ty bys někdy byla schopná spálit i zeleninový salát, kdyby to šlo.“ No, díky za důvěru ve mně vloženou. Nebyla jsem sice kdovíjaká kuchařka, ale…

„Zase tak neschopná nejsem,“ bránila jsem se. Až na to, že teď jsem evidentně neschopná najít v šupleti obyčejnou náplast, pomyslela jsem si, zatímco jsem očima přejížděla po jeho obsahu. Proč nemůžu mít tři ruce? V pravé jsem doteď držela mobil, na té levé se opět začala objevovat rudá kapka. Snažila jsem se tu skutečnost nevnímat, strčila jsem si prst do pusy a mobil na chvíli odložila zpátky na linku, abych měla tu nezraněnou ruku volnou k prohledávání obsahu šuplete.

„Pá… la… pol…“ Vzhledem k tomu, že jsem se přehrabovala v tom… ehm… velice inteligentně uspořádaném obsahu, tak jsem vážně neslyšela skoro nic z toho, co zrovna řekla. Kde, sakra… A, konečně. Vytáhla jsem náplast ven, odložila ji o kousek dál, bokem šuple zavřela a znovu si přiložila mobil k uchu.

„Cože to?“

„Říkám, že tomu nevěřím, protože jestli si nepamatuješ, tak jsi kdysi dokázala spálit i polívku,“ zopakovala mi to. „A to jde opravdu dost těžko vzhledem k tomu, že to znamenalo nechat vyvařit všechnu vodu, aby se ti pak k hrnci připálily nudle a zelenina.“

„To mi bylo deset, to se nepočítá,“ protestovala jsem.

„Aha… nevadí, mám spoustu jiných příkladů. Přesolená omáčka, vyvařená voda z brambor, spálené-“

„No dobře, dobře, já to pochopila,“ zastavila jsem ji, a když moje neúspěchy jmenovala takhle po sobě, tak jsem se vážně začala cítit trochu frustrovaně.

„Víš, že pizzu donáší i domů?“ poznamenala jakoby nic.

„Já tě fakt praštím.“

„Skrz mobil? To bych chtěla vidět.“ Zaúpěla jsem.

„Hele, už budu muset jít, ruku si takhle neošetřím a už tak bude mým tempem ta večeře kdoví kdy,“ pokusila jsem se pak z toho jako ten, co má teda mít víc rozumu, vycouvat.

„Dobře,“ odvětila opět vážným tónem. Až moc vážným. „Ale nemysli si, že se to tím zamluvilo.“ Než se přesunula zpět k původnímu tématu, nedošlo mi, že jsem byla i radši, když si mě dobírala. Naštěstí se zřejmě rozhodla to prozatím nechat být.

Rozloučila jsem se a zavěsila, pak jsem si přelepila prst náplastí a s povzdechem se vrátila ke krájení. Moje myšlenky přitom zabíhaly k němu. Jak dlouho asi ještě bude vnímat jen chvílemi a částečně?

Daniel

Náhle jsem pocítil návrat k vlastnímu vědomí. Přítomnost uvědomění si sebe sama se nejprve tělem rozlila jako lavina, jako prudký příval vody. Zapnutí spínače, ráz na ráz. Pak ztratila na síle a ustálila se. Zatímco se původní vlna dál šířila nitrem, nyní již zvolna a poklidně, pootevřel jsem oči. Světlo nepříjemně útočilo na zorničky.

Lehce jsem nakrčil čelo a párkrát zamrkal, oči si pomalu začaly zvykat na záři vnitřního osvětlení. Vnímal jsem své okolí... Jako by uplynula věčnost, kdy tomu tak bylo naposledy. Uvědomil jsem si, že tuhle místnost ale nepoznávám.

Vteřinu zmatení nahradilo zděšení, když jsem si vzpomněl na to napadení. Rychle jsem se posadil a hlasitě zanadával, když mi kvůli tomu zbrklému pohybu zatřeštila hlava na protest. To už jsem z vedlejší místnosti zaslechl kroky blížící se mým směrem. Nejprve váhavé, nevěřícné, pak rychlé, doprovázené úlevným výdechem. Krátce nato už přede mnou stála ona. Jessica.

„No konečně,“ vydechla s lehkým pousmáním. Jako by jí spadl kámen ze srdce. Snažil jsem se urovnat si myšlenky. Co jsem tady dělal? Co tady dělala ona… Jak, kruci…

„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal jsem se na to nejzásadnější.

„Asi tři dny…“ Tahle odpověď mě šokovala.

„Cože?!“

„Střídavě,“ objasnila. „Čas od času jsi otevřel oči, ale nevnímal jsi. Nejspíš jsi měl halucinace, nevím... Ale ještě že tak. Nebýt těch chvílí aspoň zdánlivého vědomí, tak bych se asi vážně zbláznila. Už takhle jsem byla na nervy z toho, že nevím, co dělat. Vím, že jsem ti to slíbila… Ale kdyby ses nezačal aspoň trochu probírat už v pondělí, takhle bych tě prostě nechat nemohla…“ Od chvíle, kdy mi sdělila dobu mého výpadku, jsem nic dalšího v podstatě nevnímal. Tři dny… Jak to, že tak dlouho?! Moje tělo se přeci hojilo rychle… No ovšem, pitomče, ale z normálních zranění. Útok andělskou energií byl přeci něco na úplně jiné úrovni. Proto to celé tak dlouho trvalo, než jsem se dal nějak do kupy. Tři dny... Tak dlouhý čas, kdy jsem byl mimo dosah. Jak tohle vysvětlím?! Ne, ne, ne, to vůbec nebylo dobré!

„Musím jít,“ rozhodl jsem se okamžitě a pokusil se vstát. U pokusu taky zůstalo. Do téhle chvíle jsem si neuvědomil, kolik síly mi návrat k životu vzal. Že ještě stále nejsem úplně v pořádku. Podlomila se mi kolena. I přesto jsem chtěl jít dál. Musel jsem. Ona ale byla jiného názoru.

„Oh, ne, ne, teď nikam nepůjdeš,“ rozhodla a lehkým zatlačením na rameno mě donutila znovu si sednout.

„Musím,“ protestoval jsem.

„Ne, teď ne. Nehodlám tě znovu ošetřovat, až se někde na ulici složíš. No tak, lehnout!“ S povzdechem jsem se podvolil jejímu nátlaku a znovu položil hlavu na polštář. Stejně mi nic jiného nezbývalo. Měla pravdu, daleko bych se nedostal.

„Šéf mě zabije,“ zaúpěl jsem. To, že technicky vzato nemůže, mě opravdu neuklidňovalo.

„Volala jsem k tobě do práce,“ sdělila mi, „nemohla jsem sice říct pravdu o tom, co se stalo, protože to zní šíleně, ale zdálo se že, světe div se, tvůj nadřízený chápe, že když je člověk sotva v provozuschopném stavu, tak se těžko dostaví.“ Nejspíš se mě tím snažila uklidnit. Oplatil jsem jí to zašklebením s kyselým nádechem. Tenhle šéf mi ale starosti nedělal... Raffael. Jestli ho to, že jsem nebyl k sehnání, namíchlo, ten anděl mě mohl rovnou zabít, a vyšlo by to nastejno. No, možná dokonce líp pro mě. A to stále s ohledem na to, že zabít mě dost dobře nemohl.

Jak bych mu tohle měl asi vysvětlit?! Že mě někdo napadl... A dál? Sotva bych se mohl nechat takhle zřídit a ještě přežít, kdyby to záleželo jen na mně. Vlastně s úrovní mých schopností bylo dost s podivem, že jsem útok anděla vyšší hodnosti vůbec přežil. Minimálně když tenhle očividně opravdu věděl, co dělá.

Ze změti myšlenek náhle jedna vystoupala nahoru. Mlhavá vzpomínka na okamžiky těsně před tím, než jsem ztratil vědomí. Připomínka toho, kdo vlastně může za moje přežití. Jessica... To ona ho přiměla k ústupu. Nebýt jí, už bych tady nebyl. Doslova mi zachránila život. Nebo jakkoliv se tahle existence dala nazvat. A víc než to...

Zelenomodré oči, ty, které sledovaly můj pád do bezvědomí s nehranou úzkostí, teď na mě lehce starostlivě hleděly. Až nyní jsem si uvědomil, jak zvláštně a krásně zároveň se v nich ty dvě barvy prolínají do sebe…

„Jak se cítíš?“ zeptala se a zdálo se, že ji to opravdu zajímá.

„Bylo mi už i líp,“ poznamenal jsem a pak jsem mírně nakrčil obočí. „Ale není to nejhorší... Díky tobě...“ Nepatrně se začervenala a usmála se.

„No, udělala jsem, co jsem mohla...“ A přitom by nic dělat nemusela. Proč by se měla zajímat o to, co se mnou bude? Co ji vedlo k tomu, že jí sebeméně záleželo na někom, kdo je pro ni vlastně úplně cizí? Marně jsem se to snažil pochopit. To, že osud někoho jiného něco znamenal i pro někoho dalšího. Dokonce, i kdyby s ním neměl nic společného. Kdysi dávno mi podobné uvažování nebylo tak cizí... Kdysi. Teď se ty časy zdály věčnost vzdálené. A přitom zároveň jako by opětovné pochopení bylo více nadosah, než kdykoliv dřív.

Díval jsem se na ni a snažil se uchopit něco, co se už tak dávno vytratilo z mého života. Putoval jsem očima po její tváři, jako bych snad doufal, že z ní vyčtu odpověď. Stála tam a světlo lampy jí dodávalo zlatavý nádech. Byla tu, jen kousek přede mnou, s vlasy uvězněnými ve skřipci, ze kterého jí pár nepoddajných pramínků přes její snahu vypadlo, a lehkým pousmáním na rtech. S nepředstíranou radostí z toho, že jsem v pořádku. Nenechala mě tam napospas, naopak. Zřejmě mě odvezla k sobě domů. Zdálo se, že se o mě starala...

Stále mě ta skutečnost fascinovala. Netušil jsem, jak bych měl na něco takového reagovat…

Její úsměv po chvíli obohatila rozpačitá nervozita, způsobená nejspíš mými pátravými pohledy beze slov. Nejspíš… Uvědomil jsem si, že neslyším její myšlenky. Měl jsem chuť se nespokojeně zamračit. Zřejmě se tahle schopnost ještě nestačila zregenerovat. Ale pro mě to bylo neskutečně frustrující, právě v tuhle chvíli. Neuměl jsem to vysvětlit, ale… Téměř bolestně jsem potřeboval vědět, co se jí honí hlavou. O čem přemýšlí. Proč se zachovala tak, jak se zachovala…

„Proč jsi mi pomohla?“ zeptal jsem se nakonec přímo. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem to vědět. Na chvíli ji ta otázka zaskočila.

„To… je snad samozřejmost,“ hlesla pak. Ne, to nebyla… Rozhodně ne v takové míře.

„Nechoval jsem se k tobě dvakrát dobře,“ připomněl jsem a marně se snažil vyčíst její myšlenky alespoň z pohledu, který mi věnovala. Zaváhala.

„To jo...“ přisvědčila po chvíli, „ale když se mi někdo zhroutí před očima, obvykle nemám ve zvyku tenhle fakt příliš řešit. A… navíc jsem tak aspoň vyrovnala dluh.“ Významně na mě pohlédla. S tím jsem tak docela nesouhlasil. Udělala mnohem víc, než musela. Mohla třeba už jen zavolat záchranku a dál se nestarat. Možná se za pár dní stavit v nemocnici, aby se ujistila o výsledku své snahy. Kdokoliv jiný by to udělal. Co ji vedlo k tomu, že uposlechla mou naléhavou žádost, aby nevolala doktora? Proč se rozhodla, že se o mě sama postará? Proč...?

Chovala se, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. A její oči… vysílaly ten nejkrásnější pocit přímo do mého nitra. S údivem jsem si uvědomil, co se v tom pohledu skrývalo. Poprvé po tolika staletích… jsem pro někoho něco znamenal... To zjištění mě zcela převálcovalo. Tím nejkrásnějším možným způsobem. A těžko říct, jestli mě víc zaskočilo tohle, nebo to, že... to právě takhle vnímám.

„Děkuju,“ vydechl jsem po chvíli tiše. Překvapeně zamrkala, jako by nevěděla, jestli se nepřeslechla. Pak se nepatrně pousmála.

„Není zač,“ ujistila mě. Ale bylo. Vážně bylo…

Propletla prsty a na sotva postřehnutelnou chvíli se zasmála, když si zřejmě na něco vzpomněla.

„Asi bych ti měla něco říct,“ začala pak a stočila hlavu zpátky ke mně. „Víš… Patrick… Tvůj šéf… Myslím, že asi získal dojem, že my dva spolu chodíme.“ Váhavě očekávala, jak na to zareaguju. Když mi došlo, co zrovna řekla, překvapeně jsem zamrkal. A čekal bych cokoliv, jen ne to, co ve mně ta slova vyvolala. Myšlenku, že… ta představa není tak hrozná. A lehké zašklebení.

„Jak ho to mohlo jen tak napadnout?“ zeptal jsem se pobaveně. Zacukaly jí koutky.

„Nevím, ale… nějak jsem mu to nestihla vysvětlit…“ S úsměvem jsem zavrtěl hlavou a ona se na mě jen beze slova dívala, zřejmě vděčná, že to beru s takovým klidem. „Nedáš si něco k jídlu?“ zeptala se po chvíli. „Musíš mít hlad.“ Vlastně, dokud to nezmínila, nedošlo mi, že to tak je. Rozhodně jsem hlad měl.

„Něco bych si dal,“ přiznal jsem. Přikývla.

„A k pití? Čaj, vodu…“

„Voda stačí, díky.“

„Tak dobře.“

Odešla do kuchyně a já si opřel hlavu o polštář a přemýšlel. Neměl bych tu zůstávat. Vážně ne. Jenže v tom byl menší problém. Ona mě zřejmě nehodlala jen tak nechat odejít, dokud nebude jisté, že to je s ohledem na můj stav bezpečné. A i kdybych zvládl přenos, o čemž jsem právě teď dost pochyboval, nemohl bych to udělat přímo odsud. Nejen kvůli tomu, že by se mohla začít ptát, jak jsem zmizel. Hlavně kvůli té skutečnosti, že stopa přenosu se dala vysledovat.

Věděl jsem to už dříve. Jenže to nedokázal úplně kdokoliv a nebyl důvod, proč by po mně měl jít někdo na vyšší pozici, takže jsem to tolik neřešil a omezil se na to, že jsem se nepřenášel přímo k sobě do bytu. Teď to ale bylo jinak. Na mou stopu se právě soustředil ten anděl, co mě málem připravil o život. A slíbil, že se ještě uvidíme. Nevěřil jsem sice tomu, že by jí jako zástupce dobré strany něco udělal, ale… Stejně bych se necítil dobře, kdybych na tohle místo takhle přitáhl pozornost. I když mi něco říkalo, že ještě donedávna by mi to bylo vlastně jedno. Jenže něco se změnilo… Obrátilo snad o celých sto osmdesát stupňů. Cítil jsem to. I když jsem to nedokázal dost dobře vysvětlit, ani pochopit.

---

Jakmile jsem se najedl, zkusil jsem opět stočit konverzaci na to, že bych měl odejít, čímž jsem si vysloužil její zamračený, káravý pohled. Měla ale smůlu, protože zdaleka neúčinkoval, jak chtěla. Vypadala u toho totiž neskutečně roztomile.

„To se nebojíš mít cizího chlapa u sebe v bytě?“ zeptal jsem se s významně nadzvednutým obočím a tak vážně, jak jsem vzhledem k okolnostem dokázal. Lehce naklonila hlavu na stranu a rozpustile se pousmála.

„Nemyslím, že by mi od tebe v tomhle stavu něco hrozilo,“ poznamenala, „spíš by ses měl bát ty. Nezapomínej, že jsi mi v podstatě vydaný na milost a nemilost.“ Zacukaly mi koutky. Snažila se zakrýt stydlivý nádech, který po chvíli získal její úsměv. Zastrčila si jeden z uvolněných pramínků vlasů za ucho, nepatrně skousla rty. Nejspíš sama nevěřila, že to řekla.

Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho. Ne takové to trapné ticho, kdy nikdo neví, co říct. Spíš jako by nebylo třeba cokoliv říkat… Stále jsem dost dobře nevěděl, jaký k tomu všemu zaujmout postoj, ale věděl jsem to, že v její blízkosti o tom přemýšlet nedokážu.

„Mohl bych použít tvoji koupelnu?“ zeptal jsem se tedy poté, co jsem se, o poznání opatrněji než poprvé, vyzvedl do sedu. Měl jsem za to, že to jsem právě teď potřeboval nejvíc. Nejen proto, že jsem měl tři dny na sobě stejné, od horečky propocené oblečení. Taky proto, že jsem si potřeboval vytvořit alespoň minimální odstup a pochopit, co se to kolem – a hlavně uvnitř mě – zrovna děje. Přikývla, na tváři otázku, proč ji samotnou nenapadlo mi to navrhnout.

Ukázala mi na jedny ze dveří napravo – v těch druhých byla zřejmě ložnice. Kuchyň o kousek dál se dala lehce rozpoznat, protože do ní vedl jen otvor ve zdi bez dveří. A jelikož byla v podstatě naproti místu, na kterém jsem se právě nacházel, viděl jsem dost dobře i na nábytek uvnitř ní, takže nebylo tak těžké odhadnout účel té místnosti. Hádal jsem, že tenhle byt nejspíš není nějak zvlášť velký. I když možná přeci jen o trochu větší než můj. Ale zařízený byl celkem hezky, jen působil možná lehce chaoticky.

„Ručníky jsou uvnitř, v takové skříňce u zdi,“ dávala mi instrukce. A pak zaváhala a starostlivě na mě pohlédla. „Nechci, aby to vyznělo špatně, ale… zvládneš to? Nerada bych, abys… No, zkrátka nevím, co bych dělala, kdyby ses tam zase složil.“

„Už se cítím trochu líp,“ ujistil jsem ji ve snaze ji uklidnit. „Dám si pozor,“ dodal jsem. Přikývla a váhavě sledovala, jak se pomalu zvedám.

„Radši nech odemčeno,“ vyhrkla, když jsem zamířil ke koupelně. „Jen pro jistotu…“ Tahle starostlivá, pečující reakce mi na tváři vyvolala lehký úsměv. Dal jsem jí najevo, že to doporučení beru na vědomí. A pak jsem vstoupil dovnitř.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 12.: