OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 16.

20.06.2015 (11:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 543×

Držel jsem ten kousek papíru v ruce a hypnotizoval ho pohledem. Telefonní číslo, které mi Jessica dala. Samozřejmě jsem s ním mohl udělat jen jediné. Roztrhat, zahodit, zbavit se té možnosti, kterou mi nechala. Kterou mě nevědomky mučila. Jen kdyby to nebylo tak neskutečně těžké… Jak by se kdokoliv dokázal přimět vzdát se jediné dobré věci, která se po staletích objevila v jeho blízkosti, která se v ní sama pokoušela zůstat… Ale tím spíš jsem jí to nemohl dovolit. Nemohl jsem toho využít a stáhnout ji s sebou. Nevěděla, čeho se vlastně snaží držet. I kdyby ano, nedokázala by to opravdu pochopit. A kdyby přeci jen pochopila, úplně všechno, nebylo možné, aby se její pohled na mě nezměnil. Aby sama nezjistila, že odejít a zapomenout je daleko lepší. Pro ni. Tak jako tak to bylo od začátku odsouzeno k záhubě.

Zaklel jsem a odhodil ten útržek na stůl, co nejdál ode mě. „Vy jste se pohádali?“ ozvala se po chvíli Patrickova váhavá otázka, když už to nevydržel. Se svojí vnímavostí si samozřejmě okamžitě všiml toho, že jsem nebyl víc ve své kůži než obvykle od chvíle, co ona odešla a já se vrátil sem.

„Dej mi pokoj, prosím tě,“ chtěl jsem mu odseknout jako pokaždé. Tentokrát byl ale můj hlas tichý, unavený, a ke konci se zlomil. Vzdychl jsem a složil hlavu do dlaní.

---

„Danieli! Co jsi, prosím tě, vyváděl?“ přivítal mě Patrick bez pozdravu další den, když jsem dorazil do práce. Napadlo mě, že míří k tomu, že jsem tu jaksi nebyl včas – pracovní doba začala už asi před hodinou. Nebyl jsem si jistý, jestli sem chci vůbec chodit, jestli by nebylo lepší strávit den někde daleko odsud, v baru, například, i když už jsem věděl, že tenhle postup na zapomínání v mém případě dvakrát spolehlivě nefunguje. Nakonec jsem se odhodlal sem přeci jen jít, ale trvalo mi, než jsem k tomu rozhodnutí dospěl. A jelikož na to, abych riskoval přenos, jsem se stále ještě necítil, taky mi chvíli trvalo, než jsem se sem dopravil normálním způsobem.

Chtěl jsem se tedy ohledně pozdního příchodu vymluvit, ale pak mi došlo, že jsem v jeho hlase zaslechl starostlivost a lehkou nervozitu. To mi k něčemu tak obyčejnému nesedělo. „Stalo se něco?“ zeptal jsem se tedy nechápavě.

„Jo,“ vzdychl. „A skoro hodinu jsem to musel řešit u ředitele v kanceláři. Místo tebe, prozatím. Máš ty vůbec ponětí, jak je těžký se tě zastávat, když nic nevím, a ty si ke všemu zrovna dneska přijdeš pozdě, abys naprosto podkopal moji snahu o to ho ubezpečit, že není naprostá pitomost tě nevyhodit?“ Unaveně si promnul oči, pak stočil pohled ke mně. „Je to pravda?“ zeptal se. „Vážně jsi napadl zdejší právnickou kapacitu?“ Jasně. Tak teď už jsem věděl, o co šlo. Victor sebou tedy pohnul.

„Svým způsobem…“ Nešťastně zaúpěl, tohle zřejmě slyšet nechtěl. „Ale není to tak, jak se určitě snaží tvrdit,“ namítl jsem. „Ani jsem nevěděl, že to je on, šlo o to, že Jessica-“ Nestihl jsem to doříct, protože v tu chvíli se otevřely dveře a objevila se v nich hlava sekretářky.

„No konečně,“ pronesla netrpělivě. „Daniel Williams? Máte se hlásit u ředitele.“

---

Vychutnával si mě. To bylo víc než jasné. Proč jen musím pořád narážet na idioty s protekcí.

Jasně, bylo to moje slovo proti jeho. Jenže to jeho zkrátka vážilo víc. Pochyboval jsem o tom, že by mělo vůbec cenu cokoliv říkat, zvlášť bez důkazů, protože Viktůrek přece samozřejmě nekecá. Bylo víc než jasné, že celé tohle sezení je jen způsob, jak mě odsud vyrazit a pomstít se mi tak za to, jak jsem ho urazil, když jsem do něj tenkrát lehce šťouchl a on spadl na zadek. Zajímalo by mě, co by dělal, kdybych mu býval jednu vrazil. A že by si to zasloužil.

„Vzhledem k výše zmíněnému a tomu, že neustále nedodržujete pracovní dobu, můžete mi říct nějaký důvod, proč bych vám neměl dát okamžitě padáka?“ zeptal se mě po chvíli Edgar Moore, ředitel společnosti. Většinu rozhovoru jsem pouštěl jedním uchem tam a druhým ven, a i teď mi bylo vlastně jedno, jestli přijdu o místo, když to bylo očividně nevyhnutelné, ale ta poznámka o nedodržování pracovní doby mě krátce zarazila. Nějak se mi nezdálo, že by mě Patrick napráskal. Nejspíš to z něj ale nějak vypáčili. A optali se lidí kolem. Jo, a to, že jsem přišel pozdě dneska, asi taky nebylo zrovna ideální, jak už ostatně on sám poznamenal.

Otevřel jsem pusu, ale i kdybych vůbec věděl, co na to říct, nestihl bych to. Dneska měli nějak všichni chuť mi skákat do řeči.

„Já bych jeden měla,“ ozvalo se za mnou, a když jsem se otočil, uviděl jsem Jessicu, která právě vcházela do dveří. V duchu jsem zaklel a stočil oči na druhou stranu sotva vteřinu po tom, co se naše pohledy krátce setkaly. Victor taky nevypadal dvakrát nadšený z toho, že je tady. Aspoň v něčem jsme se shodli. I když z tak trochu jiných důvodů.

„Slečno?“ zamračil se Moore nechápavě.

„Paní, bohužel,“ opravila ho a propálila Victora pohledem. „Hádám, že vám čirou náhodou opomněl sdělit pár podrobností týkajících se toho, co vám tu ohlásil jako napadení. Což, mimochodem, vážně stojí za všechny tyhle debaty vzhledem k tomu, že úplně stejně by si natloukl, i kdyby sám zakopl o kameny v cestě a spadl na zadek vlastním přičiněním.“

„Jessico,“ napomenul ji Victor se syknutím.

„Copak?“ ozvala se. „Přijde ti, že tě ponižuju? O to ti přeci celkově šlo, že se někdo opovážil dotknout tvého ega, proto tady děláš tyhle tyjátry, i když to, co se stalo, nestojí za řeč, a ke všemu se to stalo už asi před milionem let. To nezmiňuju, že sis za to mohl sám. A zasloužil bys opravdovou ránu pěstí. Aspoň bysme se teď tady měli o čem bavit.“ Nato se otočila k muži za stolem. „Hádám, že vynechal tu část, kdy mě nechtěl nechat odejít, choval se jako naprostý pitomec, což on dobře umí, a Daniel se mě zastal.“

„Je to pravda?“ Victor se tvářil dost rozhořčeně. Čelisti měl pevně sevřené, a když se ozvala ředitelova otázka, dalo mu nejspíš celkem práci na ni neodpovědět zbytečně hlasitě a zachovat klid.

„Komu věříte víc? Mně nebo flákači, co ani není schopný přijít včas, a jedné zaujaté svědkyni?“ Bylo jasné, že očekává jen jednu z možných odpovědí. A já vážně začínal uvažovat nad tím, jestli nemá Jessica nějaké speciální schopnosti, o kterých neví. Protože jsem neměl ponětí, jak to udělala, ale už zase dokázala nemožné. Tentokrát rozhodit toho, co to tu měl na povel. A to dokonce i přesto, že tu ve skutečnosti svým způsobem rozhodoval právě Victor, protože všichni měli pocit, že bez něj by tahle společnost šla do háje. No, zřejmě měl na rozdíl od jeho představ jeho vliv i nějaké hranice.

„Poslední varování,“ oznámil mi Edgar stroze.

„Cože?!“ vyprskl Victor.

„Teď není zrovna nejlepší doba na to hledat nového zaměstnance,“ snažil se mu to vysvětlit. Ironicky se zašklebil, jako by říkal, že já jsem teda v pracovním nasazení fakt přínos, když Patrick v jednom kuse dělá něco za mě.

„Neskutečný,“ zavrčel a nezapomněl za sebou pořádně prásknout dveřmi, když odcházel. Moore si povzdechl. A já měl takové tušení, že Victor to takhle nenechá. To bych se ho zbavil příliš snadno. Hádal jsem, že spíš má v plánu udělat mi tady z toho peklo. Což bylo dost ironické.

Jelikož jsme tu už neměli co dělat, vyšli jsme po chvíli s Jessicou oba ze dveří. Zavřel jsem za sebou, zůstala tam stát beze slova. Když jsem se otočil jejím směrem, rozhodila rukama. „No?“

„Co?“ nechápal jsem.

„Právě jsem ti zachránila práci, čekala bych, že na to nějak zareaguješ,“ poznamenala.

„Já se tě o to neprosil,“ zamručel jsem.

„Dobře, tuhle reakci jsem zrovna nechtěla, ale aspoň něco,“ zašklebila se.

„Co tu vůbec děláš?“ nechápal jsem.

„Zavolal mi Patrick. Řekl mi, co se tady děje, a zeptal se, jestli o tom něco nevím. I když ti to možná připadá zvláštní, nebylo mi jedno, v jaké situaci ses ocitl. Víš, to lidi dělají, starají se, pomáhají si… V podobných případech se obvykle říká „děkuju“, pro tvoji informaci.“ Nadzvedl jsem koutek úst v úšklebku. Patrick… nejspíš našel na stole její číslo a zkusil štěstí. Proč se ten chlap musel pořád do něčeho plést?! „Mám za to, že teď zase něco dlužíš ty mně,“ prohodila po chvíli. Zamračil jsem se. Došlo mi, k čemu míří. Já ji vytáhl z vody. Ona se o mě starala, zatímco jsem byl v bezvědomí. Tím pádem to bylo teoreticky vyrovnáno. Až doteď.

„Jen jsi napravila to, co byl vedlejší efekt tvojí záchrany, to se nepočítá,“ zahnal jsem to do rohu. Nesouhlasně semkla rty.

„Já se z tebe vážně zblázním!“

„To je pro tebe tak nemožné přestat si stěžovat na to, že se ti někdo taky jednou snažil pomoct?!“ Stěžovat si na její snahu mi pomoci… Bylo to tak absurdní, tohle všechno. Já její pomoc zkrátka nemohl přijmout. Co se týče tohohle, co se týče čehokoliv. Jak bych mohl využívat něčeho takového? „Jeden večer,“ řekla po chvíli pevně zčistajasna. Nechápavě jsem zamrkal.

„Cože?“

„Chceš se mě zbavit? Fajn. Ale tohle je jediná možnost, jak to udělat. Jsem tvrdohlavá, nejspíš sis už všiml. Jak už jsi řekl, nehodlám to vzdát. Minimálně, aniž bych měla aspoň možnost zjistit, že vážně není o co stát. Jeden večer v mojí režii, a když i pak budeš trvat na tom, že mě už nechceš vidět, tak se prostě otočím a odejdu.“ Zněla odhodlaně. Ale upřímně jsem pochyboval o tom, že by to mohlo být tak snadné. „Máš moje slovo,“ ujistila mě, když si uvědomila můj nevěřícný pohled, „to je další věc, kterou bys o mně měl vědět. Když něco slíbím, tak to taky dodržím.“

„I když mě to někdy může až zničit…“ Nepatrně jsem se ušklíbl. Tohle bylo východisko. Stačilo přežít jeden večer. A pak ji prostě poslat pryč. Právě teď to znělo tak snadně…

„Tak dobře, dohodnuto,“ souhlasil jsem.

„Dobře,“ zopakovala po mně se snahou zakrýt lehký třes v hlase. „Tak v osm u mě.“ Otočila se a odešla dřív, než bych měl možnost cokoliv namítnout.     

---

Jessica

Opřela jsem se zády o zeď, sotva jsem nastoupila do výtahu a stiskla tlačítko označující přízemí. Ztěžka jsem vydechla, zadržovala slzy, které se mi draly do očí. Právě jsem konečně dospěla k tomu, co jsem takovou dobu chtěla. Tak proč jsem z toho neměla radost?

Protože jsem ho do toho musela vyloženě dotlačit. Jako bych byla jed. Jako by jediný zpropadený večer se mnou představoval hotová muka. Proč?! Proč se k tomu stavěl právě takhle? Proč já se s tím nedokázala smířit? Proč jsem mu tak ochotně nabízela svoje srdce, když jsem nestála o to, aby bylo znovu zlomené?

Možná stále miloval ji. Lisabeth… Ani jsem ji neznala, a i když jsem nikdy nikomu nepřála nic zlého - dokonce i u Victora jsem se většinu času držela, a to bylo co říct - vůči ní jsem cítila zárodek čehosi jako zášti. Krucinál, taková dětinská reakce. A vždyť na tom koneckonců stejně vůbec nezáleželo. Šlo o něco úplně jiného. Něco, co mě přimělo věřit, že ať už k ní cítí cokoliv, není to ten důvod, proč se ke mně chová takhle. Možná ji miloval. Ale to nic neměnilo na tom, jak se na mě tehdy díval… Ten jediný dlouhý pohled uprostřed ticha pokoje, když si myslel, že spím, mě naprosto rozhodil. Probudil ve mně jiskru naděje, že bych pro něj mohla něco znamenat i já sama. A další pohledy, úsměvy během dnů strávených společně… Vnímala jsem je naplno. Proč se to teď všechno zdálo jako z jiného světa? Jako by se to rozplynulo ve chvíli, kdy vyšel z mých dveří?

V duchu jsem zaklela a roztřeseně do sebe dostala hluboký nádech, s konečnou platností zabránila slzám stéct na tváře, když se výtah zastavil ve správném patře. Možná to nebyl dobrý nápad. Ale teď už bylo pozdě couvnout. Stejně jsem nevěděla o žádném jiném způsobu. Kromě toho to nechat být. Ale to vlastně taky nebyla možnost, kterou bych si mohla zvolit. Ne. Partie šachu započala. A já se musela alespoň pokusit vyhrát i přes ten zoufale malý počet pěšáků, které jsem mohla použít.

---

Daniel

Nehodlala mi to usnadnit. A zabralo to. To neznamenalo, že by na sebe navlíkla tu nejkratší sukni, tričko s největším výstřihem a hodila na sebe tunu make-upu. To ani v nejmenším. Zůstala prostě sama sebou, jen si dala na svém vzhledu záležet o něco víc než obvykle. A to jako centrální útok na moje odhodlání bohatě stačilo.

Když otevřela dveře, vypadala zkrátka… neskutečně nádherně. Vlasy jí spadaly volně přes ramena v jemných prstýncích, jak nepatrně zvýraznila jejich přirozené vlnění. Oči měla ozdobené nejen řasenkou, ale i lehkými stíny, které nebyly na první pohled téměř vidět, ale rozjasnily je. Ne zbytečně provokativní rtěnka zvýraznila její rty, jen jemně podtrhla jejich přirozený tvar. Na sobě měla džíny, protože se v nich cítila tak nějak pohodlněji. Jenže i ty dokázaly dát krásně vyniknout jejím křivkám. Azurová halenka ladila s barvou jejích očí. To vše doplnila jednoduchým bleděmodrým přívěskem a náramkem stejné barvy.

Dalo mi práci potlačit ohromený výdech. Ona nedokázala potlačit nervózní pousmání, když jsem ji přelétl očima. Odkašlal jsem si, poněkud důrazněji, abych to mohl svést na bolest v krku. Nepatrně skousla rty, když si mě pro změnu ona pátravě prohlédla, a i přes moji snahu to skrýt zřejmě dospěla k váhavému závěru, že tohle snad zvládla dobře a líbila se mi. Krucinál.

„Tak kam půjdeme?“ zeptal jsem se pokud možno odměřeně, abych svůj vlastní první špatný krok vyrovnal.

„Kousek odtud je jedna restaurace,“ oznámila a natáhla se pro kabát, než vyšla ze dveří.

---

Nemohl jsem přestat myslet na to, jak moc se zdálo, jako bychom k sobě byli stvoření. Nebyl jsem nějak výrazně vysoký, ale ona se svojí drobnou postavou byla stále o něco menší než já. Oba jsme byli svým způsobem poznamenaní minulostí, ale když jsme cítili blízkost toho druhého, jako by na tom nezáleželo. V tom případě se na to všechno tak neuvěřitelně snadno zapomínalo… Stejně jako na ten samotný fakt, co jsem byl vlastně zač. Jenže to jsem nemohl vypustit z hlavy a nechat to být. Protože být s ní, opravdu si dovolit něco takového, to bylo právě z toho důvodu zkrátka nemyslitelné. Naprosto šílené, nemožné.

Přesto jsem na to nemohl přestat myslet. Na to, jak nádherné by to mohlo být. Protože v její blízkosti jsem se cítil, jako bych nebyl úplný vrak, jako bych mohl být znovu opravdu naživu, a ne jen přežívat. A já si z celého svého bytí přál do toho jít. I když pouhé přežívání bylo jednoduché. Začít znovu žít, zvlášť po takové době, to se zdálo těžké. Vedle ní jako by však i nejtěžší závaží vážilo jako pírko. Netušil jsem, jak bych mohl vůbec opravdu existovat, fungovat a milovat s kusy zlomeného srdce. Ale ona odhalovala to nejlepší, co hluboko uvnitř mě zůstalo. Z roztříštěných částeček toho, kým jsem kdysi býval, pouhého stínu mého předchozího já. A já měl pocit, že bych se mohl alespoň pokusit.

Jenže… jakkoliv celý a v pořádku jsem se cítil vedle ní, nic to neměnilo na tom, že ve skutečnosti jsem byl znetvořená hromádka čehosi, co jen dokázalo ničit vše ve svém okolí. To jsem si během svojí existence ověřil několikrát. V jejím případě jsem to nemohl dopustit. A to přesto, že mi stále něco říkalo, že teoreticky by mohl existovat způsob, jak si dovolit ukrást nejen těch pár okamžiků, ale celé dny, měsíce, roky. Bylo by to možné, jen kdyby se o tom nedozvěděl nikdo další. Nezdálo se to tak nedosažitelné, jak jsem se to snažil vnímat, tím spíš, když mi to tak ochotně nabízela. Prakticky mi ale nikdy nic nemohlo vyjít. Na to jsem nesměl zapomínat. A pak, i kdyby to snad doopravdy šlo, nemohla by nikdy chtít dobrovolně zůstat, kdyby věděla všechno. Buď bych jí musel celý život lhát, nebo jí říct pravdu – a nemohl jsem počítat s jinou reakcí, než okamžitým odmítnutím. Protože jak by vůbec mohla reagovat jinak? Přesto, jak zoufale se teď snažila dostat do mojí blízkosti. Kdyby viděla všechny ostré trny rozložené kolem mě, ve kterých už zaniklo tolik dobrého, nemohla by sama reagovat jinak než útěkem. Tak jaký to všechno mělo smysl?!

A přesto, její blízkost, to, že by stačilo jen natáhnout ruku a ucítil bych její dotek… Její jemná vůně, která se rozprostírala ve vzduchu mezi námi, stejně jako snad celé napětí světa… To bylo zkrátka příliš na to, abych na to ve chvílích slabosti, alespoň tehdy, když její oči právě na pár vteřin směřovaly jinam, dokázal nereagovat. Dokonale hořkosladké. A já se jen nemohl rozhodnout, která z těch dvou částí vítězí, sladkost či hořkost.

Otočila se, aby si přehodila kabát přes opěradlo židle a já si v tu chvíli mohl dovolit opět se jen na sotva postřehnutelný okamžik utopit ve vlastním zoufalství. Další tichý, rozhozený nádech se prodral skrze mé rty. Jess, do háje…

„Co si dáš?“ zeptala se po chvíli. Má tvář už opět nejevila jakékoliv znaky náklonnosti, touhy po tom všechnu tu opatrnost prostě zahodit a přijmout ji, kterou se bouřilo moje nitro. Jenže při jejím pohledu do mých očí se mi zdálo, jako by se dotkla právě toho jediného místečka, kde se moje herecké umění ztrácelo. Stejně, jako tomu tak bylo v těch jejích. Na povrchu se snažila tvářit nezúčastněně, nad věcí. Její oči ale překypovaly zoufalstvím z toho, že nás dělilo tolik kilometrů neviditelné propasti mezi námi. Propasti, kterou jsem právě já sám vědomě vytvářel. Byla to vášeň skrytá za nutným odstupem z obou stran. Byla to láska uvězněná v poutech naší slabosti a měnící se v to nejkrásnější mučení pod sluncem. Ničilo mě to a povznášelo zároveň se silou, jakou mívá uragán…

Nebyl jsem si jistý, jak opravdu dokážu dnešní večer přežít. Co hůř, jak jí po tom všem zvládnu říct, že opravdu chci, aby odešla. Už teď jsem věděl, že to bude lež. Ale taky jediná možnost. Chtěla být se mnou. Ale to proto, že nic nevěděla. Nehodlal jsem toho využívat. A neměl jsem ani ten nejmenší důvod říkat jí pravdu. Jak by mě mohla milovat, kdyby ji znala? Celého, dokonce i s tou temnou stránkou uvnitř mě? Ne, to… to zkrátka nebylo možné. A tak jsem se jen soustředil na to, abych nedal žádný z těch pocitů najevo, jednoduše dnešní večer nějak… přetrpěl. Než za tímhle vším s přemáháním udělám definitivní tlustou čáru.

Asi hodinu po tom, co jsme sem dorazili, jí náhle zazvonil mobil.

„Promiň,“ vydechla a zvedla to. „Halo? Oh, ahoj, Matte,“ usmála se lehce. „Ne, nejsem doma, proč? Potřebuješ něco?“ Chvíli čekala na odpověď. „Jsem s jedním… známým na večeři.“ Viditelně zaváhala nad tím, jakým označením mě pojmenovat. Nepatrně skousla rty a stočila oči kousek stranou, než odpověděla na další otázku. „Daniel, zmiňovala jsem se ti o něm… No, v tý restauraci kousek od mýho bytu, co před pár měsíci otevřeli… Vážně jsi nechtěl nic důležitýho? Dobře… Tak jo. Díky, ozvu se.“ Ještě jednou se na mě omluvně pousmála a odložila mobil na stůl.

Pak jsme navázali tam, kde jsme skončili. Což se skládalo v podstatě z toho, že ona se mě jemně snažila dotlačit k tomu, abych s ní trochu spolupracoval a marně se pokoušela znovu najít tu vtipnou a celkem milou stránku mojí osobnosti, kterou jsem jí ukázal u ní doma. Marně proto, že mně zase dalo neskutečnou práci právě tímhle směrem nesklouznout. Ano, záleželo na mně, jak dnešní večer dopadne. Ať se stane cokoliv, to já měl konečné slovo. Ale i tak jsem se ji snažil odradit. Aby sama pochopila, že to tak bude nejlepší.

Jenže ona byla vážně tvrdohlavá. Stále se snažila nějak rozproudit hovor. Přimět mě něčím vylézt z té ulity. I když většinu času to dopadalo tak, že si nepatrně pohrávala s náramkem ve snaze se uklidnit, a už jsem přestal počítat, kolikrát napjatě skousla rty. Dalo jí dost práce neúpět nahlas. Zvlášť, když i po další otázce, ze které se mohla vyvinout zajímavá konverzace, ze mě sotva vypáčila pár slov. Bylo mi jasné, že tohle nevychází dvakrát podle jejích představ.

Už asi po sté se lehce napila vody, aby zahnala nervozitu. Tentokrát během toho ale náhle vytřeštila oči a začala kuckat, jak jí zaskočila.

„Co ty tady děláš?!“ dostala ze sebe sípavě po chvíli a dívala se kamsi za má záda. Nechápavě jsem se otočil, abych sledoval cestu jejího pohledu a pochopil, co ji tak překvapilo. Okamžitě jsem ztuhl.

„Jen jsem šel kolem,“ prohodil muž s lehkým úsměvem a zapíchl do mě chladný pohled zelenohnědých očí. Vážně skvělý. Ten anděl si pro svůj návrat nejspíš nemohl vybrat lepší chvíli.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Matt

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 16.: