OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 15.



Duše v temnotách - 15.Ztrácím, co jsem našel, svět je tak prázdný... A konec dnešního dne je důkazem, že čas zabíjí veškerou víru, kterou znám... Ztratil jsem to, kdo jsem, a nemůžu pochopit, proč je mé srdce tak zlomené, že odmítá tvou lásku... (Trading Yesterday - Shattered) Daniel se snaží Jess vyhýbat, Jess se naopak snaží znovu s ním navázat ztracený kontakt. Jak to asi dopadne?

Nepřenášel jsem se. Dokonce i když už jsem došel dost daleko od Jessičina bytu a bylo by to tedy s ohledem na ni bezpečné. Protože ten pitomej anděl určitě čekal jen na to, až znovu zachytí moji stopu. A já teď vážně neměl náladu na další střetnutí s ním, takže jsem se rozhodl pro normální, lidský způsob přepravy. Nemohl jsem to tak řešit celý zbytek věčnosti, samozřejmě. Možnost přenášení byla základní, ulehčení všech úkolů. Určitě jsem nemohl čekat několik hodin na let kamsi do háje, abych tam v ještě větším háji mohl zlikvidovat svůj cíl. Ne, jednou jsem se tomu musel postavit, opět to začít používat, hlídat si záda a čekat, jestli při našem dalším setkání vyhraju já, nebo on, ale… teď ne. Teď jsem ani pořádně nedokázal uvažovat, natož se vrhat do boje na život a na smrt. Byl bych snadná kořist.

Ano, fyzicky jsem už dávno byl úplně v pořádku. Ale o mém psychickém stavu se to rozhodně říct nedalo.

Když jsem došel domů a strčil mobil do nabíječky, zjistil jsem, že jsem byl sháněný docela dost. Štěstí bylo, že se telefon vybil nejspíš celkem brzy, pravděpodobně hned poté, co Jessica volala Patrickovi. A do té doby mě zřejmě k ničemu nepotřebovali. Štěstí... Unikl mi úšklebek nad tou ironií.

Právě jsem chtěl dát o sobě vědět, když jsem zaregistroval čísi přenos jen kousek ode mě. „No super,“ okomentoval si situaci jakýsi mně neznámý démon sám pro sebe a zase zmizel. Nechápavě jsem zamrkal. Sotva o pár vteřin později se ale na jeho místě objevil Raul a já pochopil. Určitě neměl nejmenší chuť se po mně každou chvíli osobně shánět. Takže kontrolou toho, jestli se tu někdy neobjevím, pověřil někoho jiného. Teď si mě přeměřil dlouhým pohledem, zatímco mě probodával očima.

„Rád bych tě upozornil, že jsi v pořádném průšvihu,“ řekl.

„Zrovna jsem se chtěl ozvat,“ ujistil jsem ho. „Dřív to… jaksi nešlo.“

„Jestli si chceš zachránit kůži, tak poslouchám,“ nadzvedl obočí a založil si ruce na prsou. Problém byl, že jsem si nestačil promyslet, co vlastně řeknu. Nakonec jsem se ale rozhodl, že nejspíš bude lepší říct pravdu. Z jisté části. Nedokázal jsem si představit cokoliv jiného, co by mi mohlo projít.

„Napadl mě anděl,“ sdělil jsem mu tedy. „Málem jsem umřel. A z bezvědomí se o sobě dává vědět dost těžko.“

„Anděl,“ zopakoval po mně nedůvěřivě. „A nekecáš mi náhodou?“

„Ne,“ odsekl jsem uraženě. Jediná pravda, co jsem mu byl ochoten říct, a on mi nevěřil!

„Dobře,“ pokýval hlavou, „ale v tom případě je mi záhadou, jak to, že jsi stále naživu, když tě dostal do bezvědomí.“ Jo, to už byl trochu problém.

„Nejspíš ho něco vyrušilo,“ prohodil jsem ve snaze to zamluvit. „Těžko říct. Ke konci jsem už moc nevnímal.“ Prohlížel si mě nepříjemně pátravým pohledem a po chvíli se pokřiveně pousmál.

„Takže kde jsi jako celou dobu byl?“ zeptal se. Nemusel jsem mu vidět do hlavy, abych věděl, na co myslí. Základní otázka.

„Neměj obavy, nikdo můj stav nezkoumal, žádný doktor mě neviděl, takže je všechno úplně v pořádku.“

„Mám to chápat tak, že jsi prostě týden ležel někde na zemi a nikdo tě nenašel?“

„Bylo to dost odlehlý místo.“

„A co ho teda vyrušilo, když tam široko daleko nikdo nebyl?“

„Co já vím, třeba mu zazvonil budík a zjistil, že mu skončila směna, mohl bys laskavě přestat s tím vyptáváním? Kolikrát ti mám říkat, že nic nevím, zatraceně?!“ Odfrkl si, ale moje rozhořčení bylo opravdové, i když mi jeho otázky ve skutečnosti lezly na nervy z trochu jiného důvodu. Takže mi to nejspíš uvěřil.

„Fajn,“ odsekl. „Sdělím to Raffaelovi.“ To mě moc neuklidnilo, ale vlastně jsem ani nic jiného nečekal. Jediná dobrá zpráva byla, že hned nato beze slova zmizel. Dost možná mě čekalo pár dní volna, když se mnou doteď museli přestat počítat. To bylo jedině dobře. Momentálně bych to nejspíš nezvládl. Právě teď jsem nenáviděl svoji zvrácenou existenci víc než kdy předtím.

---

Patrick nedokázal skrýt lehký úsměv, když jsem se konečně opět dostavil do práce. Sice jsem na to neměl náladu, ani v nejmenším, ale pořád lepší, než doma zírat do zdi. Kupodivu se tentokrát omezil jen na otázku, co mi bylo a jestli už jsem v pohodě, a do soukromí se mi nevrtal. Ale i když nic neříkal nahlas, jeho výraz stejně doslova křičel myšlenky typu „ta Jessica se zdá být milá, kde jste se seznámili, přeju ti to“ a další věci, ohledně kterých jsem byl opravdu rád, že si je nechával pro sebe, protože to by na mě právě teď bylo vážně moc. Chtěl jsem na to všechno prostě zapomenout, vypustit to z hlavy, zabrat se do práce a nevnímat nic kromě ní. Jenže to mi očividně nebylo souzeno.

Náhle se otevřely dveře – a já ztuhl, když jsem zvedl pohled a spatřil nově příchozí. Jessica vstoupila dovnitř a nepatrně se pousmála, když zjistila, že se nemýlila. Šla za mnou. Potkali jsme se v téhle budově a já sám jí řekl, že jsem personalista, takže šla napřímo ke správnému oddělení.

Nejprve pozdravila Patricka, který ji poznal po hlase, takže následoval potěšený úsměv číslo dvě směrem ke mně. „Ahoj…“ vydechla pak a já jí pozdrav dost nejistě a neochotně oplatil. „Danieli, mohla bych s tebou na chvíli mluvit?“ zeptala se po chvíli se znatelnou lehkou nervozitou v hlase. Zaváhal jsem. Ale pak jsem se přeci jen zvedl a zamířil s ní na chodbu.

Věděl jsem, proč je tady, jaké otázky jí probíhají hlavou. Nemohl jsem to nechat jen tak, musel jsem to vyřídit. Dát jí najevo, že nemá doufat, že se má vzdát svých snů, po kterých jsem přitom i já sám tak bolestně toužil. A musel jsem to udělat co nejrychleji. Právě teď, když mi k tomu dala volné ruce. Patrick se sice chystal navrhnout, že nám tu nechá soukromí, ale já to chtěl a hlavně musel vyřídit rychle. A bez zbytečných pocitů, které by v případě, že bychom spolu zůstali sami v jedné místnosti, mohly vytrysknout napovrch. Na chodbě bylo soukromí dost. A zároveň málo, sem tam někdo prošel kolem. Bylo tam soukromí přesně akorát.

Zavřel jsem za sebou dveře a ona přešla ke zdi na druhé straně, abychom nepřekáželi v cestě. „Měla jsem o tebe strach,“ začala tiše. „Vím, že už jsi vypadal úplně v pořádku, ale i tak… A ty… prostě jsi zmizel…“ Její slova zněla nejistě. Zatímco na mě pohlédla zpod řas, jemně si propletla prsty. „Proč?“ zeptala se konečně na to, co ji trápilo.

„Sama jsi to řekla, bylo mi už dobře. Nebyl důvod, abych dál zůstával.“ Dech se jí nepatrně zadrhl.

„Nebyl?“ Ta nevyřčená otázka ničila snad víc mě, než ji.

„Neměl jsi Cleo poslouchat,“ začala po chvíli se skrytou nadějí, že jsem k tomu závěru dospěl jen díky její sestře. „Mohl… jsi zůstat, jak dlouho bys chtěl.“ Kdyby to tak šlo, tak bych neodešel nikdy.

„Byl už čas vrátit se do práce,“ odporoval jsem. A v duchu jsem si záhy nato vynadal, že jsem stále neřekl nic, co by ty zdánlivě otevřené dveře mezi námi opět definitivně zavřelo. Jemně pokývala hlavou, chápavě. Nemohla chápat vůbec nic. A přitom zároveň… jsem měl pocit, že ze mě vždy dokázala vyčíst daleko víc, než jsem si připouštěl dokonce i já sám. Snad proto ji teď rozechvívala nervozita, blíže neurčená obava.

„Napadlo mě, jestli… bys nechtěl někam zajít,“ řekla.

„Mám práci.“

„Já vím. Já taky nemyslela hned teď…“ V očích se jí leskla váhavá naděje v kladnou odpověď, kterou jsem jí nemohl dát.

„Promiň, to nepůjde.“

„Proč ne?“ nechápala. Vzdychl jsem. A konečně mi došlo, že takhle se k ničemu nedostaneme. Nemohl jsem snést myšlenku na to, že ji raním. Ale vrátit se k původnímu chování k ní, nebo se o to alespoň pokusit, to byla zřejmě jediná možnost. Jediná možnost, jak ji přimět to vzdát. Navíc s tím, že jí tak umožním mě nenávidět. A to… to by přece bylo svým způsobem méně bolestivé, než cokoliv jiného.

„Nemám zájem, jasný? Oceňuju, že jsi mi pomohla. Ale snad nečekáš, že jen kvůli tomu budu mít chuť ještě někdy s tebou mít cokoliv společného,“ oznámil jsem s takovým množstvím chladu v hlase, kolik jsem se dokázal přimět předstírat. Ztuhla. Přes její rty se prodral těžký výdech. V očích se jí zaleskly slzy, krátce zamrkala ve snaze zadržet je uvnitř. V hlavě jí proběhlo několik zmatených myšlenek najednou.

„Já… řekla jsem snad něco? Udělala jsem něco špatně?“ vzdychla a bolest v jejím hlase se mi zarývala do srdce. Ne. Ne, do háje, neměla si to vztahovat na sebe. To já dělal všechno špatně, od začátku do konce. Ať jsem se snažil sebevíc, všechno, co mělo nějakou cenu, se mi vždy rozpadlo pod rukama. Všechno jsem dokázal jen zničit. Proč jen to tak muselo být i v jejím případě?

„Prostě nemám zájem, tak se s tím smiř.“ Otočil jsem se k odchodu, ale po chvíli zaskočení mě dohnala a postavila se mi do cesty.

„Danieli…“ vydechla a s nevěřícným odleskem v očích se zahleděla do těch mých.

„Tohle přece… Ne, vždyť… Nemohlo se mi přeci jen zdát, že… Nemohlo se mi to všechno jenom zdát!“ Věděla, podvědomě cítila, že mezi námi zkrátka něco je. Že se něco změnilo, něco v mém pohledu k ní bylo jinak. Odmítala uvěřit mým slovům, že si to jenom vysnila. Nechtěla si to připustit, přijmout to jako skutečnost, protože myslela, že to by nezvládla. Proto teď hleděla do mých očí a zoufale se snažila jimi prohlédnout až do nitra a najít to, co tušila, že tam je. Co se prostě nemohlo jen tak vytratit.

Stočil jsem pohled jinam, bolest a zoufalou touhu v tom jejím jsem nedokázal snést. Lehce si povzdechla. Díky své slabosti jsem jí dal další nit naděje, kterou jsem přitom jednoduše musel zpřetrhat.

„Proč se mi zase snažíš zmizet z dohledu?“ pomyslela si a mně došlo, že tím nemyslí skutečný úprk, ale to, jak se opět uzavírám, pokouším se stáhnout do ústraní. Přímo před ní. Nechtěla mi to dovolit. Ne po tom, jak dlouho čekala, až se má obrana rozdrolí na písek.

Když se její dlaň zčistajasna jemně dotkla mojí tváře, semkl jsem rty a potlačil povzdech, který se mi na ně dral. Polkl jsem. To jsem skrýt nedokázal.

„Já ti nevěřím,“ šeptla po chvíli, co bříšky prstů vysílala hřejivé teplo do mojí kůže. Když jsem opět spojil svůj pohled s jejím, její oči jako by mě tiše prosily, aby to nebyla pravda. Skousl jsem zuby a silou vůle jsem se přiměl odtáhnout její dlaň, couvnout o krok vzad a nasadit opovrhující výraz.

„Chápeš vůbec, jak jsi dotěrná?“ řekl jsem odměřeně. „Kolikrát ti mám říct ne, to se nikdy nevzdáš?! Mezi námi dvěma nikdy nic nebylo a ani nebude, je to tak těžký pochopit? To to nedokážeš prostě přijmout?“ Vzdorně semkla rty, zčásti, aby i zakryla další slzy, které se prodíraly do očí.

„Ne,“ vydechla pak odhodlaně, i když v jejím hlase byl slyšet třes. „Ne, dokud mi nevysvětlíš, co se s tebou děje. Ne, dokud mi nedokážeš, že jsem jen pitomá, naivní husa a že ty mi nestojíš za jediný pohled.“

„A to jako proč?“

„Protože tě miluju, ty idiote!“ Ztuhl jsem, naprosto zamrzl na místě. Až po pár vteřinách mi došlo, že to ve skutečnosti neřekla nahlas. Že si v tom na poslední chvíli zabránila ve snaze nedat mi do rukou tak silnou zbraň. Jenže nevěděla, že já to stejně slyšel. Že se mi při těch pár slovech sevřelo srdce, protože ta myšlenka naplněná tím nejkrásnějším citem na světě měla zaniknout uprostřed beznaděje, ve které jsme vězeli, a proměnit se v to nejtěžší závaží. Jako šíp. Zlomený šíp přímo uprostřed mé hrudi.

Zhluboka dýchala, jak se snažila potlačit pocity, které ji právě uvnitř trhaly ve dví.

„Kruci,“ sykla pak a vytáhla z kabelky sešit na poznámky, ze kterého jeden list vytrhla, a pero. Pár čísel úhledně naskládaných mezi řádky, označujícími dny v týdnu, mi téměř násilím nacpala do kapsy. „Můj telefon,“ oznámila. „Kdyby sis to rozmyslel.“ Pak se otočila a zamířila k výtahu bez jediného dalšího pohledu směrem ke mně, protože tušila, že to už by teď nedokázala unést.

Zůstal jsem tam stát jako opařený, naprosto bez dechu jsem sledoval, jak odchází. Až pak jsem si na druhé straně chodby, ještě kousek za ní, všiml pohledu temně modrých očí. Pohledu, ke kterému se záhy přidal úsměv s vítězoslavným nádechem. Victor. No, tak teď už se tomu maléru s ním nevyhnu. Určitě hned poletí za vedením, aby napráskal, jak jsem se ke zdejší elitě choval. Dnešek byl vážně čím dál tím lepší!

Zamířil jsem do dveří opodál, kde byly pánské záchody. Jelikož zpátky k Patrickovi a jeho otázkám jsem se teď vážně vracet nechtěl a tohle byla první možnost úniku z toho místa, co mě napadla. Kdybych se mohl přenést někam hodně daleko, bylo by to samozřejmě lepší. I když jsem pochyboval o tom, že by to v tuhle chvíli mohlo doopravdy pomoct. Maximálně kdyby se mi podařilo přenést se daleko sám od sebe. Od toho všeho, čím jsem byl. To bylo to jediné, co by mi opravdu pomohlo. To jediné, co jsem potřeboval. To, co by vyřešilo celou tuhle zatracenou situaci.

Opřel jsem se o umyvadlo, ztěžka vydechl. A už zase jsem se snažil zmizet před tím vším, co ve mně probudila. Zároveň jsem se ale tvrdohlavě držel aspoň toho mála, co mi bylo dovoleno zažít, jako bych se toho prostě nemohl vzdát. Jako by mi v hlavě křičely dva zcela protichůdné hlasy. Co bylo, sakra, lepší?! Opět upadnout do nevědomí a netečnosti ke všemu, co ze mě dělalo to, kým jsem byl, nebo se nechat trhat na kusy pocity, které s sebou přinášelo to, že mi nebylo všechno jedno, že mi, do háje, na něčem záleželo a já to ztrácel už z pouhé podstaty svého bytí?! Ne, tentokrát jsem si tím už opravdu nebyl jistý. Protože ta bolest nemizela, jen se neustále stupňovala.

Jak sladké dokáží být šťastné vzpomínky, když s sebou díky jejich nedosažitelnosti přinášejí jed, který sžírá útroby? A stejně jsem se jich nedokázal vzdát. Nedokázal jsem se vzdát myšlenek na ni. Zoufale a tvrdohlavě jsem se držel toho, co ve své podstatě vlastně ani nikdy nebylo. Jako bych mermomocí zkoušel vylézt na skálu, i když se mi ostré kameny zarývaly do kůže. Ale jak jsem mohl tak truchlit kvůli něčemu, co ani nikdy doopravdy nezačalo?

Byl jsem neopatrný. A jako vždy, za všechno špatné, co se mi dělo, jsem si mohl sám. Jessica… povedlo se jí mě úplně odzbrojit, podmanit si mě. A já se v podstatě nechal. Teď… teď to bolelo k nesnesení. Protože jsem ji nedokázal nemilovat. Nešlo opět upadnout v prázdný spánek, když mě probudila. Nedokázal jsem na ni zapomenout. To, že jsem se rozhodl se jí vzdát pro její vlastní dobro, nic neměnilo na tom, že mě to uvnitř ničilo. Že část mě umírala s každým odleskem slz v jejích očích.

I když jsem ji musel nechat jít, něco ve mně změnila. A to něco zůstalo… Už se to nedalo zastavit, i kdybych chtěl. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli bych to chtěl. Stále jsem se nerozhodně plácal z jednoho závěru k druhému. Bylo tak těžké litovat toho, že jsem ji kdy potkal, když jsem se v její blízkosti poprvé po takové době cítil tak dobře. Bylo tak lehké toho nelitovat, i přesto, že všechny mé rány díky tomu byly opět otevřené a krvácely.

Skousl jsem zuby a rukou si prohrábl vlasy. Proč? Proč mě osud vůbec nechal i jen na vteřinu znovu věřit… že by to šlo, beztrestně milovat, cítit štěstí, žít… Proč, když jen čekal na nejbližší vhodnou příležitost, aby mi to opět vytrhl z dlaní?!

Zaklel jsem a v záchvatu emocí prudce udeřil do umyvadla před sebou, až se rozbilo a voda začala v proudu stříkat na podlahu. Přerývaně jsem dýchal, ruce zaťaté v pěst, zatímco jsem sledoval, jak se na zemi tvoří tenká vrstva té chladné kapaliny. Zatímco jsem se snažil potlačit to vše, co drásalo mé nitro.

Ne, i kdybych se sebevíc pokoušel předstírat, že jsem takový, jaký jsem byl ještě před několika dny, nemohl bych se k tomu doopravdy vrátit. I předtím jsem to vlastně nebyl opravdu já. Jen maska. Skrývající to vše rozdrcené uvnitř. Jenže jaký jsem opravdu byl já sám? Co jsem byl? Sám sebe jsem ztratil už tak dávno… Přijmul jsem to, čím jsem se stal, protože to bylo o tolik jednodušší, než se s tím prát, než tomu vzdorovat. Ale díky ní už jsem nemohl…

Ne, teď jsem bolestně ostře vnímal realitu, to všechno, co se dělo. To, co bylo, to, co je… Něco to znamenalo. Zatraceně to něco znamenalo, a tak to bylo vždy. Jen bylo o tolik lehčí předstírat, že ne. Protože co jsem vlastně ještě znamenal já? Co když už jsem dávno neznamenal nic? Co když jsem něco přestal znamenat už před staletími a zbyla ze mě jen troska plná marnosti, zoufalství, temnoty?

Ano, věděl jsem, že to tak bylo. Byl jsem troska. Nenávratně zlomený, roztříštěný, rozdrcený v prach. Jenže s ní… jsem se cítil jinak. A bez ní… bez ní mě stěny pasti, ve které jsem vězel, stále více svíraly a obíraly mě i o poslední zbytky kyslíku.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 15.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!