OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 18.

23.06.2015 (14:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 438×

„Narodil jsem se v Benátkách roku čtrnáct set třicet dva,“ začal jsem po delším nádechu a ona se pokoušela ta slova zkrátka přijmout. Představu té neskutečné doby. Přesně pět set osmdesát jedna let. Více než pět století… To už jsem jí přeci koneckonců řekl.

„Takže to ty sám pocházíš z Itálie, ne tví předci,“ vydechla nakonec, když alespoň částečně vstřebala údiv nad tak nepřeberným množstvím času. Přikývl jsem.

„Když mi bylo sedmnáct,“ pokračoval jsem pak, „potkal jsem ji na Benátském karnevalu. Lisabeth… Okamžitě jsem se do ní zamiloval. I ona do mě. Vysvětlila mi, že její rodiče pocházeli z Anglie, ale zemřeli, a ona teď žila u svého strýce v Toskánsku. To byla… nepředstavitelná vzdálenost. Ale měli jsme štěstí. Během jejich pobytu v Benátkách jsem ji i jejího strýce Vincenza pozval k nám domů na večeři. Otec zjistil, že se Vincenzo kromě jiného věnuje pěstování vína. Dospělo to k tomu, že se spolu rozhodli uzavřít obchod. A díky tomu jsme já a bratr byli o něco později vysláni do Toskánska, abychom ten obchod dohodli, protože on měl moc práce na to, aby opustil město. Jelikož nebylo nic dohodnuté napevno, měli jsme tam navíc zůstat celkem dlouho. Vzali jsme si s sebou poštovního holuba, abychom s otcem mohli na dálku prodiskutovat, jestli je všechno dle jeho představ. Tahle komunikace byla dost zdlouhavá vzhledem ke vzdálenosti, kterou musel urazit. Vůbec mi to nevadilo, právě naopak.

Lisabethin strýc nás mezitím přijal pod svojí střechou, takže jsem jí mohl být nablízku téměř neustále. Navíc si byl vědom toho, že se o ni zajímám, a neměl nic proti. Oba jsme pocházeli z bohatších rodin, takže se zdálo, že vůbec nic nestojí v cestě tomu, abychom se jednou mohli vzít, založit rodinu… Okolnosti stály na naší straně…“ Trpce jsem se pousmál. „Jenže pak se jednoho dne všechno zvrtlo...

Při naší procházce po pobřeží proběhl kolem jakýsi kluk, který právě někomu něco ukradl, a rychle mizel pryč. Lisabeth mu stála v cestě, odstrčil ji, aby ho jeho pronásledovatel nechytil. Spadla do moře. Vytáhli jsme ji včas, ale byla v šoku. Od přírody byla křehká, slabá. Tahle příhoda jí dvakrát neprospěla. Nejspíš i proto… o pár dní později onemocněla. Vážně. Já se o tom dozvěděl, až když na tom byla opravdu zle. Nechtěla totiž, abych si dělal starosti. Takže řekla strýci, aby ji pokaždé nějak omluvil. Jenže když se dlouho neobjevovala, nemohl jsem dál věřit, že se nic neděje. Tím spíš, když jsem si všiml, že za tu krátkou dobu jako by Vincenzo zestárl o celé roky a na jeho tváři se rýsovaly starosti. Když jsem z něj konečně dostal, o co jde…“ Krátce jsem se odmlčel, zavrtěl jsem hlavou. Vzpomínky už nějakou chvíli divoce vířily hlavou. A teď mě konečně naplno vtáhly do sebe…

---

„Aprite la porta!“ požádal jsem už po několikáté. („Otevřete ty dveře!“)

„Marco,“ mírnil mě Antonio. Vincenzo mi stál v cestě do Lisabethina pokoje, už nejmíň posté opakoval tu samou námitku.

„Přála si, abys ji takhle neviděl.“ Přes mé rty se vydral nešťastný povzdech.

„Nemůžete… nemůžete snad po mně chtít, abych zůstal v klidu a předstíral, že se nic neděje, když ona přitom… Prego! Nechte mě jít za ní!“ („Prosím!“)

Když se zevnitř ozval kašel, trhl jsem sebou. A i přes jeho námitky, nehledě na to, že se to neslušelo, jsem vtrhl do pokoje.

To, co jsem uviděl, mě málem smetlo z povrchu zemského. Lisabeth ležela v posteli, o tolik bledší než obvykle. Zchřadlá. Jako zvadlá růže… Suché, popraskané rty, kruhy pod očima. Jako by z ní každou vteřinou unikal život…

„Lisabeth…“ vydechl jsem ztěžka a vrhl se k její posteli. Klekl jsem si na podlahu vedle ní, když jsem jemně stiskl její ruku, ucítil jsem z její kůže sálající horko.

„Marco…“ šeptla a nepatrně se zamračila, když stočila oči mým směrem. „Zio… říkala jsem přece, že nechci, aby…“ („Strýčku.“)

„Desolato mia cara,“ vydechl jsem. („Omlouvám se, má drahá.“) „On za to nemůže, to já tě musel vidět…“ Ztěžka nabrala vzduch do plic, všimla si starostlivého odlesku v mých očích.

„Non si preoccupi,“ požádala tiše. („Nedělej si starosti.“) Jak bych nemohl? Zavrtěl jsem hlavou.

„È un mio errore,“ šeptl jsem po chvíli zničeně. („Je to moje chyba.“)

„Ne, Marco… jak si můžeš myslet něco takového?“

„Měl jsem zabránit tomu, abys spadla… Kdybych zareagoval rychleji a chytil tě… tohle by se nestalo…“

„Nemohl jsi nic dělat,“ nesouhlasila. „Nevyčítej si to, prosím…“ Stiskl jsem víčka k sobě.

„Co jí je, dottore?“ obrátil jsem se pak na muže kousek ode mě. Přišel o trochu blíž.

„Come si sente? Dove Le fa male?“ („Jak se cítíte? Kde vás to bolí?“)

„Mi fa male la gola e ho una brutta tosse,“ vzdychla. („Bolí mě v krku a mám ošklivý kašel.“) Na důkaz jejích slov se další zakašlání prodralo skrze její rty. „A v podstatě… mě bolí celé tělo,“ dodala vyčerpaně. Zřejmě její stav kontroloval už po několikáté. Ale jestli doufal, že se něco zlepšilo, jeho naděje nejspíš právě vyprchaly, dle jeho staženého obočí.

„Ha febbre?“ optal se a sám jí položil dlaň na čelo. („Máte horečku?“) Já už odpověď znal.

„Che cossa ho allora, dottore?“ zeptala se tiše. („Co mi tedy je, doktore?“) Nespokojeně se zamračil. Náhle se ale začala třást, ani nestihl odpovědět.

„Lisabeth,“ vyhrkl jsem zděšeně.

„Attenzione,“ napomenul mě doktor a jemně mě od ní odstrčil.“ („Opatrně.“) Tenhle pohled… To bylo něco neskutečného. To nejhorší, co mě mohlo potkat.

„Amore mio,“ vzdychl jsem zlomeně. („Lásko moje.“) Konečně se trochu uklidnila, až po chvíli. Doktor nespokojeně zavrtěl hlavou. Když se jeho pohled krátce spojil s mým, pochopil jsem, že je to opravdu vážné.

Měla zápal plic. To mohlo být i smrtelné. Zvlášť v tu dobu. Zvlášť pro ty, co nebyli dost silní… Sevřelo se mi srdce, když jsem si všiml čehosi jako bezradnosti v jeho očích. „Vyléčíte ji, že ano?“ vydechl jsem hned. Výraz, který se mu objevil na tváři, jako by mi podkopl nohy a strhl mě k zemi.

„Pokusím se,“ řekl, ale znělo to spíš jako milosrdná lež. Jenže já tomu věřil. Protože mi nic jiného nezbývalo. Protože ona přece musela mít dost síly, aby se z toho dostala…

---

Chodil jsem jako tělo bez duše. Většinu času jsem trávil vedle ní, i když mě posílala pryč, abych tím nemusel procházet. Jenže někdy mě ostatní, hlavně můj bratr, v podstatě donutili ji alespoň na pár okamžiků opustit. Jen abych nabral trochu síly. Jen abych se před ní sám nesložil, protože to by jí příliš nepomohlo.

V těch okamžicích jsem se vydával na louku za domem, tam, kde postupně přecházela v les. Než jsem na to místo na kopci vystoupal, pohyb na čerstvém vzduchu mi vždy udělal dobře. Byl tu klid. Se stromy lemujícími okolí si jemně pohrával vítr, jediný zvuk široko daleko. Měl jsem navíc výhled na dům v dálce pode mnou, což mi dávalo alespoň minimální pocit, že jí jsem i tak stále alespoň trochu na blízku. Kdyby to bylo nutné, doběhl bych zpátky snad během několika minut.

Snažil jsem se něčím zabavit mysl, ale papír zůstával v podstatě nedotčený. Nemohl jsem se rozptýlit. Nebylo pro mě zkrátka možné, abych dokázal myslet na cokoliv jiného, než na to, jak je na tom ona, cokoliv jiného, než na ni. Ničilo mě, že jsem s tím nedokázal nic dělat, nic, jen čekat, jak to dopadne. Kdybych jí jen mohl nějak pomoci…

„Možná o něčem vím,“ ozval se najednou v mojí blízkosti čísi hlas. Bylo to tak náhlé, že jsem téměř polekaně nadskočil. Odložil jsem věci vedle sebe a postavil se, zatímco jsem očima pátravě přejížděl po cizinci přede mnou.

Mohlo mu být tak kolem třiceti, možná čtyřiceti. Dlouhé špinavě blond vlasy měl stáhnuté do copu, na první pohled vypadal kultivovaně a společensky. Ale když se pohled jeho černých očí spojil s mým, přejelo mi po zádech nevysvětlitelné mrazení. Nechápavě jsem zamrkal, marně jsem přemýšlel, kde se tu tak zčistajasna vzal. Po chvíli se usmál.

„Buon giorno,“ řekl, jako by na jeho příchodu nebylo vůbec nic divného. („Zdravím.“) Váhavě jsem mu pozdrav oplatil. „Jmenuji se Raffael,“ pokračoval.

„Marco Bianchi da Venezia…“ prozradil jsem mu vlastní jméno. Byl jsem z něj tak rozhozený, že jsem ho vykoktal úplně celé, i když on to nejspíš neudělal. „Kde jste se tu…“ dostal jsem pak ze sebe konečně zmateně, „neviděl jsem vás přicházet…“

„No, řekl bych, že vzhledem k tomu, že jsi myšlenkami jinde, to není tak překvapivé, ale to na tom v podstatě nemá žádný vliv,“ okomentoval to jakoby nic. „A také to není dvakrát důležité, nemyslíš? Hlavní je, že jsem tu kvůli tomu, abych ti pomohl.“

„Pomohl?“ vydechl jsem nechápavě. Moment… „Vy víte o Lisabeth? Jak?“ Zatvářil se lehce netrpělivě.

„Opět se ptáš na úplně nepodstatné otázky,“ upozornil mě. Nechápavě jsem se zamračil.

„Jste snad doktor?“ Krátce se rozesmál.

„Ne, to opravdu ne.“

„Tak jak byste jí mohl pomoci?“ nedal jsem se.

„Jak,“ zopakoval a lehce zavrtěl hlavou, „další nepodstatná otázka. Důležité je, že mohu. A o dost spolehlivěji, než lidští doktůrci.“ Lidští… Co? Tohle se mi vážně přestávalo líbit. Celou dobu jsem z něj měl velice nepříjemný pocit, tohle to jen podpořilo.

„Co jsi zač?“ Nepatrně se pousmál.

„Démon,“ oznámil pak. Ztěžka jsem vydechl a o krok ustoupil. Tak proto jsem z něj měl tak špatný pocit.

„Il diavolo?“ hlesl jsem třaslavě. („Ďábel?“) O pár století později by si každý po takovém prohlášení o člověku před ním pomyslel, že je to blázen, ale… i kdyby se tenkrát společnost na tyhle věci nedívala trochu jinak, z něj zkrátka vyzařovalo něco, díky čemuž jsem mu to jednoduše uvěřil.

„Raději bych to označení, co jsem ti řekl já, je o dost přesnější,“ upozornil mě klidným hlasem. „Takže?“ optal se pak. „Dohodneme se?“ Teď teprve mi došlo, kam tím mířil. Co vlastně předtím řekl. Že by jí mohl pomoci… On. Démon. Vyvrženec pekel, zlo. To myslel vážně? Očekával, že mu budu jen tak věřit, že přijmu pomoc právě od něj, když určitě jen čekal na možnost, jak takové pošetilce podrazit? Že se jen tak odvrátím od své víry a uzavřu dohodu s někým, jako je on? Ne, to ne.

„Jdi pryč. Zmiz, intesi?“ sykl jsem. („Rozumíš?“) „Nechci s tebou mít nic společného. A k ní se taky vůbec nepřiblížíš. Ona to zvládne, uzdraví se. Nehodlám k ní tahat jakékoliv z tvých pekelných, hříšných triků! Vypadni a nevracej se!“ Lehce se ušklíbl, aniž by na sobě dal jakkoliv znát, že bych ho snad urazil.

„Jak si přeješ,“ prohodil klidně, „byl to jen návrh…“ O vteřinu později už po něm nebylo ani stopy.

Ztěžka jsem vydechl, několik dalších nádechů mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Pak jsem prudce zavrtěl hlavou ve snaze na tohle setkání zapomenout. Zvedl jsem své věci ze země a raději zamířil opět zpátky do domu.

Až teď, když byl pryč, mě napadlo, jestli jsem se neunáhlil. Ale okamžitě jsem tu myšlenku odehnal pryč. Spolupracovat s ďáblem? Ať už si říkal jakkoliv? To bylo přeci něco nemyslitelného. Ne, rozhodl jsem se na to zkrátka zapomenout. Lisabeth se přeci musela uzdravit. Její stav se musel zlepšit, každým dnem. 

Mýlil jsem se. Bylo to přesně naopak…

---

„Lisabeth... Lisabeth…“ vydechoval jsem stále znovu její jméno, zatímco jsem lehce, ale křečovitě držel její hebké dlaně ve svých. Přejížděl jsem bříšky prstů po její sametové kůži a jemně ji tiskl. Jasně jsem vnímal každý její nádech, každé nadzvednutí hrudníku a to, jak po každém dalším následuje ještě nepatrnější, ještě zlověstnější. Můj vlastní dech se úžil vteřinu po vteřině, závislý na jejím. „Lisabeth… Mio caro… bude to v pořádku,“ šeptal jsem skrze stažené hrdlo třesoucím se hlasem. („Má milá.“) „Budeš v pořádku, musíš...“ Slova přerušilo mé vlastní roztřesené polknutí. Myšlenky mi zmateně vířily hlavou. Přestala mě poslouchat vlastní mysl, jazyk odmítal dál formulovat slova. Mizela mi před očima, a přesto jsem při pohledu do těch jejích, zesláblých a ztrácejících lesk, věděl, že je nemyslitelné, aby odešla. To prostě nešlo. Nemohla... „Lisabeth,“ vydechl jsem znovu, ten krátký výdech se změnil ve zmučené vzlyknutí. Koutky jejích bledých rtů sebou nepatrně cukly, tak málo, že kdybych tak úzkostlivě nesledoval sebemenší záchvěv na její tváři, ani bych si toho nevšiml. Chtěla mi věnovat pousmání, snad na znamení, abych se netrápil. I na tohle už postrádala sílu...

„Marco,“ ozval se za mnou náhle hlas mého bratra. Mé jméno vyslovil jemně a stejně jemný byl i jeho utěšující dotek na mém rameni. A přesto sem nic z toho nezapadalo natolik, že jsem s sebou lehce cukl. Téměř násilím mě od ní odtrhl, aby mě v zájmu udržení mého zdravého rozumu alespoň na chvíli odvedl odtud. Hned do vedlejší místnosti, kde se právě teď snažil nabrat trochu síly její strýc. I on byl z toho, co se dělo, úplně na dně. Bylo to k zbláznění. Šílel jsem. Bezmocně počítal každou vteřinu. Nemohl jsem tu jen tak sedět, zatraceně!

„Nevyčítej si to. Nemůžeš nic udělat. Nikdo nemůže,“ hlesl Antonio měkce. Snažil se mě ukonejšit, ale jakmile to dořekl, všechno se ve mně sevřelo a zároveň naplno vybuchlo. K čemu ten pohřebně soucitný tón?! Vyskočil jsem z místa, rozhořčeně jsem ho probodl očima, jako by to všechno snad byla jeho chyba. Několik vteřin jsme proti sobě jen beze slova stáli a on mi věnoval lítostivý, chápavý pohled. Měl jsem chuť mu říct, ať si ho strčí někam. Ztěžka jsem vydechl.

„Ona neumírá!“ prohlásil jsem. Vlastní hlas mě ale zradil, třásl se namísto toho, aby to pevně a rozhodně potvrdil.

„Marco...“ zkusil to Antonio znovu. Zavrtěl jsem hlavou. Neumírá. Prostě ne. Něco takového jsem odmítal přijmout. To se zkrátka nemohlo stát!

Lisabethin strýc nás celou dobu jen beze slov sledoval. I on ke mně vysílal soucitný pohled plný vlastní bolesti. Pohled dávající najevo, proč mi ty výlevy právě teď trpí, proč mi nijak zvlášť neodporuje, i když to bylo naprosto proti jakémukoliv slušnému chování... Ty pohledy plné pochopení pálily, bodaly a řezaly, skrývaly v sobě nože, jejichž údery pronikaly až do srdce. Několikrát jsem se roztřeseně nadechl. Proč, proč se všichni tvářili, jako už by stáli nad jejím hrobem? Krucinál!

„Já možná nemůžu nic udělat,“ zopakoval jsem bratrova slova, sotva jsem je procedil skrze zuby. „Ale já taky nejsem zatracenej doktor! Co je to za šarlatána, když jí nedokáže pomoct?! Jak se vůbec opovažuje prokazovat se tím titulem?!“ Věděl jsem, že mu křivdím. Ten muž skutečně udělal vše, co na poměry té doby šlo. A věděl jsem, že si nejspíš později budu své současné chování vyčítat, ale právě teď mi to bylo úplně jedno. Právě teď se má bolest přeměnila na vztek, který hrozil, že každou chvíli vybuchne a smete všechno v okolí. Poprvé v životě jsem se zkrátka neudržel. Jak dlouho by byl kdokoliv schopen snášet něco takového a jen to dusit v sobě?!

„Jsou věci, které se nedají ovlivnit, ať bychom si to přáli sebevíc. To je zkrátka… osud, Boží vůle,“ ozval se její strýc tichým hlasem tak zvláštně smířeně, jako by už byl příliš unavený na to, aby se třeba jen pokoušel doufat, věřit. A to bylo jako další rána do už tak krvácejícího srdce. Poslední kapka, která ve mně vzedmula vlnu nevole, odporu, odmítání na nejvyšší míru. Bylo to zkrátka příliš.

Udělal jsem pár rázných kroků jeho směrem, ale Antonio mě zastavil v půlce cesty, když se přede mě postavil a dlaní ruky jemně zatlačil proti mé hrudi, aby mi zabránil pokračovat a udělat něco neuváženého. Jeho zásah byl mírný, přesto dával znát, že mě zastaví, bude-li muset. Samozřejmě, že jsem mu nechtěl ublížit. Ale to, co právě řekl… jak to mohl pronášet s takovým klidem? Šlo tu přece o jeho neteř, kterou vychoval jako vlastní dceru! Osud, Boží vůle… Ne, to jsem nepřijímal. Možná to bylo rouhání, o tom pochybovat, ale poprvé v životě mi to bylo úplně jedno. Tohle bylo špatné. To se přece nemělo stát, natož aby to byl snad zásah shůry!

„Signore,“ ozvala se náhle ode dveří služka, která právě vstoupila dovnitř. („Pane,“) Oslovovala Lisabethina strýce. Znělo to naléhavě. Dech se mi zadrhl v hrdle, všichni tři jsme jako na povel rychle přešli zpět do Lisabethina pokoje. Doktor, který tam s ní byl celou dobu a kontroloval její stav, měl na tváři… téměř soustrastný výraz. Ještě žila. Ale její stav se zřejmě zhoršil.

„Je mi líto…“ vydechl. „Kdybych mohl udělat více…“ Nedalo se jí pomoci. To bylo to, co tím chtěl říct.

Ne. To prostě ne...

Pár vteřin jsem tam jen zůstal stát s bolestně staženým srdcem, s mučivou těžkostí, která mě obklopovala. Pak se svět znovu začal otáčet. Jen proto, aby všechno strhl v prudké vichřici a nesl k okraji propasti. Lisabeth ztěžka vydechla, následující nádech se jen sípavě prodral skrze její rty. Rozkašlala se. Třásla se. Byla bledá, bledší, než kdy dřív. Všichni se hned seběhli kolem jejího lože, zatímco já nebyl schopný se pohnout. Sledoval jsem to všechno jako ve snách, jako v noční můře. Doktor se snažil, když nic jiného, alespoň utišit její bolest, nějak. Vteřiny kolem neúprosně probíhaly neuvěřitelnou rychlostí a přece každá z nich trvala snad věčnost.

Uvědomil jsem si, že mi z očí začaly stékat proudy roztříštěných částeček mého nitra, ale bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí stát tu v slzách. Nebyl jsem schopný se pohnout, myslet na cokoliv jiného, než že ji mám ztratit a nikdo s tím nemůže nic udělat.

Nikdo…

Otočil jsem se a prudce vyrazil ze dveří při náhlém nápadu, nevnímal jsem bratrovo zmatené zvolání mého jména. Běžel jsem pryč, tak rychle, jak jsem dokázal, poháněný jediným nemyslitelným zábleskem naděje. Myšlenka, která mi před chvílí proběhla hlavou, opět rozbušila mé srdce naplno a přiměla mé nohy k nejvyššímu výkonu. Nikdo nic nemohl udělat… A přitom jsem byl právě já možná jediný, kdo přesto něco udělat mohl.

„Hej!“ vykřikl jsem nahlas, z plných plic, když jsem vyběhl směrem k lesu, aniž bych se při tom na vteřinu zastavil. „Hej, slyší mě někdo?! Raffaeli!“ Při cestě do kopce jsem špatně našlápl, ujela mi noha a pravá ruka automaticky vylétla kupředu, aby zabránila horšímu pádu. Zvedl jsem se a nevnímal skvrnu od trávy na jednom z kolen, ani částečky hlíny, které mi ulpěly na dlani. Běžel jsem ještě o pár kroků dál, pak jsem se konečně zastavil. „Beru to…“ Měl jsem v plánu to vykřiknout, ale z nějakého důvodu jsem to vydechl o poznání tišeji, než jsem čekal. „Slyší mě někdo?!“ zkusil jsem to tedy znovu. Kolem se dál proháněl jen vítr, lehce čechrající stonky trávy a listí na stromech. Pocítil jsem zoufalství, stáhlo se mi hrdlo. Zmocnila se mě hrůza, že na mé volání už nikdo neodpoví. „Do háje!“ ulevil jsem si nahlas. „Tak slyší mě někdo?! Beru to! Zatraceně, beru to!“

„Ale, ale, to je mi najednou rychlá změna názoru,“ uslyšel jsem konečně za sebou známý hlas. Prudce jsem se otočil. A tam stál on. Raffael. Opíral se o kmen stromu, s klidným výrazem a jen lehkým pozvednutím koutků úst v úsměvu, který se dal nazvat až výsměšným. Polkl jsem. Z jeho přítomnosti mi po páteři znovu přejelo mrazení. „Kam se podělo to tvoje ´drž se ode mě dál, nechci s temnou stranou nic mít´?“ zeptal se nezúčastněně. Krátce se na mě pátravě zadíval. „A,“ poznamenal po chvíli, „jak vidím, krátí se té tvé holubičce čas. To to tvé náhlé odhodlání alespoň popřemýšlet o mojí nabídce dost vysvětluje.“ Zřejmě už moc dobře věděl, jaká je situace. A přesto se ho to ani v nejmenším nedotklo. Spíš vypadal, jako by měl škodolibou radost z toho, že mě má v hrsti. Tenhle rozhovor se už odehrával na zcela jiné úrovni, než ten předešlý. „Mohl bych se urazit, že se ozveš až v době nejvyšší nouze, ale… nejsem malicherný,“ dodal pak.

„Opravdu jí dokážeš pomoct? Dokonce i teď, když… je na tom tak špatně?“ vydechl jsem naléhavě tu zásadní otázku.

„Přijde na to,“ pokrčil nenuceně rameny, nechal mě v nejistotě. Uvolnil ruce, které měl do teď založené na prsou, a udělal pár kroků mým směrem, až stál přímo přede mnou. Lehce se mi zadrhl dech. Samotná jeho přítomnost mrazila. Když se jeho černé oči zahleděly do mých, chlad pronikl do každé mé buňky a naprosto mě přimrazil na místě. Byl ztělesněním temných sil, jakým se každý vyhýbal, proti kterým lidé vysílali své modlitby. A fakt, že právě on teď měl moc rozhodnout o celém mém životě, o tom, na čem mi nejvíce záleželo, ho činil ještě děsivějším. Dokázal jsem myslet jen na to, jak rychle ubíhala každá vteřina, a na to, že jsem ani nevěděl, jestli už není pozdě. Jeho ledový klid a pomalé vyslovování slov bez jakéhokoliv spěchu mě přiváděly k šílenství. „Ano, mám možnost, jak ji zachránit,“ přiznal konečně to hlavní. I když předčasně, ze srdce mi spadl kámen velký jako hora. Moje nadšení umlčel prostým gestem ruky, jako by mi nemělo být od začátku jasné, že v tom bude nějaký háček. „Ale ještě nevím, jestli toho využiji,“ podotkl. Ztuhl jsem. To mi dal naději jen proto, aby ji záhy nato rozdupal na prach?

„Prosím,“ vzmohl jsem se po chvíli na jediný prostý výdech. Žebral jsem. On musel vědět, že v tuhle chvíli bych byl schopný ho klidně i odprosit na kolenou, a tenhle fakt se mu skvěle hodil. Přímo se v něm vyžíval.

„Ne že by nebylo hezké slyšet tohle slůvko od někoho, kdo ho ve svém životě zřejmě moc používat nemusel,“ poznamenal, „ale nebudu přece dělat věci zadarmo. Uzavírám obchody, nerozdávám dary.“ Ovšem. Něco za něco…

„Má rodina je bohatá,“ vyhrkl jsem hned, „řekni si, dám ti, co chceš.“ Zavrtěl hlavou s hraně přemýšlivým výrazem.

„O tom nepochybuji, ale… ne, jsem si jistý, že je tu něco mnohem lepšího, co mi můžeš nabídnout, než jsou peníze. Něco, abych tak řekl, osobnějšího,“ řekl pak. Nechápal jsem… „Tvoji duši,“ objasnil mi. Když to vyslovil, projelo mnou zděšení až po konečky prstů. Zavrávoral jsem a o krok ustoupil, ztěžka jsem vydechl.

„Cosa?“ („Cože?“)

„Sepíšeme spolu smlouvu. Tvá duše za její vyléčení. Stačí jen tvůj podpis a tvoje starosti se rozplynou. A že jsi to ty, udělám ti dobrou nabídku. Řekněme tak… sedmnáct let, než budeš muset splatit svůj dluh? Sedmnáct let, to je vlastně délka celého tvého dosavadního života. To je dostatečně výhodná nabídka, nemyslíš?“ Vyschlo mi v krku. Polkl jsem.

„A co by bylo pak?“ zeptal jsem se a marně skrýval zděšení.

„Za sedmnáct let, přesně tento den, se za tebou někdo zastaví. Zabije tě. A tvoje duše poputuje do mého vlastnictví, kde zůstane po celý zbytek věčnosti. Tvá existence bude pod mým dohledem, plnění mých rozkazů bude její jedinou náplní. Staneš se dalším z našich řad, démonem.“ Něco takového vysvětloval s naprostým klidem a bez jakýchkoliv emocí, jako by mi sděloval něco tak banálního, jako zásady etikety. Naše chůva měla v podstatě stejný tón, když nás kdysi přesně tímhle popisováním pravidel slušné společnosti nudila. Jenže i navzdory tomu netečnému tónu to teď znělo děsivě. Sáhl do kabátu a vytáhl stočený list papíru a brko. Měl to připravené předem. Počítal s tím, že kývnu… Stočil pohled ke mně. „Tak co, dohodneme se?“

Navzdory předešlému odhodlání udělat cokoliv jsem nezabránil sám sobě v zaváhání. Upsat duši… To bylo zkrátka něco nepředstavitelného. Bylo to proti všemu, čemu jsem kdy byl učen v křesťanském duchu. Stejně jako hledat pomoc právě u něho. Ale co jsem měl dělat, když jsem neviděl jiné východisko?!

„Jakou mám jistotu, že svoje slovo dodržíš?“ zeptal jsem se. Nepatrně se pousmál. Jako by tím chtěl říct, že to jen zbytečně zdržuju. Dost možná jsem to podvědomě opravdu dělal.

„Neměj obavy, ta smlouva je závazná. Pro obě strany,“ ujistil mě. „Stačí podpis. Já už všechno zařídím…“ Proč bylo moje tělo náhle ztuhlé? Byl jsem rozhodnutý to udělat, ale přesto mé prsty ochably při představě, co to bude znamenat… „Nenutím tě,“ prohodil ledabyle, jako by bylo vlastně úplně jedno, jak se teď rozhodnu. „Sice jsi tvrdil něco v tom smyslu, že bys pro ni udělal cokoliv, ale kdo dneska tyhle řeči vůbec bere vážně. Nikdo přece nikomu nestojí za věčné zatracení. Proč vůbec podstupovat takovou oběť pro lásku svého života, se kterou teprve tvoje existence začala a pro kterou tvoje srdce bije?“ Opět jen další konstatování bez emocí, tentokrát ale přesto s posměšným podtónem.

Hrál si se mnou. Jako kočka s myší. Nebál se nazývat věci pravým jménem tak, že zněly dost děsivě. I přesto, že i tak neobsahovaly všechno, co to nejspíš ve skutečnosti obnášelo. Nebál se, že ucuknu, jen si užíval hru, už jistý vítězstvím. Bylo mu jasné, že jsem zoufalý. To, že bych ji ztratil, se zdálo prostě naprosto nemyslitelné. Skutečně jsem byl schopný udělat cokoliv pro její záchranu, pro ni… Existence bez ní by pro mě tak jako tak neměla smysl. Byla moje slunce, moje všechno, a mně na ní záleželo daleko víc, než na sobě samém. A přesto jsem při představě pekelných ohňů stravujících duši, žití v zatracení, na věčnost, bez úniku, při představě otočení se od víry, ve které jsem dosud žil, nedokázal přimět vlastní tělo k pohybu, abych sám sobě zpečetil ortel. Proklatý strach z neznáma, které přesto už teď mělo až děsivě ostré rysy, sevřel mé útroby.

„Ne že bych tě chtěl nějak honit, ale hádám, že při jejím stavu už moc dlouho nevydrží,“ prohodil po chvíli jakoby nic. „Kdoví, jak dlouhý čas jí ještě zbývá… Možná dny… možná hodiny, minuty… vteřiny…“ Ztěžka jsem vydechl. Lisabeth… Skomírající… Pomalu, ale jistě její svěžest a vnitřní světlo uvadaly. V duchu jsem si vybavil její oči, její smích, který už tak dlouho nerozzářil její zchřadlé rty. Co bylo víc, než přivést radostné jiskřičky v jejích očích zpátky k životu?

V tu chvíli jsem se konečně přiměl k pohybu. Konec brka se smočil v inkoustu a krátce nato ozdobil tu proklatou smlouvu znamením mého budoucího zatracení. Raffael se spokojeně pousmál a nepatrně se poklonil.

„Bylo mi potěšením s tebou obchodovat.“ Z toho úsměvu mě zamrazilo v zádech. Natáhl ke mně ruku, vyčkávavě nadzvedl obočí, když jsem krátce zaváhal. Stiskl jsem ji - a v tu chvíli mi projela dlaní do celého těla vlna čehosi nepopsatelného, tak silná, že mi málem vyrazila dech. Okamžitě jsem sebou trhl a o krok ustoupil.

„Che cosa è stato?“ vyhrkl jsem vyděšeně mezi přerývanými nádechy. („Co to bylo?!“) Jeho další pozvednutí koutků rtů jsem už vnímal jen zastřeně.

„Jen taková pojistka, že se mi naše dohoda trochu vyplatí,“ oznámil. Neměl jsem čas přemýšlet nad tím, co tím myslel. Sotva o vteřinu později mi poklesla kolena. Ztratil jsem vědomí dřív, než jsem dopadl na zem…

---

Jessica... Stála tam s lítostivým, soucitným pohledem v očích naslouchala každému mému slovu. Duchem jsem se vrátil do přítomnosti. A nakázal si alespoň se pokusit nadále si držet od dalších vzpomínek odstup. Protože i po takové době dokázala ozvěna minulosti křičet příliš nahlas...

„Když jsem se probral,“ pokračoval jsem váhavě, „cítil jsem se... zvláštně. Ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Byla jen jedna věc, co byla důležitá, jediná věc, která mi vytanula na mysli hned, jak jsem nabyl vědomí. A ze srdce mi spadl kámen velikosti hory, když jsem zjistil, že zatímco jsem byl mimo, Lisabeth se zázračně uzdravila. Nevím, jak se mu to podařilo. Nezajímalo mě to, důležité bylo jen to, že byla v pořádku. Zvláštní. I přes to, co mě to stálo, jsem mu byl neskonale vděčný, že to dokázal."

„Jenže už ten den... Bylo něco jinak. A každý další den se to jen zhoršovalo. Cosi uvnitř mě mi začalo našeptávat zvrácené myšlenky. Viděl jsem nůž a projelo mnou nutkání zabodnout ho do cizí hrudi, někdo stál u okna a mě napadlo, jak snadné by bylo pomoct mu dopadnout na tvrdou zem, šel jsem po městě a každou chvíli mě napadala stovka možností, jak někoho připravit o život. Děsilo mě to. Mé vlastní myšlenky mě děsily na nejvyšší míru. Ale dokázal jsem je vždy včas odehnat pryč. Jenže pak se k nim přidalo něco horšího. Sny. Sny, ve kterých jsem ty myšlenky začal uskutečňovat. A pocit extáze, zvráceného štěstí, které mi to přinášelo, než jsem se zpocený hrůzou probudil. I to však byly stále jen sny... Než se jednoho dne proměnily v tu nejhorší skutečnost."

„Když jsem se to ráno probudil, měl jsem na rukou krev. A zjistil jsem, že Giuliano, krejčí, byl minulou noc zákeřně zavražděn... Došlo mi, že to musela být moje vina. A málem jsem se z toho sesypal, byl jsem k tomu blízko. Myšlenka na Lisabeth mi ale vrátila do žil sílu. A až když jsem ztratil ji, konečně jsem se zlomil... Vycítila, že je se mnou něco špatně. Stejně jako všichni kolem. Můj bratr se několikrát pokoušel zjistit, co se mnou je, i když jsem se ho snažil přesvědčit, že jsem v pořádku. Jakýsi žebrák na ulici se ode mě dokonce polekaně odvrátil, aniž by přijmul peníze, co jsem mu chtěl darovat. A Lisabeth... Když opět přijela do Benátek, také si všimla té změny. Pochopila, že se mnou něco není v pořádku. A jednoho dne se rozhodla ukončit to vše, co mezi námi bylo…“ Nepatrně jsem zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem jí neřekl, co jsem udělal. Jí ani nikomu jinému. Snažil jsem se na to sám zapomenout, ovládnout to všechno, dostat to pod kontrolu. Ale když jsem ztratil ji... Poslední hvězda na nebi vyhasla a já se zcela propadl do tmy. Tu noc jsem se poprvé v životě opil. A bylo mi to jedno. Potácel jsem se po ulicích a v zoufalství křičel do tmy její jméno...“

Odmlčel jsem se a krátce semkl rty. Vzpomínka, která následovala, byla příliš bolestná dokonce i uprostřed všech ostatních. Bylo by snadné vykřičet své viny do celého světa, o tolik těžší říkat to právě jí. I když jsem to ale přeci jen zvládl, bylo něco, co jsem jí přiznat nedokázal. Za co jsem se proklínal snad úplně nejvíc. Něco, co jsem musel okamžitě opět zahnat ve své mysli do rohu, jinak bych nezvládl zůstat stát pevně.

„Došlo mi, že musím odejít,“ pokračoval jsem tedy. „Ještě tu noc jsem opustil domov, aniž bych komukoliv řekl jediné slovo. Dokonce jsem nezanechal ani dopis. Jakékoliv vysvětlení. Já... jsem zkrátka nemohl.“ Zhluboka jsem se nadechl a snažil se potlačit třes vkrádající se do hlasu, už po několikáté. „To, co se se mnou dělo, se ale nedalo zastavit. Pokoušel jsem se udržet své okolí v bezpečí, držet se dál od lidí, jak to šlo. Strávil jsem čtrnáct let v osamocení, ale čím déle jsem se snažil zabránit si v tom děsivém nutkání, tím horší to bylo. Když jsem si začal říkat, že tak jako tak s tím nedokážu nic udělat, když mě to zlomilo natolik, že jsem začal toužit po tom přestat si v tom bránit, dovolit si pocítit úlevu, kterou jsem tušil, že by to přineslo, stalo se už téměř nemožné na tu možnost nemyslet."

„A pak přišel rok čtrnáct set šedesát tři. Benátsko-turecká válka… Rozhodl jsem se jí zúčastnit. Myslel jsem, že to tak bude snazší. Ale nebylo. Nedokázal jsem to, zabít, dokonce i v něčem tak nesmyslném, jako je válka, kde je mrhání životy naprosto beztrestné. Držel jsem se zpátky obdivuhodně dlouho, i když něco uvnitř mě křičelo pro opak. Rozpolcený mezi hrůzou kolem a tím, co se bouřilo v mém nitru. A poté jsem si všiml jednoho muže na zemi. Jediný naživu mezi těly kolem něj. Odtáhl jsem ho stranou ve snaze mu pomoci. Ale byl ošklivě raněný. Smrtelně. Nebylo nic, co bych pro něj mohl udělat. Možná kromě jediné věci... On sám mě tiše prosil, abych ukončil jeho trápení. Tu příšernou bolest, která ochromovala jeho tělo. I když se bál zemřít, neviděl smysl v tom, aby trpěl, když byl konec nevyhnutelný."

„Neměl ponětí, o co mě žádá. Věděl jsem, že to by zároveň znamenalo vzdát se posledního stébla odhodlání udržet to nutkání zabíjet, kohokoliv, uvězněné uvnitř. Nemohl bych zůstat jen u životů, u kterých bych si to mohl podobně ospravedlnit. Dobré lidi, lidi s rodinami, milované a milující, právě ty bych měl začít strhávat dolů a ničit, stejně jako jejich truchlící blízké. Něco uvnitř mě protestovalo proti tomu nechat se unést tím zrádným proudem. Druhá část jen stále dokola křičela, ať to udělám. A já už neměl sílu dál se držet kluzkých kamenů uprostřed té rozbouřené řeky. Tím spíš ne za takových okolností. Skutek z lidského soucitu mě postrčil na cestu k tomu, abych právě zbytky lidskosti ztratil... Nevzdal jsem to. Jen jsem se poddal tomu, co zřejmě bylo nevyhnutelné."

„Jenže to neznamenalo, že by mě od té doby, jakkoliv snazší a snazší to svým způsobem s každým zabitím bylo, přestaly mé činy trýznit, kdykoliv jsem si uvědomil, co jsem měl na svědomí. Celých těch sedmnáct let od uzavření smlouvy jsem zkrátka strávil na útěku, v zoufalství. Svým způsobem jsem chtěl také raději zemřít. Hned teď. I když by to bylo zkrácení života, kdy jsem mohl ještě zčásti rozhodovat za sebe,“ bolestně jsem se ušklíbl. „Vlastně jsem ale nebyl svobodný už dávno, tak co na tom záleželo. Přál jsem si jen přestat cítit cokoliv. Nevnímat tu prokletou touhu, která kolovala mými žilami a ničila mě zevnitř. Nevnímat ten křik, když… když se mi ji někdy přes veškerou snahu nepodařilo udržet pod kontrolou...“ Zavrtěl jsem hlavou a krátce stiskl víčka k sobě, abych slzy udržel v očích, roztřeseně jsem polkl.

„Přál jsem si začít k tomu být netečný, i když jsem věděl, že to už by se ze mě stala úplná zrůda. Ale to už jsem byl tak jako tak. A tak by se to alespoň dalo snést. Měl jsem tušení, že démonská existence by mi v tom mohla pomoci, ale byla stále tak… zoufale daleko. Proto jsem se několikrát pokusil to zkrátit. Bylo to prostě příliš lákavé. Neustále jsem se vracel k tomu nápadu, možná i to byl další důvod, proč jsem se vypravil do toho boje. Jenže jsem přežil. A měl jsem přežívat dál, uvězněný v téhle odporné existenci. Protože jsem to nedokázal udělat ani já sám. Pud sebezáchovy byl zkrátka příliš silný, přese všechno. Nutkání udržet si alespoň zbytky sebe sama, o které jsem pak měl definitivně přijít. A možná by se mi to nepovedlo, ani kdybych se k ukončení života opravdu dokázal přimět. Protože lhůta byla pevně daná. Protože přede mnou leželo ještě příliš mučivě trýznivých dnů."

„Až v tomhle novém životě mi naplno došlo, že to všechno zapříčinil ten jediný dotek dlaní, potřesení nad uzavřenou smlouvou. Část Raffaelovy energie vyslaná do těla, která ve mně to vše probudila. Aby se moje duše před smrtí očernila dost na to, abych měl vůbec nějaké schopnosti, které by stály za řeč, protože jejich míra závisí právě na velikosti zla vykonaného během lidské existence. Aby se mu naše dohoda, i když minimálně, vyplatila. Přesně jak řekl. A stalo se. Těch sedmnáct let, které mi byly dány, byl každý den jako očistec před vstupem do pekla…“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Raffael

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 18.: