OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 19.



Duše v temnotách - 19.Jsem zlomený a oslabený. Jsem jen polovinou muže, kterým jsem myslel, že budu. Ale ty můžeš mít to, co ze mě zbývá (Nick Lachey - What's Left Of Me) Tak jak Jess zareaguje?

Jessica

 

Stála jsem tam a dívala se na něj beze slova. Až po chvíli jsem nepatrně zavrtěla hlavou a byla schopná reakce.

„Danieli, to… to všechno, co jsi řekl, co jsi prožil…“ Ztěžka jsem vydechla. „A já si myslela, že mám v životě smůlu… Tohle… tu hrůzu, zoufalství, bolest si ani nedokážu představit, to... To všechno mění.“

„Nemění,“ odporoval.

„Jak to můžeš říct?! Vždyť ty... Ty jsi obětoval duši, sebe, pro lásku. To přece něco znamená! To přece znamená hodně!“

„Byla to pitomost, která se mi taky po právu vymstila. Nikdo se zdravým rozumem by něco takového nikdy neudělal,“ odmítal. Bolest provázející ta slova jsem cítila téměř hmatatelně.

„O to právě jde,“ hlesla jsem, „že tady nešlo o to, co na to říká rozum. Že jsi vyslechl volání srdce navzdory vší logice. Proto, jak moc jsi ji miloval. A to je důkaz lidskosti. Co víc, tohle by možná ani většina lidí nedokázala. To je důkaz, že je v tobě daleko víc, než se snažíš předstírat, že je. Dobro...“

„Možná kdysi,“ řekl trpce.

„Já ho vidím stále,“ namítla jsem. „Věděla jsem, že v tobě je. Že se mu jen snažíš vyhýbat. A teď, když vím o tom všem, co se stalo, už mě vůbec nic nedokáže přesvědčit o opaku.“

„Co je ta kapka dobra uprostřed nekonečné černě,“ odbyl to. „Neposlouchala jsi mě snad? Zapomínáš na to nejpodstatnější. Všechny ty životy, které jsem zmařil.“ To byla sice pravda, jenže…

„Sám jsi přece říkal, že to on ti do těla vpustil to nutkání,“ odporovala jsem, „nebyla to tvá volba.“

„Ale byla! Dal jsem mu tu možnost, dobrovolně. A všechny ty oběti jsem zbavil života já sám, vlastníma rukama. Copak to stále nechápeš?!“

Chápala jsem to. A možná to bylo tím, že v mých představách šlo jen o lidi beze jména, že se mě i něco tak hrozného nedotýkalo naplno. Nebo snad skutečností, že šlo o něj. Že jsem nevěřila tomu, že by dělal něco takového, kdyby měl jinou možnost. Zkrátka jsem nedokázala nevidět to kolem, co to vše stavělo do trochu jiného světla.

„To, čím sis prošel, to by, myslím, nikdo dlouho nevydržel...“ Mohla jsem se jen ptát, jak dlouho by trvalo, než by to zlomilo mě. Dost možná bych ani neměla sílu tak dlouho vytrvat... Tolik let… to byla nepředstavitelná doba. A on sotva začal žít a už přišel o všechno…

Tiše zaklel.

„Jsem démon, zatraceně. To nedokážeš pochopit, co to znamená? Čistokrevné zlo. Jsi blázen, jestli se mnou chceš mít cokoliv společného!“

„Tak ať,“ vydechla jsem s náhlým odhodláním. „Ať si jsem blázen. I když to třeba vůbec nedává smysl, je mi to jedno. Možná to je další obří chyba, kterých je v mém životě plno, ale chci to zjistit, nehodlám to vzdávat předem. A jestli je odejít ta správná volba, tak se zkrátka nechci řídit tím, co je správné. Raději se budu mýlit.“ Naše pohledy se zaklesly do sebe, srdce se mi sevřelo, když jsem si uvědomila odlesk vynuceného nesouhlasu v jeho očích.

„Měla bys jít,“ vydechl.

„Chceš, abych odešla?“ zeptala jsem se tiše. Stačilo říct ano. Na tom jsme se koneckonců před tímhle večerem dohodli. Že stačí, aby řekl, že mám jít, aby si to tak přál. Dala jsem ten slib. Ale každý jednotlivý úder mého srdce byl naplněn touhou v opak. Byl si vědom, jak snadné by to bylo? Snadné a neuvěřitelně těžké zároveň…

Zaváhal. Semkl rty, po chvíli poraženě vzdychl.

„Ne… Ne, to… je vlastně to poslední, co bych chtěl.“

„Tak to nechtěj po mně…“ Přišla jsem o pár kroků blíž, stále jsem pohledem hypnotizovala ty modré hlubiny. S uspokojením jsem si všimla, že jeho odhodlání zakolísalo.

„Jessico, věř mi, tohle… nemá budoucnost,“ hlesl přesto. Jenže jeho oči už dávaly naplno znát touhu po tom říct něco jiného. Jen on se stále bránil. Kvůli mně…

„Jak to můžeš vědět, když jsi to nezkusil?“ namítla jsem. Mlčel. Ale jeho oči říkaly vše nahlas a jasně…

Zachytila jsem jeho dlaň, nepatrně se pousmála, když jsem si uvědomila záchvěv snahy ucuknout před mým dotekem, který ale ochabl sotva o vteřinu později. Pomalu jsem propletla prsty s jeho. Tělem mi proběhlo příjemné mrazení, za vlastní roztřeseností jsem si uvědomovala jeho rozhozené nádechy. Snahu přimět mě to vzdát proti vlastní vůli.

„Zatraceně, Jessico… To pro tebe to, co jsem zač, co jsem řekl, vůbec nic neznamená? Tohle je šílenost. Proč se ode mě nedržíš dál?“ Odtrhla jsem oči od našich spojených dlaní a znovu mu pohlédla do tváře.

„A proč to neděláš ty, i když se o to očividně snažíš?“ oplatila jsem mu. „Nejspíš ze stejného důvodu… Protože nemůžeš. Protože to mezi námi je silnější, než my oba…“

„Jenže já už nemám co ztratit, na rozdíl od tebe…“ Zavrtěl hlavou. „Nejsem ten pravý pro jakýkoliv vztah. Rozhodně ne vzhledem k tomu, co všechno mám za sebou…“

„To já přece taky ne,“ namítla jsem. Jenže spolu… spolu bychom přesto mohli vytvořit něco nádherného, cítila jsem to.

Stále nemohl uvěřit tomu, že jsem ho po tom všem, co mi řekl, neodvrhla. Copak jsem mohla? Ne. Rozhodně ne, když za všechno, co udělal, on sám nemohl. Ať říkal cokoliv. Raffael. Byla to jeho vina. To on ho k tomu všemu nutil, teď, tenkrát. On sám nebyl tak špatný, jak se snažil tvrdit. Nebo, přinejmenším, byl lepší, než si myslel. A do tohohle všeho se přeci dostal obětováním sebe sama kvůli tomu, že miloval. Technicky vzato ani mezi démony nepatřil, kruci. Láska přeci není hřích…

„Proč tak hrozně toužíš po tom být uprostřed všeho toho kolem mě?“ zeptal se tiše. Sama jsem nevěděla. Hlavně proč jsem předtím dělala všechno pro to, abych se dostala k němu, dřív, než jsem znala pravdu. Bolestně jsem se pousmála.

„Věř mi, že jsem rozhodně netoužila hned se do někoho zamilovat, když teprve nedávno…“ zaváhala jsem, „když uplynula tak krátká doba od chvíle, kdy jsem se konečně odhodlala ukončit jeden nešťastný vztah. Tím spíš ne při strachu z toho, že se to bude opakovat. Že se někomu zcela odevzdám a znovu si nechám ublížit. A já… já vlastně doteď nechápu, co mě k tobě tenkrát tak táhlo, když jsi právě jen tuhle možnost naznačoval. Jenže pak jsem uviděla tvoji druhou tvář a došlo mi, že nejspíš právě ta mě volala k sobě. A už jsem si nepřipadala jako naprostý blázen, alespoň zčásti ne. Na to, co jsem jednou zahlédla, navíc nešlo zapomenout. A pak to, co jsi sám řekl… Že jsi mě chtěl chránit tím, že zmizíš z mého života. Proč bys to dělal, kdyby ti na ničem nezáleželo, kdyby ti nezáleželo na mně? Proč bys to dělal, kdyby v tobě nebyl ani ten nejmenší záblesk dobra, jehož existenci tak popíráš? Navíc… nikdo není tak dobrý herec, aby dokázal zakrýt skutečné pocity i ve svých očích. A já v těch tvých vidím o tolik víc, než se mě snažíš přesvědčit, že za nimi leží. Bolest. Schopnost milovat až na hranici všeho… Ten, kdo je schopný něčeho tak silného, rozhodně nedokáže být opravdu bezcitný…“ Nepatrně polkl, snad jsem mu vzala slova.

„Co když to vidíš jen proto, že to vidět chceš?“ namítl. Trpké pousmání přejelo po mých rtech. Byla sice pravda, že i Victora jsem odhadla špatně, ale…

„Prostě tomu věřím,“ vydechla jsem a opět zaklesla pohled do jeho očí. „Jestli je to tak špatné, tak proč se vedle tebe stále cítím, jako bych poprvé za život byla přesně tam, kam patřím?“ hlesla jsem pak. „Proč se cítím tak vděčná za každý jednotlivý dotek? Proč mi ho ty tímhle způsobem oplácíš? Jestli je to tak špatné, tak proč mi srdce našeptává, že je to konečně všechno tak, jak má být? Danieli… Vím, že to musí být těžké, po tom všem… Ale nezahazuj tu šanci, když se před tebou objevila. Já nejsem ona. Nejsem Lisabeth. Slibuju, že tě neopustím, nikdy. To se tolik bojíš toho, že bys mě ztratil, že nám nechceš dovolit ani doopravdy začít?“

Další polknutí.

„Neměla bys… být takhle blízko… “

„Proč ne?“

„Protože ve mně vidíš víc, než bys měla.“

„A ty se zase podceňuješ.“ Bolestně se ušklíbl. „Je to můj život a moje volba,“ vydechla jsem o chvíli později, „nemyslíš, že bych možná měla sama mít právo rozhodnout o tom, co je pro mě správné?“ Zavřel oči, nepatrně zavrtěl hlavou.

„Když nechceš odejít ty, tak bych měl já. Je to ta nejlepší volba.“

„Tak běž…“ pobídla jsem ho s přemáháním, „ale jen jestli to tak chceš opravdu ty sám. Bez ohledu na všechno to kolem. Jestli mě ty sám už nechceš vidět, tak to přijmu, i když to bude neskutečně bolet. Ale jestli to chceš udělat jen kvůli mně nebo čemukoliv navzdory tomu, co by sis ty sám přál… Tak tě prosím, nedělej to…“

 

Daniel

 

Nechápala, co vlastně chce. Co všechno obsahuje její přání. Kdo opravdu stojí před ní. Věděla, co jsem zač. Ale neměla ponětí, co to vlastně znamená v plném významu. Byla to pro ni jen prázdná slova. Říkala, že to zvládne, ale nemohla pochopit, čemu se chce doopravdy odevzdat. To hodlala jen tak přihlížet tomu, jak budu dál zabíjet? Ignorovat to, neptat se, kde jsem byl, co jsem dělal, předstírat, že to neexistuje? Sama netušila. Ale pochyboval jsem o tom, že by to takhle mohlo fungovat. Že by to právě ona mohla nevnímat, snášet.

Nepřemýšlela o tom, zatím. Prostě to odsunula stranou s tím, že to vyřeší později, teď se soustředila zkrátka jen na tuhle chvíli. Protože nejdřív potřebovala slyšet, že ji neopustím.

Musel jsem ji nechat jít. Musel jsem zařídit, aby ji to, čím jsem, neovlivnilo, aby její život nebyl poznamenaný mojí přítomností v něm. Byla o tolik lepší než já. Proč chtěla bojovat o někoho, kdo za to nestál, dotknout se temnoty uvnitř mě? Proč se sama stále tak zoufale a tvrdohlavě snažila zničit poslední zbytky odhodlání, které jsem měl?

Ne, nemohl jsem popírat, jak lákavé to bylo. Vypustit vše, co by se mohlo zvrtnout, z hlavy, nechat se ovinout její existencí jako jemným závojem. Nemuset už bojovat sám… Vytahovala mě z vězení, ve kterém jsem vězel. Dávala mi klíč k možnosti opět volně dýchat. Cítit se zcelený. Tak neskutečné pokušení… Teď jsem zoufale potřeboval to, co mi nikdy předtím nechybělo. Ne, dokud se neobjevila v mé blízkosti a tou svou nepřevrátila celý můj svět naruby. Zdálo se, jako by dokázala nějak vyléčit mé srdce, mou bolest. Dát mi možnost cítit se opět jako doma. Nemuset už utíkat. Byl jsem tak unavený z věčného útěku přede vším, na čem mělo záležet…

Ne. Ne, násilím jsem přerušil ty myšlenky a setřásl její ruku. Tohle nešlo. Nabízela mi něco, co nebylo fér si vzít. Říkala, že ona sama zůstane. Že nemám odcházet, pokud to tak sám nechci. Jak bych mohl něco takového chtít?! Ale musel jsem. Zachránit ji před vlastním rozhodnutím. Poslední zbytky rozumného uvažování mi říkaly, že tak to prostě musí být.

Prudce jsem se otočil k odchodu. Ale to odhodlání mi nevydrželo ani pět kroků. Něco daleko silnějšího než gravitace mi bránilo, táhlo mě zpět k ní. Už jsem na to neměl sílu. Opět se něčeho tak důležitého vzdávat, i když právě teď na tom záviselo všechno. Ne, když to stálo tak blízko přede mnou, na dosah ruky. Ne, když mě ta touha po všem, co mi nabízela, přiváděla k šílenství.

Musela tu být snad i jiná možnost… Příliš riskantní, do háje! A i kdyby se mi podařilo zatajit to před ostatními, zdaleka by to nevyřešilo veškeré problémy. Navíc… Mně přeci nikdy nic nemohlo vyjít. Proč jsem i po tolika důkazech, že se v mojí přítomnosti jen všechno zhroutí, doufal v to, že by to v jejím případě mohlo být jiné? Proč jsem byl tak sobecký, abych to snad i dokázal zkoušet, přestože to s největší pravděpodobností mělo vést právě jen k dalšímu zániku?

Jenže ona zůstala až doteď. Připravená najít řešení na všechny problémy, které to, co bylo mezi námi, provázely, odhodlaná se do té snahy pouštět. A to bylo víc, než jsem se odvážil doufat.

Nemohla mě prostě zavrhnout?! Sama mě poslat pryč… Tohle… Jak jsem se měl přimět odejít, když jsem nebyl jediný, kdo to doopravdy nechtěl? Když mě ničila nejen má bolest z té představy, ale i její, ten pohled, který jsem cítil v zádech, ty myšlenky, které jí proudily hlavou... Její bolest a touha se prolinula s mou a já ten nápor mohl stěží ustát. Nedalo se to snést. Bylo to příliš. Věděl jsem, že prohrávám. Hlavně proto, že teď poprvé bych si prohrát i sám přál. Jak bojovat s něčím, s čím doopravdy bojovat nechcete?

Otočil jsem se zpět k ní. Když se její oči zaklesly do mých, ztěžka jsem polkl. Kdyby pochopila… Nemohla by zůstat. Nechtěla by zůstat. Namísto toho teď ale na mě hleděla s odleskem naděje, čekala, co dál udělám, řeknu.

„Jess…“ vydechl jsem bolestně, a když jsem si uvědomil, jak jsem jí to řekl, bylo už pozdě s tím něco udělat. Stejně jako se záchvěvem potěšení, které jí v tu chvíli proběhlo. Olízl jsem si rty a nabral do plic o trochu prudší nádech stále ve snaze protestovat proti sobě samému. „Nemůžu… Přece nejde, abych…“ Její oči. Tichá prosba na rtech, abych se alespoň pokusil. Hebké prameny jejích vlasů, ty jemné vlny, které jí teď nepatrně spadaly do obličeje, a já v prstech ucítil nutkání jí je odhrnout za ucho. Zkrátka ona. Bylo to příliš silné na to, aby se křehké stěny mého odhodlání konečně neroztříštily na milion střepů.

Nedokázal jsem ji nechat jít, nedokázal jsem odejít sám. Jednoduše nedokázal. Byla jako melodie, kterou jsem nemohl dostat z hlavy a hlavně ze srdce. Bylo zkrátka tak snadné ji milovat.

Zavrtěl jsem hlavou sám nad sebou a svou slabostí. Ale bylo tak lehké pár rychlými kroky překonat tu vzdálenost mezi námi. A když už se to nedalo zastavit, propadl jsem se do toho naplno. Překvapeně vydechla a srdce jí poskočilo, jakmile jsem přitiskl rty k jejím.

V tu chvíli námi oběma proběhla smršť. Smršť, která neměla nic nechat na svém místě, ale kterou jsme vítali jako ostrov na širém moři po staletích bloudění v hlubinách. Mé tělo zaplavil všechen ten cit, který jsem se tam až doteď snažil držet, který jsem se snažil potlačit, nevnímat. Propukl naplno, rozlil se do každičké buňky.

Jemně jsem ji rukou za zády podepřel, když jí nepatrně poklesla kolena. Dával jsem jí ale dost prostoru, aby mohla kdykoliv couvnout. Udělala pravý opak. Přitiskla se ke mně, přehodila ruce přes má ramena a zajela mi prsty do vlasů na zátylku, zatímco já sám se probíral pramínky těch jejích. A dychtivě jsme nasávali chuť toho druhého, jako bychom se jinak měli rozpadnout. Jako by to byl kyslík a my se celou věčnost nemohli nadechnout…

Když jsme se od sebe konečně odtrhli, šťastný, něžný odlesk v jejích očích mě téměř rozložil na kousky tím nejkrásnějším způsobem.

„Miluju tě…“ šeptla tiše a já cítil, jak se mé srdce utopilo v tom nepopsatelně krásném pocitu, v těch dvou slovech, která ale znamenala tak moc. Že po takové době na mně někomu záleželo. Že jakkoliv jsem sám sobě nepřipadal dost dobrý, i v tomhle pochroumaném stavu jsem podle ní byl hoden její lásky. Že nejen já se v ní naprosto nenávratně ztratil…

„Taky tě miluju,“ vydechl jsem a srdce vynechalo úder, když jsem si uvědomil, jakou reakci ta slova vyvolala v ní. Byla tak nádherná, křehká, čistá… To nejbližší představě nebe, co jsem kdy měl mít šanci poznat. Malý osobní ráj, co jsem si nezasloužil.

Ne, byl jsem příliš slabý na to, abych se jí dokázal vzdát, a už jsem to věděl. I kdybych se o to pokoušel sebevíc.

---

„To snad nemůžeš myslet vážně!“ nevěřil Matt. Udělal pár rychlých kroků stranou ve snaze se uklidnit. Moc to nepomohlo. „Zatraceně, Jess!“ otočil se rázně zpět k ní. „Když jsi po mně chtěla, abych vás nechal o samotě, v životě by mě nenapadlo, že se vrátíš s tím, že jste teď jako spolu, nebo co! Uvědomuješ si, sakra, co je ten chlap zač?!“ Významně mávl rukou směrem ke mně.

„Vůbec ho neznáš,“ bránila mě i svoje rozhodnutí zároveň.

„Neznám?!“ zopakoval opět o něco hlasitěji, než by bylo potřeba. „Je to démon, to mi stačí! Má na svědomí tisíce životů, kruci! Včetně Anne!“

„Tu nezabil,“ ozvala se po chvíli, kterou jí trvalo, než jí došlo, že to mluví o své sestře. Znala ji jako Cathleen. Ale už věděla, že jména se mění. A o koho jiného by koneckonců mohlo jít. Po jejích slovech si odfrkl.

„Co ti to navykládal?!“

„Jen jsem jí řekl pravdu,“ vložil jsem se do toho. „Měl jsem ji za úkol jen oslabit. Aby ji někdo jiný mohl nejdřív vyslechnout.“

„A Lucase nechal jít, proto přežil a došel až k vám,“ dodala.

„Předpokládáš, že ti to budu jen tak věřit?“ procedil mezi zuby, aniž by si všímal jejích slov.

„Nemusíš se rozčilovat. Nejspíš je už po ní tak jako tak,“ prohodil jsem ve stejně nepřátelském duchu. Nějak… mi to ujelo. Až pak mi došlo, že jsem tím nechtěně zasáhl i Jess.

„Ty-“ Matt udělal jeden dlouhý krok směrem ke mně. Jessica se ale mezitím stačila vzpamatovat a postavila se mezi nás s pažemi nataženými proti našim hrudím.

„Tak dost,“ rozhodla. „Chováte se jako malí.“ Lehce nadzvedl obočí, jako by se ptal, jestli to myslí vážně.

„Ty jsi snad neslyšela, co zrovna řekl?!“ rozčiloval se.

„Jo, slyšela,“ ujistila ho a pak si povzdechla, ztěžka, bolestně. Navzdory všemu ji tahle připomínka stále svírala, stejně jako připomínky všech mých činů. A tak to bylo správně. Jenže to nebylo dost na to, aby tu hořkost prostě jen nespolkla a nedonutila se dál normálně fungovat. Nebylo to dost na to, aby ji to přimělo se vzpamatovat a naplno pochopit, koho to vlastně hájí. Nebylo to dost, aby udělala, co by měla udělat, a opustila mě. A já už teď nebyl ve stavu, kdy bych dokázal něco jiného, než za tuhle její zaslepenost, co ji jako jediná udržovala v mé blízkosti, nastokrát děkovat. „Jestli se okamžitě nepřestanete snažit vzájemně vyprovokovat a přizabít, tak se z vás asi zblázním,“ zhodnotila. „Ty,“ otočila se ke mně a ukázala na mě prstem, než krátce zaváhala. „Zbytečně ho neprovokuj,“ dodala nakonec. „A ty,“ otočila se pro změnu k němu, „jsi můj kamarád a mám tě ráda. Ale nehodlám si vybírat mezi vámi dvěma. Daniela miluju. Budeš se s tím nejspíš muset smířit.“

Zaklel, pár kroky sem a tam se opět pokoušel uklidnit. Opakoval při tom cosi v tom smyslu, že to snad není možný. Jenže zvlášť jestli jí četl myšlenky, muselo mu být jasné, že to myslela vážně. A že on s tím nic neudělá. Tedy, mohl by mě zkusit přeci jen zlikvidovat, ale to by s ním nejspíš už nikdy nepromluvila.

Nakonec se frustrovaně otočil, semkl rty a zabodl do mě pohled. Když začal mluvit, hlas se mu třásl rozčilením, které se snažil udržet pod kontrolou, a neskrývanou výhrůžkou.

„Jestli jí nějak ublížíš, jakkoliv, tak přísahám, že-“

„Matte!“ napomenula ho Jessica, ale on bez reakce pokračoval.

„Přísahám, že budeš litovat toho, že jsem tě nezabil už napoprvé, protože tě ujišťuju, že tentokrát ti to bude připadat nesnesitelně pomalý!“ dokončil své prohlášení. Jessica vzdychla.

„No, alespoň že se ho zřejmě rozhodl nechat kvůli mně na pokoji. Aspoň zatím. Taky pokrok.“ Nedůvěřivě si mě přeměřil, pak se otočil k ní.

„Kdyby něco, klidně stačí jeden křivý pohled, okamžitě mi zavolej, dobře? Ve dne, v noci, prostě kdykoliv.“

„Nic se mi nestane, Matte,“ ujistila ho.

„Rád bych tomu věřil,“ ušklíbl se.

„Je milý, že se o mě bojíš, a vážím si toho, ale vážně nemusíš.“

„To říkej někomu, kdo nemá pocit, jako by tě právě dobrovolně předával masovému vrahovi. Což je vlastně dost trefný vyjádření,“ střelil po mně opět zamračeným pohledem. Lehce nervózně se pousmála.

„Strávila jsem s ním přece o samotě už několik dní a nic se nestalo. Budu v pořádku,“ zopakovala. Nejspíš chtěl ještě něco poznamenat, ale v tu chvíli mu zazvonil mobil. Nespokojeně se zamračil, sotva to zvedl.

„Musím jít hlídat Lucase. Trisha zrovna dostala úkol, naléhavý,“ oznámil pak po krátkých dohadech s druhou stranou. Díky Jessičiným myšlenkám jsem se dozvěděl, že Trisha je jeho přítelkyně. Ta, od které Jessica zjistila, že Cathleen zmizela, když začala obvolávat blízké, co by o ní mohli něco vědět. A zřejmě taky anděl, vzhledem k jeho poznámce.

Zaváhal. Evidentně se mu stále nechtělo nechávat mě s ní samotnou.

„Jen běž,“ pobídla ho. Vzdychl a sám nad sebou nevěřícně zavrtěl hlavou. Pak se konečně přenesl pryč.

Hádal jsem, že už jen pro tu obavu, aby si mě později stejně nenašel a nevyřídil si to se mnou, se Jess raději nějakou chvíli nevytratí z mojí blízkosti. A byl jsem za to rád. Teď konečně jsem si ji totiž mohl vychutnat naplno. Až na setrvávající výčitky, které ale byly přehlušené štěstím, co jsem poprvé za celá staletí znovu cítil.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 19.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!