OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 21.



Duše v temnotách - 21.Problémy zatlačené do pozadí o sobě znovu dávají vědět...

Daniel

Rozlepil jsem oči a zamrkal do ranních paprsků, které sem propouštěla okna. Už po první vteřině mi došlo, že tu chybí něčí teplo vedle mě.

„Jess?“ vydechl jsem rozespale a začal se rozhlížet, zatímco jsem si dlaní lehce promnul víčka.

„Po ránu jsi neskutečně roztomilej,“ uslyšel jsem v tu chvíli, jak se v myšlenkách rozplývá. Přicházelo to od dveří od koupelny.

„Jenom po ránu?“ ozval jsem se škádlivě, když jsem se otočil tím směrem.

„Už to děláš zase,“ zamračila se naoko, ale její oči přitom zářily pobavenými hvězdičkami. Potlačila chuť na mě vypláznout jazyk, pak pár drobnými krůčky přeběhla k posteli a lehla si na břicho. Podepřela se na rukách a natáhla se pro polibek.

„Ty jsi po ránu nádherná,“ oplatil jsem jí, když jsme se od sebe po chvíli odtáhli. Potěšeně se pousmála, ale zavrtěla hlavou.

„Jsem rozcuchaná, v pomačkané košili a nenalíčená,“ poznamenala. „Jsi milý, ale je mi jasný, že to říkáš jen tak.“

„Ne, myslím to vážně,“ ujistil jsem ji. Když lehce nevěřícně nadzvedla obočí, zacukaly mi koutky. „No, minimálně lepší, než mít na sobě rozmazaný make-up ze včerejška,“ poznamenal jsem. Schytal jsem za to ránu polštářem.

„Jsi děsnej, víš to?“ oznámila mi, zatímco já se otřásal smíchy a ona si v něm bránila.

„Vím,“ zašklebil jsem se.

„No, tak aspoň, že to víš…“ Stále se snažila tvářit mírně uraženě. Přitáhl jsem si ji za předloktí k sobě na hruď a znovu ji políbil. Dlouze, vášnivě.

„Dobře, poznámka: Pokud se někdy budu chtít opravdu hádat, budu muset stát na druhý straně pokoje, protože jinak používá dost nefér prostředky,“ prolétlo jí hlavou. Zasmál jsem se, ale rty jsem od těch jejích neodtrhl. Spíše naopak. Zasténala zpoza zavřených víček. Její tělo zvláčnělo, dychtivě hltala moji blízkost. Stejně jako já.

„Omluva přijata,“ vydechla ztěžka, když jsme se od sebe odtrhli, abychom nabrali trochu vzduchu. „No, i když… zajímalo by mě, o kolik líp by se ještě zvládl omlouvat…“ Skousla rty během toho, co mě přelétla zkoumavým pohledem. Když viděla pobavení v mých očích, lehce teatrálně si povzdechla. „Že já v těch myšlenkách rovnou nemluvím přímo k tobě,“ zavrtěla hlavou. „Jdu udělat něco k snídani, co si dáš?“ zeptala se pak.

„A myslíš, že je bezpečný tě pouštět do kuchyně?“ Ne, já si tu poznámku prostě nemohl odpustit. Málem slítla z postele, jak se urychleně natáhla pro polštář, který po prvním útoku skončil o trochu dál, než čekala. Se smíchem jsem před sebe natáhl ruce, abych vykryl jeho dopad, pak jsem zachytil ty její a jemně ji strhl na postel. Obemkl jsem její zápěstí dlaněmi a přitiskl je k peřině nad její hlavou, zatímco jsem se naklonil těsně nad ni a její napůl smích a napůl protestující výskot jsem umlčel v dalším polibku.

„Jestli je tohle tvoje odpověď na všechno, tak nevím, jestli si mám stěžovat, nebo naopak,“ mihla se jí v hlavě myšlenka tentokrát opravdu přímo určená mně. Zašklebil jsem se.

„Nemáš být tak roztomilá, když se rozčiluješ,“ vydechl jsem, „a sexy… a sama mě navádět ke zkoumání důkladnějších postupů omlouvání se…“ Poslední slova jsem šeptal do kůže těsně pod jejím uchem. Po mých rtech přejel spokojený úsměv, když se jí nepatrně zadrhl dech v hrdle a jejím tělem projelo příjemné mrazení.

Nesouhlasně zaúpěla, jakmile jsem ji propustil a postavil se, abych na sebe hodil rifle a tričko, které nejspíš předtím zvedla ze země a přehodila přes židli. Protože jak jinak by se tam záhadně dostaly z podlahy, kde včera skončily, že.

Její myšlenky byly plné neochoty přetrhnout sotva počínající vzrušení, které jsem dnes už podruhé nechal odplynout dříve, než by se zvýšilo natolik, že by to vedlo jen k jediné další možné činnosti… Její nitro přímo křičelo nespokojeností.

„Nemám tě ráda,“ prohlásila, potlačila nutkání přidat k tomu dětinské fňuknutí. 

„Zblázním se z tebe, vážně. Tohle není fér.“ 

„Budu ti to dělat taky,“ vyhrožovala vzápětí.

„Kecám, to bych nevydržela.“

„Do háje.“

„Krucinál.“

„Jestli mě chceš utýrat, tak to řekni rovnou.“

„A přestaň se mi laskavě smát!“

„Promiň,“ dostal jsem ze sebe během snahy potlačit smích a udržet si vážný výraz. Založila si ruce na prsou a nepatrně nakrčila obočí. Usmál jsem se. „Co takhle obměkčení v podobě snídaně do postele, co vytvořím já sám?“ navrhl jsem.

„Jo, proto ses zvednul, abych ti náhodou nepodpálila kuchyň?“ poznamenala. Byla by dobrá herečka. Nemít výhodu čtení myšlenek, možná bych vážně začal uvažovat o tom, jestli není opravdu maličko rozčilená. I když si ten dojem trochu pokazila, když na mě tentokrát skutečně krátce vyplázla jazyk. Zadržel jsem smích a zavrtěl hlavou.

„Ne, protože jsi skvělá a úžasná a do kuchyně je tě škoda,“ oznámil jsem. Zacukaly jí koutky.

„No dobře, budu o tom uvažovat,“ sdělila mi. Následně vyprskla smíchy, když jsem se nepatrně teatrálně poklonil, jako by mi prokázala nevýslovnou laskavost a čest.

Zamířil jsem tedy do kuchyně. Ale nedošel jsem tam. Je to zvláštní. Sotva se vám na pár vzácných chvil podaří zapomenout na všechny problémy kolem, realita se sama přihlásí o slovo…

Trhl jsem sebou, kdyz jsem z ložnice vyšel na malou chodbičku, a hlavou mi proběhlo milion nadávek za vteřinu.

„Co tady děláš?“ zeptal jsem se a na poslední chvíli si připomněl snahu o otrávený, protivný tón v hlase namísto toho, abych do něj nechal prosáknout šok a obavy, které mě zaplavily. Na jediný večer jsem si dovolil zapomenout na všechno kolem, a to byla osudová chyba. Krucinál.

„To je zase přivítání,“ odfrkl si Raul. Ne, vážně, co tu, do háje, chtěl?! Když nepočítám tu výjimečnou situaci po mém opětovném objevení, zastavil se tu jen jednou a nezdálo se, že by se chtěl někdy vracet.

Pitomec! Byl jsem pitomec! To jsem snad ještě nezjistil, že nejen že on je nevypočitatelný, ale navíc se mi pokazí vždy vše, co jde?

„Jeden by řekl, že když jsi asi tak milionkrát starší než já, mohl ses už trochu naučit slušnému chování,“ poznamenal. „Přijde ti normální řešit věci na chodbě?“ Nadzvedl obočí. Znejistěl jsem, a i když jsem se to snažil zakrýt, on si toho všiml. „Co je?“ zeptal se. Pátravě se zamračil, pak se protáhl kolem mě, aniž by mi dal šanci mu v tom jakkoliv zabránit, i kdybych věděl jak. Očekával jsem nejhorší a snažil se vymyslet nějaké přijatelné vysvětlení, ale... Jessica tam nebyla. Nejspíš se vrátila do koupelny.

Raul nechápavě svraštil obočí a já už si pomalu začal bláhově myslet, že mám při vší té smůle taky trochu štěstí a povede se mi ho zbavit dřív, než se to celé zvrtne. Jenže pak... se to zvrtlo.

„Tak mě tak napadlo, že...“ Jessica zmlkla v polovině věty a zarazila se na místě uprostřed dveří. Překvapeně zamrkala a bez dechu zírala na Raula před sebou, zmatená, nejistá, jak má reagovat. Ten se po chvíli usmál a lehce naklonil hlavu na stranu, zatímco si ji chlípně prohlížel jako kus masa ve výloze. Samozřejmě jsem ten pohled neviděl na vlastní oči, stál ke mně zády a kousek přede mnou, ale její myšlenky mluvily dost výrazně. Tělem jí projel nadmíru nepříjemný pocit a já sevřel dlaně do pěstí a tak tak odolal pokušení jít k ní a ujasnit mu, že není a nebude jeho hračka.

Přelétla očima ke mně, jen na chvíli, vyslala mým směrem pohled plný otázek. Když se ale pohnul z místa, vyplašeně se rychle podívala zpátky k němu.

„Hm,“ zamručel a krátce na mě mrkl, když už byl u ní. „Ty mě překvapuješ. Sotva nějak extra vyděláváš, jeden by si myslel, že jsi snad nikdy v životě v posteli nikoho neměl, a teď tě tu načapu s prvotřídní děvkou.“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, k jakému závěru to vlastně dospěl. Protože to byla… tak absurdní představa. Kterou jsem ale musel přijmout a začít hrát podle ní, protože to byla nejspíš jediná možnost, jak bychom z toho oba mohli vyjít se zdravou kůží.

Myslel si, že je Jessica… sexuální společnice. Jedna z těch dražších, ne jen tak někdo sebraný na ulici. Ale stále žena poskytující něco tak intimního za peníze. Bylo mi jasné, jak právě s ní tenhle závěr zamával, a její výraz to jen podpořil.

Na okamžik zeširoka šokovaně vykulila oči, pak roztřeseně pootevřela rty, aby něco řekla. Naštěstí to nestihla, ale nemohl jsem se radovat vzhledem k tomu, proč tomu tak bylo. Slova jí totiž vzal z úst právě Raul, který se k ní z boku přitiskl, hrubě si ji přitáhl k sobě a právě jí dlaní přejížděl po odhaleném stehně. Šokovaně vydechla, volnou rukou se pokusila stáhnout okraje košile co nejníže a zakrýt se. To byl jediný vzdor, na který se uprostřed ochromení vzmohla. A bylo zvrácené, že jsem za to musel být svým způsobem rád. Stejně jako za její zmatené nejasné myšlenky, ze kterých by případně mohl pravý stav věcí vyčíst jen obtížně, i kdyby se do nich obtěžoval nahlédnout.

Stěží jsem potlačil nutkání opět sevřít ruce v pěst, odtrhnout ho od ní a přivinout ji do náruče. Při pohledu na jeho ruce na její kůži a paniku, která ji kvůli tomu zaplavovala, mi začala vřít krev v žilách, ale nesměl jsem to dát najevo. Protože bylo milionkrát lepší jeho závěru neodporovat a předstírat, že šlo jen o sex, že ona není nikdo, než aby zjistil pravdu. Láska, vztah. Zakázaná věc. Mohli by si ji dovolit jen ti stojící daleko výš než já. Ale ti po tak přízemním a přeslazeném citu koneckonců ani trochu netoužili. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, jaká by byla odpověď na zjištění, že jsem se opovážil být chvíli šťastný, že věděla o našem světě. Tohle byla jediná možnost, jak ji ochránit, napravit vlastní nerozvážnost.

„Snad jsi tu kvůli něčemu jinému, ne?“ procedil jsem po chvíli mezi zuby a naštěstí to mohl brát jen jako další běžně nepřátelskou poznámku.

„Pravda,“ pokýval hlavou a lehký úšklebek přelétl jeho rty, než ji se zvláštní neochotou propustil ze svého sevření. „Ale nejspíš by bylo lepší tohle probírat mezi čtyřma očima,“ poznamenal. Rozhodně.

Přešel jsem k židli, na které měla odložené věci, popadl její oblečení a kabelku do náruče a zamířil k ní, abych ji navedl ke dveřím. Rychle, naléhavě, ale zase na tak moc, aby to bylo podezřelé.

„Danieli, co to-“ vzmohla se konečně na tiché vykoktání, když jsem ji dostrkal k hlavním dveřím bytu a otevřel je, strčil jí věci do náruče a nasměroval ji ven. Prostě tak, jak byla. Měla zůstat stát na chodbě jen v košili sotva zakrývající dost. Jenže to bylo nutné. Musel jsem hrát dál. O pohodlí cizí ženské, co už odvedla svoji práci, bych se taky nestaral. Minimálně dříve ne…

Bylo mi příšerně, že jsem ji tam musel takhle nechat, tím spíše, když jsem viděl bolestný zmatek v jejích očích, ale…

Zavrtěl jsem hlavou a vyslal k ní jen krátký omluvný pohled, nemohl jsem riskovat, že by mě Raul slyšel. A pak jsem jí ty dveře zavřel před nosem. Mé výčitky na mě přímo křičely. Zároveň jsem opět pocítil náznak pevné půdy pod nohama, teď, když už tu nebyla a nic jí tedy nehrozilo.

Vrátil jsem se zpátky k němu, zůstal v ložnici. Prostě tam stál, čekal na mě. Bez výrazu. Alespoň takového, který by se dal nějak vyčíst a rozkódovat.

„No?“ pobídl jsem ho netrpělivě. Myslel jsem, že mi dá nějaký další úkol. Že zjistím, o co jde, on zmizí. A já budu moct jít za ní a nějak to všechno napravit. Jenže jsem se mýlil.

Usmál se, v tom úsměvu už byla jedna věc náhle jasně čitelná. Škodolibé potěšení.

„Chce tě vidět Raffael,“ oznámil mi. Asi vteřinu mi trvalo, než mi došel význam těch slov. Nedokázal jsem zabránit těžkému výdechu, který se v tu chvíli prodral skrze mé rty. Tohle jsem nečekal, do háje.

„Proč?“ zeptal jsem se ostražitě.

„Prodiskutovat nedávné události týkající se tebe,“ odvětil, jako by mi to snad mělo být samozřejmě dávno jasné. Ovšem. To moje zázračné přežití andělského útoku. Proč mě to nenapadlo? Dalo se pochopit, že se mu na tom mohlo něco nezdát, že se chtěl zeptat na detaily, které se od Raula nedozvěděl, protože jsem mu je také neřekl.

Vyschlo mi v ústech. Neměl jsem z toho dobrý pocit, ani trochu. Raffaela jsem od uzavření naší smlouvy neviděl. Proč by se koneckonců měl zabývat tak bezvýznamným pěšákem, jako jsem byl já? I Raul by se mnou nemusel mít nic společného, otravoval mě jen proto, že se nerad nudil, a naopak se rád povyšoval nad ostatní. Raffael si mě v podstatě vůbec nevšímal. To, že teď tomu tak bylo, nevěstilo nic dobrého…

A už ze samotné představy našeho setkání mi opět přeběhl mráz po zádech.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 21.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!