OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 20.



Duše v temnotách - 20.

Povídka se umístila na třětím místě o Nej povídku měsíce června/júna. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Nikdo se o mě nikdy nestaral tak jako ty. Nikdo se nikdy nedotkl mého srdce a nevyléčil mou bolest. Ty jsi posbírala střepy a složila mě zpět dohromady (Alexz Johnson - Pick up the pieces) Aneb pokračování večera poté, co Jess už ví...

Šli jsme se projít. Prostě jen to. Projít se a povídat si. O ničem vážném. Jen tak, o tom, co nás napadlo. Tmou zazníval náš smích, Jessica se v jeho záchvatu několikrát zlomila v pase. A to všechno hladilo, její blízkost, její dotek, hluboko uvnitř mého nitra.

Neexistovala slova, kterými bych mohl popsat, jak byla úžasná. Neuvěřitelná, stejně jako celá tahle chvíle. Neskutečně jí to slušelo. S ní jsem se cítil, jako bych nikdy předtím nemiloval, nikdy nežil před její láskou. Jako bych nikdy necítil před jejím dotekem. A vlastně se to nezdálo tak daleko od pravdy. Několik lidských životů jsem nebyl schopný cítit ani záchvěv něčeho takového. Tak... nádherného a čistého.

Bylo to všechno jako balzám. Její dlaň v mé, její oči rozzářené třpytivými hvězdičkami. Dnešní večer konečně vypadal tak, jak jsme si ho vlastně my oba přáli mít…

Všiml jsem si, že se nepatrně třese zimou. Když jsem si ji přitáhl blíž k sobě a položil jí ruku kolem boku, spokojeně se pousmála. Ale bylo mi jasné, že lepší by bylo už zajít někam dovnitř, do tepla. Odvážná myšlenka prolétla mou hlavou.

„Nechtěla bys jít na chvíli ke mně?“ Nepatrně skousla rty, zatímco se jemně pousmála. „Ve vší počestnosti,“ ujistil jsem ji, protože jsem věděl, co ji napadlo, že navrhuju. „Jen mi to tak prolétlo hlavou, protože jsme blízko metra, kterým bychom tam v pohodě dojeli. Mohl bych ti oplatit tvoji pohostinnost. Navíc je to ke mně blíž, než k tobě...“ Možná už nemělo smysl se starat o to, abych se nepřenášel, když Matt stejně věděl, jak se ke mně dostat. Ale já nechtěl zbytečně připomínat nadpřirozeno. Teď ne... Právě proto, že všechno jen komplikovalo a já bych se ho nejraději vzdal. Více než kdy jindy. Krátce zaváhala.

„Proč ne,“ přikývla pak.

O něco později už jsem otevíral dveře svého bytu. Navedl jsem ji rovnou do ložnice, což neobsahovalo žádné postranní úmysly. Byla to zkrátka jediná větší místnost tady, pak už se tu nacházela jen koupelna, malá chodbička a kuchyň. Proto ložnice v podstatě sloužila i jako obývák a jídelna dohromady.

„Máš to tady hezký,“ usmála se, když si sedala ke stolu v rohu.

„Díky,“ oplatil jsem jí úsměv. Ano, bylo to tu malé, ale taky se mi to tu celkem zamlouvalo. „Co si dáš k pití?“ zeptal jsem se.

„Voda stačí, díky,“ odpověděla okamžitě.

„Moc nepiju a víno mi nedělá zrovna dobře. Navíc potřebuju mít čistou hlavu.“

„Víno tady ani nemám,“ mrkl jsem na ni a všiml jsem si jejího zaražení těsně předtím, než jsem vyšel z místnosti. Ano, nechtěl jsem do tohohle večera svoji podstatu tahat... Ale tohle bylo příliš pokušující. A navíc by měla vědět, co přesně může čekat. Alespoň ode mě, když ne od celého tohohle světa.

„Děkuju,“ prohodila, když jsem se vrátil se sklenicí vody a posadil se vedle ní. Nějakou chvíli ještě vydržela nereagovat, jen lehce skousla rty. „O tom vínu ses zmínil náhodu, nebo…“ začala konečně, když to nevydržela. Pak lehce zavrtěla hlavou. „Jaké máš vlastně schopnosti?“ zeptala se přímo.

„Větší síla, nestárnutí, rychlé léčení obvyklých zranění, přenos z jakéhokoliv místa kamkoliv na světě,“ začal jsem vyjmenovávat. „Právě díky zavěšení se na stopu mého přenosu mě tenkrát Matt vystopoval… A jo, umím číst myšlenky,“ dodal jsem, když už si nejspíš téměř oddechla, že její závěr se nepotvrdil, a pobaveně sledoval její reakci.

„Ježíši,“ kníkla, zrudla a schovala hlavu do dlaní.

„Á, do háje! Co všechno musel slyšet!“

„Náhodou jsi děsně roztomilá,“ usmál jsem se. Nepatrně oddálila dva prsty, aby na mě vykoukla zpoza dlaní.

„Řekla bych promiň za to všechno, co sis asi přečetl, ale vzhledem k tomu, že si za to můžeš sám…“ Rozesmál jsem se. Položila ruce do klína a povzdechla si. „Jo, tobě je to k smíchu? Víš, jak je to frustrující, vědět, že víš o čemkoliv, co se mi mihne hlavou, a… a já nic?“

„Můžeš se mě kdykoliv zeptat,“ namítl jsem.

„Jo, jenže ty mi můžeš klidně kecat. Já takovou možnost očividně nemám.“

„Sotva jsme spolu začali chodit a ty už přemýšlíš, že mi budeš lhát?“ zeptal jsem se pobaveně. Bylo mi jasné, že něžný, potěšený úsměv, který se jí rozprostřel na rtech, zapříčinila jen jedna část mé poznámky.

„Ještě včera bych se komukoliv vysmála, kdyby mi něco takového řekl,“ vydechla po chvíli. „A přitom o to právě jde. Nebýt toho incidentu s Victorem, tak tady teď nesedíme. Nikdy bych si nepomyslela, že mu budu ještě někdy za cokoliv vděčná…“ Z jejího hlasu zazníval smutek.

„Proč jsi s ním vlastně byla?“ optal jsem se opatrně. Já měl sotva co říkat, ale… nebyl pro ni dost dobrý. Choval se k ní hrubě, jako by snad byla jeho majetek. Majetek, o který se zajímal, jen když mu hrozilo, že o něj přijde.

„Já vím, jak to vypadá. Ale on… kdysi takový nebyl,“ šeptla, pak nepatrně zavrtěla hlavou.

„Nemusíš mi nic říkat, jestli nechceš,“ vydechl jsem rychle.

„Vím,“ ujistila mě a plaše se zadívala směrem ke mně. „Ale chci. Ty jsi mi svěřil celou svou bolestnou minulost, chci udělat to samé. I když se to sotva dá srovnávat…“ Dech se jí ale krátce zadrhl. Vzal jsem ji za ruku a stiskl ji, vděčně se na mě pousmála. 

„Kdysi jsme spolu chodili na stejnou základní školu,“ začala pomalu vyprávět, „tady, v San Franciscu. I když každý do jiné třídy, protože byl starší. Občas jsme se viděli, o přestávkách a tak. Nedá se říct, že bysme byli velcí kamarádi, ale… patřil k těm, ke kterým jsem měla blíž. Jenže na tom stejně nezáleželo.

Když mi bylo osm, odstěhovali jsme se. Rodiče se totiž rozvedli. Vlastně, o rozvod zažádal táta. Později jsem se dozvěděla, že to manželství bylo celkově už dávno dost nešťastné. Máma s ním nedokázala najít řeč, sama několikrát uvažovala o rozvodu. Ale zůstala kvůli nám. Nechtěla, abychom takhle malé přišly o tátu… No,“ její slova na krátký okamžik přerušil hluboký nádech, „táta to udělal za ni. Od té doby jsme ho už neviděly. Prostě nás odstřihl, nadobro… A protože máma teď musela živit celou rodinu, rozhodla se přestěhovat za lepší prací, aby to vůbec nějak zvládla.

Vrátily jsme se zpátky, až když jsem začala chodit do posledního ročníku na střední. V ten rok jsem ho znovu potkala… Kamarádka mě vytáhla na jednu diskotéku, skoro proti mé vůli. Byl tam i on. A… vyzval mě k tanci. Byl milý, vtipný, pozorný. A já se cítila obletovaná a… chtěná. Protože si mě konečně někdo všímal. Víš, celé roky jsem se chovala spíš nesměle, plaše. V podstatě jako neviditelná. Možná za to mohl i ten rozvod, nevím. Držela jsem se stranou od všeho, jako bych se bála, že se jinak něco stane a já nebudu připravená na to reagovat, že se celý můj svět otřese v základech. A přitom jsem zároveň tajně doufala v to, že nějaká změna nastane, sama od sebe, i když se jí budu vyhýbat. Protože sama za ní jít nedokážu z obavy, co přinese. Zatím se ale nic takového nestalo. Stála jsem v koutě, nepovšimnutá, a žádný kluk o mě ani nezavadil pohledem.“

„To nechápu,“ prohodil jsem a ona se lehce pousmála.

„Bylo mi osmnáct, a zatímco ostatní kolem už měli pár vztahů za sebou, já ještě nedostala ani první pusu,“ pokračovala pak. „Nevadilo mi to. Aspoň když to nikdo nezjistil a nedělal si ze mě kvůli tomu legraci. Ale díky tomu jsem se upnula na myšlenku, že jen musím být trpělivá, a bude to stát o to víc za to. Čekala jsem na nějaké znamení, nějakou… osudovou velkou lásku. A stál přede mnou on. Můj bývalý známý z dětství, na kterého jsem náhodou znovu narazila. Který o mě měl evidentně zájem, který si mě všímal. Tohle mohla být ta náhlá nečekaná událost, která dva lidi svede dohromady. Navíc se mi opravdu líbil, cítila jsem se s ním dobře. A tak jsem se nadechla a dala tomu šanci.

Nedlouho potom jsme spolu začali chodit. Opravdu jsem se do něj zamilovala, i pokud tomu tak nebylo už na úplném začátku. Když jsem začala chodit na vysokou, dostaly se ke mně zvěsti, že prý mě podvádí. Ale já jim nevěnovala pozornost.“ Kysele se zašklebila, čímž dala najevo, že teď už by se na to dívala jinak. „Myslela jsem, že mi ostatní prostě jen nepřejí štěstí. Že si vymýšlejí. A hlavně… hlavně jsem ho milovala. To člověk prostě nechce slyšet nic, co by to mohlo jakkoliv narušit.

O pár let později jsme se vzali. Když se na to tak zpětně dívám, vlastně nechápu, proč… proč to chtěl. Je těžké si to přiznat, ale… Možná mě chtěl prostě jen vlastnit… A pak jsem ho poprvé načapala s jinou.“ Její dech opět nepatrně zadrhl, než pokračovala. „Vymlouval se, že byl opilej, že toho lituje, že miluje jen mě, že už to neudělá…“ Zavrtěla hlavou, párkrát zamrkala, aby udržela slzy v očích. „Tenkrát jsem byla ještě naivní, pitomá. Zamilovaná… Tak jsem ho vzala zpátky. A všechno se zdálo být zase v pořádku. Našla jsem si tady přátele, on získal dobré postavení… A pak, pak se mi moje vlastní naivita opět vysmála do tváře.

Byla jsem s Cleo na návštěvě u mamky, do večera. Když jsem se vrátila domů, našla jsem ho v posteli s další cizí ženskou. Tentokrát se ani nesnažil nic zapírat, nic obhajovat. Když jsem tam prostě jen šokovaně stála a dokázala ze sebe sotva dostat pár rozhořčených slov, vypálil na mě, že jsem stejně jen budižkničemu, ať si klidně jdu. Bolelo to. Ale konečně mi to otevřelo oči. Neměla jsem mu znovu věřit…

A tak jsem vzala peníze, které jsem šetřila. Něco málo, co mi dala do začátku máma, taky ze spoření, které mi kdysi dávno zařídila a kde úspory narostly, i peníze, které jsem si dávala stranou ze svého platu, když Victor zrovna neměl období, ve kterém tvrdil, že žena má být doma. On vydělával dost, takže jsem je doteď nepotřebovala. O tom účtu nevěděl. Měla jsem ty peníze pro případ nouze, neřekla jsem mu o tom, aby nás nenapadlo na ně sahat jen tak. Teď jsem za to byla ráda.

Koupila jsem si byt, odstěhovala se od něj. Není sice zdaleka tak skvěle zařízený a prostorný jako místo, kde jsem žila tak dlouho, ale cítím se tam konečně volná. Až na jednu drobnost. Oficiálně jsme pořád ještě manželé. I když jsem se s tím už snažila něco udělat. Šla jsem za ním do práce, abych se s ním domluvila na rozvodu, ale on najednou zase úplně obrátil. Začal s tím, že to byla chyba, že měl v práci stres, že se opil, že ho svedla… Že už to nikdy neudělá. Zase. Ať mu dám ještě šanci. Byla jsem rozhodnutá, že to udělat nesmím. A tyhle výmluvy jsem navíc už slyšela. Jenže když tam přede mnou stál a choval se tak kajícně, mile, a prosil… něco hluboko uvnitř mě najednou začalo váhat a já s překvapením zjistila, že jestli s těmi řečmi bude pokračovat ještě o trochu déle, že… že bych snad mohla zase kývnout. Takže jsem odtamtud okamžitě vylítla pryč dřív, než bych mohla tu chybu udělat, naštvaná na něj, naštvaná na sebe. To… byla ta chvíle, kdy jsem tě málem srazila dveřmi.

Byla jsem naštvaná v podstatě na celé mužské pokolení, dokonce i když už jsem si promluvila s Cleo u ní v práci. A bylo toho na mě prostě moc, jo, dokonce i na mě, a to jsem normálně skoro v každý situaci klidná. Proto jsem na tebe taky vylila to kafe. Byl jsi blízko. A choval ses jako pitomec,“ pousmála se lehce omluvně.

„Zasloužil jsem si to,“ ujistil jsem ji a jí nepatrně zacukaly koutky úst. Skousla rty, pak se krátce zhluboka nadechla, než pokračovala.

„Šla jsem za ním znovu,“ řekla. „Tentokrát odhodlaná to konečně ukončit. Dřív, než si to zase rozmyslím. Jenže když jsem vešla do jeho kanceláře, tak…“ lehce rozhodila rukama, v očích slzy. „Byl tam s další. Hned den po tom, co mi tvrdil, že se změnil, že jsem pro něj všechno. Hádám, že až v tu chvíli se ve mně konečně něco zlomilo. Protože až do té doby, jakkoliv rozhodnutá jsem byla to skončit, něco hluboko uvnitř mě nejspíš stále doufalo. Chtělo doufat, a… a navíc jsem toho parchanta stále milovala, i po tom všem.

Utekla jsem odtamtud, nastoupila do výtahu vedle tebe. Později mě pozval na pláž, kde mě požádal o ruku, myslel, že budu zase tak pitomá a vrátím se k němu. Když jsem se o tom s ním odmítala bavit, o čemkoliv kromě rozvodu, kategoricky nesouhlasil, nechtěl mě pustit… A dál už to vlastně znáš.

Nejhorší je, že jsme pořád ještě oficiálně spolu, a to i přesto, že jsem opravdu udělala snad cokoliv, abych to změnila. Tu žádost už jsem podala, ale nejspíš se „záhadně ztratila“, nebo tak něco. Je to právník, má styky… Sotva je to legální, ale když si on něco umane…“ Nedořekla, lehce se zachvěla a rukou si jemně setřela těch pár slz, které si našly cestu ven. Bříšky prstů jsem něžně přejel po hřbetu její dlaně a pár vteřin se na ni jen díval, beze slova. Seděla tam, hlavu sklopenou, dusila v sobě pláč.

„Stále k němu něco cítíš,“ vydechl jsem, a vlastně to ani nebyla tak docela otázka. A pokud ano, odpověď jsem věděl dávno předtím, než ji řekla ona sama. Krátce zamrkala, stočila oči ke mně a zahleděla se do těch mých.

„Část mě… nejspíš ano,“ přiznala tiše. Sotva bych jí to mohl vyčítat. Sám jsem věděl, jak těžké je se toho pocitu zbavit. I přesto, že by to tak bylo jednodušší.

Kolik let, ještě jako člověk, jsem se snažil přestat na Lisabeth myslet. Probudit v sobě zášť vůči ní, nějak, jakkoliv. Jessica sama věděla, jak hrozný pocit je potřebovat někoho nenávidět a jednoduše to nedokázat. Protože nenávidět bolí méně než milovat. Jenže i když jsem se o to snažil, upínal se k myšlence, že mě Lisabeth opustila, když jsem ji nejvíc potřeboval, zatímco já pro ni obětoval všechno, pokoušel se v sobě tu nenávist vyvolat, jakkoliv, bylo to marné. Ji jsem nenávidět nedokázal, i když mě to tím víc ničilo. Nedokázal jsem jí vyčítat, že už se mnou nechtěla nic mít. Byla tak křehká… Přišla o rodiče, ještě jako malá, a teď viděla, jak se jí ztrácím před očima já, když jsem se měnil, přestával být sám sebou. Nemohl jsem jí vyčítat, že na něco takového neměla síly. Nemohl jsem nechápat, že se rozhodla zmizet dříve, než by to bolelo ještě víc. Zachránit se. Nenechat se stáhnout ke dnu se mnou. Navzdory vlastní snaze jsem ji zkrátka nikdy nedokázal z ničeho vinit. Nenávidět ji, zcela se od ní odtrhnout. Vinil jsem všechno kolem včetně sebe, ale ji ne. Proto bylo o tolik těžší nechat ji za sebou. Proto jediné, co pomáhalo, bylo nemyslet na lásku k ní, přebít ty pocity něčím jiným, nechat ten cit zemřít, jako všechno, na čem mi sebeméně záleželo. Jediná možnost, jak necítit bolest, je necítit nic. Alespoň jsem si to dříve myslel…

Ne, opustit mě, to byla naprosto pochopitelná reakce. To, že Jessica teď byla tady, se mnou, to se dalo brát jako zázrak. Naprosto nemožný, neskutečný zázrak, od kterého se snad dalo čekat jen to, že se každou chvíli rozplyne. A já to stále nechápal. Jak mě mohl vůbec někdo milovat, při tom, jak moc jsem já sám sebe nenáviděl. Jak mě mohla milovat právě ona, tak čistě, tak… bezpodmínečně.

Nepatrně zavrtěla hlavou. „Ano, nějaká sotva znatelná část mě k němu nejspíš stále něco cítí, ale… ne tak, jak si myslíš,“ vydechla. „Ta část mě ho miluje takového, jakého jsem ho znala. Jak jsem ho já viděla. Než ukázal svoji pravou tvář. Miluje představu dokonalého milého kluka, který mě na diskotéce vyzval k tanci, který si mě všiml mezi všemi ostatními. Ale nemysli si, ten zmetek, podvodník a parchant, kterým je doopravdy, mi nechybí ani trochu. Toho nesnáším za to, co mi udělal…“ Krátce se zhluboka nadechla, než oplatila stisk mé ruky o něco silněji a zahleděla se mi do očí. „Navíc, už jsem přeci řekla, že miluju tebe. V něm jsem se zmýlila. Měla jsem ho za někoho jiného, než kým byl… Ty jsi skutečný, ne jen představa…“

Snažil jsem se potlačit, co ve mně její slova vyvolala. Co když se mýlila i ve mně? Co když i ve mně viděla to dobré jen proto, že chtěla? Co když i já byl ve skutečnosti jiný, než si myslela? Ano, věděla o mně už všechno. Téměř všechno. A zdálo se, že ji to neodrazuje. Jenže to bylo zkrátka tak neuvěřitelné, že… že jsem stále nedokázal přijmout skutečnost, že možná doopravdy plně, dokonale všechno chápe, že vidí, jaký jsem… a přesto zůstala. Přes to všechno.

„Už je pozdě,“ poznamenala po chvíli, když si všimla času na hodinách. „Nechtěla jsem tě tak dlouho zdržovat…“

„Nezdržovala jsi mě,“ ujistil jsem ji. Usmála se. Nepatrně skousla rty.

„Kruci, mně se tak nechce pryč…“

„Mohla bys tu přespat, kdybys chtěla,“ poznamenal jsem. Očividně jsem ji překvapil. Příjemně.

„Já… tady ale nemám nic na spaní,“ zhodnotila.

„Můžu ti pro něco skočit domů.“ Zavrtěla hlavou, když jí došlo, jak to myslím.

„Ne, to ne… Chci říct… Je toho na mě trochu moc, radši bych… tyhle věci udržela pokud možno dál, aspoň než si zvyknu.“

„Dobře, tak… ti můžu půjčit třeba nějakou svoji košili?“ navrhl jsem. S tímhle už souhlasila.

Došel jsem tedy ke skříňce o pár metrů dál a sklonil se, abych otevřel šuple úplně u země.

„Do háje, je možný, aby měl někdo takhle perfektní zadek?“ Zacukaly mi koutky.

Vytáhl jsem jednu košili a pak jsem se narovnal a otočil k ní, to už jsem nedokázal zabránit tomu, abych se neusmíval naplno. Asi vteřinu jí trvalo, než jí došlo, proč. Pak zaúpěla.

„Tohle vážně není fér!“ postěžovala si. „Nemůžeš aspoň dělat, že nevíš všechno, co mě napadne? Nebo toho nechat?“

„No, mohl bych se na tebe přestat soustředit. Ale to asi dost dobře nepůjde,“ řekl jsem. „Neboj, já mám tyhle myšlenky taky,“ dodal jsem posléze a mrkl na ni. Potěšeně se pousmála, lehce nervózně. Zasmál jsem se a podal jí košili.

„Děkuju,“ hlesla a sklonila se, aby si nejprve zula boty.

„Nápodobně,“ zhodnotil jsem v tu chvíli. Ztuhla, pak nepatrně zčervenala uprostřed rozpaků, když jí došlo, na co jsem to reagoval.

„Ehm,“ vypadlo z ní, „díky.“

Sundala si boty, rozepla si rifle a položila je na židli. Sledovala mě přes rameno. Stála ke mně zády. Věděla, že se dívám jinam… většinou. Z jejích myšlenek jsem ale vyčetl, že když náhodou zachytila můj letmý pohled jejím směrem, spíš ji to potěšilo, než naopak.

Svlékla si halenku i podprsenku pod ní. Pak si oblékla moji košili. Vlasy se jí rozprostřely na zádech. Sledoval jsem stopu látky, která končila kousek pod jejím zadečkem a nechávala tak volný výhled na téměř celou délku jejích nohou. Nasucho jsem polkl. Zamrkal jsem a opět stočil oči jinam. Než si všechny knoflíky zapnula, stejně jsem ale neodolal několika dalším zkoumavým pohledům jejím směrem.

Nakonec se ke mně otočila a nepatrně pobaveně se pousmála, když si všimla, jak rozpačitě přistiženě přebíhám očima někam jinam. Přejela prsty po látce a přemýšlivě skousla rty.

„Není tohle náhodou ta košile, co jsem ti koupila já?“ zeptala se.

Byla. Když jsem jí ji podával, prostě jsem nějakou vytáhl, ale náhodou jsem se trefil právě na tuhle. No, nejspíš to mělo co dělat s tím, že byla navrchu. A přitom tu svým způsobem už dávno nemusela vůbec zůstávat. Když jsem od ní tenkrát přišel domů, stačil mi jediný pohled na tu košili poté, co jsem ji před spaním sundal, a vracely se mi všechny vzpomínky na uplynulé dny. Bylo by přeci o tolik rozumnější se jí zbavit. Jenže já to dost dobře nedokázal. Takže jsem ji, zatímco jsem si nadával do pitomců, vypral a uložil do skříně. A zapomněl na ni, až doteď.

„Jsi všímavá,“ usmál jsem se a ona mi to oplatila. „Nejspíš bude moje oblíbená,“ prohodil jsem po chvíli. „To s tím, že máš dobrý vkus, jsem myslel vážně.“ Zřejmě ji to potěšilo.

„No, tím si nejsem dvakrát jistá, ale je fakt, že jsem byla spokojená,“ pokrčila rameny.

„Děsně ti slušela.“

„Tobě sluší taky,“ ujistil jsem ji šeptem. Znovu se lehce pousmála.

Spojil jsem pohled s jejím a jednou věcí jsem si v tu chvíli byl jistý. Že i ta krátká vzdálenost mezi námi byla právě teď nesnesitelně propastná. Opět jsem zoufale zatoužil ucítit její dotek. A tentokrát mi v tom nic nebránilo…

Pár kroky jsem došel blíž k ní, přiložil dlaň k její tváři a jemně přejel bříšky prstů po její kůži. V jejích očích se odrážela neskutečná něha. Sama se přitiskla k mojí dlani, po chvíli zavřela oči a z jejích rtů unikl o něco těžší výdech. Vychutnávala si tu chvíli, stejně jako já. Prostý, jednoduchý dotek. A přestože ani jeden z nás by vlastně nepotřeboval víc, po chvíli se zdálo, že to není dost.

Myšlenky jí začaly v hlavě divoce vířit, váhavě. Snažila se je potlačit, napomenout se, že teď na ně není čas. Že je brzy. Ale všechny tyhle námitky měly sotva nějakou sílu proti touze, která začala pozvolna naplňovat její nitro. I to moje.

„Danieli…“ vydechla po chvíli, zahleděla se na mě zpod řas. „Myslel by sis… o mně něco špatného, kdybych…“

„Ne,“ ujistil jsem ji. „A ty… by sis myslela něco špatného o mně, kdybych využil toho, že ty…“

„Ne,“ šeptla stejně jemně. Už během těch slov se vzdálenost mezi námi postupně zkracovala. Teď… teď jsme překonali i těch několik posledních centimetrů.

Mé rty se dotkly jejích, nejprve opatrně, něžně. Stále vášnivěji, potřebněji, jak vteřiny ubíhaly. Její záda se jemně opřela o zeď za ní. Zajel jsem jí rukou do vlasů, přitiskl si ji k sobě o kousek blíž. Přehodila ruce kolem mých ramen a spojila je za nimi ve snaze o to samé. Sjel jsem dlaní níž, nepatrně ji nadzvedl. Pochopila, co mám v úmyslu, a sama obmotala nohy kolem mých boků.

Přesunuli jsme se k posteli o kus dál, něžně jsem ji na ni položil a přemýšlel, jak dostat z horní poloviny jejího těla tu přebytečnou látku. Předběhla mě se stejným úmyslem, moje tričko o chvíli později leželo na zemi. Zajel jsem dlaněmi pod okraj košile, po hmatu pod ní zkoumal částečky jejího těla. Nevyhovovalo mi to takhle. Věděl jsem o lepším způsobu. Koho to napadlo, dávat na košile tolik knoflíků? Možná by šlo ji sundat bez rozepínání, prostě tak, jak byla… Škádlivě se pousmála a zabránila mi v tom. Nepatrně jsem tázavě nadzvedl obočí, zajiskřilo jí v očích, uličnicky a vyzývavě zároveň.

„Ty knoflíky tam od něčeho jsou…“

„Nejspíš si budu stěžovat výrobci,“ poznamenal jsem a ona se krátce zasmála.

Pomohla mi s tím, když viděla mé zápolení. Po chvíli už se mi konečně otevřel výhled na její hruď v celé kráse. Očima jsem se vpíjel do každičké částečky její kůže, od shora až úplně dolů. Všiml jsem si drobné pihy ve tvaru hvězdičky těsně pod bříškem. Vtiskl jsem jí na to místo polibek a pak jsem tak dál pokračoval směrem vzhůru, centimetr po centimetru.

Rozhodla se pustit do vlastního průzkumu. Opatrně se vyšvihla a přehodila mě pod sebe, bříšky prstů začala přejíždět po mojí hrudi, zatímco ty pohyby prokládala polibky, mířícími stále níž. Pramínky jejích vlasů mě při tom jemně šimraly na kůži. Zavřel jsem oči a na chvíli se tím nechal unášet. O něco později jsem se rozhodl opět převzít iniciativu.

Nakláněl jsem se nad ní a líbal ji. Na rty, všude na kůži. Cítil jsem reakci vlastního těla za džínami, které jsem měl stále na sobě, reakci jejího klína, když jsem odstranil i látku na něm a letmo po něm přejel prsty. Přesunul jsem se k němu – a když jsem se ho jemně dotkl ústy, přejel jazykem, zavzdychala v návalu emocí mé jméno a já se potěšeně pousmál. Tímhle jsme si byli kvit za ty knoflíky.

Pokračoval jsem v tom sladkém mučení, i když mně samému touha prostupovala každičkou buňku. Nevydržela to a opět mě převalila pod sebe, vrhla se k zipu, aby mě sama zbavila riflí, s nevyřčenou poznámkou, že mi to příšerně trvá. Rozesmálo mě to.

Zaúpěla, když jí tenhle krok nezajistil úplný úspěch. Jemně jsem přišpendlil její ruce k posteli a ještě jednou se vydal na průzkum toho všeho, co mi nabízela. Skousla rty ve snaze zadržet emoce uvnitř, ale nakonec se z nich vydral vzdech, kterému nedokázala zabránit, a mě zachvátila vlna spokojenosti a opojení nad vědomím toho, co jsem jí zřejmě dával. Zaplavilo mě příjemné teplo, které neustále nabývalo na síle, jak se má kůže třela o její, klín reagoval na blízkost jejího. Ale nechtěl jsem to uspěchat.

Dál jsem pokračoval v kladení horkých polibků na její rty, krk, klíční kosti. Lehce se zavrtěla, aby uvolnila ruce, a mně nějak uniklo, jestli do toho pohybu zapojila i dolní polovinu svého těla schválně, nebo náhodou. Mně samému z toho důvodu unikl těžký vzdech. Přitáhla si mě k sobě pro další polibek na rty a nepatrně se nadzvedla proti mně, zatímco mi nehty přejela kolem páteře. V tu chvíli se mi zdálo, že snad musím každou chvíli zešílet.

Postupovali jsme dál v podobném duchu. Až do chvíle, kdy to přestalo být únosné, doslova. Pro oba.

„Jess,“ vzdychl jsem pak lehce roztřeseně, „jsi si jistá, že to chceš?“ Její myšlenky mluvily jasně. Celou tu dobu. Ale musel jsem to slyšet přímo od ní.

„Jestli to budeš ještě dlouho protahovat, tak tě asi zaškrtím,“ upozornila mě natolik vážně, jak v tuhle chvíli dokázala. Můj smích nad touhle reakcí přidušeně zanikl v její kůži. A nebylo nic jednoduššího, než splnit její přání…

---

Jessica

 

Za zavřenými víčky jsem si vychutnávala jen pomalu odeznívající extázi, která stále prostupovala celé mé tělo, zatímco jsem naslouchala jeho dechu vedle mě, který se v tichu pokoje rozléhal jako něžná symfonie. Skousla jsem rty. Ucítila jsem na jazyku příchuť krve, jen nepatrně, jak si ta drobná kapka dříve nalezla cestu ven z jemné kůže, když jsem ji na tom místě v záchvěvu vášně skousla. Všude po těle jsem stále cítila dotek jeho dlaní, bříšek prstů, rtů… Vyvolávala jsem si v sobě ty vzpomínky, držela se toho pocitu, nechtěla jsem se ho vzdát.

Panejo. Tohle snad ani nebylo možný. Chci říct, sice jsem nemohla moc srovnávat, ale tohle bylo úplně jiné, než jsem kdy zažila… Ztěžka jsem vydechla, když mi došlo proč.

„Tohle není fér, víš,“ vzdychla jsem. „Je dost těžký s tebou držet krok, když ty jsi uvnitř mojí hlavy a prostě víš přesně, kam sáhnout, co dělat, abys mě přivedl k šílenství… Nemůžeš udělat chybu.“

„To si stěžuješ?“ zeptal se pobaveně. Otevřela jsem oči a stočila je k němu, nepatrně jsem se zamračila.

„To neříkám…“ přiznala jsem po chvíli neochotně, „ale není moc fajn pocit, že ty jsi mě dostal tak vysoko a ty sám sis… to snad ani nemohl užít,“ vysvětlila jsem trhaně, jak jsem hledala vhodná slova. Usmál se a přetočil se na bok, blíž ke mně.

„Nemáš ponětí, jak se pleteš,“ oznámil mi, zatímco si podepřel hlavu dlaní a zadíval se mi do očí. „Ty jsi tuhle výhodu totiž ani nepotřebovala a byla jsi úžasná. Což z tebe dělá úplně nejúžasnější.“ To si vymýšlel? Určitě. Aby mi udělal radost… Natáhl se ke mně a spojil své rty s mými, než jsem mu stačila sdělit tu myšlenku nahlas. „Ani v nejmenším,“ ujistil mě pak. Zatvářila jsme se naoko uraženě.

„Mohl bys aspoň předstírat, že neslyšíš každé mé nevyřčené slovo, a nereagovat na to?“

„Tak ty přestaň půlku rozhovoru vkládat jenom do nich,“ odvětil a škádlivě mě jemně zatahal za pramínek vlasů, který mi spadl do tváře.

„Tak mi dej příště prostor k mluvení,“ nedala jsem se a nepatrně se zašklebila. Usmál se, prsty něžně přejel po mé tváři, zatímco se do mě vpíjel pohledem.

„Stále tomu nemůžu uvěřit...“ šeptl po chvíli.

„Čemu?“ nechápala jsem.

„Že jsi zůstala,“ vysvětlil, „že jsi opravdu tady, vedle mě... Po celé věčnosti se cítím... šťastný...“ Letmý úsměv se mi rozprostřel na rtech.

„I když se to nejspíš nedá srovnávat... Cítím to stejně,“ ujistila jsem ho měkce. A pak jsme tam jen tak leželi, nebylo třeba dalšího slova. Vzájemná blízkost a dotek byly vše, co jsme oba potřebovali jako jedinou základní esenci života. Teď. Napořád...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 20.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!