OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 23.

03.07.2015 (10:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 364×

Volal mi Patrick, nejméně třikrát během cesty k Jessičinu bytu. Věděl jsem proč. A pokaždé jsem mu to típnul. I když mi bylo jasné, že se mě snaží varovat, že pokud okamžitě nepřijdu do práce, definitivně o ni přijdu. Do háje s prací. To bylo právě teď opravdu to poslední, co mě zajímalo.

Jessica nebyla doma. A já neměl nejmenší ponětí, kde jinde ji hledat. Mohl bych na ni počkat přímo tady, před jejím bytem. Než se vrátí. Jenže to nešlo. Musel jsem s ní mluvit hned teď. Nedokázal bych čekat, ne po tom, co se ráno stalo… A vlastně tu možná byla možnost, jak ji přeci jen najít… Nebo, lépe řečeno, najít někoho, kdo o tom, kde je, třeba věděl.

Cleo protočila oči, jakmile se její pohled krátce spojil s mým, když jsem vešel do kavárny. Otočila se, prostě se vydala přesně na druhou stranu ode mě.

„Počkej,“ požádal jsem ji, když jsem ji dohnal, a jemně dlaní zatlačil na její rameno, abych ji natočil k sobě. Nadzvedla obočí, provrtala mě dost nepříjemným pohledem.

„Co - chceš?“ odsekávala slova.

„Neviděla jsi Jessicu?“ Odfrkla si.

„Myslíš ten uzlíček nervů, co jsi z ní udělal? Jo, řekla mi, že jste se včera dali dohromady. Už jsi ji ranil, už mi kvůli tobě stihla brečet do telefonu. Gratuluju, nejspíš máš na triku nový světový rekord. To i Victorovi trvalo zlomit jí srdce trochu dýl.“ To, že mě přirovnala právě k němu, dokonce jako ještě horšího... A co jsem, do háje, mohl čekat?! Brečela… Kvůli mně. Krucinál!

Znovu jsem ji zastavil, když se chtěla opět vytratit z mého dohledu. Stačilo by mi, aby mi odpověděla v myšlenkách, nevědomky. Ale těmi jejími neproběhl ani záblesk čehokoliv, co by mi pomohlo. Jen útržky připomínek slyšitelného třesu v Jessičině hlase, které mě svíraly. Proč lidská mysl nefunguje stejně jako ta naše, která je sice chráněná, ale když se přes tu obranu dostaneš, můžeš v podstatě nahlédnout úplně kamkoliv? O kolik jednodušší by to teď bylo!

„Musím ji najít,“ vydechl jsem zoufale. „Omluvit se jí, vysvětlit jí to, nějak… Musím…“ Zavrtěl jsem hlavou, ztěžka polkl. Netušil jsem, co bych vlastně měl udělat, ale nemohl jsem to takhle nechat. „Nesnesu pomyšlení, že se kvůli mně cítí takhle… Prosím, jestli víš, kde je, řekni mi to.“ Překvapeně zamrkala. Až po její poznámce mi došlo proč. Že jsem se staral. A taky…

„Páni, tys opravdu řekl prosím? Není to na tebe nějak moc? Hádám, že jsi právě vyčerpal celoživotní zásoby.“ Chtěla mi to ironicky odseknout, ale nějak jí to nevyšlo, spíš to jen zaskočeně konstatovala. Lehce se pak zamračila, pátravě přelétla po mojí tváři.

„On ji snad fakt miluje…“ Zatřepala hlavou, unikla jí nadávka a tichý povzdech. Pak na mě po chvíli váhání ukázala prstem, dost významně, aby mi naznačila, že si mám dávat sakra pozor na každé její jednotlivé slovo.

„Nevěřím, že to dělám,“ začala, „ale můžeš si být taky jistý, že stačí, abys jí ještě jednou jakkoliv ublížil, jakkoliv, a já si tě najdu a vyřídím si to s tebou. A taky nebudu sama. Matt ti může slíbit úplně to samé. Vlastně se na to dost možná už právě teď chystá. Jess šla totiž k němu.“ V duchu jsem zaklel. Úžasné. Tak tam jsem měl zamířit? Naprosto geniální nápad, jít do bytu někoho, kdo vás nenávidí a snaží se vás zabít, že? Jenže já jí to vysvětlit musel… Hned teď. Jinak bych se zbláznil. A jo, byl jsem připravený udělat i takovou pitomost, jako jít k němu.

„Znáš jeho adresu?“ zeptal jsem se tedy nadějně. Prozradila mi ji. O chvíli později jsem tedy zamířil přímo tam, koledovat si o malér.

---

Chvíli poté, co jsem zazvonil, se otevřely dveře  - a stál v nich Matt. Okamžitě mě propálil nepřátelským pohledem a semkl rty, přitiskl dveře ke svému boku, aby mě náhodou nenapadlo projít dovnitř.

„Co tady děláš?“

„Je tu Jessica?“ zeptal jsem se. „Musím s ní mluvit.“

„Tak to máš smůlu,“ odsekl. Nasadil vyčítavý podtón, když pokračoval: „Přišla sem úplně hotová a vyděšená, myšlenky jí běží hlavou tak rychle, že ani nedokážu postřehnout, co se, sakra, stalo, ale je mi jasný, kdo za to může. Myslíš, že tě za ní budu ještě pouštět? Spíš bych odtud být tebou hned vypadl, protože se vážně tak tak držím, abych se tě nezbavil už napořád!“ oznámil mi, to všechno stihl vychrlit během několika vteřin. Zatímco v důsledku toho nabíral do plic o něco hlubší nádech podložený rozčilením, za jeho zády se ozval Jessičin hlas.

„To je Daniel?“ zeptala se. Nepatrně se otočil k ní, stále mi ale bránil ve výhledu dovnitř.

„Jess, vrať se do obýváku,“ nařídil.

„Matte, zatraceně!“

„Chceš, abych tě tam odtáhl?“

„A ty chceš, abych ti ty dveře vyrazila? Sakra, uhni mi!“ Odstrčila ho, do čehož musela dát nejspíš veškerou sílu. Povedlo se jí to, i když nejspíš jen náhodou a proto, jak rychlé to bylo. A hlavně jí nechtěl ublížit, takže se moc nebránil. Dveře se pootevřely o trochu víc, ztěžka vydechla, když se její pohled spojil s mým. Stejně jako já. Její oči byly zarudlé od pláče... Navzdory veškeré logice ale přišla o kus blíž.

„Jess,“ šeptl jsem po chvíli, kdy jsem se snažil přijít na to, co bych měl vlastně říct. Jak to napravit... „Omlouvám se. Moc mě to mrzí...“

„Já vím,“ hlesla.

„Nemohl jsem... Kdyby zjistil, že...“

„Já vím,“ zopakovala jemně a znovu se přiblížila, ještě trochu. Zaskočilo mě to. Myslel jsem, že nebude stačit ani tisíc slov, abych nějak získal zpět její důvěru. A přitom se zdálo, že ona... chápala. Že snad věděla, že to byla jen nutná přetvářka. Že tomu věřila... I když ji ranilo i moje chování, rozhodla se mu nepřikládat vážnost. Nebylo to skutečné. To celá ta chvíle jako taková ji stáhla k zemi...

V jejích myšlenkách náhle probleskla ta vzpomínka, až příliš jasně. Raulovo tělo přitisknuté k jejímu a všechny pocity, které ji v tu chvíli zaplavily. Nedokázala tomu zabránit...

„To si snad děláš srandu!“ ozval se v ten okamžik Mattův rozčilený hlas. Sotva jsem stihl odtrhnout oči od ní. Vyhnout se jeho odpovědi na to, co právě viděl, už ne.

Skousl jsem zuby a bolestivě usykl. Přiložil jsem si ruku k tváři, zády opřený o stěnu, po které jsem se svezl k zemi tak prudce, že i moje hlava schytala náraz. Na dlani jsem v tu chvíli ucítil lepkavou horkost. Jeho pěst mi nejspíš přerazila nos. Kruci. On si snad z mého mlácení udělal nový koníček. Ne že bych se mu v tomhle případě divil. Ne že bych si to nezasloužil.

„Matte!“ vykřikla Jessica zděšeně a klekla si vedle mě. „Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě, opatrně odtáhla moji dlaň, aby zjistila, jak je to zlé. Při pohledu na krev se jí zvedl žaludek, ale ustála to.

„Neměj obavy, Jess,“ ozval se znechuceně a lehce zatřepal rukou, aby ji po nárazu uvolnil, „to se za chvíli zahojí. Může být rád, že schytal jenom tohle.“ Otočila se k němu.

„To snad nebylo nutný, ne?!“ zeptala se nasupeně.

„To tedy zatraceně bylo!“ odporoval. „A zasloužil by si stokrát víc! Nechápeš, co se mohlo stát?!“ Ukázal na mě prstem, zatímco mu z očí létaly blesky. „Dostal tě do nebezpečí, kruci! Ten jeho kamarádíček tě tam měl jako na stříbrném podnose! A on nehnul ani brvou! Nevím, jestli je takovej parchant nebo takovej idiot, že to dopustil, ale tak jako tak nemůžu uvěřit, že ho ještě bráníš!“

„To je snad moje věc, nemyslíš?! A co měl podle tebe asi tak dělat, ty chytrej?!“

„Co takhle tě v první řadě do ničeho nezatahovat?“ procedil mezi zuby. Věnovala mu rozhořčený pohled, pak se otočila zpátky ke mně.

„Pojď, dám ti na to trochu ledu,“ pobídla mě a v podstatě mě zatáhla dovnitř, přes jeho i moje protesty. Nechala mě stát v obýváku s poznámkou směrem k němu, že doufá, že se mě za tu chvíli nepokusí zabít. Pak se vydala do kuchyně opodál.

Odvrátil jsem se od jeho nepřátelského pohledu, abych ho nemusel řešit, a vytáhl z kapsy kapesník. Opatrně jsem si z tváře setřel alespoň trochu krve, při tom jsem se rozhlédl po místnosti. Velký, stylově zařízený obývák ve velkém prostorném bytě. Jak typické.

„Led jsem nenašla, ale tohle by mohlo taky pomoct,“ vrátila se Jessica a podávala mi pytlík mražené zeleniny. Zavrtěl jsem hlavou.

„Jess, to vážně není-“ začal jsem, ale ona mě zřejmě nehodlala poslouchat.

„Nechci nic slyšet, na,“ přerušila mě. V podstatě mi ten pytlík vnutila. Plácla mi ho do dlaně a významně nadzvedla obočí. „No tak, sednout.“ Protočil jsem oči, ale nechtěl jsem se s ní hádat, rozhodně ne teď, takže jsem ji poslechl. Zatímco jsem si sedal, všiml jsem si za jejími zády Mattova úšklebku.

Přiložil jsem si tu věc k tváři, a jelikož mě nos stále bolel, zauvažoval jsem, jestli je vůbec dobrý nápad dávat něco na zlomeninu tohohle typu. Protože to spíš vyvolávalo nepříjemný tlak, než aby to pomohlo. I když jsem si to na to místo přiložil jemně, musel jsem navíc opět bolestivě usyknout. Rozhodl jsem se to ale neřešit, těch pár minut to prostě vydržím. Navíc ani nebyl dvakrát čas na to si vydechnout a zabývat se pro změnu něčím normálním.

Sotva po chvíli jsme totiž zaslechli, jak někdo otevírá dveře. Matt se okamžitě odlepil od stěny, u které nás pozoroval, a rychlostí blesku zamířil na chodbu.

„Děje se něco?“ ozval se ženský hlas.

„Pokus se moc nevyšilovat,“ zazněla jeho odpověď. Krátce nato do místnosti rázně nakráčela jakási černovláska. Na první pohled na ní nebylo nic zvláštního. Rovné vlasy sestříhané do mikáda, asi dvacet sedm let, průměrná postava. Jenže první dojem klame. Její šedozelené oči okamžitě začaly skenovat místnost, a jakmile spatřila mě, přestřel je závoj odporu, nenávisti a rozhořčení. Ano, oba už jsme věděli, co je ten druhý zač. Já démon. Ona anděl.

„Co-tady-dělá?!“ odsekávala pomalu slova, aniž by mě přestala propalovat pohledem.

„Trisho, vzpomínáš na toho démona, o kterém jsem ti vyprávěl? Tak to je on. Daniel. Jessičin nový přítel, mimochodem. Seznamte se.“ Ironie z Mattova hlasu přímo odkapávala. Trisha šokovaně vykulila oči a nevěřícně se otočila směrem k němu.

„Její co?!“ vyhrkla. Pak rozhodila rukama, což doprovodila prudkým vydechnutím, čímž dala najevo, že větší nesmysl snad v životě neslyšela. „Mám takový pocit, že se v téhle místnosti někdo zbláznil, a já to nejspíš nejsem,“ okomentovala to. „Jsem snad jediná, kdo si uvědomuje, jak naprostá pitomost to je?!“

„To řekni jí,“ odfrkl si. „Neposlouchá mě,“ poukázal pak na Jessicu sedící vedle mě, která se uprostřed toho všeho zatím nezmohla ani na pozdrav.

„Fajn,“ pokývala Trisha hlavou a prudce se otočila k ní. „Jess, copak nechápeš, co to provádíš za šílenost?! Kdybys věděla-“ zarazila se a šokovaně vydechla, když si přečetla část jejích myšlenek. „Ty to víš?! Chceš mi říct, že víš, co je zač, co všechno udělal, a stejně... Matte, jaký je číslo na psychiatrii? Nebo ne, počkej, vyřešíme to jednou provždy. Prostě ho zabiju a bude klid.“

„Trisho!“ napomenula ji.

„Hodně štěstí,“ ucedil Matt a vysloužil si tak od Jessicy další zamračený pohled.

„Nikdo nikoho zabíjet nebude, krucinál! Jste andělé, nemáte být náhodou plní odpouštění, míru, klidu...“

„Jak mám být, sakra, v klidu, když se u mě doma rozvaluje démon?!“ rozčilovala se Trisha. „Koho vůbec napadlo ho sem pouštět, říkat mu, kde bydlíme, to chcete, aby nás někdo od nich ve spánku zabil?! A i kdyby si to náhodou nechal pro sebe, čemuž tak určitě věřím, tak to pořád nic nemění na tom, že mám u sebe doma démona, co si zrovna k nosu tiskne moji zeleninu!“ Tahle poznámka by byla i vtipná, za jiných okolností.

„Nemůžu za to, že ho tvůj přítel napadl,“ namítla Jessica, „zase.“ Trisha se podívala na Matta a chvíli to vypadalo, že si s ním snad plácne za dobře odvedenou práci, nebo co.

„Faktem je, Jess, že tohle je plýtvání,“ poukázala pak. „A tím nemyslím jen proto, že jde o něj. Jestli sis nevšimla, tak už to dávno nemá co chladit.“ Kývla směrem ke mně. Nevěděla sice, kdy přesně jsem tou pěstí dostal, ale jelikož jsem zeleninu odložil hned, jak na ni sama upozornila, viděla teď, že po následcích jeho rány už nebylo ani stopy. Jessica se otočila ke mně a překvapeně zamrkala.

„To… jsi zase v pořádku? Už?“ ujišťovala se.

„Říkal jsem ti, že se normální zranění léčí rychle,“ poznamenal jsem. Nepatrně se pousmála. Matt s Trishou téměř synchronně protočili oči.

„Kde je vůbec Lucas?“ zeptala se pak Trisha. „Doufám, že se tohohle nemusel účastnit.“

„Ten spí,“ oznámil Matt. „Uložil jsem ho chvíli po tom, co sem Jess dorazila.“

„Nespí,“ konstatovala Jessica v tu chvíli tiše, dívala se ke dveřím opodál, kde si krátce předtím všimla pohybu. Stál tam. Díval se na nás. A když si všiml mě, zamračil se a tísnivě popotáhl.

„No skvělý,“ prohodila Trisha a došla blíž k němu. Sehnula se tak, aby k ní nemusel zvedat hlavu, a jemně si ho k sobě přitáhla, aby ho objala. „To je v pořádku, broučku,“ vydechla. „Nechtěli jsme tě vzbudit… Pojď, půjdeš si zase lehnout, ano?“ Zamrkal, znovu natočil hlavu ke mně, tentokrát ale bez snahy ucuknout dozadu. Nepatrně svraštil obočí. Po chvíli čehosi, co by se dalo nazvat zamyšlením, ke mně natáhl jeden z prstů a beze slova na mě ukázal. „Jeho si nevšímej, toho ošklivého pána za chvíli teta vykope ven,“ reagovala na to.

„Nikdo se nikam kopat nebude. A Daniel mu přece neublíží,“ odporovala Jessica. Pak se podívala na něj. „Nemusíš se ho bát.“

„Odkdy bereš lhaní dětem jako vhodný výchovný postup?“ prohodila Trisha s významně nadzvednutým obočím. Lucas mě mezitím dál přejížděl pohledem. A já neměl nejmenší ponětí, co si o tom myslet. Protože to byl jen malý kluk. A zároveň se mi zdálo, jako by v jeho pohledu bylo něco… vědoucího. Jako by si dokázal uvědomit, že od našeho posledního setkání je něco jinak. Zvláštní, nepopsatelné. Taky vymyšlené, v neposlední řadě, protože se mi to určitě jenom zdálo. Byl sice napůl anděl, ale hlavně dítě, a taky se tak choval. Tohle nemohlo znamenat nic jiného, než obyčejnou dětskou zvědavost. Určitě.

Náhle se otočil k Trishe. „Teto? Kdy se vrátí maminka?“ zeptal se prostě. Ta jediná bezelstná otázka roznesla tíhu do všech koutů místnosti. Na nás všechny. Trisha zaváhala, pak se lehce pokřiveně pousmála.

„Teď… ještě chvíli ne,“ hlesla.

„Proč?“ Tu otázku pronesl přesně takovým naivně nechápavým tónem, jaký snad jen nevinné děti dokáží. Krátce skousla zuby, nejspíš v duchu zanadávala. Hádal jsem, že vím komu.

„Protože… má moc práce,“ plácla ze zoufalství to první, co ji napadlo.

„A můžu jít za ní?“ Znejistěla. Co na tohle asi tak říct? Po chvíli s povzdechem zavrtěla hlavou.

„Pojď spinkat,“ pobídla ho nakonec, aniž by mu odpověděla, a jemně ho postrčila do místnosti za ním. Stihla při tom ještě střelit nepřátelským, vyčítavým pohledem směrem ke mně.

„No, to bylo dost zajímavé,“ shrnul to Matt.

„Tak mě napadá… Asi to je blbá otázka, ale co je vlastně Lucas zač?“ ozvala se Jessica. Byl jsem docela rád, že se zeptala. Šlo o jedinou možnost, jak bych se to mohl dozvědět i já, protože sotva by se někdo jinak obtěžoval mi to říct. Co je zač, jsem sice věděl, ale neměl jsem ponětí, co to vlastně znamená. Tohle pro mě byla španělská vesnice.

Matt krátce zaváhal, nechtělo se mu o tom mluvit přede mnou. Pak si ale nejspíš řekl, že bych to k ničemu využít nemohl, a s povzdechem začal mluvit.

„Napůl anděl, napůl člověk... A předtím, než se zeptáš, ano, je to možné. Jen ne tak časté. Vlastně, on je jediný, se kterým jsem se setkal. Takže je pro mě trochu záhadou. V podstatě je to normální dítě. Žádná zvláštní síla, o které bych věděl, neumí se přenášet, normálně roste. Spojením s člověkem nevzniklo žádné super nebezpečné dítě, což je nejspíš důvod, proč se démoni i přes absolutní absenci touhy po rodině takhle nerozmnožují. Na druhou stranu, někdy mi přijde na svůj věk nepřiměřeně inteligentní a chápavý. A pak si při čistě dětské poznámce plné roztomilého nepochopení naprosto normálních věcí zase říkám, že se mi to muselo zdát. Tak trochu se v něm nevyznám. A díky tomu, že mu nemůžu číst myšlenky, což je nejspíš jediná viditelná věc, která se na něj z andělských genů přenesla, když nepočítám slabou část energie v něm, si na to ani odpovědět nemůžu.“

Takže jsem nebyl jediný, komu přišlo, jako by chvílemi jednal jako někdo o dost starší. Šlo jen o nepotvrzenou domněnku, mlhavý dojem. Ale svým způsobem by to dávalo smysl. Byt jeho matky se nacházel sice jen pár ulic odtud, ale normální čtyřleté dítě by sem asi samo nedošlo. Cestou se mohlo stát tolik věcí. Možná jsem v to tenkrát vlastně i doufal. Vyřešení problému za mě... Zavrtěl jsem hlavou, abych tu myšlenku odehnal pryč.

Trisha se vrátila do pokoje, opatrně za sebou zavřela dveře. Pak se o ně s povzdechem opřela. „Tohle je jednoduše šílený,“ prohlásila. Stočila oči k Jessice s vyčítavým odleskem. „Tam vedle teď spí kluk, který už kromě nás nikoho nemá,“ sykla. „Znala jsem Anne. O hodně déle než ty. Byla jsem u toho, když se i přes svůj potenciál, přesto, na jak vysoké pozici stála, rozhodla odejít do ústraní, protože se zamilovala do člověka. Viděla jsem její překvapeně rozněžnělý úsměv, jakmile zjistila, že je těhotná, i hořké bolestné slzy poté, co její manžel sotva pár měsíců nato při srážce autem zemřel. Sakra, Jess, Lucas přišel o tátu, aniž by ho vůbec poznal, a teď i o mámu, a ty tu s klidným svědomím cukruješ s jejím vrahem!“ Jessica se nepatrně ošila, tohle konstatování jí očividně neudělalo dobře. Polkla, zavrtěla hlavou.

„On ji nezabil. To už jsem ti přece říkala,“ vydechla směrem k Mattovi, snažila se ospravedlnit své jednání. A vlastně i mě samého. Ten se ušklíbl.

„To je slovíčkaření. Možná ji nezabil přímo on, ale tak jako tak je tím vinen na plné čáře.“ Nevěděla, co na to říct. I když mě chtěla dál bránit, tak… něco jí napovídalo, že tohle je pravda. A zároveň že nebýt mě, udělal by to stejně někdo jiný. Tak moc to nechtěla s hledáním něčeho, co by to celé zmírnilo, vzdát. Vzdychl jsem. Já něco říct mohl…

„Ona není mrtvá,“ hlesl jsem a překvapilo mě, jak tiše to nakonec pokojem zaznělo. Jenže to stačilo. Matt okamžitě zpozorněl a střelil ke mně pohledem.

„Co jsi to řekl?“

„Říkal jsem, že není mrtvá,“ zopakoval jsem. „Vím to. Před chvílí jsem ji viděl…“

„Kde?“ zajímala se okamžitě Jessica.

„Zavolal si mě k sobě Raffael,“ začal jsem, ale slova utnul její vyděšený pohled.

„Cože?! Co po tobě chtěl?!“

„No, řekněme, že se mu to moje zázračné uzdravení z útoku tvého kamaráda moc nezdá,“ pronesl jsem věcně. Unikla jí nadávka. A jemu to bylo zřejmě úplně jedno.

„Možná jste zapomněli, ale teď řešíme Anne.“

„Má kvůli tobě problémy!“ napomenula ho.

„On sám je problém! A tvoje nejlepší kamarádka, moje sestra, je naživu, ale tím pádem už týdny v nepřátelském zajetí, dovedeš si představit, co to pro ni musí být?!“ Zmlkla a hlavou jí prolétlo několik myšlenek plných viny a černého svědomí.

„Proč ji ale vůbec nechali takhle dlouho naživu?“ ozvala se náhle Trisha zamyšleně.

„To je snad dobře, ne?“ špitla Jessica nechápavě.

„To neříkám. Ale nemá to logiku. Démoni přece normálně neberou kohokoliv do zajetí…“ Pátravě se na mě zadívala. Lehce jsem nadzvedl koutek úst. Schválně, jestli jim to dojde. Matt se zamyšleně zamračil, pak mu v očích problesklo poznání.

„Do hajzlu,“ ulevil si. Jo, došlo mu to. „Já jsem takovej idiot!“

„Nepovídej,“ prohodil jsem a on mě spražil pohledem.

„Co? O co jde?“ domáhala se Jessica vysvětlení. Frustrovaně vydechl.

„Mělo mi to dojít, jakmile přišel s tím, že ji měl jen oslabit, aby ji mohli vyslechnout. Proč by, sakra, něco takovýho normálně dělali?! Ne, chtěli z ní dostat jednu konkrétní věc. Nebo spíš seznam konkrétních věcí.“

„A krucinál,“ ozvala se Trisha, zřejmě jí to už taky docvaklo.

„Odpoví mi už někdo?!“ rozhodila Jessica rukama. Matt, který se do té doby pokoušel pár rychlými kroky po místnosti uklidnit, se otočil k ní.

„Když Anne odešla z aktivního boje kvůli rodině, stejně chtěla dál pomáhat. Nejmíň stovky andělů s ní byly v kontaktu. Pomáhala jim zařizovat nové identity. Takže logicky ví…“

„Ví, kde a pod jakou identitou jsou právě teď,“ dodechla sama, když došla ke správnému závěru. Přikývl.

„Jak na to, zatraceně, přišli?“ nechápala Trisha. Jo, tak to jsem sám nevěděl. Ale dovedl jsem si představit, že Raffael s Raulem byli schopní přijít úplně na cokoliv, co se jim zachtělo. A dostat z kohokoliv, co chtěli. Tedy až doteď, kdy jim to právě ona značně stěžovala. Raffael byl inteligentní a byl schopný přijít s různými zajímavými myšlenkami. Pokusit se zjistit místo pobytu několika andělů najednou nějakou snadnou cestou byl logický krok. Možná zkoušel z některých andělů před smrtí dostat, jestli tu tahle možnost není. A minimálně jeden z nich neměl dost pevnou vůli, aby držel jazyk za zuby. Zřejmě ne zase tak moc, aby jim vykecal úplně všechno, protože jinak by ji podle jejího současného jména našli okamžitě. Ale bylo to dost, aby se ona sama hledala o dost líp. Aby po tom, co se prozradila, bylo dávno jasné, že tohle není jen tak obyčejný cíl…

A teď už dávalo smysl i to, proč se do svého bytu vracela, když vzhledem k tomu shonu, ve kterém jsem ji našel, tušila, že po ní někdo může jít. S největší pravděpodobností si před tím, než se prozradila, jen někam na chvíli odskočila a nechala svého syna doma - proto o něm nikdo nevěděl. Kromě toho, že se pro něj musela vrátit, jí bylo taky jasné, že se musí pro jistotu zbavit posledních záznamů o své práci, které ještě z počítače nesmazala. Někdo jako ona to jinak určitě dělal i průběžně.

„Spíš by mě zajímalo proč, když to pro ně bylo tak důležitý, posílali zrovna jeho,“ ucedil Matt a já si uraženě odfrkl. Sice jsem nesnášel, co jsem zač, ale naznačovat, že jsem na nic a dal se čekat neúspěch? Pravda, z tohohle rozhovoru jsem vydedukoval, že byla stejně silná, jako její bratr, čili zhruba na Raulově úrovni, takže i když schopnosti dlouho nepoužívala, nebylo by to tak překvapivé, ale tady šlo o princip. Měl jsem chuť mu něco velice jedovatého opáčit. Nestihl jsem to, protože Trisha už při jeho poznámce lehce zavrtěla hlavou a teď se rozhodla nám sdělit svůj závěr.

„Ne, to naopak dává smysl. Mělo to vypadat jako normální likvidace, kdyby na to někdo přišel. Tělo na místě sice nebylo, ale ne vždy zakryjí démoni stopy, a hodí příčinu smrti na něco jiného přímo tam, kde k tomu došlo. Nechtěli, abychom věděli, že ví. Kdybys tam neucítil ničí stopu, co by sis řekl?“

„Že na to nasadili někoho z vyšších pozic,“ odtušil.

„Přesně. A dávalo by ti to smysl, pokud by mělo jít o jednu z mnoha náhodných likvidací?“

„Pochybuju. Kdyby ji chtěli jenom zabít, nezjišťovali by si o ní toho nějak moc, jen místo pobytu. Sotva by prostě jen tak odhadli, že není anděl s průměrnými schopnostmi, zvlášť když je normálně nevyužívala.“

„A o to jde. Tím pádem, kdyby na ni vyslali někoho silnějšího, došlo by ti, nebo komukoliv, kdo by na její zmizení přišel, že je v tom něco víc. Došlo by ti i co. Vsadím se, že by se okamžitě roznesla panika, a všichni, kterých by se to týkalo, se okamžitě přesunuli, přejmenovali. Staré informace by jim byly k ničemu. Takhle, když tam poslali prostě někoho podřadného s nechráněnou stopou přenosu, ale nebyl jediný důvod k tomu o tom nějak zvlášť přemýšlet. Sice to byl risk s ohledem na její sílu, ale na druhou stranu, sotva by někdo z těch vyšších z nich dobrovolně odhalil svoji stopu, aby po něm mohl někdo případně jít.“

To riskovali jen ti, co ani jinou možnost neměli, celou dobu. Problém byl, že tentokrát se pomstychtivý jedinec opravdu našel - a ke všemu o dost sinější než já. Zajímalo by mě, jestli jsem měl být od začátku nutná oběť, nebo o Mattovi nevěděli. To, že se Raul tvářil dost naštvaně, když jsem se objevil po dlouhé době, co jsem se neozýval, mi naneštěstí moc odpovědět nemohlo. Dost možná by to, kdyby bylo po mně, Raffael nějak poznal. Z mého úpisu například. Nechávat si ty, kteří už nejsou k ničemu, by totiž bylo dost nepraktické. Takže jelikož jsem žil, nelíbilo se mu, že se někde flákám. Ať jsem měl umřít, nebo ne.

Matt pokýval hlavou. Ano, to všechno dávalo smysl.

„Musíme o tom dát ostatním vědět aspoň teď,“ rozhodl.

„Dobrý nápad,“ ozval jsem se. „I když to není zas až tak neodkladné. Tvoje sestra je totiž neuvěřitelně tvrdohlavá. Neřekla jim ještě vůbec nic. A to by většina, vzhledem k použitým postupům, nejspíš dávno vyzradila i jméno vlastní matky.“ Zamračil se, přeměřil si mě rozhořčeným pohledem a rty se mu zkroutily do nepřátelského úšklebku. Jako by odtušil, že tohle nemám jen z druhé ruky. Sevřel dlaně do pěstí, aby se udržel na místě.

„Kde je?“ sykl pak.

„Čekáš, že ti to jen tak řeknu? Nemyslíš, že by jim mohlo připadat trochu podezřelý, že se tam náhodou objevila záchranná výprava zrovna pár hodin po tom, co jsem tam byl já? Nejsem sebevrah. Už takhle jsem vám řekl víc, než jsem měl.“

„A ty čekáš, že ji tam jen tak nechám?“ reagoval. „Chceš, abych si to místo toho s tebou vyřídil já a hned? Klidně to z tebe vymlátím!“ Prudce jsem vylítl z místa.

„To má být výhružka?!“

„Nepovídej, ty sis všiml?“ ucedil a ironicky se zašklebil.

„Dost!“ ozvalo se v tu chvíli dvojhlasně, jak nás Trisha i Jessica najednou okřikly.

„Jestli se chcete prát, tak jděte ven, nehodlám tu pak uklízet rozmlácený nábytek,“ dodala pak ale Trisha, a tím už se její a Jessičin názor rozešly. Ta ztěžka vydechla.

„Co?! Ne, ne, vůbec nikdo se tady nebude prát, sakra! Nemohli byste toho nechat?! Bože, vážně se chováte jako malí!“

„Za prvý, tohle jsem od tebe už jednou slyšel, za druhý to absolutně neodpovídá situaci, a za třetí, mohla bys laskavě přestat brát Boží jméno nadarmo?!“ vyjel Matt o trochu víc, než nejspíš sám chtěl, kvůli tomu, jak byl nastartovaný na mě.

„Vzbudíte malýho!“ okřikla ho hned nato Trisha. Vlastně nás všechny. Jessica tedy nakonec zavřela pusu a namísto pokračování v dohadování zamumlala jen cosi jako omluvu.

„Danieli,“ oslovila mě pak tiše, a když jsem se k ní otočil, věnovala mi váhavý, prosebný pohled. Věděl jsem, co chce říct, ještě dřív, než začala mluvit. „Nešlo by to nějak… Nemohl bys…?“ Vzdychl jsem.

„Jess,“ zavrtěl jsem hlavou, „máš vůbec ponětí, co by se mohlo stát, kdyby Raffael přišel na to, že s tím mám něco společnýho?“

„Vím, že po tobě chci hrozně moc,“ souhlasila, „že to není fér, ale…“ Nemohla jinak. „Je to moje kamarádka,“ hlesla. „Nejlepší kamarádka. V podstatě jediná, když nepočítám Matta s Trishou, které ale sotva vidím. Neskutečně mě vždycky podržela, pomohla mi… já… Nesnesu pomyšlení, že je teď tam někde, a… vlastně ani nechci pomýšlet na to, co jí dělají…“ Skousla rty, nepatrně potřásla hlavou. „Musí snad počítat s tím, že po tobě Matt dál půjde. Normálně by přece sledoval tvoji stopu… Kdyby tě pronásledoval, měl by slušnou šanci ji díky tomu najít sám, ne? Jen se trochu porozhlídnout kolem…“ Znělo to logicky a naprosto bláhově zároveň. Neměla ponětí, co po mně chtěla. A přitom sama věděla, že chce příliš. Obemkla prsty kolem mojí dlaně, jemně ji stiskla a zaklesla zoufalý pohled do mých očí. „Prosím,“ šeptla. Zaváhal jsem. Tohle byla šílenost. Ne první šílenost, co jsem kvůli ní udělal...

Odlesk slz v těch zelenomodrých hlubinách, jak mě žádala právě o něco takového, vědoma si toho, že by neměla, rozpolcená mezi touhou dostat do bezpečí ji a tím, že i jí samé to vlastně přišlo jako neskutečný risk, mě ničil. Prosila mě. Protože to zkrátka nemohla neudělat... A ten pohled, dotek její kůže na mé... To bylo zkrátka příliš. Těžký povzdech se po chvíli prodral přes mé rty.

„Clejani, vesnice v Rumunsku, západně od Bukurešti. Na severu tam je jeden dům, starý styl stavby, keře místo plotu. Tam ji drží,“ prozradil jsem. Jelikož jsem se zpátky přenášel sám, musel jsem se dostatečně vzdálit, a během toho jsem si mohl okolí prohlédnout natolik, abych tohle věděl. Pousmála se, v tom jediném krátkém pohnutí rtů se skrývala neskutečná vděčnost.

„Fajn, tak jdeme,“ ozval se v tu chvíli Matt. Jessica oddálila svoji ruku a prudce se k němu otočila.

„Jak to myslíš?!“ Závěr, který jí prolétl hlavou, se jí vůbec nelíbil.

„Tak, jak to říkám. Čekáš snad, že se jen tak vypravím na nějaký místo, který by si mohl klidně vymyslet, nebo by to mohla být past? Půjde se mnou.“

„Zbláznil ses?! Už takhle kvůli nám hrozně riskuje! Co kdyby vás někdo viděl spolu?! Asi určitě bys je přesvědčil, že nepomáhá úhlavním nepřátelům, to je pro něj sebevražda!“

„Nezbláznil jsem se. Právě proto nehodlám sám nakráčet na první místo, kam ukáže prstem.“

„Vážně myslíš, že ti lže?“ Jess se vybavilo to, co jsem jí včera říkal o čtení myšlenek. „A nemůžeš se místo toho, abys ho takhle pitomě ohrožoval, prostě jen podívat do jeho hlavy a ujistit se, že to tak není?!“

Matt si odfrkl. „To dost dobře nepůjde. Naše mysli jsou, na rozdíl od těch lidských, chráněné, a i když jsem silnější, nehodlám riskovat a navazovat spojení s ním. Sice bych ho právě pro větší sílu mohl donutit se odhalit úplně, aby mi nemohl v myšlenkách lhát, jenže nikdy nevíš, co se může stát a co má on za lubem. Nehodlám propojovat mysl s nepřítelem.“ Jo, já z té představy taky skákal radostí do vzduchu.

„Sakra, Matte, ale já ti tohle nedovolím! To nemůžeš!“ chtěla dál protestovat, ale Matt se nejspíš skrze myšlenky otevřené jen sobě navzájem dohodl s Trishou, co udělají, protože aniž by jí dal nějaký viditelný signál, rychle, i když jemně ji strhla stranou a pevně ji zezadu chytila za obě předloktí, aby se jí nevyvlíkla. On mě ve stejný okamžik přimáčkl zády ke zdi.

„Matte!“ vyhrkla Jessica a marně se pokusila dostat z jejího sevření. Ztěžka vydechla, v očích odlesk slz z pocitu zrady.

„Promiň, Jess,“ reagoval na to, aniž by se třeba jen na vteřinu otočil k ní a přestal mě probodávat očima. „Když jde o Anne, tak se neohlížím na nic. A takhle, protože půjde se mnou, bude mít důvod si sakra rozmyslet, kdyby mě chtěl náhodou podrazit.“ Vzájemně jsme se přeměřovali pohledy plnými záště. A on mi dával jasně najevo, o kolik silnější je. Tím mě vytáčel. „Nezapomeň na to, že tě podle přenosu dokážu vystopovat,“ doporučil mi. „Jestli se pokusíš zmizet, ať už cestou, nebo pak, najdu si tě. A moje reakce se ti zaručeně nebude líbit. Být tebou bych radši ani necekl a spolupracoval.“

„Matte,“ vzlykla Jessica a opět se pokusila Trishu setřást. Bezvýsledně. „Prosím...“ Tohle slovo naplněné zoufalstvím už mířilo k nim oběma. Po Mattově tváři přeběhlo sotva postřehnutelné zakolísání, s tichým vzdechem semkl rty. Ale neotočil se k ní, nereagoval viditelně, zachoval si kamennou, nepřístupnou masku.

„Tak co?“ zeptal se po chvíli. „Půjdeš se mnou dobrovolně, nebo tě k tomu mám dokopat?“ Nadzvedl jsem koutek úst v úšklebku, aniž bych mu přestal oplácet odměřený pohled.

„Jo,“ přisvědčil jsem. „Ale určitě ne kvůli tobě.“ Nemělo cenu se s ním hádat, protože i když jsem to nerad přiznával, on byl silnější než já. Několikrát mi to dokázal. A Jessica byla už takhle s nervama v háji. Teď nešťastně vydechla.

„Matte, zatraceně!“ vykřikla alespoň v duchu, když jí to její stažené hrdlo jinak nedovolilo. Věděla, že tak jako tak to dost možná uslyší. Slyšel, soudě podle nepatrného zadrhnutí jeho dechu, než mě spolu s varovným probodnutím očima, abych nedělal blbosti, pustil. Ani se nepodíval jejím směrem, aby nemusel snášet její vyčítavý pohled, a zamířil rovnou ke dveřím po tom, co mě postrčil směrem k nim. Zbabělec.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Trisha

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 23.: