OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 24.

06.07.2015 (13:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 394×

Jessica

Zacloumala jsem sebou ještě jednou. Z plných sil. Do háje, nemohla jsem je nechat odejít! Nemohla jsem nechat odejít jeho!

Otevřeli dveře, vyšli ven. Stále ještě jsem je ale mohla dohonit, zastavit…

Šlápla jsem Trishe na nohu, nejspíš se mi to povedlo udělat dřív, než jsem si ten úmysl sama stačila pořádně uvědomit, protože to nečekala. Trhla jsem sebou, když v důsledku toho povolila sevření, a konečně se osvobodila. Okamžitě jsem vyběhla směrem ke dveřím, jenže byla rychlejší a zatarasila mi cestu. Ztuhla jsem uprostřed kroku. Nabrala jsem vzduch do plic, nešťastně ji pozorovala.

Co jsem měla dělat?! Nechtěla jsem jí ublížit, ale to by se mi koneckonců taky sotva povedlo. Ublížila by ona mně? Zavrtěla hlavou, téměř lítostivě, že jsem nad tím vůbec uvažovala.

Ale za nimi mě, hádám, nepustíš, konstatovala jsem v duchu a ucítila v krku knedlík přicházející spolu s hořkými slzami, které mě opět začínaly pálit v očích.

„Jess…“ začala s povzdechem. Nechtěla jsem nic slyšet, do háje!

Vzedmul se ve mně vztek, pocit viny, pocit zrady, to všechno najednou. Semkla jsem rty, ruce jsem pevně stiskla do pěstí. A hroutila jsem se zároveň. Do háje!

Otočila jsem se na podpatku. Smršť emocí mě vyhnala z místnosti. Zamířila jsem do koupelny opodál, prudce za sebou zavřela dveře. Sotva jsem stačila zamknout, než jsem se uprostřed vzlyků zhroutila k zemi a než ona začala klepat na dveře.

„Jessico…“

„Nech mě na pokoji, slyšíš?!“ reagovala jsem rozhořčeně a zlomeně zároveň. A možná i trochu hystericky. „Já myslela, že jsme kamarádi! To si říkáte andělé?! Jste zrádci, podrazáci! Nenávidím vás!“ Poslední slova neměla takový důraz, jaký bych si přála, vzhledem k tomu, jak se mi třásl hlas. A že si klidně sama mohla v mojí hlavě ověřit, že ten výraz byl trochu silný. Nesprávný. Ne, nedalo se říct, že bych je nenáviděla, jen mě bolelo to, co mi právě s klidným svědomím provedli. Bolelo.

„Mrzí mě to,“ zaznělo tlumeně zpoza dveří a já uprostřed slz zavrtěla hlavou a skryla si tvář do dlaní. „Jess, to bude v pořádku, uvidíš…“ Teď se omlouvala. Teď ji to, co se stalo, tížilo u srdce a přimělo ji váhat. Teď. Trochu pozdě, nemyslíš?!

„Oni ho zabijou!“ vzlykla jsem. Jo, myslela jsem na nejhorší. Ale co jiného se taky dalo čekat? Jaká asi byla pravděpodobnost, že si těch dvou nikdo z démonů nevšimne? Jedna k dvaceti miliardám?! To už ho mohli rovnou zabít sami!

„Nikdo neumře, dobře?“ snažila se mě uklidnit. „Nevíš, že démon nemůže zabít démona? Prostě to není fyzicky možný. A Matt si dá pozor, nestojí o to vyvolat rozruch. Když ho nebude provokovat a on ho kvůli tomu nezabije sám, tak se mu nic nestane.“

Vážně vtipný!

„Jess,“ povzdechla si, „chápu, že jsi na nás zrovna v tuhle chvíli neskutečně naštvaná, ale… zkus si představit, jaké by to bylo být na Mattově místě. Kdyby šlo o Cleo, zastavila by ses před něčím?“ Skousla jsem rty a objala se pažemi. Ne… a to byl důvod, proč jsem ho za to nedokázala jen a jen proklínat. Cathleen byla navíc moje kamarádka, nejlepší. I když jsme nebyly pokrevně spřízněné, brala jsem ji v podstatě jako sestru. Jenže to nic neměnilo na tom, že… Sakra, to jsem si snad měla vybírat mezi ní a Danielem?! To mi chtěla říct?! Pitomost! Navíc tohle přece Matt nemusel, nemusel ho vystavovat takovému nebezpečí, kruci!

„Proč ho vlastně miluješ?“ ozvala se po chvíli. Nebyla jsem si jistá, jestli se jen snažila změnit téma, nebo to opravdu nechápala. Dost možná obojí. Úžasná otázka.

„Proč ty miluješ Matta?“ zeptala jsem se na oplátku, abych dala najevo, na jak nesmyslnou věc se ptá.

„Protože je hodný, umí mě rozesmát…“ Zkusila to nejdřív, ale pak se zarazila. To při mojí myšlence, že tenhle popis by mohl sedět na spoustu dalších chlapů na světě. Tak proč zrovna u něj to bylo jiné, hm? Proč zrovna u něj mělo takovou váhu to, na čem jí záleželo, nic neznamenalo to, co by jí jinak lezlo na nervy, milovala drobnosti, které nikdy nečekala, že by potřebovala, a nepostrádala něco, co si dříve myslela, že by ve vztahu musela nutně mít, ale co on jí neposkytoval?

V jejím hlase zazníval lehký úsměv, když opět promluvila. „Máš pravdu… To se nedá s určitostí přesně říct, seřadit do tabulek… Kdo by to dokázal a zvládl pojmenovat úplně všechno, kdo by dokázal přesně vyjádřit důvod, proč někoho miluje, dokonale, aniž by cítil, že v tom něco podstatného chybí… Ten by snad ani nemiloval doopravdy.“ Za zavřenými víčky mi přes rty přejelo nepatrné pousmání. To bylo trefné.

Proč jsem milovala Daniela? Ne, to nebyla otázka, na kterou bych dokázala odpovědět. Proč mě neodradilo to, jak se ke mně choval dřív. Proč mě něco už tenkrát přesto táhlo k němu. Proč jsem v něm viděla něco, co se v tu dobu snažil skrývat i sám před sebou. Proč jsem se vedle něj cítila tak, jak jsem se cítila… Jako bych opět dokázala létat i přesto, že jsem jindy byla nemilosrdně táhnutá k zemi a moje křídla už byla zlomená. Jako bych konečně byla přesně tam, kde jsem měla být…

Ne, on nebyl jako ostatní démoni. Jelikož ten muž v jeho bytě, jak jsem pochopila, byl také jeden z nich, setkala jsem se zatím jen s jediným dalším, ale… zkrátka to tak bylo.

Danielův nepřístupný tvrdý pohled plný opovržení, zášti, nenávisti, který jsem u něj dnes ráno viděla, mě, přiznám se, nepříjemně zaskočil. Ochromil, na chvíli. Při myšlence, že takhle ho většinu času svět zná. Že tímhle způsobem prožil celou věčnost. Že to bylo tak přirozené… Kolik z toho byl opravdu on sám?

Když jsem se vzpamatovala, odsunula jsem to všechno ale stranou, do nejvzdálenějších částí vlastní mysli. Tohle byla jen jeho maska. Maska nutná k přežití ve světě, do kterého ho uvrhli. Nic víc. Znala jsem jeho opravdové já. Ukázal mi ho. A bylo tak odlišné, jak jen mohlo.

A navíc i mezi těmi dvěma byly jasně vidět propastné rozdíly. Když se na mě žádostivě díval Daniel, cítila jsem se zkrátka chtěná, rozhodně to nebylo nepříjemné. U toho druhého démona to... To bylo něco úplně jiného. Pod jeho pohledem mi po celém těle přejížděl mráz, strach, směs těch nejodpornějších pocitů. A nebylo to jen proto, že od něj jsem o takovou pozornost nestála, i když to také hrálo svou roli. Bylo to proto, že v jeho chlípném pohledu chyběl i ten nejmenší záblesk lidskosti. Že se na mě nedíval jako na lidskou bytost, ale jako na věc, něco, co může jen využít a pak odkopnout. Nebo i něco horšího. Z temnoty v jeho očích se mi dělalo zle. A vidět i jen lehký záblesk něčeho podobného v těch Danielových, jakkoliv klamný byl, ne jen chladný odstup, který jsem už znala, něco horšího, to na mě bylo moc.

Ten první následný příval schytala Cleo, samozřejmě aniž bych jí řekla něco konkrétního. Potřebovala jsem to ze sebe nějak dostat. Jenže byla v práci, a i když mě přesvědčovala, ať jdu za ní, nechtěla jsem ji rušit. Navedla mě aspoň k tomu, abych zašla za Mattem a já to nakonec vzala jako celkem dobrý nápad. Nehodlala jsem si mu stěžovat a podporovat jeho názor, že pro mě Daniel není dobrý. Ale potřebovala jsem ho. To, že o tomhle světě věděl, to, že i když se před Danielem choval jako pitomec, i on mě vždycky podržel, dokázal ukonejšit, byl milý. A k nikomu jinému jsem vlastně ani jít nemohla...

Cestou sem jsem se pak trochu uklidnila. Protože proč by mělo záležet na něčem, co byl jen donucený předstírat? Cítila jsem se dokonce až trochu hloupě, provinile, že ta tíha i tak zůstávala, ať byla způsobená čímkoliv. I když jsem se na dnešní ráno snažila nemyslet. Ale když se objevil u Mattových dveří, to všechno neznamenalo absolutně nic, ať se mi to připomínalo sebevíc. Jen jsem ho chtěla mít u sebe, cítit jeho dotek, cítit se opět... Úplná...

Po tváři mi sklouzla další slza, roztřesený nádech se prodral skrze mé rty.

„On se vrátí, uvidíš,“ reagovala Trisha na moje obavy. Zdálo se mi, jako by to poprvé chtěla i ona sama.

---

Daniel

„Takže, jaký je tvůj plán?“ ozval jsem se po chvíli. „Prostě tam nakráčíš, vybiješ všechny kolem, popadneš ji a zmizíš pryč?“ Matt mi věnoval pohled, kterým se jasně ptal, jestli si myslím, že je idiot. Na tuhle otázku bych ale případně radši neodpovídal.

„Nemusím se ostatními zabývat. A ani nebudu, dostat ji odtamtud je důležitější. Není potřeba vyvolávat rozruch.“

„Dobře, takže tam hodláš jen tak nakráčet, popadnout ji a zmizet pryč?“ zopakoval jsem. „Jak konkrétně to chceš udělat?“

„Že by pomocí přenosu?“ Jeho tón dával jasně najevo, že on si o mně to, že jsem idiot, myslí určitě.

„Jinými slovy spoléháš na to, že u ní zrovna nikdo nebude a nic se u tohohle tvého geniálního plánu promyšleného do nejmenších detailů nezkazí,“ zhodnotil jsem to ironicky. „Jo, jsem v háji.“

„Moji stopu nikdo nezachytí, a když se dost rychle přeneseme pryč i odtamtud, je to nejlehčí řešení, máš proti tomu snad něco?“

„Ale nic. Jen, že sázíš všechno na to, že to půjde hladce a během vteřiny zase zmizíš. Nevím, ale čekal bych od tebe víc. Aspoň nějaký záložní plán. Jenže to bys nad tím musel zkusit chvíli přemýšlet. Možná je pitomost jít do akce zaujatý a rozčilený, nezdá se ti? Jestli ti to nedošlo, tak právě při zbrklém útoku v tomhle stavu jsi tenkrát ode mě dostal nakládačku ty.“

„Tak dost.“ Zastavil se a otočil se ke mně, když už jsem mu zřejmě lezl na nervy. „Za prvé, už jsi nějak zapomněl zmínit, že to ty jsi na konci toho všeho skončil na zemi. A za druhé, zabít tě sice kvůli Jessice nemůžu, ale ona sotva pozná, jestli jsem do tebe náhodou několikrát nestrčil a omylem u toho nepřesunul energii, takže být tebou, nechám si ty poznámky pro sebe,“ sykl. Lehce jsem rozhodil rukama.

„Jen jsem vyjádřil svoji obavu, jestli kvůli citovému vypětí nemáš sklon pořádně nepřemýšlet,“ řekl jsem.

„A co mi máš zrovna ty co vykládat o citech?!“ vyjel na mě. Probodl mě očima, po chvíli nevraživě semkl rty. „Myslíš snad, že si z tebe všichni kecneme na zadek? Že nás okouzlí tvůj příběh stejně jako Jess a všichni tě budeme litovat? No, tak to ses přepočítal. Jo, přečetl jsem si to v jejích myšlenkách, i když trhaně a jen části, pokoušela se tím uklidnit a přestat myslet na dnešní ráno. Nevím sice, jestli jsi jí vůbec řekl pravdu, ale taky mě to nezajímá. Litovat démona. Větší pitomost jsem v životě neslyšel.“

„Tak to se asi moc neposloucháš,“ prohodil jsem.

„Staletí jen zabíjíš, kvůli tobě je moje sestra v zajetí démonů. Nějak nevidím důvod, proč bych s tebou měl sympatizovat,“ odsekl, aniž by reagoval na moji poznámku. „Tenhle osud sis navíc zvolil ty sám. Nikdo tě nenutil odvrátit se od víry, žádat o pomoc jednoho z nich.“ Až doteď jsem byl v klidu, ale teď už jsem mlčet nemohl. Ano, vybral jsem si to, ano, mohl jsem si za to sám, ale to, jak to říkal…

„Chceš mi snad říct, že ty bys to neudělal?!“ vyhrkl jsem rozhořčeně. „Že bys o tom ani neuvažoval, ani na chvíli?! Uprostřed zoufalství, když nebe mlčí, když někdo, koho miluješ, umírá, ty jako dokážeš jen tak stát a nehnout ani brvou?!“ Očividně nečekal, že zareaguju takhle plamenně, protože najednou neměl jak mi odpovědět a viditelně zakolísal.

„Jestli to bylo souzeno, tak-“ začal nakonec, ale já ho ani nenechal domluvit.

„S takovými řečmi běž někam!“ Zaťal jsem pěsti. „Co kdyby šlo o Trishu? Nebo o Anne? Stejně bys neudělal úplně cokoliv? No, vlastně co se divím. Kvůli sestře tu děláš ohromnej povyk, ale na to, jak je pro tebe důležitá, sis dal celkem na čas, než jsi mě od jejího zmizení vystopoval, a to to sotva je nějaká exaktní věda.“

„Měl jsem práci,“ bránil se chabě.

„Jo tak, to pak jo. To je určitě důležitější než vlastní sestra.“ A to mě on poučuje o správném citovém jednání.

„Trisha mi o tom neřekla.“

„Tak to je vážně úžasná přítelkyně.“

„Neřekla mi o tom, protože věděla, že bych hned se vším přestal a že bez pomoci v začátcích by noví andělé byli snadným cílem, že kdybych je opustil uprostřed tréninku a něco se jim stalo, tak bych si to vyčítal, proto čekala, až se sám vrátím zpátky!“ vychrlil na mě na jeden nádech. Až po posledním slovu mu nejspíš došlo, že nemá ponětí, proč mi říká, co dělal, a hlavně proč se obhajuje právě mně. Párkrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, než semkl rty a zřejmě přemýšlel, jak se mi povedlo ho takhle rozhodit. Po chvíli jsem se ušklíbl.

„Budu hádat,“ začal jsem, „tvůj život byl většinu času snadný. Měl jsi plno plánů a nadějí na zlepšení celýho světa, a nikdy ti vlastně nic nestálo v cestě, kromě příliš brzké smrti, která ti na druhou stranu ale zajistila místo mezi silnějšími anděly, pokud předpokládám, že stejně jako u tvojí sestry se tak stalo při pomoci jiným. Umetená cestička bez problémů, pokušení, čehokoliv, co by tě mohlo svést na scestí. Takhle se snadno uvažuje nad velkými plány. Víš, jak to vím? Sám jsem byl na tom stejně. Máš řeči, že to, co jsem udělal, bylo špatné, naprostá pitomost? Fajn, nepopírám to. Ale laskavě sklapni a přestaň s tím svým moralizováním. Když jsi nikdy nebyl v podobné situaci, tak se snadno soudí.“

Dle jeho pohledu jsem ho nepříjemně zaskočil podobným prohlášením. A znovu nevěděl, co by na to měl vlastně říct. Nakonec se tedy jen otočil, utrousil něco v tom smyslu, že teď zatraceně není čas na to, abychom se dohadovali, a pokračoval v cestě.

Když jsme došli dost daleko od jejich bytu, zakolísání, které jsem mu způsobil, se nejspíš vytratilo.

„Žádný podrazy, jasný?“ varoval mě, pak mi možná o trochu silněji, než bylo nutné, stiskl rameno. Protože kdybychom se přenášeli bez kontaktu s druhým, neměl jistotu, že nezmizím někam jinam. A taky proto, že já přeci jen lépe věděl, kam míříme. Podle dohody jsem nás měl nejdřív přenést blízko toho místa. Než nás on dle jeho rozhodnutí po prohlídce okolí dostane přímo dovnitř. S úšklebkem jsem nás oba přenesl pryč.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 24.: