OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 29.

12.07.2015 (13:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 360×

„Můžeme začít?“ usmálo se na mě zlověstně mé vlastní já. Ne, ani dnes jsem neměl mít klid. Snad už nikdy. A nezáleželo na tom, jak moc jsem se snažil tomu vyvarovat.

Další útok. Všechny ty tváře, všechna jejich bolest seskupená na jedno místo a najednou vyslaná přímo proti mně.

„Dost!“ procedil jsem mezi bolestí skouslými zuby. Hlava mi třeštila, nedalo se to snést.

„Víš přece, že tohle záleží na tobě,“ namítl. Pak se zatvářil lehce zamyšleně. „Dobře, dejme tomu, že chápu, že nechceš úplně ztratit kontrolu nad vlastními činy. I když to tak pro tebe bude horší, když budeš vnímat, co provádíš. Ale v tom případě můžeme uzavřít dohodu, spolupracovat. Neříkám, že by mi to tak nějak zvlášť vyhovovalo, ale je fér ti to nabídnout.“ To jako abych se prostě sebral a šel někoho zabít, jen abych utlumil vlastní bolest? To ani náhodou. Ne, když mám na výběr. „Myslel jsem si to,“ poznamenal s úšklebkem. „Tím to máme vyřešeno. Tahle možnost se mi stejně nikdy opravdu nelíbila… Pravda, takhle budu muset o něco déle čekat, ale bude to stát za to, nemyslíš?“ Další řezavá bolest projela mým tělem a on se potěšeně pousmál.

---

„Danieli?!“ naléhavé volání a třesení mým ramenem mě prudce přivedlo zpět ze světa snů, kde se podvědomí hlásí ke slovu. Zalapal jsem po dechu, zamrkal a ztěžka polkl. Rukou jsem si zajel do vlasů, snažil se uklidnit rozbouřené nitro. Až po pár vteřinách jsem pak dokázal opravdu vnímat pohled Jessicy, která se nade mnou skláněla. Vyděšeně, starostlivě. „Jsi v pořádku?“ zeptala se rychle. Přikývl jsem, beze slova. „Danieli,“ vydechla po chvíli a nepatrně zavrtěla hlavou, „křičel jsi ze spaní…“

Nevěřila mi. Nevěřila, že jsem v pořádku. Že o nic nešlo.

„Tys mi neřekl všechno, že ne?“ odtušila. „Tohle… to už byla druhá noční můra za sebou. Jenomže ani při té nejhorší obyčejné noční můře by snad nikdo nereagoval… takhle. Bylo to, skoro jako by tě něco zevnitř trhalo na kusy…“ Přejela pátravým pohledem po mojí tváři a já po chvíli s povzdechem poraženecky stiskl víčka k sobě.

„Máš pravdu. Neřekl jsem ti všechno.“ Ona byla vždy tak neuvěřitelně vnímavá…

„O co jde?“ naléhala. Otevřel jsem oči, zadíval se směrem k ní.

„Když spíš, tak se prý ozývá tvoje nejskrytější podvědomí,“ řekl jsem a bolestně zkřivil rty. „Nejspíš na tom něco bude. Ta druhá část mě samého, toužící po cizí krvi, má zřejmě v tu chvíli volnou cestu. A mučí mě…“ Nepatrně pootevřela rty, ale nevěděla, co na něco takového říct. Nakonec z nich splynula obyčejná nadávka.

„Danieli, to… to je příšerné. Co se s tím dá dělat?“

„Naneštěstí nejspíš nic.“ Ohromeně vydechla a pak prudce zavrtěla hlavou.

„Přece nemůžeš už nikdy v životě nespat.“

„To ne,“ souhlasil jsem. Zalétla ke mně pohledem, skousla rty.

„Ale to znamená, že pokaždé, když usneš…“ Přikývl jsem. „Danieli,“ vzdychla a jako by moje bolest bolela ji samotnou. V očích se jí zaleskly slzy, než se přitiskla k mému boku a objala mě z plných sil.

„Tohle přece není fér…“ Jemně jsem ji pohladil po vlasech.

„Co mám dělat?“ šeptla po chvíli. „Musí být něco, co bych mohla udělat.“

„Jsi tady,“ připomněl jsem tiše. Z jejích rtů splynul bolestný vzdech, než mě objala ještě o něco víc. Jako by se bála, že jí jinak proklouznu mezi prsty a nadobro se ztratím.

---

Zůstali jsme vzhůru zbytek noci. A když se venku rozednilo, Jessica se rozhodla jít udělat k snídani zapečené tousty. Sama měla plnou hlavu starostí, starostí o mě. Ale právě kvůli tomu se snažila vytvořit zdání normálního dne, přimět mě na to všechno nemyslet. Přijít na něco, co bychom mohli dělat, aby se to nám oběma, a hlavně mně, vypařilo z hlavy. Nakonec se to vyřešilo za ni.

„Co bys říkal na to, kdybychom šli na pár hodin hlídat Lucase?“ zeptala se, když si přečetla došlou zprávu. Kdybych právě nepolkl, nejspíš by mi zaskočilo.

„Cože?“

„Psal mi Matt, Trisha dostala úkol a on… on se dál snaží konečně nějak zjistit, kde je Cathleen, takže potřebují hlídání, jestli to jeden z nich nechce odložit.“

„Jo, to, že asi potřebujou hlídání, jsem pochopil, ale to jsou tak zoufalí, že k němu chtěj pouštět dokonce i mě?“ nevěřil jsem.

„No, o tobě nemluvil…“ vysvětlila s váhavým pousmáním.

„Aha.“

„No tak, nemusíš mít strach, že z toho bude kdokoliv z nich dělat třetí světovou, když půjdeš se mnou, to období, kdy ti místo pozdravu vyhrožovali likvidací, už snad přece mají za sebou.“

„Nejspíš,“ pokrčil jsem rameny. „Ale…“

„Ale?“ pobídla mě.

„Nevím, jestli sis nevšimla, s dětmi to moc neumím.“ Usmála se.

„To zvládneme,“ ujistila mě. „Už jsem ho párkrát hlídala, není to tak zlé, jak se zdá.“

„Jo, protože ty víš, co dělat, a děti před tebou vyděšeně neprchají,“ namítl jsem.

„Nedívej se na to tak černě,“ řekla. „Lucas si na tebe zvykne, uvidíš, že tě nakonec bude mít rád.“

„No, když myslíš…“

„Vím,“ mrkla na mě.

„Co mám s tebou dělat,“ povzdychl jsem si naoko. Se zašklebením do mě jemně dloubla loktem. A aspoň na chvíli se zdálo, jako by všechno bylo v naprostém pořádku.

---

„Ehm,“ udělala Trisha, když otevřela dveře a všimla si, že jsem tam i já. Jessica lehce nadzvedla obočí. „No jo, dobře, vždyť já nic neříkám,“ rozhodila Trisha v obraně rukama. „Ale jak na to bude reagovat Matt, to už si tak jistá nejsem.“

„Mattovi to případně vysvětlím,“ ujistila ji.

„Tak fajn,“ protáhla a pak ustoupila, abychom mohli projít dovnitř. „V ledničce je jídlo, případně i pro vás,“ obeznámila nás, zatímco za námi zavřela dveře a společně s námi přešla do obýváku. „A aspoň jeden z nás se ale snad vrátí brzy… Nechceme vás otravovat celej den. Byl to jen tak trochu stav nouze.“ Sklonila se k Lucasovi, který si na zemi hrál s leporelem a při tom stavěl nějakou blíže neidentifikovatelnou věc z kostiček. „Broučku, teta teď na chvíli bude muset odejít. Strejda s tetou Jess tě budou hlídat, takže buď hodný, ano?“ Jemně ho pohladila po vláscích. Přikývl, aniž by odtrhl oči od rozdělané a zřejmě velice důležité práce před sebou. Zajímalo by mě, jestli vůbec vnímal, že mu něco říkala. „No, tak já jdu,“ oznámila, když se zvedla. „Řekla bych, abyste volali, kdyby byl nějaký problém, ale upřímně si nejsem jistá, že by to pomohlo, protože sotva budu mít čas na zvedání telefonů.“

„Trisho, klid,“ usmála se Jessica. „Zvládneme to. Nehlídám ho přece poprvý.“

„A já se jí do toho nebudu motat,“ dodal jsem. Trishe zacukaly koutky, což mě upřímně překvapilo.

„Jo, tak to by mělo být všechno v pohodě,“ poznamenala pobaveně. „Tak se zatím mějte,“ rozloučila se, vzala si kabát a zamířila ke dveřím.

„Ahoj.“ Jessica za ní zavřela dveře. „Tak,“ začala pak a sklonila se k Lucasovi, „copak to tu stavíš?“

„Zámek,“ oznámil jí.

„No jo, vidíš to, to mě mělo napadnout hned,“ pousmála se. Nadšeně jí oznámil, že leporelo jsou lesy, ze kterých přijdou loupežníci, co chtějí zámek vykrást, takže lidi ho musí rychle dostavět, aby se mohli ubránit. „Aha. A nechceš s tím pomoct?“ navrhla. Podal jí do ruky kostičku. Následně ji obeznámil, že ji dala na špatné místo, protože zrovna zabarikádovala bránu místo toho, aby stavěla stěny. „Promiň.“ Okamžitě ji přesunula.

Žasl jsem nad tím, jak jí to s ním šlo. Jako by to bylo něco naprosto přirozeného. Já bych na něj určitě jen zíral a nechápal, co po mně chce.

„Teto?“ Otočil se na ni po chvíli. „Mám hlad.“

„Dobře,“ přikývla. „A na co máš chuť? Jogurt, chleba se sýrem…“ Dál vyjmenovávat nemusela, protože ten kluk se očividně mohl utlouct po nějakém jogurtu značky, o které jsem nikdy neslyšel, takže volba byla jasná. „No, zatím to jde jako po másle, ne?“ usmála se na mě, když přinesla jogurt z kuchyně, posadila se na gauč a nadzvedla si Lucase na svůj klín.

„To jo,“ přikývl jsem, zatímco jsem si sedal vedle nich, „ale to nejspíš bude kvůli tomu, že já nic nedělám.“ Za úspěch se ale dalo brát i to, že přede mnou s křikem neutíkal. Tedy pokud vůbec zaregistroval moji přítomnost.

Když jí náhle začal zvonit mobil, který nechala v kabelce na chodbičce, udělala ale něco naprosto nelogického. „Podrž ho na chvíli, prosím tě.“ Nestačil jsem ani protestovat a najednou Lucas seděl u mě na klíně. Asi jsem na pár vteřin ztuhl. Dobře… Fajn, tohle zvládnu. Vždyť o nic nejde.

Zhluboka jsem se nadechl, nejspíš jsem ho ale stále držel dost křečovitě. Vážně by mě docela zajímalo, co si o tom myslel on. To, že bych mu měl konečně rozdělat ten jogurt, jasně. Alespoň to tak vypadalo podle toho, jak se natáhl směrem k němu a netrpělivě zamával lžičkou. Opatrně jsem si ho přitiskl trochu blíž k sobě a položil ruku kolem jeho břicha, aby mi nevypadl, až se pro něj budu naklánět. Povedlo se. Sláva, první úspěch. Můžete nechat zaznít fanfáry.

Pustil se do jídla. Asi v půlce toho ale nechal. To už mu to jako stačilo? Nepatrně se zavrtěl, takže jsem ho pomalu postavil na zem. A on okamžitě přeběhl zpátky k rozdělané práci. Tedy, to jsem si alespoň myslel, než to s klidem přeběhl a kdoví odkud vytáhl další leporelo, které důležitě rozložil na zemi. Pak zvedl hlavu a zadíval se ke mně. Asi o vteřinu později mě tahal za rukáv, ať se tam jdu podívat. Trochu jsem se děsil, co po mně chce, ale vstal jsem. Ukázal mi jeden z obrázků.

„To je koza,“ oznámil mi pyšně. Lehce jsem se zamračil.

„Ehm… Ne, to není,“ dovolil jsem si oponovat.

„Jojo,“ oplatil mi zamračení.

„Hele, nevím, jak jsi na to přišel, ale tohle je očividně ovce.“

„Koza.“

„Ne, jsem si jistý, že je to ovce.“

„Nene.“

„Jojo.“

„Jak to víš?“

„Protože ovci poznám, a navíc je to tam dole napsaný.“ Chvíli na mě dál hleděl se svraštělým obočím a pak se jeho výraz najednou ve vteřině změnil a on se na mě zazubil. Zamrkal jsem, ode dveří jsem náhle uslyšel Jessičin smích.

„Jak dlouho už tam jako stojíš a pozoruješ to, místo toho, abys mi pomohla?“ urazil jsem se naoko.

„Promiň, ale když ty jsi neuvěřitelně roztomilej, když jsi v rozpacích,“ usmála se, přešla blíž a políbila mě na tvář.

„Kdo ti to vlastně volal?“ zeptal jsem se.

„No,“ začala váhavě, „před nějakou dobou jsem rozeslala životopisy, když jsem si hledala práci. A zrovna mi volali, že v jedné firmě se uvolnilo místo, takže… mě pozvali na pohovor.“

„To je super,“ usmál jsem se. „Nebo z toho snad nemáš radost?“ dodal jsem pak nechápavě. Čekal bych, že z jejího hlasu bude zaznívat větší nadšení.

„Ale jo, mám, jasně že mám. Jen že to bude znamenat, že budu celé hodiny pryč…“

„A od tebe.“

„Já to nějak vydržím,“ ujistil jsem ji s pousmáním.

„To je fajn, ale jestli já jo, tím už si tak jistá nejsem,“ zašklebila se. „Co je?“ zeptala se pak, když si všimla mého lehkého povzdechnutí.

„Nic, jen… Je to pro mě dost zvláštní. Chci si tě hýčkat a přitom to já bydlím v tvém bytě, teď ještě ty začneš chodit do práce…“

„Mužská ješitnost pracuje?“ Zacukaly jí koutky.

„Tak nějak. Jen… si prostě připadám jako budižkničemu, když já jako chlap nic nedělám.“

„Umíš vařit, na rozdíl ode mě,“ připomněla. „Takže bysme bez tebe umřeli hlady, to se počítá.“ Potěšeně se pousmála, když mě dokázala rozesmát. „Navíc, bylo by moc riskantní, kdybys začal někam chodit do práce, když se na sebe snažíš neupozorňovat,“ dodala. „Ale jestli ti to tak vadí, myslím, že je možnost i nějakým způsobem vydělávat přes internet…“

„Zlatý počítačový věk,“ okomentoval jsem to a tentokrát se zasmála ona. Políbili jsme se, v tu chvíli mě cosi zatahalo za nohavici. Lucas.

„Strejdo? Já mám žízeň.“ Měl jsem co dělat, abych překvapením neotevřel pusu dokořán. Přejel jsem pohledem z něj na Jessicu vedle mě.

„Uvědomuje si, že jsi tady ty? Že nemusí ze zoufalství chodit za mnou?“ Vyprskla smíchy.

„Říkala jsem, že tě bude mít rád,“ mrkla na mě.

„Zrovna jsem mu shodil jeho teorii o tom, že je ovce koza,“ připomněl jsem. To už se neudržela a propukla přímo v záchvat smíchu.

---

Nakonec to nebyla taková katastrofa. Lucas byl vlastně docela fajn. I když jsem většinu času neměl nejmenší ponětí, co dělám.

Horší to bylo, až když uprostřed toho, co jsme všichni tři dohromady dostavovali zámek, najednou přišel s tou otázkou. Úplně obyčejnou otázkou, která ale okamžitě zapříčinila, že atmosféra zhoustla.

„Kde je maminka?“ Skoro jako na povel jsme se s Jessicou oba navzájem bezradně podívali na toho druhého. Bylo logické, že se na to ptal. Nejspíš už po několikáté. Jenže nikdy mu nikdo nedal uspokojivou odpověď.

„Maminka… se tak trochu ztratila,“ vydechl jsem po chvíli.

„A můžu ji jít hledat?“ zeptal se okamžitě.

„To on říká pořád,“ uslyšel jsem za sebou náhle hlas. Trisha se vrátila domů. A já si ani nevšiml. Jo, zřejmě jsem trochu ztratil cvik.

„Co říká pořád?“ zajímala se Jessica, zatímco Trisha přešla ode dveří blíž k nám.

„Tohle,“ řekla. „Jestli může jít za ní. Jako by byl přesvědčenej o tom, že se stačí prostě sebrat a…“ S povzdechem zavrtěla hlavou. „No, jak jste tu válčili?“ zeptala se pak, aby odvedla řeč někam jinam.

„V pohodě, žádný problém,“ ujistila ji Jessica. „Lucas byl drahoušek a vůbec nezlobil.“

„To bych se taky divila, je až nepřirozeně hodnej,“ poznamenala s úsměvem a sklonila se, aby ho mohla pohladit po vláscích. „Jdu uvařit večeři, doufám, že tu na ni zůstanete.“

„Nechceme otravovat,“ namítla Jessica.

„Neotravujete. A nakrmit vás je to nejmenší, co pro vás můžu na oplátku udělat.“

„Myslel jsem, že jsi měla obavy z toho, co na to řekne Matt,“ připomněl jsem. Jestli tu zůstaneme, tak se s ním setkáme už určitě.

„Když jsem tady, tak mu to případně vysvětlím já,“ uklidnila mě a zmizela v kuchyni. Otočil jsem se na Jessicu, ta pokrčila rameny. Přesunula jednu kostičku na jinou stranu, pak se na mě pátravě zadívala.

„Víš, napadlo mě… jestli by nemohli vědět o něčem, co by mohlo pomoct…“ Nechtěla na to stáčet řeč, když jsme se na to oba snažili nemyslet, ale když ucítila mizivou naději, chytila se jí. A já to chápal.

„Jess,“ vzdychl jsem však a nepatrně zavrtěl hlavou, „na ten můj problém sotva pomůže nějaká bylinka nebo prášek nebo cokoliv normálního.“

„Tak by třeba mohli vědět o něčem nenormálním,“ namítla. Smutně jsem se pousmál.

„Nechci, aby to vyznělo sebestředně, ale pochybuju o tom, že by bylo nějak zvlášť hodně démonů, kteří se snaží uniknout podstatě vlastní existence. Dost možná jsem jediný. Jak by mohli něco vědět?“

„Ale za zkoušku to stojí, ne?“ protestovala a lehce rozhodila rukama. Prostě chtěla něco dělat. Cokoliv. A nechápala, proč já s takovým klidem odmítám jedinou chabou možnost, na kterou zatím přišla. „Nemůžeš se přece prostě jen tak smířit s tím, že to zůstane tak, jak to je, vždyť… takhle to nejde napořád.“ Dívala se na mě, jako by čekala na to, až jí ta slova potvrdím. To, že chápu, že to takhle nemůže pokračovat. K čemu by to bylo. To na tom stejně nic neměnilo.

„Jess, pomohla bys mi tu, prosím?“ ozvalo se v tu chvíli z kuchyně, takže jsem naštěstí nemusel reagovat. Povzdychla si a zvedla se.

---

Dokázali jsme se vzájemně nepřizabít, dokonce i když se zpátky domů vrátil Matt. To se dalo brát jako úspěch. Až na to, že jsem si připadal, jako by mě všichni rentgenovali pohledem. Když jsme byli na odchodu, konečně jsem zjistil proč.

„Danieli, počkej,“ zastavil mě Matt dřív, než jsem vyšel ze dveří. Nechápavě jsem se otočil k němu. Protože mi nešlo do hlavy hned několik věcí naráz. Co po mně chtěl. Kde se vzal ten celkem milý tón. A nejspíš poprvé mě oslovil jménem a celkově při rozmluvě se mnou neskřípal zuby. „Můžeme si chvíli promluvit?“ zeptal se. Nechápavě jsem se otočil k Jessice a ta lehce pokrčila rameny. Nakonec jsem mu vyhověl. „Slyšel jsem od Trishy, co se děje,“ oznámil mi, jakmile jsme přešli do jiného pokoje.

„Cože?“

„No, stručně řečeno, vyčetla nějaký problém z Jessičiných myšlenek, tak si o tom s ní při vaření promluvila a pak to skrze myšlenky sdělila mně,“ vysvětlil. Jasně. Tady se tajemství zřejmě neudrží.

„Takže co?“ řekl jsem. „Teď mi jdeš vynadat, jak si vůbec dovoluju týrat sám sebe, když je to tvoje práce?“

„Nech toho,“ napomenul mě. „Tohle je vážná věc. A kromě toho, už dost dlouhou dobu se k tobě snažím chovat mile.“

„Jo, všiml jsem si, že už jsi mi dlouho jednu nevrazil, trénuješ na rekord?“ Povzdechl si.

„Ty to zamlouváš,“ obvinil mě. „Schválně máš tyhle svoje poznámky a schválně o tom před Jess nemluvíš, abys zakryl, že jsi z toho stejně nervózní jako ona. A možná víc.“ Trpce jsem se zašklebil, aniž bych mu na to cokoliv řekl. „Chci vědět, jak je to vážné,“ sdělil mi nesmlouvavě.

„Víš snad, co by se s tím dalo dělat?“ odsekl jsem. „Nevíš,“ zhodnotil jsem podle jeho pohledu. „Tak k čemu by bylo to pořád probírat.“

„Nenapadlo tě, že chci třeba prostě, zatraceně, vědět, co se s tebou děje, když moje kamarádka tráví celé dny v tvojí blízkosti?!“ rozhodil rukama. Měl o ni starost. O to, co bych mohl provést. Jako ostatně celou dobu, ale teď to bylo o dost horší. A já to chápal.

„Málem jsem zabil Victora,“ řekl jsem po chvíli.

„No dobře, ale toho mají v jednom kuse chuť zabít všichni kolem,“ okomentoval to. Překvapeně jsem zamrkal. To myslel vážně? On vtipkoval o něčem takovém? On? Protočil oči. „Jasně, že to ani trochu neschvaluju, ale…“ Zaváhal, přemýšlel, jak vyjádřit svoje myšlenky. „Jde o to, že jestli jde jen o něj, tak… to není tak zlé.“ Ne tak zlé, jako kdybych měl zaútočit na ni. Nemusel to říkat, bylo mi jasné, že tohle bylo to hlavní, co mu běželo hlavou. Protože Jessica by byla první na ráně. Zavrtěl jsem hlavou.

„Nejsem si jistý vůbec ničím. Kromě toho, že pokud by se tu ta možnost objevila, ztratil bych se dřív, než by se to mohlo opravdu stát,“ vydechl jsem. A ani já nemusel říct, co tím myslím. Krátce přikývl. Zatímco těžký povzdech opustil mé rty. „Dokážu to držet zpátky, alespoň zatím. Ale i tak si každou možnou vteřinu říkám, že bych neměl zůstávat,“ začal jsem pak, i když jsem neměl nejmenší ponětí, proč to říkám právě jemu. „Nevím, čím si musí procházet, snaží se to skrývat. Nevím, co bude následovat. A prostě… ona si tohle nezaslouží. Ne po tom všem, co má za sebou…“ Odmlčel jsem se, on také neřekl ani slovo. Strčil ruce do kapes, opřel se zády o stěnu. Zřejmě nevěděl, co mi na to má říct, jak reagovat. To, že jsem to řešil právě s ním, také nebylo dvakrát příjemné.

„Měl jsi pravdu,“ ozval se však nakonec po krátkém tichu, právě ve chvíli, kdy jsem to už chtěl zamluvit.

„Pravdu v čem?“ nechápal jsem.

„Že je snadné soudit, když jsi nebyl v kůži toho druhého,“ odpověděl a zvedl ke mně oči, do té doby stočené k zemi. „Až příliš snadné,“ dodal. S krátkým povzdechnutím zavrtěl hlavou. „Já i moje sestra jsme uhořeli, tenkrát, při požáru, co v San Franciscu po zemětřesení vypukl. A nebudu řešit, jestli si za to tohle postavení zasloužíme, nebo ne. Kvůli tomu jsme to koneckonců ani nedělali. Jen jsme se snažili pomoct. I když jsme tam neměli vůbec co dělat,“ bolestně se zašklebil. „Zachránili jsme je. Několik lidí. Dokonce i matku s dítětem. To za to, hádám, stálo. Když se zdi začaly bortit, všichni kolem to už ale vzdali. Protože neexistovala možnost, jak odtamtud dostat ostatní. Jednoduše nebyl čas. Jenže my byli tvrdohlaví. Vlítli jsme zpátky dovnitř, nenechali jsme se zastavit. Cesta ven se nám ale uzavřela. Zatarasil ji spadlý trám, na druhé straně se podlaha propadla. Uvízli jsme. A nemohli zachránit už ani sebe, natož je… Mohli jsme se jen všichni chytit za ruce a schoulit k sobě, na těch pár vteřin, než kouř naplnil plíce a strávily nás plameny.“ Křečovitě sevřel látku v prstech při té vzpomínce. Ztěžka jsem polkl.

„Proč mi to říkáš?“ zaváhal jsem.

„Protože ta chvíle byla příšerná, ale do té doby jsem v životě opravdu nenarazil na jediný kamínek v cestě… Víceméně,“ ušklíbl se. „Protože mi došlo, že být před staletími na tvém místě… udělal bych nejspíš to samé. Protože Anne by to chápala od samého začátku, a když tu není, hádám, že to musím říct já. A protože ani my neposlouchali, že je něco nemožné, a nehodlali to vzdát, přese všechno.“ Krátce se odmlčel, než se na mě znovu zadíval. „Já to měl lehké, v jistém úhlu pohledu. Ty sis musel projít doslova peklem, aby ses dostal tam, kde jsi teď. A… i když to nerad přiznávám, Jess je s tebou šťastná, jako snad ještě nikdy. Nebo přinejmenším byla, než se objevilo tohle všechno. Chci jen říct… když už ses dostal až sem, nevzdávej to. Udělal jsi možné i nemožné, tenkrát. Tak se teď koukej snažit vyzkoušet úplně všechno a zkus to nějak dát do pořádku.“ Vyrazil mi dech. Něco takového bych od něj zkrátka rozhodně nečekal. Po chvíli se zašklebil. „Jestli ti to pomůže, pořád tě nemám rád,“ poznamenal na moji snahu tohle všechno vstřebat. „Už bys měl jít, Jess na tebe čeká,“ kývl pak hlavou směrem ke dveřím. Za tohle ukončení té zvláštní chvíle jsem byl vlastně celkem vděčný.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 29.: