OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 37.

29.08.2015 (16:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 617×

Do háje! Marně jsem lapala po vzduchu, o který mě připravovaly vlastní slzy. Několik vteřin poté, co Matt zmizel.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem to opravdu dopustila. Nemohla jsem uvěřit, že tohle byla jediná možnost, jak to všechno mohlo skončit! Jediný konec, který nás čekal, celou tu dobu…

Topila jsem se v zoufalství, bolesti. Bylo neskutečné udělat právě takovou volbu za něj. Bylo… nemožné to sama sobě odpustit. Přestože šlo opravdu o jedinou cestu. Protože i pokud byl stále tam, někde hluboko uvnitř, neměli jsme možnost, jak ho dostat zpátky po tom, co Raffael…

Ztěžka jsem vydechla. Krucinál, proč mě to nenapadlo dřív?! Raffael měl tohle na svědomí. Pokud to mohl někdo napravit, tak to byl on!

V rychlosti jsem vyskočila do stoje, myšlenky se mi hlavou míhaly jako na běžícím páse jedna přes druhou. Tohle byla doopravdy jediná poslední možnost, která zbývala. Musela jsem… Musela jsem ho sem nějak dostat, rychle! Dřív, než Matt… Ale jak, kruci?! Nikdy jsme k sobě démona nevolala, tohle bylo šílený. Jak mu dát vědět, když… Další těžký výdech opustil mé rty. Jediným způsobem, který se mi nabízel.

Přiskočila jsem k oknu, otevřela ho dokořán. Tak rychle, jak jsem jen dokázala. Vyklonila jsem se z něj a nabrala do plic hluboký nádech. „Raffaeli!“ vykřikla jsem tak nahlas, jak jsem jen dokázala. Musel… musel mě slyšet. Nebo někdo, kdo mu dá vědět. Kolik démonů chodilo po světě? Jaká byla vůbec šance, že v blízkosti byl právě i jen jediný z nich? A pokud ne, bude vědět, že ho volám? Nevyznala jsem se v těch věcech, ani v nejmenším. Ale byla jsem odhodlaná klidně si vykřičet hlasivky, nehledě na to, jak na mě někteří z procházejících lidí pode mnou po chvíli začali zírat jako na blázna.

„Raffaeli! Jestli je tu kdokoliv z vás, a vy víte, koho myslím, tak mu řekněte, aby sem ten parchant zatraceně okamžitě přiklusal!“ O několik výkřiků později mi došlo, že možná nebyl nejlepší nápad mu nadávat, jestli jsem chtěla, aby se tu vážně objevil.

„Řekněte mu, že ho volám!“ křikla jsem znovu z plných plic. „Raffaeli!“ Nepatrně jsem zakolísala, jak mi ty výkřiky obsahující veškerý můj dech neudělaly dobře. Nabrala jsem další roztřesený nádech. „Prosím…“

„Jess, ty ses snad úplně zbláznila!“ Matt mě jemně strhl stranou od okna. Vůbec jsem neměla ponětí, kdy se tady objevil. Ani proč. Možná mu to spojení díky jeho energii v mém těle napovědělo, že se vrhám do nebezpečí. Bylo mi to jedno.

„Nech mě!“ protestovala jsem a pokoušela se mu vykroutit.

„A co chceš dělat?! Tohle není řešení, on ho nevrátí zpátky jen tak!“

„To já vím!“ Zděšeně vydechl, když díky mým myšlenkám zjistil úplně všechno, co jsem měla v plánu.

„Jess… to nemyslíš vážně!“

„Říkal jsi, že není způsob, jak ho dostat zpátky, ale tohle ten způsob je!“

„Ale to přece nemůžeš! Nemůžeš kvůli němu-“

„Opovaž se to říct!“ zarazila jsem ho. „Nemá to být heslo andělů, že každý stojí za záchranu? A je mi jedno, co říkáš ty, co si kdokoliv myslí, on za záchranu zatraceně stojí!“

„Ale tahle cena je příliš vysoká!“ Zřejmě chtěl ještě dál protestovat, ale nestihl to.

„Dovolíš? Máme tu s tou milou mladou dámou jednání,“ poznamenal Raffael, který se za ním právě objevil, a než Matt stačil zareagovat, jediným prudkým pohybem ho odhodil na zeď.

Matt skousl zuby, když se svezl podél ní, a zřejmě se chtěl pokusit vstát a bojovat s ním, ale byl rychlejší. Přiložil ruku na jeho hruď a vyslal do ní energii dřív, než se vůbec pořádně vzpamatoval z nárazu a postavil se na nohy, veškerý jeho odpor proti tomu zarazil hned v začátku.

„Dost!“ vykřikla jsem vyděšeně, když jsem dokázala nějak reagovat. Srdce mi bušilo jako splašené. Tohle mi nedošlo... Hlavně mě nenapadlo, že by se tu Matt mohl objevit, takže jsem s tím nemohla počítat! Jenže Matt byl mezi anděly jeden z těch silnějších... Jaká byla šance, že by ho nechal jít? A já mu ho předala jako na stříbrném podnosu!

Udělalo se mi špatně při tom vědomí, že bych mohla mít na svědomí ještě jeho. Se svou obětí jsem počítala, ale tohle zatraceně nešlo! Panika mě sevřela a já si nějak ani neuvědomila, že jsem nedokázala třeba jen udělat krok směrem k nim. I když snaha ho od něj odtrhnout by stejně vyšla vniveč.

Tohle všechno trvalo sotva pár vteřin.

Raffaelova dlaň opustila jeho kůži, Matt se vyčerpaně zhroutil k zemi. Rychle jsem pohledem střelila k němu, ze srdce mi spadl obrovský kámen, když jsem viděla, že jeho hruď se dál zvedá a klesá, i když nepravidelně a ztěžka, že je dokonce stále ještě při vědomí, jen neskutečně zesláblý.

„V klidu, maličká,“ usmál se Raffael, když mu ještě prohledal kapsy, vytáhl jeho mobil a otočil se zpátky ke mně, „neříkám, že by mi nebylo líto nevyužít takové příležitosti ke zničení jednoho z těch otravných andílků, ale dokážu rozeznat priority. A v zájmu obchodu přece neudělám hned na úvod něco takového, jako zabití jednoho z přátel své klientky. Jde jen o takové opatření, aby nás u naší rozmluvy nerušil. Ani nikdo jiný.“ Zamával mobilem v ruce, aby mi bylo jasné, co tím myslel, a odhodil ho stranou. Ztěžka jsem polkla, on vyzývavě nadzvedl obočí. „Čekám,“ prohodil, „máš přece snad důvod, proč jsi mě volala, nebo ne?“ Třaslavě jsem přikývla.

„Ano… to mám.“

„Jess…“ protestoval Matt tiše, zatímco se marně pokoušel vzepřít na rukou, ve kterých mu nezbývala téměř žádná síla. Neudržel zaúpění, když do něj Raffael z boku kopl a znovu ho tak poslal k zemi.

„Ticho, mluvím s dámou,“ upozornil ho, než přešel blíž ke mně. „Takže?“ Přelétla jsem pohledem z Matta zpátky k němu a zhluboka se nadechla. Říkal, že ho přece nezabije hned na úvod... protože to bych s ním nemusela chtít jednat. Polkla jsem.

„Nejdřív chci, abys mi přísahal, že necháš Matta jít i po tom, co náš rozhovor skončí,“ vznesla jsem první požadavek. Nemohla jsem dopustit, aby trpěl kvůli mně... Jen se ušklíbl, ale letmo přikývl.

„Platí. A teď už bys mohla přejít k věci.“

Na okamžik jsem pevně stiskla víčka k sobě.

„Chci upsat duši,“ řekla jsem to pak konečně nahlas.

„Výměnou za co?“ zeptal se prostě, i když jsem hádala, že to dávno ví.

„Výměnou za Daniela,“ vydechla jsem, „přivedeš zpátky jeho pravé já, to, co jsi uvěznil. Propustíš ho ze svého vlastnictví. Vrátíš mu svobodnou vůli ohledně všeho. Bude volný. Zapomeneš na to, že existuje, a necháš ho žít svůj život, už nikdy ho nebudeš kontaktovat ani zatahovat do čehokoliv, ty ani nikdo jiný z vás. Vzdáš se jakýchkoliv nároků na něj, jakýchkoliv.“ Usmál se.

„Hm, vyjmenovala jsi toho celkem dost.“

„Od jisté doby jsem zvyklá vyjadřovat se podrobně a přesně,“ oznámila jsem. Život s Victorem mě naučil. A i když jsem na to možná někdy zapomínala, teď jsem to nehodlala dopustit ani náhodou. Hádala jsem, že ani jemu nemůžu sebeméně věřit, že i on se chytne čehokoliv, co není jasně řečené. Že je v tomhle ohledu stejně vypočítavý parchant, jako můj brzy bývalý muž právník, který mi po tom všem dal alespoň něco dobrého – dávat si pozor na to, jak a co říkám.

Po jeho rtech se rozlil lehký úšklebek. „Jen aby bylo jasno, můžu ho sice vrátit zpátky, jak ty říkáš, ale to stejně dost dobře nevyřeší ten malý problém, který má. I když mu dám svobodu, stále zůstane démonem. A ty víš, co to znamená, nebo ne?“

Že bude muset zabíjet, nakonec, čas od času, až to nedokáže déle potlačit… Ale bude to on. A bude schopný vnímat, co dělá, to… to v sobě skrývalo alespoň nějakou naději, na rozdíl od tohohle moře zoufalství.

„No, jak myslíš,“ pokrčil rameny. „To jsme si ujasnili, co ty chceš po mně. Ale proč máš za to, že bych to já měl vůbec zvažovat?“ Nechápavě jsem zamrkala. Vždyť… nabízela jsem mu přece duši, tak… „To ano, ale… proč myslíš, že má pro mě cenu právě ta tvá?“ Krucinál, tohle mě nenapadlo… „Asi budeš muset popřemýšlet o něčem, co k tomu přihodit.“

„Jess, neposlouchej ho…“ vydechl Matt ztěžka, „z-zlatá…“ Dlaní ho přitiskl k zemi, další tlumený výkřik se vydral z Mattových rtů, když energie znovu krátce projela jeho tělem.

„Ten má ale výdrž,“ ušklíbl se Raffael, zatímco Matt do sebe sípavě dostal další nádech a zřejmě mu už dělalo o něco větší problémy udržet oči otevřené. Přelétla jsem zmateným pohledem z něj na démona přede mnou.

„O čem to mluvil? Co to chtěl říct?!“ Zlatá… Co tím myslel?! Raffael se krátce, přemýšlivě zamračil.

„No, ale vlastně… proč bych ti to neřekl,“ prohodil po chvíli a opět se vrátil blíž ke mně. „Andělé i démoni dokáží u lidí rozeznat, řekněme, jisté předpoklady. Každý člověk má jinou barvu duše, ale jediným pohledem zjistíme, kolik hříchů ji tíží, nebo naopak jak čistá je. Opravdu čisté čeká po smrti andělská existence, i když jen průměrná. Čím více dobrých skutků ale k tomu člověk přidá, tím více síly bude mít. A od jistého stupně se dostane na úroveň prvních vyšších andělů. Jako tady tvůj přítel, soudě podle toho, že se nesesypal po první ráně ode mě. Ten přestup se dá rozeznat. Zlatá duše, to je tak nějak přímo přesný termín. Stačí první náznaky, záblesky jemných šlahounů protkané v nitru, a tahle budoucnost je v podstatě zajištěná. A ty, má drahá, přesně tenhle jemný první náznak máš.“

Překvapeně jsem zamrkala. Já? Ale vždyť já… Nikdo se nikdy nezmínil. A i pokud ano, tak proč bych právě já měla mít něco takového, vždyť jsem sotva kdy udělala něco kdovíjak úžasného…

„Na něco zapomínáš,“ upozornil mě, „právě na tuhle chvíli. Mnohem víc záleží na kvalitě, než na kvantitě. A z jakého důvodu něco děláš. Jak moc jsi pro to schopná obětovat něco sama ze sebe. Hádám, že například u Anne tenhle poslední krok nastal těsně před smrtí, do té doby v sobě skrývala jen velký potenciál se do toho bodu jednoho dne svými skutky dostat. Obětovat život pro cizí záchranu ale váží o dost víc, než roky pomáhání stařenkám přecházet přes ulici. Takže když uhořela při snaze pomoci jiným dostat se z domu, dost ji to tuhle cestu usnadnilo. A teď jsi tu ty. A právě jsi schopná obětovat dokonce duši pro někoho, koho miluješ… Něco mi to připomíná.“ Jemně se pousmál a já zalapala po dechu, když jsem si to všechno spojila dohromady.

„Panebože…“ Zamračil se a nespokojeně mlasknul.

„Ocenil bych, kdybys tohle slovo v mojí přítomnosti vynechala.“ Rukou jsem si prohrábla vlasy, zatímco jsem začala přecházet sem a tam. To snad… Daniel… Myšlenky mi divoce vířily jedna přes druhou. „Jen to klidně řekni nahlas,“ pobídl mě. „Proč myslíš, že jsem se o něj tak zajímal, když byl ještě člověk?“ Prudce jsem se otočila směrem k němu.

„On měl být anděl?!“ vyhrkla jsem konečně to, co mi bylo už několik vteřin naprosto jasné. A nejen to… Silný, nejméně na Mattově úrovni… Dokud mu to on nevzal.

„Měla jsi vidět, jak neskutečně přeslazeně nudný tenkrát byl,“ začal prostým tónem, „milý, tichý, plný ideálů… Cítil se provinile i kvůli něčemu tak banálnímu, jako když se na někoho křivě podíval, když měl zrovna špatnou náladu. A bylo jasně vidět, že má potenciál toho za život hodně dokázat dobrého,“ odfrkl si. „Mohl z něj být další andílek toho otravnějšího druhu příliš snadno. Už teď by nesobecky obětoval sebe pro druhé, už teď na ten první stupeň vyšších andělů dosáhl. Smrt by to nezměnila, jenom by zastavila další postup na jednoho z úplně nejvyšších, andělský ekvivalent mě a mně podobných. Když jsem viděl, v jaké je situaci, jak zoufalý byl, schopný udělat cokoliv… Napadlo mě ale něco lepšího. Vyfouknout ho nebi přímo před nosem. Někdo, kdo mohl být u nich tak silný, se stal v našich řadách něčím méně než pěšákem. Ale hrál jsem fér. Dal jsem mu čas trochu zvrátit váhy, očernit duši tak, aby alespoň nějakou sílu získal. Jen s tím potřeboval trochu pomoct. Moje energie uvnitř něj mu do těla vpravila potřebné nutkání…“ 

Dál už jsem to znala. Nemusel to opakovat, nemusel mi říkat, jak Daniel strávil celých sedmnáct let v hrůze z vlastních činů, ke kterým ho to nutilo. „Myslíš, že ten příběh znáš,“ přerušil moje myšlenky, „jenže ne všechno je tak, jak si myslíš. Protože ti to sdělil právě Daniel. Jenomže on nezná celou pravdu…“ Nechápavě jsem zamrkala. Co tím chtěl říct?

„Andělé používají část svojí energie k propojení s člověkem, kterého chtějí chránit,“ začal vysvětlovat tónem, jakým učitel poučuje svého žáka, „kdyby o trochu větší dávka, taková, aby to na dotyčného začalo účinkovat, taková, jakou dostal i Daniel, stačila k tomu, aby navedla k dělání dobra nebo zla, nemyslíš, že by to obě strany používaly v jednom kuse? Pravda je, Jessico, že energie ti může dát nutkání k dobrým nebo špatným skutkům. Ale je na tobě, jestli se podle toho zařídíš, nebo ne. Když k tomu někdo nemá předpoklady sám v sobě, tak to prostě odežene pryč, kdykoliv se to objeví. To samotné k něčemu takovému zkrátka nestačí.“

Ale vždyť… Daniel tenkrát zabíjel, aniž by sám chtěl, nedokázal to ovládnout… jestli to nebylo kvůli tomuhle, tak co to způsobilo?

„Říkal jsem, že jsem mu s tím musel trochu pomoct,“ pousmál se. „Víš, je takové malé tajemství, že člověk je daleko náchylnější ke zlu, nežli k dobru. Snadno se zlomí. Snadno se nechá svést na nesprávnou cestu. Stačí ho jen postrčit správným směrem. Ukázat mu, že při snaze být dobrý stejně nic nezíská, tak není důvod se snažit. A připravit ho o to, co ho od podobných myšlenek odvádí… Nakonec podlehne i ta nejčistší duše, za správných podmínek. Daniel díky spojení se mnou získal sny, odrazy toho, co jsem dělal já sám, to byl první krok k tomu, aby ztratil soudnost. Hodit vraždu toho chlápka v jeho městě na něj, krok dvě. A perfektně to vycházelo. Už sám od sebe se potácel na hraně šílenství, když ho jeho životní láska nechala, bod zlomu. Díky tomu, co už dlouho vřelo uvnitř něj, jsem měl za to, že už by se mohl chytit sám. Třeba se jí pomstít, vždyť by to byla celkem logická reakce. Jenže on se stále tak otravně držel. A namísto toho, aby se zhroutil tímhle způsobem, opil se a stal se z něj uplakaný uzlíček. Vážně mi už lezl na nervy. Naštěstí se ještě ten večer našel jiný způsob, jak ho definitivně zničit…“

Moment… No tak moment! Jestli toho muže předtím nezabil on, jestli to na něj jen hodil, a teď naznačoval, že… Ztěžka jsem vydechla. To nemyslel vážně!

„To ty jsi zabil jeho sestru…“ šeptla jsem tiše. Usmál se a já prudce zavrtěla hlavou. „Zabil jsi ji a celé ty roky jsi ho nechal myslet si, že je to jeho vina?!“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Ani jsem neměla slovo, jakým bych mohla pojmenovat takovou podlost!

„Nespolupracoval, nechtěl sám za sebe začít očerňovat svoji duši. Tak jsem ho musel vyprovokovat. Úplně zlomit. Utopit ho ve vině... Vině a bolesti, které se zoufale chtěl zbavit, a byl jediný způsob, jak to udělat. Teď už se mohl soustředit jen na tu touhu uvnitř něj, která tím pádem převzala kontrolu, a správně dospěl k závěru, že mu uleví, když někoho připraví o život, což démonskou energii uvnitř něj na čas mírnilo a zároveň potlačovalo jeho já a odnášelo tak část té bolesti pryč. Ale on i tak dělal problémy,“ pokračoval, jako by o nic nešlo, jako by ani vůbec nevnímal moje slova. „Pořádně tímhle způsobem fungoval až poslední tři roky před smrtí, a to ještě zřídkakdy, věřila bys tomu?“ Ušklíbl se. „On byl od začátku ztracený případ. Někoho takhle zásadového, po tom všem, jsem dlouho neviděl. Sám si může za to, že má tak málo síly. Naštěstí pro něj není mezi těmi nejslabšími na obou stranách sám a naučil se to vyrovnat celkem dobrými bojovými schopnostmi.“ Vdechla jsem do plic několik hlubších nádechů ve snaze si urovnat myšlenky a uklidnit to všechno, co ve mně jeho slova vyvolala.

Zatraceně! Měl být anděl! Daniel měl být anděl! Není divu, že ho takhle existence ničí, když jde proti všemu, čím kdy doopravdy byl! Když to jedna jeho část bytostně potřebuje a tu druhou to ničí! Jako by se ten souboj andělského s démonským, dvou naprosto protichůdných pólů, odehrával přímo v jeho těle! A on…

„Ty jsi věděl, že mu to tohle způsobí?!“

„Nebýt tvojí přítomnosti a všech těch nepravděpodobných událostí, byl by v pohodě,“ připomněl v klidu. „Byla bys snad radši, kdybych ho zabil? Mohl jsem. Namísto toho jsem mu dal celou věčnost. V podstatě jsem mu pomohl. A on se mi takhle odvděčil.“

Prudce jsem zavrtěla hlavou. Pomohl?! Pomohl?! To nemyslel vážně!

„Ty jsi nemocnej, šílenej maniak! Totální magor!“

„Au,“ prohodil věcně. Znovu jsem zatřepala hlavou, po dalším nádechu jsem se pokusila trochu uklidnit. Usměrnit myšlenky. Kruci… Soustřeď se na to, co právě teď řešíme! Zlatá duše… Mám její náznak. Jsem dost cenná, mám co nabídnout. Ale proč… proč mi to všechno vlastně říkal? Proč nevyužil toho, že to nevím, mohl si stanovit podmínky, cokoliv…

„Zlatíčko, na něco důležitého zapomínáš,“ ozval se. „To, že teď tohle všechno víš, nemění jednu zásadní věc. Ten, co něco chce, tu nejsem já…“

Cože? Ale vždyť…

„Tak přijdu o jednu nazlátlou duši, to je toho,“ rozhodil rukama, „máš ponětí, kolik nás na světě je? Rozhodně nejsme v menšině. Buď tě někdo zabije, nebo nezabije, jako člověka nebo anděla, tak jako tak to na naší situaci nijak zvlášť nic nezmění.“ Přerývaně jsem se nadechla. Takže to je ono? Prostě… prostě se nic nestane? Ani tahle zatracená poslední věc, kterou jsem mohla udělat, v ničem nepomůže?!

Sklonila jsem hlavu k zemi v slzách a třaslavě ji nadzvedla, až když jsem zaregistrovala, že se ke mně blíží. Jeho pohled se spojil s mým, neprostupná čerň v jeho očích vyslala do mého těla nepříjemné mrazení. Cukla jsem sebou, když ke mně nadzvedl ruku. A on jen zachytil jeden z pramínků mých vlasů a zastrčil mi ho za ucho, než se jeho prsty přesunuly k mé tváři a spolu s lehkým pousmáním, které mi věnoval, svým dotekem snad definitivně spálily mrazem celé mé nitro.

„Vyměnit jednoho slabého démona za druhého nemá cenu, rozhodně ne jen tak, bez čehokoliv dalšího,“ šeptl a zkřivil rty, snad poprvé se v jeho jinak klidném postoji a netečném pohledu objevil záblesk ohnivého rozhořčení. „Ale ty máš štěstí. Daniel mě zradil, přestal mě poslouchat. Opovážil se spolupracovat s nepřítelem a připravil mě o to, co je moje. Myslím, že daleko lepší pomsta, než odstavit část jeho vnímání, je udělat to samé jemu. Tak, aby věděl, že je to jeho vina… Aby tomu mohl jen bezmocně přihlížet a být si toho při tom vědom…“ Prohlédl si mě od hlavy až k patě a potěšeně se pousmál. „Myslím, že tvoje oběť pro něj v tomhle dostatečně postačí sama o sobě. Ale – to, že se mi ten nápad zamlouvá, ještě neznamená, že ho musím přijmout. Koneckonců, utrpení je utrpení, ať viditelné, či ne. A jelikož takhle mi je dost užitečný, klidně se s tím spokojím.“ Polkla jsem, jazykem si lehce přejela rty.

„Co… co mám tedy udělat, abys to přijal?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nic víc, než souhlasit se smlouvou, kterou navrhnu sám,“ obeznámil mě a konečně o krok ustoupil. „Podmínky, které sis zadala ty, už známe. Moje jsou o dost prostší. Lhůta, ve tvém případě stejně jako v jeho pro očernění duše, na rozdíl od obyčejného časového úseku, který dostávají ostatní. A pak smrt a přechod pod moje velení.“

„V čem je háček?“ Určitě nějaký byl. Tohle znělo normálně, nic, co bych nečekala.

„Tři měsíce,“ sdělil mi. Trvalo mi pár vteřin, než mi došlo, co tím myslí. Dech se mi zadrhl v hrdle.

„T-tři měsíce?“ zopakovala jsem. „Proč tak málo?“

„Proč tak moc?“ utrousil. Nechápala jsem…

„Vždyť… Daniel dostal sedmnáct let a-“

„A taky to k ničemu nebylo, když většinu toho času se čemukoliv špatnému zkoušel vyhýbat,“ přerušil mě rázně. Pak se zašklebil a přelétl pohledem k Mattovi. „Navíc, kvůli jeho žádosti jsem si nenechal ujít anděla takové úrovně. Ale neměj obavy, časová srážka za něj není zase tak značná. Vcelku se mi zamlouvá, že i tyhle vaše svatoušky do toho všeho zatáhnete. A nikdo neříká, že se i tak jednou nedostane ke mně. Tedy, pokud ovšem s touhle daní za jeho přežití souhlasíš.“

Nějak jsem nedokázala víc, než jen roztřeseně přikývnout. Co jsem taky mohla jiného?

Polkla jsem, zajela si dlaní do vlasů. Tři měsíce...

„Ale to…“ To za tuhle obrovskou cenu nezískáme ani možnost si pořádně užít znovu těžce vydobytou blízkost…

Bylo mi to jasné. Tady už šlo jenom o tohle. Nezáleželo na tom, jak velkou sílu si dokážu zajistit, ani na tom, že s největší pravděpodobností takhle zůstanu v nové existenci v podstatě bezmocná. Protože pokud to nutkání k ničemu opravdu nenutilo, pokud jen tížilo myšlenky a nitro, pokud se dalo nějak potlačit, nehodlala jsem nikoho zabít. Nejenže budu snadný cíl pro kohokoliv, ale nebudu k ničemu ani jim. A on to věděl. Ale na tom nezáleželo. Protože pomsta bylo to jediné, o co mu šlo. A jako démon na démona na něj nejspíš jinak nemohl…

Věděla jsem, že pokud kývnu, bude to vlastně jen on, kdo vyhraje. Jenže zároveň to byl jediný způsob, jak jsme mohli alespoň něco pomíjivého získat zpátky i my. I když od začátku odsouzeného k záhubě. Ale Daniel bude moct dál pokračovat a žít svůj život, až tu já nebudu… A o to přece šlo.

„Tak dobře,“ šeptla jsem konečně po dlouhém nádechu.

„Jess, nedělej to…“ Nevnímala jsem Mattovo naléhání. Už jsem se rozhodla… I přesto, že jsem věděla, co to bude znamenat.

Myslela jsem, že to bude jako v nějakých filmech, že prostě sáhne do kapsy a odnikud se vynoří smlouva s přesně stanovenými podmínkami, ale tohle se zřejmě zařizovalo normálním způsobem. Téměř jsem se uchechtla, když někomu zavolal, aby to zařídil a přinesl mu ji, při představě, že u démonů funguje obyčejná byrokracie a nějaká démonská sekretářka teď vyplňuje do kolonek moji žádost. Ta představa byla vtipná. Anebo jsem už po tom všem byla opravdu tak s nervy v koncích, že ten přetlak prostě musel nějak ven.

Šlo to rychle. Zřejmě v tom měli praxi. Démon, který smlouvu přinesl, zmizel záhy nato a já ji se zatajeným dechem sevřela v prstech. Nemohla jsem se nechat rozhodit. Musela jsem si to celé přečíst, pomalu, pozorně. Věřit mu, že je tam všechno tak, jak jsme se dohodli? Ani náhodou. Délka doby, která mi byla dána, byla sama o sobě svým způsobem podraz, ale to neznamenalo, že jsem hodlala spoléhat na to, že nezkusí ještě něco dalšího. Tím spíš, když i Daniela v jistém bodu oklamal. V tom, že mu neřekl o energii vyslané do těla, která všechno zničila. Doplněk speciálně pro něj. A teď i pro mě. O tom jsem já věděla. Ale mohl vymyslet klidně nějaký jiný úskok.

Opřel se o stěnu a trpělivě čekal. Nakonec jsem sevřela pero mezi prsty a dalším hlubokým nádechem se snažila nabrat odvahu na ten poslední krok.

„Jess… prosím, ne…“ vzdychl Matt. Stiskla jsem víčka k sobě, na pár vteřin. A pak jsem prostě podepsala. Raffael si převzal smlouvu, a aniž by řekl jediné slovo, natáhl ke mně dlaň. Zaváhala jsem, přeměřil si mě pohledem.

„Bez tohohle je ta smlouva neplatná,“ upozornil mě. Cítila jsem v prstech třes, když jsem po pár vteřinách napjatého ticha konečně stiskla jeho ruku.

Projela mnou smršť, jejíž síla mě přiměla přidušeně vykřiknout. Chtěla jsem se mu vyvlíknout, ale chytil mě a násilím udržel naše dlaně spojené. Několik vteřin. Poklesla mi kolena, dopadla jsem na zem, zatímco on stále držel to propojení. Tohle se mi nelíbilo. Ani v nejmenším.

„Měla ses soustředit nejen na tu část týkající se jeho,“ oznámil mi s úšklebkem, zatímco se ke mně skláněl. „Předání energie pro očernění – ale nebylo řečeno kolik. Menší lhůta, větší intenzita. Snad sis nemyslela, že když už jsem ti dal jen tři měsíce, nechám vás dva tu chvíli cukrovat, aniž by ti ta temná touha, když nic jiného, pořádně neztěžovala život? Jak dlouho zvládneš nezešílet ty při o tolik větší dávce?“

Do háje…

Těžký výdech opustil mé rty. Vnímala jsem ještě pár dalších vteřin. Pak jsem ztratila vědomí.

---

Ztěžka jsem nadzvedla víčka a rozhlédla se kolem. Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem byla mimo. Matt stále ležel u zdi naproti mně. Když viděl, že jsem se probrala, jen lítostivě zavrtěl hlavou. Pomalu jsem se chystala sebrat síly a vstát, když se za mnou ozval hlas.

„Jess…“ Srdce vynechalo úder. Prvních pár vteřin jsem ani nedokázala reagovat. Pak jsem na tváři ucítila slzy a naopak se prudce postavila na nohy. Přes mé rty přelétl úsměv, unavený, šťastný úsměv.

„Danieli,“ vydechla jsem a poté, co jsem se zahleděla do jeho očí, které opět hřály a hladily v mém nitru jako hedvábí, jsem snad dokázala opravdu uvěřit, že je tady. Vrhla jsem se mu kolem krku a vodopád slz konečně vytryskl naplno. Tiskla jsem se k němu, držela ho u sebe tak silně, že mě vlastní zesláblé ruce začaly bolet. Oplatil mi objetí o poznání jemněji, ale stejně naléhavě. A já neměla ponětí, jak dlouho jsme tu takhle stáli.

„Jess,“ vzdychl konečně znovu tiše a něžně mě pohladil po vlasech, než se ode mě lehce odtáhl, jen tak, jak jsem mu to dokázala dovolit při tom, jak moc jsem teď potřebovala cítit jeho dotek. „Co jsi to provedla,“ šeptl a nepatrně zavrtěl hlavou.

„Naprostou pitomost, kterou by nikdo se zdravým rozumem v životě neudělal,“ zopakovala jsem, co kdysi řekl on sám. V jeho očích byl vidět smutek, když se zeptal na tu zásadní otázku.

„Jak dlouho?“

Tři měsíce… Ani jsem to nestihla vyslovit nahlas, ale nemusela jsem. Zděšeně vydechl, bolest v těch modrých hlubinách se jen umocnila a zaplavila je slaným mořem žalu.

„Je mi to líto,“ hlesla jsem a on zavrtěl hlavou a znovu si mě přitiskl k sobě.

„Moc mě to mrzí, Jess… To všechno… Tak strašně moc…“

Několik dalších vteřin bylo ticho, narušované jen mými vzlyky, šťastnými a zničenými zároveň. „Já tohle nedovolím,“ šeptl pak, „nedovolím, abys skončila takhle, zastavím to, slibuju…“ Hlas se mu třásl a já se smutně pousmála.

„Neslibuj něco, co nemůžeš splnit… Sám víš, že to není možné.“

„Je mi jedno, že je to nemožné, na něco přijdu, přísahám, já…“ Hlas se mu vytratil a mně unikl těžký povzdech. Ne, nešlo to. A navíc tak krátká doba… Proto, abychom cítili, jak je ten nevyhnutelný konec blíž a blíž…

Ucítila jsem ve vlasech jeho něžný polibek i horkost jeho vlastních slz, které už nedokázal zadržet uvnitř.

„Přísahám,“ šeptl znovu zlomeně. Přestože tu sotva byla nějaká naděje. Opět. A vlastně celý ten čas…

Anne měla pravdu, nemohla jsem to vzdát, dokud jsem měla za co bojovat. Ale tady to bylo. Právě teď jsem vybojovala maximum, i když za cenu obrovské ztráty. Věřit v cokoliv víc bylo jen plané namlouvání. Smířila jsem se s tím. Právě teď jsem si konečně mohla dovolit to vzdát… dál doufat. A byl to vlastně docela odlehčující pocit. Protože mi tak bylo vlastně jedno, jak tvrdě nakonec narazím. Nevedla jiná cesta, než do pekla. Jediná jistota. Měla jsem tak možnost si zkrátka jen užít ten střemhlavý pád, neplýtvat silami, neplýtvat časem. Jen strávit vzácné dny v jeho náručí.

Přitiskla jsem se k němu o něco více. A po tváři mi stekla další slza, snad úplně poslední.

---

Daniel

Vyměnili jsme si s Mattem pohledy, ani nebylo třeba cokoliv říkat. Oba jsme se tolik snažili ji ochránit. A oba jsme selhali. Jenže já nehodlal dovolit, aby to skončilo právě takhle. Nemohl jsem dopustit, aby ji potkal takový osud, jednoduše jsem to odmítal. A bylo mi upřímně jedno, že se zdálo, že neexistuje cesta. Nenašel jsem způsob, jak zachránit sám sebe, ale v jejím případě jsem to zkrátka nehodlal takhle nechat. Byl jsem připravený zkusit cokoliv, klidně obrátit celý svět naruby, nebo uprosit Raffaela na kolenou, i když s ním by to sotva hnulo, když přesně tohle bylo to, co chtěl. Ale zastavím to. Dřív, než lhůta vyprší, dřív, než se z ní stane to, co ze mě.

Aniž bych to chtěl, připravil jsem ji svojí prostou přítomností v jejím životě o všechno, ale nehodlal jsem se zastavit, dokud to nenapravím. A když ona sama snad právě ztratila víru, po tom všem, byla řada na mně, abych věřil za nás oba. Protože jestli mě něco naučila, bylo to tohle. Že opravdu prohraješ, až když to vzdáš. Že nenaplněná a zlomená víra neskutečně tíží k zemi…

Ale právě teď byla tím jediným, co nám zbývalo.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Konec...

Prvního dílu

Původně jsem při psaní této povídky s pokračováním nepočítala. K tomuhle konci jsem víceméně mířila, ale po dopsání jsem se rozhodla, že příběh těch dvou ještě definitivně neuzavřu.

A neuzavřela jsem ho doteď, protože se mi celý tento svět tak nějak rozrostl a přibyly i osudy jiných postav, nehledě na jeden dodatek - příběh Raffaela, když byl ještě člověk.

Zbývá tedy otázka přímo na vás, čtenáře, jestli sem mám přidávat i pokračování, nebo myslíte, že víc vás už nezaujme :)

Samozřejmě bych se chtěla ještě omluvit, že mi zvlášť tahle poslední kapitola trvala tak dlouho, ale měla jsem poznámky z předchozího čtení a přemýšlela, jak to s ohledem na ně pozměnit tak, aby některé věci více seděly.

A asi poslední věc, která zbývá, je poděkování. Ještě jednou moc děkuji Mátě za pomoc při některých scénách. A pak samozřejmě také všem, kteří četli. Hlavně susi, protože díky jejímu komentáři jsem se vlastně s tím přepisováním rozhoupala. Ale nesmím zapomenout ani na všechny, kteří mě někdy navrhli jako nej povídku, to mě opravdu mile potěšilo.

Ještě jednou děkuji a doufám, že se vám příběh líbil :)

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 37.: