OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 36.



Duše v temnotách - 36.Ty jsi ta část mě, kterou si přeji, abych nepotřebovala. Pokud je naše láska tragédie, proč jsi můj lék? Pokud je naše láska šílenost, proč jsi můj jas? (Clarity-Zedd) A co když není možnost záchrany?

„Cathleen!“ vyhrkla jsem a vrhla se jí kolem krku se slzami v očích. Tiše usykla a já okamžitě povolila stisk, opatrně se odtáhla. „Promiň,“ omluvila jsem se hned a nepatrně skousla rty, zatímco jsem si ji prohlížela. Ležela v posteli v ložnici Matta a Trishy, která jí zřejmě pomohla se převléknout a dát se trochu do kupy, než jsme sem dorazili.

Šlo o neskutečné štěstí, nebo spíše vypočítavost, že vůbec stále ještě žila. Protože démonům informace, které měla, už k ničemu nebyly a dle toho, co mi cestou sem řekl Matt, blízko ní prohodili cosi v tom smyslu, že jim to došlo. Ale že o ni byl také evidentně zájem, takže by byla škoda si ji nenechat, kdyby se jednou našla možnost, jak toho využít. Což ale neznamenalo, že by ji nechali jen bezpečně uvázanou a nevšímali si jí.

Zřejmě ji bolelo celé tělo. Byla pobledlá, měla kruhy pod očima a seschlé rty. Vlasy se jí lepily potem k tváři, na které měla ještě několik čerstvých jizev, co se nestačily zahojit nejspíš proto, jak byla zesláblá. Vypadala hrozně. Zacukaly jí koutky.

„No, to opravdu potěší, slyšet tohle od své nejlepší kamarádky, sotva se člověk vrátí z pekla,“ poznamenala a její hlas zněl lehce chraplavě. Krátce jsem se usmála a zavrtěla hlavou.

„Ty víš, jak to myslím,“ namítla jsem, „plus, já to neřekla.“ Povzdechla jsem si. „Na tohle si asi budu dlouho zvykat,“ postěžovala jsem si. „Matta s Trishou tolik nevidím, ale ty jsi moje nejlepší kamarádka a vstřebat, po takové době, že mi čteš myšlenky…“

„Klid, Jess,“ usmála se jemně, „nečetla jsem ti je pořád, prostě jen tak. Není to potřeba. A přijde mi to neslušné, bez dovolení.“

„Hm,“ přelétla jsem pohledem k Mattovi a Trishe, „zajímavé, že nad tímhle se nikdo z vás nepozastavil. Že by se mě mohl zeptat.“

„Jess, s tvým nadáním přitahovat na sebe maléry, které ke všemu zkoušíš skrýt před všemi kolem, aby si nedělali starosti, je to tak trochu nutnost, víš?“ poučil mě Matt. No, ale stejně se mě zeptat mohli. Neměli přece nějaké neodolatelné nutkání být se mnou takhle propojení, aby si nedokázali v poslouchání zabránit… Ne tak jako Daniel…

„Slyšela jsem, co se stalo,“ vydechla Anne zřejmě jako odpověď na moje myšlenky a po další, která následovala její reakci, se lehce přistiženě pousmála. „Promiň… Říkala jsem, že ti nečtu myšlenky pořád… Ale někdy, když vidím, jak se trápíš a nic neřekneš, zkrátka neodolám. Mám o tebe prostě starost…“ To jsem chápala.

„Dobře, povolení uděleno,“ svolila jsem a znovu ji objala, o poznání jemněji. „Jsem hrozně ráda, že jsi zpátky,“ šeptla jsem.

„Jess,“ využila Trisha ticho nastalé jen o chvíli později, aby se ozvala.

„Ale no tak, Trisho,“ napomenula ji Cathleen, „nech tu chudinku vydechnout.“

„Ale-“ protestovala, jenže já je obě umlčela, když jsem zavrtěla hlavou.

„Vím, že to, co jsem udělala, byla hloupost,“ oznámila jsem šeptem, protože jsem věděla, o čem chtěla mluvit. A srdce se mi sevřelo. Možná, že bych prostě měla přijmout tu skutečnost, že… že je Daniel pryč a já s tím nemůžu nic udělat. Nebo ještě hůř… Že Raffael měl pravdu a Daniel, kterého jsem milovala, ve skutečnosti zemřel celá staletí dříve, když skončil jeho život jako člověka. Že démonská existence byla dávno hlavní podstatou jeho bytí, že se po smrti jeho duše zkroutila a znetvořila do téhle podoby, a to vše, co jsme měli, byl jen odraz, záchvěv neskutečna, něčeho, co dávno pominulo. Bylo by to o tolik jednodušší, prostě to přijmout, odstřihnout ho a jít dál, jenže… jenže ta představa, že právě teď jedná opravdu sám za sebe, to nedělala o nic snazší a naopak bolela tisíckrát víc než to, pokud to celé nebyla jen iluze a já tak něco doopravdy ztratila…

„Mohla bych si s ní promluvit? O samotě?“ šeptla Anne. Matt s Trishou zaváhali, ale nakonec jí vyhověli. Trisha se sklonila, aby vzala do náruče Lucase, který si tu o kousek dál hrál poté, co ho při mém příchodu vzala z Cathleenina objetí. A pak oba spolu s ním opustili místnost, aby nám poskytli soukromí. „Jess,“ hlesla Cathleen a natáhla ke mně ruku, aby mi naznačila, že se mám posadit vedle ní. Poslechla jsem ji, stiskla její dlaň. Úplně hicovala… „O mě si nedělej starosti, já budu v pořádku… jen to teď… trochu déle trvá…“ Nedělat si starosti… Ano, tělo se vyléčí, ale co to všechno, co prožívala, celé týdny? Utrpení, mučení… ke kterému se dle Raffaelových slov přidal dokonce i Daniel…

Cítila jsem, jak mi slza stéká přes řasy, volnou rukou jsem ji setřela z tváře. Pod tíhou tolika důkazů, jak jsem si ještě mohla nepřiznat, že tohle je opravdu skutečné? Nepatrně zavrtěla hlavou.

„Ty ses v něm nemýlila,“ šeptla.

„To říkáš jen tak.“

„Ne,“ ujistila mě, „ne, Jess. Ty ses v něm nemýlila.“

„Jak si můžeš být tak jistá?“ namítla jsem a hlas se mi už lehce třásl.

„Protože jsem to viděla,“ vydechla a spojila pohled s mým. „Navázala jsem s ním spojení, tenkrát,“ pokračovala šeptem, „viděla jsem do jeho mysli, a i když mi neukázal všechno, to, co jsem viděla, mluvilo za vše. Tam uvnitř nikdo nedokáže lhát…

Ano, jeho duše byla při vstupu do téhle existence pokroucená, a ano, zabíjení a mučení mu přináší extázi, sama jsem to cítila. Ale to pro tu démonskou část, která se na něj zavěsila jako závaží. To ona je tu navíc, Jess, ne naopak. Jeho pravé já, to, které jsi viděla, to, které miluješ, vnímá, jak je to celé špatně. Tíží ho vina staletí, což ho paradoxně vede jen k zesílení touhy znovu zabít a utlumit to, ale on takový není. Jeho pravá podstata leží tam uvnitř a je dobrá. Je jen rozervaný mezi tím, k čemu je určený, stvořený, a co chce opravdu on sám, on… On je jako čistá duše obklopená a sevřená temnotou, přímo uvnitř sebe sama. Měla jsi pravdu, Jess. Není jako ostatní. Dokáže milovat, dokáže cítit lítost nad vlastními činy… Do téhle existence se dostal kvůli lásce, něčemu, co by nikdy nemělo být tak odporně zneužité. Odsouzený k věčnému zatracení kvůli vlastní oběti… Nechal jít Lucase… Zachránil moje dítě, i když nemusel.

Není špatný, Jess. Jen zoufalá duše mučená osudem. A o tom to zřejmě je. Že i když je svět jasně rozdělen na dobro a zlo, nic nikdy nebude černobílé. Myslím, že největší prohra a zklamání nebe nespočívá v tom, že existuje válka mezi anděly a démony, ne v tom, že těch na zlé straně je tolik a kolik zla je ve světě jako takovém... ale v tom, že on jako démon je zřejmě ušlechtilejší a více schopný se obětovat za správnou věc, než dokonce někteří z andělů, a je přitom uvězněný právě tam… Že se něco takového vůbec mohlo stát…“ Roztřeseně jsem do plic nabrala hluboký nádech, slzy skrápěly bolestný úsměv, který se mi rozlil na rtech.

Já to věděla. Věděla jsem to dřív, než mi to řekla ona. Věděla jsem to, a právě proto bylo tak nemožné říct opravdu sbohem. Protože to nebylo správné. Protože nebyl špatný on, špatné bylo všechno tohle kolem. A bylo mi jedno, co měl na svědomí. A zároveň nemohlo být. Právě to mě trhalo ve dví…

Měla jsem pravdu… Jenže i když mně samé se svým způsobem ulevilo, zároveň mě zasáhla vlna nové tíhy. Protože pokud to on sám opravdu vnímal, tam hluboko uvnitř, byl právě teď mučený sám sebou, aniž by s tím mohl cokoliv udělat. Pokud ho Raffael opravdu jen odstavil a nevymazal nadobro. A já…

„Co mám, zatraceně, udělat já?“ vzlykla jsem. Konejšivě mě bříšky prstů pohladila po ruce.

„Jsme sice andělé, ale nedokážeme zázraky,“ šeptla, „alespoň ne takové, jaké si lidé představují. Nedokážeme spoustu věcí, ale věř mi, Jess, že kdyby to jen trochu šlo, nezastavím se ani na chvíli, a nejen já.“

„A co mám tedy dělat?“ zopakovala jsem nešťastně. „Co mám dělat, když dokonce ani andělé na tohle nejsou dost silní?“

„Věřit,“ vydechla a já se trpce pousmála. „Vím, že to zní jako klišé,“ přikývla. „A nejspíš to bude znít skoro i jako rouhání, když dodám, že nemusí jít přímo o víru v Boha. Ale fakt je, Jess, že víra je zásadní. Ať věříš čemukoliv, v cokoliv. Protože člověk potřebuje věřit, že se všechno nakonec v dobré obrátí. A jen proto, že si přijde příliš slabý na to, aby to břímě víry nesl sám, se s ním obrací někam výš. Ať jsme jacíkoliv, lidé jakéhokoliv vyznání, nebo i žádného, tohle nás spojuje a tohle nás propojuje napříč vším. Víra, která nás drží nad vodou, víra v dobré konce, která nám brání zbláznit se z toho všeho, co se kolem děje, a všechno vzdát. Víra, která je někdy to jediné, co nám zbývá. A pokud ztratíš víru… Co vlastně ještě máš? Tak věř. A sama při tom měň vlastními kroky svůj osud, aniž bys čekala na nějaký zákrok shůry. Hlavně se opovaž složit zbraně, dokud máš za co bojovat.“ Po chvíli jsem třaslavě přikývla. I když už jsem neměla sílu na cokoliv z toho všeho.

Povzbudivě se na mě pousmála, jen krátce. Než jsem vstala a rozhodla se jet zpátky domů. Protože mi bylo jasné, že moje sestra už touhle chvílí musí doslova šílet. Protože už jsem stejně neměla ponětí, co více říct…

---

„Jessico! Kde jsi, zatraceně, byla?!“ vylítla na mě Cleo, sotva jsem překročila práh svého bytu. „Máš vůbec ponětí, jaký jsem o tebe měla strach?!“ dodala hned nato a pořádně mě stiskla v náručí. Když na mojí hlavě nahmatala čerstvé stehy, zděšeně vydechla a odtáhla se, aby mi mohla pohlédnout do očí. „Co se ti stalo?!“ Matt chtěl něco říct, ale já ho posunkem ruky zadržela. Moje sestra by si zasloužila znát celou pravdu, ale tu jsem jí říct nemohla. I proto, že jsem nechtěla, aby o mě měla ještě větší starost. Ale mohla jsem si vybrat alespoň to, jakou podobu pravdy jí řeknu.

„Daniel se ztratil… Šla jsem ho hledat a… spadla jsem ze schodů, asi jak jsem byla po tom všem zesláblá…“ Ano, to byla téměř pravda. Opravdu se svým způsobem ztratil. A já se ho marně snažila znovu najít, zatímco on přitom stál přímo přede mnou.

„Jess,“ vzdychla a znovu mě objala, „to mě moc mrzí…“ Přes moje rameno se zadívala na Matta. „Proč jsi mi to, sakra, neřekl? Bylo to tak těžký? I ona to zvládla během minuty.“ Slyšela jsem jeho povzdech.

„Neměla bys být v práci?“ došlo mi. Bylo zvláštní, že po tom všem jsem právě teď byla schopná opět normálně přemýšlet. Jako by těch ran bylo zkrátka už příliš a já se k nim stala tak nějak zvláštně netečná.

„To je jedno.“

„Ne, není.“ Já už nedávno přišla o práci, kterou jsem sotva získala, ten den, co Raffael… Unikl mi povzdech. Nezvedala jsem jim telefony, když jsem dávno měla nastoupit, takže mi jednou přišla zpráva, že už ani chodit nemusím. Ale to, že se hroutil život mně, neznamenalo, že jí musí taky. „Nechci, abys kvůli mně měla problémy,“ řekla jsem. „Jen běž, já… už jsem v pohodě.“

„Vážně?“ nadzvedla obočí nevěřícně.

„No, ta rána do hlavy mě, zdá se, probrala, takže minimálně okamžitě po tvém odchodu nepoběžím ven, abych to zkoušela znovu… No tak, nemůžeš mě hlídat pořád, jen běž,“ pobídla jsem ji opět. Rozhodila rukama, jako by říkala „co mám s tebou dělat“.

„Dávej mi na ni pozor,“ nařídila Mattovi a pak si vzala kabelku odloženou na křesle. „Jo, když jsi tu nebyla, přišla ti nějaká esemeska,“ oznámila ještě, než vyšla ze dveří.

Téměř bez zájmu jsem vzala mobil do dlaně, ucítila jsem při tom lehkou rýhu, která byla na krytu od chvíle, co ho Matt při našem návratu našel pohozený na zemi. Tenkrát… Přečetla jsem si došlou zprávu.

 

V pondělí u mě v kanceláři. Připrav si papíry. Už se s tebou nebudu dál obtěžovat. Victor

 

Jen jednoduchá, prostá zpráva, která obsahovala tak moc… Vzdal to. Tohle v jeho řeči znamenalo porážku. Milosrdně mi konečně dovolil rozvod, po Danielově zásahu. Protože ve skutečnosti se dokázal ohánět slovy, ale při fyzické konfrontaci se vyplašeně stáhl, i když navenek si vždy zachoval nadřazený výraz. Prohrál a já měla být opět volná. Co na tom teď záleželo…

„Jess,“ ozval se Matt, „já… budu muset jít.“ Přikývla jsem.

„Dobře.“ Když bylo ticho několik vteřin, nechápavě jsem se k němu otočila.

„Víš… Daniel je teď nebezpečný. Když vím alespoň o jednom záchytném bodu, kde ho můžu najít, musím toho využít, musím jít…“ Když mi konečně došlo, co tím myslí, zděšeně jsem vydechla.

„Ne! Ne, to nemůžeš! Nemůžeš ho zabít!“ Přerývaně jsem se nadechla. Pak jsem třaslavě zaťala ruce v pěsti a provrtala ho pohledem. „Ale ty chceš, že jo?“ sykla jsem. „Nenávidíš ho. Nenáviděl jsi ho celou dobu, od začátku, nedal jsi mu ani šanci dokázat ti, že je lepší, než si myslíš!“

„Ne, Jess,“ hlesl a přišel ke mně blíž, chytil mou tvář do dlaní a přiměl mě se mu podívat do očí. „Poslouchej mě. Jess, poslouchej mě! To není o tom, že bych to chtěl. Jo, nedá se říct, že bych ho měl kdovíjak v lásce, koneckonců, je to démon. Prožil jsem celý život bojem s nimi, viděl jsem, co mají na svědomí. A umím si pro tebe představit někoho daleko lepšího po tom všem, co máš za sebou, někoho bez problémů. Nepopírám, že pro mě bylo těžký ho vůbec skousnout, ale… stalo se. Zachránil mě, tenkrát, když jsme šli pro Anne. Nemusel. A i když to udělal nejspíš kvůli tobě, i to něco znamená. Měla jsi pravdu, že není jako ostatní, a omlouvám se. Jenže to tak jako tak na tomhle nic nemění. Ten Daniel, kterého jsi znala, je pryč. A není nic, co by to mohlo změnit, je mi líto, ale je to tak. Nemůžu ho nechat pokračovat v tom, co dělá. Nemůžu ho nechat zabíjet, neříkej mi, že ty bys mohla…“

Srdce vynechalo úder. Úkoly… dostává úkoly, jako jeden z mnoha, kdyby je nezabil on, tak někdo jiný by…

„Jess, to přece nemůžeš myslet vážně!“ Skousla jsem rty, jemně ho odstrčila od sebe, zatímco jsem se uprostřed roztřesených nádechů pokoušela zadržet slzy v očích.

„Já nevím!“ vyhrkla jsem. „Já už nevím, co si mám vlastně myslet, co mám dělat, já prostě už nevím vůbec nic, já-“ Slova se mi zadrhla v hrdle, zhroutila jsem se vedle gauče. „Já už prostě dál nemůžu…“ vzlykla jsem, zatímco jsem se zády opřela o měkký povrch za mnou a objala si kolena.

„Jess,“ šeptl a sklonil se ke mně, něžně mě pohladil po hřbetu dlaně. Bylo mi jasné, že čeká… na moje svolení. Protože nechtěl, abych mu to vyčítala, to, co musel udělat. Jen třaslavě jsem do plic nabrala další nádech.

„Tohle po mně přece nemůžeš chtít…“ Ale do jaké míry máme právo bránit ty, které milujeme?

„Jess,“ vydechl znovu, „není možnost, jak ho vrátit zpátky. Pokud jsi měla, pokud máš pravdu a jeho pravé já takové není, jestli stále existuje někde hluboko uvnitř něj… Přemýšlej, jak mu musí být, když dělá něco takového? Když je odsouzený k tomu jen přihlížet tomu, jak zabíjí, tak nemilosrdně a krutě, aniž by si v tom mohl jakkoliv zabránit? Nemyslíš, že by si v tom případě sám přál raději zemřít?“ Další slza sklouzla po tváři, zatímco já prudce zavrtěla hlavou. „Jess… co myslíš, že by chtěl?“ naléhal.

Pevně jsem stiskla víčka k sobě, roztřeseně se do sebe pokusila dostat další dávku kyslíku. Věděla jsem to. Znala jsem odpověď na jeho otázku. Ale nemohla jsem se přimět ji vyslovit, protože to by znamenalo konec. Konec všeho. Konec… jeho. A mě samé hned vzápětí. Jenže jak bych mohla upřednostňovat život jednoho proti tisícům? Jak bych to přitom mohla neudělat?

Ničilo to i jeho… Poprvé za celou tu dobu bych byla snad raději, kdyby to pro něj neznamenalo nic. Ale já věděla, jednoduše věděla, že doopravdy není takový. Chtěla jsem mu pomoct… Jakou jinou možnost, než tuhle proklínanou, jsem ještě měla?

Po celé věčnosti jsem si hřbetem dlaně setřela slzy, které hned nato nahradily další. A nakonec udělala tu naprosto nemožnou věc. Jedinou věc, kterou jsem pro něj ještě udělat mohla.

Přikývla jsem. Třaslavě jsem přikývla, i když moje srdce se tím jediným prostým pohybem mělo snad navždy zastavit. Neměla jsem sílu už ani sledovat, jak se přenáší pryč, protože on mohl, jeho stopa vysledovat nešla. To byla jedna z věcí, se kterými se mi kdysi svěřil. Šlo to mimo mě.

Nevnímala jsem slova, která mi předtím řekl, konejšivé doteky. Nevnímala jsem nic.

Tímhle okamžikem se celý můj svět měl definitivně propadnout do nicoty.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 36.:

2. Withoutalight přispěvatel
15.08.2015 [20:01]

WithoutalightSusi, dekuji moc za komentar! Emoticon udelala jsi mi radost Emoticon trochu jsem se s prepsanim posledni kapci sekla Emoticon ale pokusim se ji dodat co nejdriv Emoticon <3

1. susi23
13.08.2015 [22:03]

Chudinka Jess. Emoticon To je kruté. Emoticon Těším se na další! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!