OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 4.

19.05.2015 (10:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 554×

Odmítal jsem na tu záležitost se sny dál myslet. Nic to nebylo. Vůbec nic. Noční můry se čas od času zdají každému, ale právě jen nočními můrami zůstávají. Stejně tak tomu bylo i v tomhle případě. Ten náhlý záchvat návratu k zemřelým pocitům, který mě před dvěma dny zastihl, byl jen jejich dozněním, neznamenajícím naprosto nic. A navíc už se to neopakovalo.

Můj další spánek však přesto postrádal obvyklý klid. Přišlo mi, že energii spíše ztrácím, než ji získávám. A zvláštní vzdálená tíha náhle jako by pronásledovala moje kroky.

Bylo to k zbláznění. Potřeboval jsem se dát znovu do kupy. Další můj cíl mi ale nepřinesl takovou míru uspokojení, ve kterou jsem doufal. Uvolnění a dobrý pocit z nadvlády nad cizím životem, z toho vědomí, že mám něčí osud ve svých rukou a určuju přesný čas, kdy skončí jeho existence, se dostavily jen v záblesku a sotva na vteřinu. A následoval pocit prázdnoty a vlastního zmaru, který jsem necítil už neskutečně dlouho.

Pohlédl jsem na nehybnou tvář mladíka ležícího přede mnou a stiskl ruku v pěst. Člověk. Byl to jen člověk. Nedostačující pro tenhle úkol. Zlomený vaz ukončil jeho život příliš rychle, vlastně si to ani nestačil uvědomit. Cítil jsem rozčilení, že mi nedal, co jsem potřeboval. Ale vlastně to dávalo smysl. Mohl jsem sice prodloužit dobu jeho posledního výdechu, způsobit, aby byla bolestivější, trýznivější, ale nemyslel jsem, že by to zvlášť pomohlo. Jedna jeho cesta dospěla ke svému konci, druhá se otevírala. Budoucí anděl. Jeho existence dnes nekončila zcela, a právě tahle neúplnost nejspíš měla na svědomí to, že jsem při jeho zabití nepocítil takovou míru uvolnění, jakou jsem potřeboval. Jiný důvod to přece mít nemohlo.

Zabít anděla, způsobit jeho konečný zánik, to bylo vždy daleko uspokojivější. Měl jsem pocit, že právě to by mě dokázalo vrátit zpět do naprosté netečnosti. Co jiného by mi mohlo více pomoci?

---

Bylo páteční odpoledne a já právě dorazil k sobě do bytu. Bolela mě hlava, cestou z práce jsem si musel skočit do lékárny pro prášek. U sebe jsem nic takového neměl, ještě nikdy jsem to nepotřeboval.

Zamířil jsem do kuchyně, abych si ho vzal a tu bolest utišil. Natočil jsem si vodu a zapil to, v tu chvíli jsem za sebou uslyšel hlas někoho, kdo mi právě teď opravdu nescházel.

„Tohle je snad ještě větší díra než to, kde jsi bydlel minule.“ Otočil jsem se a probodl Raula nepřátelským pohledem. Zase ta jeho povýšenost. Uznávám, bylo to tu celkem malé, ale tak zlé to nebylo. A mně to bohatě stačilo. Ovšem jemu přišlo jako díra všechno, co nebylo dost na úrovni.

„Co tady chceš?“ zeptal jsem se, ani jsem se nesnažil zakrýt v hlase nepříjemný tón. Nespokojeně mlasknul.

„To není zrovna slušné přivítání,“ poučil mě. Až teď jsem si uvědomil, že v ruce svírá bílý kapesník a téměř bez zájmu, jen automaticky, si s ním otírá prsty. Zanechávalo to na bělostné látce jasně rudou stopu. Cestou sem se zřejmě zastavil u něčí likvidace. Ušklíbl jsem se. On měl vlastní způsob, jak skoncovat s něčím životem, pokud šlo o lidi. Pomalý a bolestivý. V tomhle ohledu mu zřejmě bylo úplně jedno, jestli si měl pošpinit ruce, i když jinak nesnesl sebemenší vadu na čemkoliv ve svém okolí včetně sebe. „Kdybys měl trochu hostitelského taktu, dávno bys mě nasměroval do koupelny,“ poznamenal. Protočil jsem oči a ukázal na dveře.

„Tudy do ložnice a pak dveře napravo.“ Vydal se tím směrem, já ho po chvíli následoval. S odměřeným úšklebkem přejel pohledem po malé místnosti a jejím prostém vybavení a položil zbarvený kapesník na okraj umyvadla.

„Mám pro tebe práci,“ oznámil mi, zatímco si omýval ruce pod proudem vody.

„Ty? Snad Raffael, ne?“ reagoval jsem. Někdy mi přišlo, že zapomíná, že on můj šéf není. Odfrkl si.

„Detailisto.“ Zastavil vodu, rukou si odhrnul tmavě hnědé vlasy z očí a nespokojeně se zamračil, když si všiml kapky krve na rukávu svého saka.

„Neříkal jsi, že mám práci?“ připomněl jsem netrpělivě. Odtrhl oči od zrcadla, krátce mě přejel ne zrovna příjemným pohledem.

„Upozornila na sebe, když zachránila dítě před srážkou s autem,“ oznámil konečně a ukázal mi na svém mobilu lehce rozmazanou fotku asi dvacetipětileté rusovlásky uprostřed ulice. Zandal ho zpět do kapsy, aniž by mi ho třeba jen na pár vteřin svěřil pro bližší průzkum. „Použila schopnosti,“ pokračoval, „přenesla se o pár centimetrů, jinak by je srazilo oba. Pokud to zahlédl někdo z přihlížejících lidí, nejspíš si myslel, že se mu to jen zdálo. Stalo se to během vteřiny. Ale viděl ji i jeden z nás. A navíc ji poznal, vídal ji na ulici, když byla ještě člověk. Žena nyní známá jako Cathleen Andersonová je ve skutečnosti Anne Millerová. Zemřela v roce 1906, když v San Franciscu vypuklo zemětřesení. Konkrétně při následném požáru, zatímco se snažila pomoci lidem v hořícím domě a sama v něm uvízla. Teď bydlí jen kus cesty odtud. Zdá se, že se vrací ke kořenům.“

Anděl... Po tváři se mi rozlil lehký úsměv.

„Pozor, ale tohle není jako obvykle,“ varoval mě. „Nechceme po tobě, abys ji zabil.“ Tolik k mojí domněnce, že mám alespoň trochu štěstí. „Chceme z ní nejdřív dostat jisté informace,“ vysvětlil, „zabijeme ji až pak. Tvůj úkol spočívá jen v, řekněme, usnadnění spolupráce s ní. Oslabíš ji, aby nedělala problémy. Rozumíš?“

„Úplně.“ Ale radost jsem z toho rozhodně neměl.

„Fajn,“ pokýval hlavou, „tak mi zavolej, až budeš hotov. A nezapomeň, nezabíjej ji. Z toho bys měl docela malér.“ Vrhl po mně významný pohled, který jasně sděloval, že se o takový omyl ani nemám pokoušet. Věděl, že zastavit uprostřed slastné smršti nebude lehké. Proto mi dal důrazně najevo, že to ve vlastním zájmu musím zvládnout.

Vzhledem ke stejně černé energii kolující v těle nemohl démon zabít démona. Ale nehodlal jsem zjišťovat, jaké jsou jiné možnosti potrestání.

---

Přenesl jsem se přímo do bytu té dotyčné, když se mi Raul nakonec uráčil říct přesnou adresu - s poznámkou, ať sebou hnu, abych ji tam vůbec ještě zastihl. Stála u stolního počítače, zády ke mně. Skláněla se nad ním a celkem ve spěchu cosi zadávala. Zdálo se, že si mě nevšimla. Když jsem ale přišel blíž, náhle ztuhla. Stiskla poslední tlačítko, prudce se otočila. Zaslechla snad moje kroky? Jestli tušila, že její čin bude mít následky, nedávalo moc smysl, co dělala tady.

Pár vteřin tam stála naproti mně bez dechu. Oba jsme dobře věděli, s kým máme tu čest.

„Tušila jsem, že tahle chvíle přijde,“ vydechla pak. V jejích očích jsem vyčetl nevyřčený dodatek: Jen ne takhle brzy. Byla si tedy skutečně vědomá toho, že používání schopností na veřejnosti s sebou nese tohle riziko. Riziko odhalení nepřátelům. Nejspíš počítala s tím, že by ji mohl někdo vidět. Proto čekala, že se tu může objevit někdo z nás. Proto její smysly pracovaly naplno… Jo, pomáhat druhým a při tom takhle riskovat se nevyplácí. Tím spíš, že vzhledem k tomu, že ji viděl právě ten, co mohl určit její předchozí identitu, bylo nejspíš o něco jednodušší a rychlejší ji teď vypátrat. Okolnost, se kterou nemohla počítat.

„Mamí?“ ozval se náhle ze dveří nalevo dětský hlásek a prorazil okolní napjaté ticho. Ten zvuk a hlavně obsah mě zarazil, ale nespustil jsem ji z očí, nemohl jsem si dovolit včas si nevšimnout jejích pohybů. Ztuhla, pak zpanikařila a zřejmě chtěla zamířit tím směrem. Přitiskl jsem ji ke zdi dříve, než se stačila přenést nebo jinak uskutečnit svůj záměr.

Kousek od nás zazněl neurčitý dětský vzdech. Pevně jsem sevřel její ruce ve svých a ujistil se, že se mi nevykroutí, pak jsem konečně lehce otočil hlavu, abych spatřil nově příchozího. Uprostřed dveří se krčil asi čtyřletý chlapec, svíral kliku a vyplašeně nás pozoroval.

Překvapeně jsem vydechl, když jsem krátkým pátravým pohledem do jeho nitra spatřil něco, co jsem ještě nikdy neviděl. Ten kluk… byl napůl člověk a napůl anděl. Ona opravdu byla jeho máma…

Netušil jsem, že je něco takového možné. Tedy… ještě jsem o tom neslyšel. Nikdo netvrdil, že by naše těla nefungovala stejně jako ta lidská i v tomhle ohledu. Jenže i tak jsem si to nedokázal dost dobře představit. Ono nebylo divu. Na démonské straně by se sotva někdo staral o výchovu potomstva. Dost z nás, včetně mě, nemělo vlastně právo starat se o cokoliv, co nesouviselo s naší prací. Všichni andělé měli naproti tomu celkem volnost…

Cítil jsem její těžký dech, rozhozené nádechy a výdechy. „Prosím…“ šeptla a já až po chvíli pochopil, že mluví ke mně. Otočil jsem se zpět k ní, její kočičí oči mě sledovaly s krotkým zoufalstvím. „Prosím,“ zopakovala roztřeseně, „nechte mého syna jít…“

Nestávalo se příliš často, aby anděl mluvil k jednomu z nás takhle uctivě. Tím spíš, aby nás o něco prosil. Že není sama, které hrozí zánik, ale pochopila dobře. Neměl jsem za úkol zabít i jeho, nebyl jsem jediný, kdo o jeho existenci nevěděl. Ale na druhou stranu, nechávat svědky se nikdy nemohlo vyplatit…

Chlapec ji znovu oslovil, v jeho hlase zaznívala starost. Jako by téměř dokázal pochopit, co se děje, alespoň z části. To vlastně nemusel být jen pocit. Nedivil bych se, kdyby vzhledem ke své podstatě byl oproti normálním dětem v jeho věku vývojově napřed.

Otočila hlavu jeho směrem a usmála se, zakrývala slzy, které se jí leskly v očích. „Budu v pořádku, zlatíčko,“ vydechla, „vzpomínáš, co jsem ti říkala, že máš udělat, když… Když sem za maminkou přijde cizí pán nebo paní?“

„Schovat?“

„Ano…“ nepatrně přikývla a snažila se zakrýt třes ve svém hlase. „Tak běž…“ Zmizel za dveřmi, aby splnil její přání. Jako by mu zrovna tohle mohlo nějak zvlášť pomoct, když už jsem o něm věděl. To dost dobře chápala i ona sama. „Vím, že jste mě přišel zabít, ale prosím, jeho ne…“ Ne zcela přesná domněnka, i když pochopitelná. Neviděl jsem důvod, proč bych jí ji měl upřesňovat. „Nebudu se bránit…“ vydechla náhle. Přejel jsem ji nechápavým pohledem. „Slíbím, že se nebudu bránit, proti slibu, že můj syn z toho vyjde bez úhony,“ vysvětlila. Usmál jsem se. Byla tak naivní?

„Uvědomuješ si, že mluvíš s démonem?“ Lehce jsem nadzvedl obočí. „Jen blázen by očekával, že někdo takový dodrží slovo.“

„Nemám zrovna dvakrát na výběr, nemyslíte?“ Odfrkl jsem si nad zdvořilým tónem, který při naší rozmluvě stále používala, i když mě jistě brala jako největší spodinu, stejně jako tak jakýkoliv anděl bral kohokoliv z nás.

„Hraná úcta ti nepomůže,“ ucedil jsem. Zaváhala, pak zřejmě pochopila, na co tím narážím. Polkla.

„Je to jen malý chlapec… Prosím… I ty jsi snad měl kdysi rodinu, na které ti záleželo…“

Nemohla se přenést za ním a zmizet, ne, dokud jsem ji držel. Kdyby se mi vysmekla, riskovala by, že se k němu dostanu dřív nebo včas dostihnu ji, a její snaha vyjde nazmar tak jako tak. Další možností by mohlo být porazit mě. Zřejmě se rozhodla boj neriskovat právě kvůli tomu, že by se při něm mohlo něco stát jemu. Ale předpokládat, že když se mi vzdá, dodržím slovo a nechám ho na pokoji? V podstatě by ho tak nechala bez ochrany. To se za ty roky, kdy byla andělem, nic nenaučila? Musela být první blázen, co spoléhal na čest někoho, jako jsem byl já.

„On přece tvůj cíl není,“ naléhala. „Vyřídíme to rychle, jednoduše. Výhodně pro oba. Slib mi, že Lucasovi neublížíš, a já nebudu odporovat…“ Bláznovství. Zoufalství… To jediné ji mohlo dovést k takovému návrhu. Pousmál jsem se. Když mi kořist zahnaná do rohu nabízela dobrovolnou kapitulaci, proč bych odmítal?

„Fajn,“ řekl jsem. A přiložil ruku na její hruď dřív, než by si to případně stačila rozmyslet.

Vykřikla, ale ani se nepokusila moji dlaň odtáhnout, když jedna její ruka teď byla volná. Opravdu se mi vzdala, naprosto, bezvýhradně. Stiskl jsem víčka k sobě a utápěl se v extázi, jak její síla přecházela do mě a ona každou vteřinou slábla. Tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval. Jako by mými žilami procházel spalující žár, který jsem žalostně postrádal pokaždé, když nebyl na dosah. Pocit, že jsem přesně tam, kde mám být, jak jsem naplňoval podstatu svého bytí.

Silou vůle jsem se odtáhl, jakmile poklesla v kolenou a už by nebyla schopná bojovat, i kdyby chtěla. A zalapal jsem po dechu.

Prsty, ve kterých jsem stále cítil její životní sílu, se mi náhle začaly lehce třást a pocit, který mě zaplavoval, získal trpce hořkou příchuť. Oheň v mém nitru pálil dál. Ale teď jako by dokonale spaloval mě samého, buňku po buňce.

Zavrávoral jsem a chytil se stěny, ztěžka jsem polkl. Co tohle mělo znamenat? Proč to mělo takový efekt? Proč mě to z výšin posléze stáhlo do nejhlubších hlubin, proč?! Nechápal jsem to. Cítil jsem naplněnou touhu, působící jako voda pro umírajícího žízní. Zároveň jako by mě ta kapka vláhy rozežírala zaživa. Navzdory mému očekávání jsem se nakonec cítil hůř než předtím. Do háje. Za to určitě mohlo to, že mi nebylo dovoleno tenhle krok dokončit. Co jiného by to bylo?

Zaklel jsem a vytáhl mobil, abych oznámil Raulovi, že jsem tady skončil. Chtěl jsem odtud už vypadnout. Dle jeho tónu očividně nečekal, že by se mi to tu mohlo podařit vyřídit tak rychle. Nebo možná dokonce ani to, že bych to vůbec mohl přežít. Uznání jsem se ale nedočkal. Vlastně si mě ani nevšímal. Jen zkontroloval, že je to ona, a pak si její ochablé tělo hrubě přitáhl za její ruku k sobě. Zůstala ležet u jeho nohou, stále ještě zastřeně vnímala. V tu chvíli už jí nejspíš došlo, že věci nejsou přesně tak, jak si myslela.

Odkudsi zpoza dveří se náhle ozvalo tříštění skla. Raul se zadíval tím směrem a tázavě na mě pohlédl. „Je tady ještě někdo?“ zeptal se. „Nevadí, zbav se ho a pak odsud vypadni,“ doporučil mi dřív, než jsem stačil odpovědět. V očích ženy se objevila panika, stočila pohled ke mně s tichou, zoufalou připomínkou naší dohody. Co mi po ní bylo.

Raul zmizel spolu s ní a já otevřel dveře a vešel do vedlejší místnosti. Ocitl jsem se v malé chodbičce. Na zemi vedle stolku u zdi ležely střepy skleněné vázy, pár květin mezi nimi, koberec byl nasáknutý vodou. Bylo mi jasné, kdo ji nedopatřením převrhl ve snaze najít si vhodný úkryt…

Střepy zapraskaly pod podrážkami mých bot, jak jsem přešel o pár kroků dál. Můj pohled dopadl na skříň vestavenou do zdi vedle vstupních dveří do bytu. Jediným rychlým pohybem jsem ji otevřel – a zjistil jsem, že jsem se nemýlil.

Seděl tam na zemi, zády přitisknutý ke zdi, v marné snaze stát se neviditelným a schovat se mezi kabáty. Jeho drobná hruď se zvedala pod rychlými, ustrašenými nádechy. A jeho oči na mě ze tmy vyplašeně hleděly, bezbranně, jako oči laňky.

Naprosto bez varování se mi při tom pohledu v hlavě vybavila jedna ze vzpomínek. Cristina, moje malá sestřička. Bylo jí sotva o dva roky víc než jemu. Viděl jsem ji před sebou, jak na mě její oči ve tmě pokoje vyděšeně hledí, zatímco zmateně a roztřeseně vyslovuje mé jméno. Ty dva obrazy mi náhle splynuly a já se chytil za hlavu a skousl zuby. Jen vteřina, zmizelo to stejně rychle, jako se to objevilo.

Píchlo mě u srdce. Bránit se a nepouštět to k sobě mi vůbec nepomohlo, ten pocit už se usadil uvnitř mě. Do háje.

Nechápal jsem, proč se tohle všechno děje. Proč se jeden z odrazů minulosti náhle objevil i uprostřed dne namísto toho, aby se jejich vliv zcela vytratil. Došlo mi, že moje původní domněnka byla mylná. Nebyl jsem v pořádku. Nezmizelo to, jen se to zhoršovalo, to, že další sny zatím nepřicházely, nic neznamenalo.

Měl jsem chuť něco rozmlátit, vybít se. Dostat ze sebe emoce, které jsem v první řadě dávno neměl cítit. Neměl jsem ponětí, co se to děje, proč právě teď. Ale jedno mi bylo v tuhle chvíli jasné. Že ho nedokážu zabít. Prostě nedokážu.

Měkl jsem. Ztrácel jsem to jediné, co bylo potřeba pro moji existenci v téhle podobě. Co ze mě mělo zbýt, když jsem nedokázal ani něco tak neskutečně snadného? Byl jsem odsouzený k zániku, ale nedokázal jsem se přimět na něj vztáhnout ruku. Kruci. Krucinál!

„Máš kam jít? Nějakého známého, cokoliv?“ zeptal jsem se rychle, nemohl jsem uvěřit tomu, že to vážně dělám. Mlčel. „Tak máš možnost, kam odtud vypadnout?!“ zopakoval jsem důrazněji. Cukl s sebou, ale po chvíli váhavě přikývl. „Dobře…“ tentokrát jsem se soustředil, abych nezvedal hlas. „A zvládneš tam dojít sám?“ Znovu přikývl, beze slova. „Dobře,“ zopakoval jsem polohlasně, jako bych snad byl smyslů zbavený. Nebyl jsem od toho koneckonců daleko.

Nebylo to dobré. Právě teď jsem jednal naprosto nelogicky. Iracionálně. Pitomě.

„Tak se seber a zmiz odtud dřív, než si to rozmyslím,“ procedil jsem namáhavě mezi zuby. Zamrkal, ale neměl se k pohybu. Došlo mi proč. Cesta na svobodu byla kousek před ním, ale stál jsem v ní já. Vzdálil jsem se o pár kroků, teprve teď váhavě vyšel ven. Bedlivě mě pozoroval, pár krůčky se přiblížil ke dveřím. „Počkej,“ zarazil jsem ho, polekaně sebou trhl. „Mě jsi nikdy neviděl, jasné?“ řekl jsem důrazně.

„Um,“ vydal neurčitý zvuk, který se nejspíš dal brát jako souhlas, a zmizel za dveřmi.

S povzdechem jsem si promnul oči. Perfektní. Vážně perfektní. Tohle si jednou určitě budu vyčítat… 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Anne/Cathleen

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 4.: