OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 5.

20.05.2015 (16:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 587×

Jessica

Cleo důrazně zavrtěla hlavou a zašermovala lžící, zatímco s plnou pusou pronesla: „Dyť víš, že he to idiot.“ Následně polkla a dodala: „Vážně bys na toho zmetka měla přestat myslet.“ To mi bylo jasný už ve chvíli, kdy jsem ho načapala s tou… tou… ženskou. Vlastně už dávno předtím.

„Těžko se na něj nemyslí, už jenom proto, že oficiálně jsem ještě pořád jeho žena,“ povzdechla jsem si.

„To je detail,“ mávla rukou a jediným pohybem se zbytkem těla vyhoupla na můj gauč, skrčila nohy a zády se lehce opřela o opěradlo. Ve výsledném polosedě si spokojeně položila kyblík zmrzliny na břicho a zamyšleně na mě pohlédla. „No, i když uznávám, že rozvádět se s právníkem není asi zrovna ideální,“ dodala.

„Aspoň kdybychom se k tomu rozvodu vůbec dostali…“ Lžíce s další porcí zmrzliny uvízla na půli cesty a ona na mě nevěřícně vyvalila oči.

„Ty mi jako chceš říct, že jsi tu žádost ještě nepodala?!“

„Nemusíš mi říkat, že jsem blbá, já to vím moc dobře,“ mírnila jsem ji.

„No fajn, ale můžeš mi vysvětlit, proč jako?“

„Protože v pondělí jsem si s ním o tom šla promluvit a on mě úplně vykolejil, a když jsem tam šla znova, tak jsem viděla… no, však ty víš co.“

„No ale to je snad naopak důvod konečně udělat ten krok, aby ses ho definitivně zbavila, ne?“ nechápala.

„Jo, ale… Uprostřed deprese jsem se k tomu zkrátka nějak nedostala.“ Povzdechla si a významně se na mě zadívala.

„Nechceš mi snad, doufám, říct, že bys s tím – ani nevím, jak ho mám vlastně nazvat – chtěla mít po tom všem ještě cokoliv společnýho, že ne?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jessie!“ napomenula mě, zřejmě jí to nepřišlo jako dost důrazná odpověď.

„Jasně, že ne,“ ujistila jsem ji, „nejradši bych ho úplně vymazala ze svého života, včetně celé naší společné minulosti. Zbavila se čehokoliv, co mi ho připomíná, vzpomínek, prostě všeho.“ Vždyť jsem se dokonce už i začínala představovat pod svým vlastním příjmením, Johnsonová, namísto toho jeho, i přesto, že jsem stále byla oficiálně Jessica Hallová. Rozhodla jsem se změnit si ho zpátky, hned jak to bude možné. „Jenže ono prostě nejde jen tak snadno vymazat všechny ty roky,“ připomněla jsem zjevnou věc. „Nesnáším ho za to, co mi provedl, ale…“ Tolik to bolelo hlavně proto, že jsem k němu stále něco cítila. Nemusela jsem to doříct, pochopila to z jediného pohledu.

„Měla bys to říct mámě. A nepředstírat pořád, že je všechno v pořádku, kdykoliv ti zavolá, jak se máš,“ ozvala se po chvíli ticha. Rozhodně jsem zavrtěla hlavou.

„Teď ne. Možná později. Vždyť… podívej se na mě. Je mi už dvacet osm, a co ze mě je? Nic jsem nedokázala, akorát si zkazit život se špatným chlapem. Určitě už pomalu čekala, kdy přijdou vnoučata, a já jí teď mám říct, že se rozvádím?“

„Ještě ne,“ připomněla. Lehce uraženě jsem na ni pohlédla.

„Neříkala jsi náhodou, že jsi sem přišla, abys mi zlepšila náladu, ne abys do mě rýpala?“

„Já se o tebe přece starám,“ odporovala, „dokonce jsem ti přinesla zmrzlinu na uklidnění.“

„Jo, a už ji máš skoro celou v sobě,“ podotkla jsem a natáhla se pro kyblík, aby na mě taky něco zbylo. Když jsem jí ještě z ruky vzala lžičku, naprosto dětinsky na mě vyplázla jazyk. „Ty snad nikdy nedospěješ,“ postěžovala jsem si naoko. Ve skutečnosti jsem byla ráda, že ji tady teď mám. A hlavně přesně takovou, jaká byla. S ní blízko sebe jsem se cítila o trochu líp. Jako bych měla pocit, že ne celý můj život stojí za houby.

„Stejně,“ začala po chvíli a olízla si prsty, které byly po jejím způsobu pojídání zmrzliny trochu ulepené, „jsem tvoje ségra, měla jsi mě poslouchat, když jsem od začátku říkala, že mi na něm něco nesedí.“

„Jsi o čtyři roky mladší,“ připomněla jsem.

„Jenže očividně rozumnější. Tedy minimálně v tomhle ohledu. Říkala jsem ti už dávno, že je to pitomec. A nebyla jsem sama, skoro všichni tví známí ti přece tvrdili úplně to samý.“

„To je možný, ale je jsem potkala až po svatbě, takže by to moc nepomohlo. A tvoje varování se nedá brát moc vážně. Ty si myslíš, že je pitomec, o každým chlapovi, co se k tobě přiblíží na dva metry.“

„Za to ovšem já nemůžu. Být pitomec je nejspíš údělem všech chlapů. Teda aspoň těch, který jsem já zatím potkala. A poznám to na první pohled. Třeba ten chlápek, co jsi ho polila tím kafem – mimochodem, skvělý zásah, to bych od tebe nečekala,“ zasmála se krátce při té vzpomínce, „tak ten už v tý kavárně, kde pracuju, teda od tý doby, co tam pracuju, byl několikrát. A pokaždý mě jen utvrdil v mojí původní domněnce, aniž by vlastně řekl něco víc, než jen, co si chce objednat. Že je to namyšlenej bručoun žijící uvnitř nějaký svý bubliny, naštvanej na celej svět. A nezdvořák. Nepamatuju si, že by mi někdy poděkoval.“

„Třeba je jen zamyšlenej…“ vypadlo ze mě polohlasně. „Co?“ ohradila jsem se, když na mě zůstala nevěřícně zírat.

„Nic proti, ale jak jsi po tom, co před tebou samotnou předvedl, došla k takovému závěru?“ nechápala.

„Potkala jsem ho pak ještě jednou,“ přiznala jsem.

„Cože? Kdy? A jak to, že tě to přimělo změnit názor?“

„V úterý. Po tom, co… Jeli jsme spolu výtahem, když jsem se odtamtud snažila vypadnout.“ Zaúpěla.

„Jasně. Takže on využil tvojí momentální zranitelnosti, jo?“

„Ničeho nevyužíval, dokonce se mnou ani původně nechtěl mluvit. Ale výtah se zastavil a my tam zůstali trčet a…“

„Je mi to jasný. Takže jak daleko jste se dostali?“ Zamrkala jsem a ztěžka vydechla, když mi došlo, co si celou dobu představuje.

„Nic se nestalo!“ bránila jsem se. „Bože, co si o mně myslíš, nejsem ten typ, co zaleze do postele s chlapem, kterýho ani nezná – a ne, mlč,“ zastavila jsem ji rázně rukou, protože jsem ji měla prokouknutou až moc dobře na to, abych věděla, že jsem jí právě perfektně nahrála na smeč typu „ve výtahu žádná postel není“. Zašklebila se, nejspíš to právě měla na jazyku.

„No dobře, ale tak o co jako šlo?“ nechápala.

„No, mohli jsme tam trčet dost dlouho a já byla zrovna s nervama v háji, tak se po chvíli zeptal, jestli jsem v pořádku. Přiznala jsem, že ne. A že jsem na dně kvůli Victorovi, že mě bolí zlomené srdce. Vlastně, konkrétně jsem položila takovou řečnickou otázku, jestli ví, jaké to je, když milovaný člověk způsobí, že se ocitneš na dně.“

„A on na to řekl co?“ zajímala se a zřejmě se přemáhala, aby rozhořčeně nedodala „co tě to napadlo tohle říkat zrovna jemu?!“

„Že se to prostě někdy stává.“ Kolem se rozhostilo ticho.

„A?“ domáhala se pokračování.

„A nic. Prostě jen tohle. Ale z toho, jak to řekl, mi přišlo, že ví, co tím myslím. Jako že opravdu ví. Pak jsme se navzájem představili a za chvíli už nás odtamtud dostali… Co je zase?“

„To-si-děláš-srandu.“

„Co jsem řekla?“

„Ségra, ty máš vážnej problém. Záchranářskej syndrom nebo co. Neříkej mi, že ses do něj zakoukala jen kvůli tomu, že naznačil, že má vlastní vztahový problémy, o čemž mohl mimochodem taky klidně kecat.“

„Já se do něj nezakoukala, jen říkám, že má možná pro tu svoji náladu a odměřenost důvod. Mně taky kvůli tomu všemu často není do řeči, tím spíš před cizími lidmi.“

„Jenže ty jsi na rozdíl od něj normální a nenapadáš ostatní kvůli něčemu, za co nemůžou,“ namítla a posadila se, aby na mě víc viděla, chytila mě za ruku a vážně se na mě zadívala. „Jess, vážně. Ať si má k tomu všemu jakýkoliv důvody… Nenech se do toho stáhnout. Sotva se vyhrabáváš z tohohle neúspěšnýho vztahu, měla by sis dát pauzu na vzpamatování se a ne se hned vrhat do další katastrofy. A z něj prostě vyzařuje… něco špatnýho. Když jsi nedala na moje pocity předtím, tak to udělej aspoň teď. Drž se od něj dál.“ Po chvíli jsem se nejistě pousmála.

„Prosím tě, vždyť o nic nešlo. Potkala jsem ho jen náhodou, nejspíš už ho neuvidím. Děláš, jako bych se mu hned vrhala kolem krku.“

„No, jen aby to ještě nepřišlo,“ nadzvedla obočí. Nestihla jsem na to reagovat, protože mi v tu chvíli přišla esemeska. Naklonila jsem se nad stolek opodál, položila tam zmrzlinu a podívala se, kdo mi to píše. Vzdychla jsem.

„A opět se dostáváme k prvnímu probíranému problému…“ Cleo si přesedla blíž a zkoumavě se zadívala na display.

„To snad nemyslí vážně,“ zavrtěla hlavou.

Victor. Zval mě zítra na pláž. A ne jen tak nějakou. Chtěl si promluvit.

Skousla jsem rty. Co mám teď dělat?

„Být tebou, tak bych tam nechodila,“ radila mi Cleo. „Promluvit si? Na místě, kde tě požádal o ruku? To bude jasný citový vydírání.“

„A jak se s ním mám rozumně domluvit na podrobnostech rozvodu, když se s ním odmítnu vidět?“ namítla jsem. Povzdechla si.

„Ty jsi vážně nepoučitelná… Ale opovaž se mu znova všechno odpustit, jakmile začne se sladkýma řečičkama, nebo vážně začnu pochybovat, že máš vůbec nějaký pud sebezáchovy. A hlavně rozum.“

„Neboj se. Znovu už tu chybu neudělám,“ ujistila jsem ji. „Tohle už nemůže zachránit, i kdyby chtěl. Je konec, definitivní. A jenom o tom se s ním taky hodlám bavit.“

„Jen aby,“ zaslechla jsem její tichou poznámku, kterou si řekla spíš sama pro sebe. Jasně, i já dobře věděla, že z lásky často dělám blbosti. Že moje city mě někdy až příliš ovládají a vedou mě proti veškeré logice. Ale tentokrát tomu tak být zkrátka nesmělo. Další šanci už si prostě nezasloužil.

Zabořila jsem lžíci do zmrzliny, nabrala si pořádnou porci. A doufala, že to zítra nějak přežiju.

Daniel

Otevřel jsem oči a se zmučeným povzdechem jsem stočil pohled na mobil položený na nočním stolku vedle mě. Lehce jsem ho nadzvedl, abych se podíval, kdo mě to budí. Patrick. To snad ne.

Praštil jsem hlavou zpátky na polštář a až po chvíli se rozhodl mu to zvednout, když už mě vytrhl ze spaní.

„Co chceš?“ zeptal jsem se přímo, pozdrav jsem vynechal. „Je sobota ráno, dneska mě nemusíš upozorňovat, že se v práci flákám. Víš, ono je totiž tak nějak logický, že tam nejsem.“

„Ráno?“ ozval se překvapeně, aniž by reagoval na zbytek věty. „Danieli, už je skoro jedenáct.“ Stočil jsem oči k hodinám na stěně naproti a zamžoural na jejich ručičky. No jo, pravda.

„A ty mi voláš, abys mi to oznámil, protože…?“

„Protože mi bylo jasné, že na ten náš společný oběd zapomeneš.“ Společný oběd? Krucinál.

„Matně si pamatuju, že jsi v pondělí o něčem takovém mluvil, ale nenapadlo mě, že to myslíš vážně.“

„Samozřejmě, že jsem to myslel vážně, pořád to myslím vážně.“

„No, můžeš si to myslet vážně, jak chceš, ale podotýkám, že jsem nikdy neřekl, že přijdu.“

„Udělá ti to snad něco? Přijde ti lepší strávit celou sobotu doma?“

„Přijde mi lepší strávit sobotu pořádným spánkem, ze kterého jsi mě před chvílí vytrhl, za což ti jsem, mimochodem, vážně vděčný,“ odsekl jsem ironicky.

Asi do pěti ráno jsem nemohl usnout. Přesněji řečeno - pokaždé, když jsem k tomu byl blízko, jsem opět trhnutím nabyl vědomí. Jako by se moje tělo nějak podvědomě spánku bránilo. Nejspíš z obavy, že když si jeden ze záblesků minulosti dokázal najít cestu do mojí mysli už i ve dne, noční můry se po té krátké pauze mohou také snadno vrátit. Nakonec jsem se rozhodl na všechno vykašlat a skočil jsem si do jedné lékárny pro prášek na spaní. Překvapivě pomohl. Ve všech ohledech. Vyspal jsem se klidně a dokonce celkem dobře, konečně, po několika dnech. Ale málo. Kolem šesti hodin, což samo o sobě nebylo tak zlé, ale uvítal bych nabrat víc energie, když už jsem měl jednou možnost. Jenže to by nesmělo být Patricka.

„No tak, Hannah a holky se na tebe těší,“ naléhal.

„Tak to ti nevěřím. Děti z mojí přítomnosti spíš vyděšeně prchají. Hádám, že mají víc rozumu, než někteří dospělí.“ Krátce se zasmál, zřejmě si z toho vůbec nic nedělal. Protočil jsem oči a rozhodl se zavěsit, ukončit tohle nesmyslné dohadování.

Můj mobil začal znovu zvonit jen pár vteřin nato. Vzdychl jsem.

„Co pořád máš?“ vyjel jsem na něj. „Můžeš mi vysvětlit, proč se chceš kamarádíčkovat, když já o to evidentně nestojím, čehož sis určitě musel všimnout?“

„Je něco špatného na snaze utužit vztahy na pracovišti?“

„Mně to úplně vyhovuje, jak to je,“ odporoval jsem. Zrovna on se musel tolik starat o blaho svých podřízených. „Proč sis vůbec umanul, že musím jít k vám? Nenapadlo tě, že mám třeba jiný program?“

„Myslíš jako válení se v posteli?“ Že já to zmiňoval.

„I kdyby, je to moje věc. A pokud ti to pořád ještě nedošlo, tak nikam nejdu,“ odsekl jsem a znovu zavěsil. Tentokrát jsem byl rozhodnutý mu to už nezvedat. Nejspíš to ale vzdal, protože potřetí už se vyzvánění neozvalo.

Jenže mně to nebylo nic platné. Usnout se mi podruhé nepodařilo.

---

Rozhodl jsem se, že se půjdu projít, abych přišel na jiné myšlenky. Někam daleko, na čerstvý vzduch. Sanfranciský záliv se mi zdál jako vhodná volba.

Vál tu lehký větřík, cítil jsem ho ve vlasech. Procházel jsem se po pláži a slyšel šumění vln opodál, díval se na most Golden Gate, rýsující se v dálce. A prostě nechal myšlenky volně plynout. Byl tady klid. Klid, který jsem potřeboval.

Klid, který byl krátce nato přerušen, když jsem si uvědomil, že tu nejsem sám.

„Řekla jsem, abys mě nechal na pokoji! Mluvím snad španělsky?! Nechci s tebou mít nic společnýho!“ zazněl ze skal kousek opodál rozhořčený křik. Ten hlas jsem znal. Tentokrát jsem také hned věděl, komu patří.

Jessica nasupeně scházela dolů po kamenech, aby se dostala z dosahu jakéhosi muže za ní, ale on ji očividně nemínil nechat odejít.

„Kam si, sakra, myslíš, že teď jdeš?! Ještě jsme spolu nedomluvili!“

„Já s tebou domluvila už dávno, tvoje chyba, že sis toho ještě nevšiml!“ odsekla a pokračovala v cestě, aniž by se ohlédla.

„Okamžitě se zastav!“ nakázal jí a poněkud hrubě ji chytil za ruku.

„Nesahej na mě!“ vyjekla a vytrhla se mu.

„Nikam nepůjdeš, slyšíš?! Hned teď se vrátíš ke mně a na tohle všechno prostě zapomeneme.“

„Ani náhodou!“ Udělal jeden krok blíž k ní, couvla, aby se dostala z jeho dosahu. Najednou ale vykřikla a přepadla dozadu. Ocitla se příliš blízko okraji, jeden z kamenů jí podjel pod nohama. Ztuhl jsem.

Lisabethin výkřik prorazil vzduch, když do ní jakýsi kluk prchající po krádeži z místa činu cestou vrazil. Zavrávorala, pak už se ozvalo jen šplouchnutí, jak dopadla do vody.

Jako ve snách jsem přeběhl přes pár nejbližších kamenů a skočil mezi vlny, aby byla, stejně jako tenkrát, zachráněna dříve, než by bylo pozdě. Podařilo se mi ji vytáhnout na jeden ze skalnatých výběžků opodál.

Jessicu. Ne Lisabeth…

Prudkým trhnutím jsem se vrátil do přítomnosti. Byl jsem v San Franciscu, ne v Itálii. Navíc o více než pět staletí později…

Stiskl jsem ruku v pěst a v duchu zaklel. Stalo se to znovu. Opět další proklatá připomínka minulosti jen v záblesku. Proč?! Nedokázal jsem to pochopit.

Uprostřed stále stejných zmatených otázek jsem si náhle uvědomil, že tu Jessica jen nehybně leží. Možná se praštila do hlavy… Oslovil jsem ji a jemně ji poplácal po tváři, aby se probrala. Už jsem se začínal bát, že budu muset přejít k umělému dýchání, když se náhle rozkašlala a po pár vteřinách do sebe dostala první sípavý nádech. Teprve pak pomalu otevřela oči a zaostřila pohled na mě.

Zamrkala, a když zjistila, že se jí to nezdá, překvapeně vydechla. „Danieli…?“ I když to nedávalo smysl, zdálo se mi, že v jejích očích se spolu se zmateným, nechápavým zábleskem na sotva postřehnutelnou chvíli mihl i náznak jakési rodící se křehké něhy, když se její pohled spojil s mým.

„Hej!“ ozval se náhle kousek od nás hlas toho chlápka a upoutal moji pozornost. Dobíhal k nám poté, co opatrně sešel dolů ze skal. „Jsi v pořádku?“ zeptal se jí.

„Jo,“ odsekla mu, „ale ne díky tobě!“

„Promiňte,“ poznamenal směrem ke mně, „ráda přehání.“

„Přeháním?!“ vyhrkla nevěřícně. „Přeháním?! Vždyť jsem se kvůli tobě málem zabila!“

„Kdybys tu takhle nepobíhala, tak by se nic nestalo,“ namítl. Otevřela pusu, ale zřejmě nedokázala najít vhodnou nadávku, takže nakonec ho jen propálila pohledem.

„Miluješ mě, jo?! To se mi snažíš celou dobu, co jsme tady, namluvit?! Nepovídej, hlavně že jsi nehnul ani brvou, abys mi nějak pomohl!“ myslela si při tom.

Nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát, ale ona ji odmítla a vyškrábala se na nohy sama s výmluvným pohledem. Jakmile se postavila, poklesla jí ale kolena a ona se v instinktivní snaze najít nějakou oporu pověsila na moje rameno.

„Pardon,“ vyhrkla hned polekaně a ucukla v obavě, co na to řeknu. Já nijak zvlášť nereagoval, ale jeho pohled nevypadal zrovna přátelsky.

„Velice vám děkuji za pomoc, ale když dovolíte, už se o ni postarám sám,“ řekl a jeho tón rozhodně nevyzníval tak mile, jako jeho slova.

„On možná dovolí, ale já ne,“ odsekla, „odcházím, Victore. A podotýkám, že bez tebe.“

„Zatraceně, Jessico, jsi pořád ještě moje žena!“ procedil mezi zuby.

„Brzy bývalá. A klidně si mě oškubej, jak chceš, když ti to udělá dobře, hlavně že od tebe konečně budu mít pokoj!“ Z těch slov zazníval skrytě bolestný podtón.

„Nikam nepůjdeš,“ sykl a chytil ji za ruku, přiměl ji otočit se zpět k němu, když procházela kolem něj.

„Přestaň se chovat jako idiot!“ Pokusila se mu vytrhnout.

„Máš snad někoho jinýho, hm? Proto se chceš rozvádět?“ Zalapala po vzduchu.

„Každý není jako ty! To, že mě podvádíš, ti přijde málo?! A vůbec, ať si klidně někoho mám, tobě to může být úplně jedno! Když to děláš ty, tak ti to nevadí, co?!“

Postřehl jsem úmysl, se kterým začal svůj další pohyb, a zachytil jeho ruku těsně předtím, než dopadla na její tvář. Překvapeně zamrkal.

Lehce jsem zesílil stisk, když se pokusil pohyb dokončit nebo se mi alespoň vysmeknout. „Řekla snad, že ji máš nechat na pokoji,“ připomněl jsem temně a jediným pohybem jsem ho odstrčil dozadu. Zakopl a převalil se zády na zem.

„Co si to dovolujete?!“ osočil se, když vstal, a zřejmě si to se mnou chtěl hned jít vyřídit. Pod mým vražedným pohledem ale sebou nepatrně cukl dozadu a nakonec jen nevraživě semkl rty. Pak se zbaběle rozhodl zmizet, alespoň prozatím.

„Tohle si vypijete!“ varoval mě ale cestou pryč. „Ještě uvidíte, co znamená jméno Victor Hall!“

Asi po vteřině mi došlo, kde jsem to jméno už slyšel. V té firmě, ve které jsem pracoval. Byl to právník. Nejen to, nejlepší právník tam, i když na to zrovna moc nevypadal. Průměrná postava, tmavě blond vlasy, modré oči. Sice měl očividně úspěch u ženských, ale netipoval bych ho na to, že je tomu tak i v práci, protože se rozhodně nezdálo, že by se měl v plánu nějak dřít. Nejspíš to ale dávalo smysl, evidentně byl od přírody nadaný v ukecávání lidí k čemukoliv, co chtěl, jestli s ním osoby ženského pohlaví tak často končily v posteli. Pokud používal stejnou oblbující taktiku při procesech, není divu, že je málokdy prohrál.

Byl takové firemní eso, na kterém si všichni zakládali. No, vážně bomba. Jediné štěstí, že neměl ponětí, že tam taky pracuju, nikdy mě tam neviděl. Jinak by mu nejspíš stačilo hnout prstem a zavařil by mi to. Sice jen, co se téhle práce týče, ale neměl jsem chuť si tak brzy hledat jinou.

To všechno jen kvůli ní. Proč jsem se do toho vůbec pletl? Proč jsem, sakra, celkově reagoval takhle?! Sám sebe jsem nechápal.

„Já…“ ozvala se náhle Jessica váhavě a přišla o trochu blíž, „děkuju,“ vydechla nakonec prostě. „Mrzí mě, že jste byl svědkem toho všeho. A děkuju, že jste se mě zastal. I za to, jak jste pro mě skočil, to…“ Zavrtěla hlavou, nevěděla, co na to říct.

„Je kvůli mně celej promočenej…“ Všiml jsem si zaujatého pohledu, kterým přejela mokré prameny vlasů, co mi lehce spadaly do čela, a zbytek mojí tváře, jen na vteřinu. V duchu se hned nato napomenula a lehce se pousmála.

„Danieli… teda… vzhledem k tomu, že jsi mi v podstatě zachránil život, nevadí, když...“ zaváhala poté, co mě oslovila jen jménem. Nereagoval jsem, což ji rozhodilo. Přešlápla na místě a nervózně si olízla rty. „Můžu ti to nějak oplatit?“ zkusila to znovu. „Pozvat tě třeba na kafe, nebo tak něco…“

Asi jí nedocházela ta absurdita, že díky kafi jsme spolu kdysi vůbec prohodili první slova. Jak se to vůbec stalo, že od toho náhodného setkání, kdy jsme se vzájemně jen probodávali pohledy, jsme se dostali sem a já tu stál mokrý od hlavy až k patě kvůli záchraně nějaký ženský, co jsem sotva znal?! Co mi bylo po jejím osudu, po osudu kohokoliv? Nezáleželo mi na ní. Proč jsem to, kruci, vůbec dělal?! Neměl jsem ponětí. Neměl jsem ponětí, co se to vlastně děje, co se to děje se mnou, a z připomínky toho, že nemám nad tímhle vším kontrolu, mě zaplavila vlna vzteku.

„To jako aby měl tvůj manžel potvrzenou svoji domněnku, že už sis za něj našla náhradu?“ rýpl jsem si. Po chvíli zaskočení zavrtěla hlavou.

„Ne, já… tak jsem to rozhodně nemyslela…“ Nemyslela. A já to věděl. Ale co na tom.

„To je fuk. Tak jako tak bych ocenil, kdybys mě nechala na pokoji,“ odsekl jsem. Hleděla na mě nechápavě. Zmateně. Rozhozeně.

„Co ti to zase přelítlo přes nos?“

Byl jsem si vědom ublíženého záblesku v jejích očích, téměř bolestného, jak se marně snažila zjistit, proč náhle reaguju právě takhle, když se ještě před chvílí zdálo všechno v pořádku. Jak se pohledem do mých očí pokoušela dostat blíž a nějak pochopit…

Chytil jsem se za hlavu a skousl zuby ve snaze ustát bolest, která mnou náhle projela.

„Co se děje?“ Lisabeth na mě pátravě a starostlivě hleděla a já se s vypětím všech sil přiměl odtrhnout oči od nože položeného na stole a snažil se zapomenout na myšlenky, které mi před chvílí uprostřed rodinné večeře prolétly hlavou.

„Danieli, co je s tebou?“ naléhala Jessica vyděšeně a jemně obemkla prsty kolem mého předloktí, snažila se mě přimět, abych se na ni podíval. Vysmekl jsem se zpod doteku její dlaně a ztěžka vydechl, zatímco jsem k ní stočil pohled.

Namáhavě jsem polkl. V tu chvíli jako by mi to konečně došlo. Byl jsem idiot, že mi to nedocvaklo dřív! To ona. Ona měla tohle všechno na svědomí. To v její přítomnosti jsem se začal chovat tak nepochopitelně, to od chvíle, co jsem se s ní setkal, mě pronásledovaly noční můry, minulost, která měla být dávno neodvratně pohřbená. Od chvíle, co jsem se s ní setkal... spíše od chvíle, co jsme spolu uvízli v tom výtahu. Kde mě její slova a hlavně nevyřčené pocity přiměly se o její bolest trochu zajímat, protože jsem podobné kdysi sám znal. Sakra, jako by byla jediný člověk s problémy, kterého jsem kdy potkal. Nikdy dřív to nemělo takový vliv! A já o tohle, zatraceně, nestál! Šlo to proti všemu... jako jed kolující žilami. A byla to celé její vina!

Ucukla, když spatřila můj pohled.

„Co jsi, sakra, zač?“ vydechl jsem polohlasně. Zachytil jsem zmatení, které v ní tahle poznámka vyvolala, ale nezůstal jsem dost dlouho na to, abych viděl její reakci. Nemohl jsem... Vypadl jsem odtamtud tak rychle, jak to jen šlo. A nechal ji tam beze slova stát i s tisícem jejích nevyřčených, zmatených otázek. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Cleo/Victor

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 5.: