OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 7.

22.05.2015 (16:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 525×

„Ty máš teda vážně štěstí na chlapy, do kterých se zakoukáš, ségra,“ pomyslela si servírka přede mnou. Za profesionálním nuceným úsměvem, který i tak nesl známky kyselosti, mě její ocelově chladné oči probodávaly pohledem, zatímco mi dolévala kávu.

„Přejete si ještě něco?“ zeptala se odměřeně.

„Ne,“ oznámil jsem jí tónem, který také postrádal jakoukoliv zdvořilost.

„Říct děkuju by tě asi zabilo,“ zhodnotila a já se ušklíbl. Párkrát jsem si už pohrával s myšlenkou, že bych na její nevyřčené poznámky odpověděl a trochu ji vykolejil. Jen tak, abych viděl její reakci. Stejně si už tak myslela, že jsem magor.

Odešla a já se otočil zpět ke kávě před sebou. V tuhle chvíli jsem měl chuť ji vyvážit zlatem. Udržovala mě v provozuschopném stavu, víceméně. I když jsem začínal mít pocit, že ani silná dávka kofeinu nebude fungovat dlouho.

Kvůli těm zpropadeným nočním můrám jsem nemohl pořádně spát. Jen pár hodin denně. Co mě ale rozčilovalo daleko víc než nedostatek spánku, byly můry samotné. Nechtěl jsem je. Nestál jsem o ně. A nemohl jsem s nimi nic udělat, což mě štvalo úplně nejvíc. Nesnesl jsem pocit bezmocnosti. Naneštěstí jsem ale měl tu čest si ho skrze život téměř pravidelně užívat.

Přiložil jsem hrnek ke rtům a upil horkou tekutinu. Stekla do žaludku, povzbudila tělo. A zahřála ho, což vzhledem k dnešnímu počasí venku také nebylo dvakrát na škodu. Pro San Francisco jsou typické mírné deštivé zimy, během kterých se teplota pohybuje kolem patnácti stupňů - málokdy se vůbec přiblíží k nule. Tak je alespoň všeobecně známo. Nevím, jestli někde v jiné části města jim momentální sychravé, studené a nepříjemné počasí přišlo mírné, ale mně se současný začátek listopadu zdál celkem nešťastný. Možná jsem ale prostě začínal bláznit. Byl jsem už zvyklý na horší příchody zimy.

Jenže v noci jsem se ocital v Itálii, navíc uprostřed teplejších měsíců…

Semkl jsem rty a pevně sevřel okraj stolu. Nedivil bych se, kdyby sny zmátly můj mozek a tělo i v tomhle smyslu. I přes to, jak zatvrzele jsem je odmítal, stále jasněji jsem cítil jejich přítomnost a následky, které za sebou zanechávaly. Nenašel jsem žádný způsob, jak se jich zbavit, žádný lék, a to mě přivádělo k šílenství. A vzteku. Vzteku na všechno kolem, ale hlavně na tu, která mě podle všeho do současného stavu uvrhla.

Jako bych ji přivolal a jako bych toho už tak neměl dost, vstoupila o pár okamžiků později dovnitř. Jessica. Zkřivil jsem tvář nechutí a odvrátil se od ní, neposlušné myšlenky se ale napojily na ty její dřív, než jsem tomu stačil zabránit. Všimla si mě. Zaváhala uprostřed kroku, pak se ale odhodlala pokračovat směrem ke své sestře, která tu pracovala. Sestře. Ovšem, jak jinak. O té skutečnosti už jsem věděl, myšlenky té servírky byly dost hlasité a konkrétní. Zvládala mi najednou v duchu nadávat i litovat ji, protože měla za to, že jsem jí přestával být ukradený a já byl přitom takový pitomec. No, nadávala vlastně i jí.

Kromě toho, že obě byly celkem drobné, mezi nimi nebylo tolik podobností, abych si musel vyčítat, že mně samotnému nedošlo, že jsou příbuzné. Cleo měla o dost hustší kaštanové vlasy, byla o trochu vyšší a v jejích očích se zračila větší kuráž a drzost než v očích její sestry. I když bych si to díky obraně útokem při našem prvním setkání nemyslel, starší z nich byla zřejmě spíš klidnější, nevyhledávala hádky a často ustupovala, i když to bylo jí samotné na škodu. Nebyla bojovnice, ani co se zastávání sama sebe týče. Alespoň donedávna. Učila se stát si více za svým. I když to bylo těžší, nechtěla si dál nechat ubližovat.

„A stejně si musí vybrat zrovna jeho,“ zhodnotila nedávno obdobné dohady mladší sestra ve snaze pochopit tu ironii.

Jessica přešla k ní, ale cítil jsem, jak při tom její pohled klouže po mých zádech. „Přestaň na něj zírat.“ Sestřino oslovení ji překvapilo a lehce vyvedlo z rovnováhy.

„Já přece nezírám,“ ošila se, vykoledovala si protočení očí. Dělal jsem, že je neslyším.

Díval jsem se z okna, přesto jsem věděl, že Jessica lehce skousla rty, než se pátravě zadívala na mě. Cítil jsem to. I bez toho bych to mohl snadno odhadnout, dělala to nevědomky, kdykoliv byla nervózní nebo zamyšlená. Stejně jako proplétání prstů. Všiml jsem si toho už po těch málo setkáních. Proč mi vlastně v mysli utkvěly podobné detaily? To jsem ji nějak podvědomě zkoumal, nebo co? Nedávalo mi to smysl, co bych z toho měl.

„Chodí sem často?“ zeptala se opatrně, chvíli po tom, co dosedla na jednu ze židlí přímo u pultu. Vysloužila si zamračený pohled.

„Jsi cvok, ségra, vážně,“ oznámila jí servírka.

„Co jsem řekla?“ bránila se. Potlačila nutkání ucuknout, když ji její sestra propálila vědoucím pohledem.

„Něco k němu cítíš, to je o dost horší, než co říkáš,“ upozornila ji.

„Prosím tě,“ zamumlala odmítavě, ale její hlas ztratil jistotu.

„Já… vlastně nevím, co cítím,“ pomyslela si záhy. „Nechci se pouštět do dalšího vztahu, do další smršti, zvlášť, jestli ty zmatené pocity mám jenom já. Navíc mi sotva dal nějaký pochopitelný důvod, proč bych se vůbec měla cítit takhle. Ale stejně, jakkoliv se tomu bráním… Zkrátka je na něm něco… Něco hluboko uvnitř něj, co mě vábí k sobě, až mám chuť zavřít oči a skočit do toho víru po hlavě, i když mě rozum varuje, že útesy pode mnou jsou příliš ostré a nevlídné, a toho bych si měla všímat jako prvního.

Jenže já si toho všímám! Vždyť i on sám to dává najevo, nechce se mnou nic mít. Jeho oči dokážou být chladné jako led a spalující zároveň. Kruci. I tak… Mám pocit, že pod tou ledovou krustou se skrývá záblesk čehosi… Co mi zkrátka nedá spát…“

S povzdechem zavrtěla hlavou a já nadzvedl koutek úst v úšklebku. Kdyby jen měla ponětí, jak opravdu vypadá nespavost.

Bylo mi upřímně jedno, co si o mně myslí. Zřejmě jsem jí opravdu nebyl lhostejný, ale co mi do toho bylo. Její chyba. Láska je mýtus, cosi létající vzduchem, co jednoho donutí dělat ty nejpitomější věci na světě, je dobrá akorát tak k hořkosti a trápení. Jeden by řekl, že to ona sama po svém zážitku bude vědět a nepohrne se do dalšího zklamání. Zvlášť když jí snad muselo být jasné, že to nemá šanci na úspěch a koleduje si akorát o další bolest.

Náhle se mi v kapse rozvibroval mobil. Po mé tváři se rozlilo lehké pousmání, když jsem si přečetl došlou zprávu. Raul měl dnes zřejmě pro změnu jinou práci než mě komandovat, takže jsem dostal pokyny k dalšímu útoku od někoho jiného. To, že dotyčnému nepřišlo zajímavé se nade mnou povyšovat, a tak bral věc tímhle prostým oznámením za vyřízenou, byla první dobrá zpráva. Druhá se skrývala v jediném slovu v oněch pokynech. Anděl. Mým dalším cílem byl jeden z nich.

Ta skutečnost mi lehce zvedla náladu. Od toho zvláštního útoku, kdy mi nebylo dovoleno jednu z nich zabít úplně, se mělo jednat o prvního anděla na mém seznamu. Snažil jsem se nepropadat přílišnému optimismu, ale popravdě jsem doufal, že by to mohlo jisté věci vyřešit. Utlumit. Že bych se zkrátka mohl tímhle plným, nepřerušovaným útokem dostat zpět do stavu, ve kterém jsem byl dříve. Byla možná pitomost spoléhat na to, že něco uvnitř mě se svede zpět na správnou cestu jen díky tomu, ale já byl tak trochu zoufalý a chytal se jakékoliv možnosti, jak to všechno napravit.

Hodil jsem na stůl peníze a s očekáváním vyšel ze dveří.

---

Úlevně jsem vydechl. A cítil jsem se skvěle. Tak, jako dlouho ne. Vyrovnaně. Nevnímajíc cokoliv kolem. Jak energie anděla mizela v mém těle, cítil jsem se, jako bych byl přesně tam, kde jsem měl být. Pln euforie, extáze. Povznesený do závratných výšek. Všechno bylo v pořádku.

Jenže tvrdý dopad na sebe nenechal dlouho čekat. Z nejkrásnějšího pocitu uspokojení jsem se po poslední vysáté částečce z jeho těla ocitl ve stavu hořkého vystřízlivění. Jako by mě něco přimáčklo k zemi a rozdrtilo mé kosti na prach, jako by mě cosi rozežíralo zevnitř. Narazil jsem na samotné dno, obklopil mě pocit spalující prázdnoty, toho, že je něco špatně. Bylo.

Krucinál, takhle to přece nemělo fungovat! Tentokrát ne!

V třesoucích se prstech jsem cítil spalující žár, který prostupoval celým mým tělem a zanechával mě zlomeného, bez dechu. Zaklel jsem a opět přiložil dlaň k bezvládnému tělu mladíka přede mnou, i když jsem věděl, že už je po smrti, že v něm nic nezbylo. Že tohle nebyl ten důvod, proč to nezabralo. Semkl jsem rty, když se nic nestalo, což jsem nakonec vlastně čekal. Z mých úst splynulo několik velice sprostých nadávek, které ale sotva mohly se současnou situací něco udělat.

Ležel opřený o strom v lese, do kterého si šel zaběhat, nehybný pohled upřený mým směrem. Jestli ho někdo najde, nejspíš si bude myslet, že dostal infarkt. Nic zvláštního, tedy až na neobvyklý věk na něco takového. Jestli… bylo to tu celkem odlehlé a nezdálo se, že by sem chodilo moc lidí. Možná tu zůstane prostě jen ležet, aniž by se o něj kdokoliv zajímal. Aniž by někomu chyběl. Prostě jen potrava pro zvířata. Nejspíš se to samé kdysi stalo i s mým původním tělem. Nevěděl jsem. Bylo to jedno.

Jenže nikdo si snad něco takového nezasloužil…

Do háje. Vzpamatuj se, krucinál. Je to anděl. Kdyby on zabil tebe, tak ho sotva něco takového bude trápit.

Já se o to ale přeci taky nestaral…

Stiskl jsem ruku v pěst, těžký výdech se prodral přes mé rty. Zatracená Jessica. Do háje s ní. Do háje s tímhle vším!

Možná bych se měl prostě sebrat a odstěhovat se někam jinam. Už jsem o tom několikrát přemýšlel. Jenže se mi nechtělo zařizovat si po takové krátké době novou identitu, práci, zkrátka všechno. Navíc jsem měl neurčitý pocit, že by to nepomohlo. A mimo jiné, nehodlal jsem se nechat zahnat nějakou ženskou do rohu, utéct, jako zbabělec. Což byl ostatně i důvod, proč jsem opět začal chodit do té kavárny, i když jsem věděl, že je možnost, že se tam objeví i ona. Nehodlal jsem se jí nechat jakkoliv omezovat, nechat ji sebeméně ovládat můj život. Vždyť byla jenom obyčejný člověk, tohle bylo směšné.

Neviděl jsem ani ten nejmenší důvod, proč by na mě měla mít jakýkoliv vliv. Proč by se právě kvůli ní mělo dít tohle všechno. A ano, i tohle bylo součástí mých častých dohadů, snahy přijít na nějaké vysvětlení. Cosi hluboko uvnitř mě se kvůli ní pokoušelo přijít zpět k životu. Proč? Nebylo na ní přeci nic tak zvláštního. Uznávám, že byla hezká, ale to byla spousta žen, se kterými jsem se už někdy setkal, a nikdy se nic takového nestalo. Tak čím to bylo?!

Moje myšlenky mě dovedly k jedinému nelogickému závěru, který mi našeptával, že ani sám zbavit bych se jí zkrátka nedokázal, přese všechno. Závěru, že za jiných okolností bych možná mohl být schopen k ní něco cítit. Ale co na tom záleželo. Tohle bylo absurdní. Neznamenala pro mě absolutně nic, a tak jsem to hodlal i nechat.

Z myšlenek mě vytrhl pohled na hodinky, polední přestávka právě končila. S trpkým úšklebkem jsem se přenesl zpátky do San Francisca.

---

„Máš na hlavě list,“ oznámil mi Patrick a pátravě se na mě zahleděl. Moje prsty zamířily mezi prameny vlasů a opravdu nahmataly cosi měkkého a vlhkého.

Bylo mi jasné, jak se tam ocitl. Ten andílek byl mladý ve všech ohledech. Dost nezkušený, nebylo těžké ho zabít. Ale měl dostatek rozumu, aby se kryl. A jednou se mu dokonce podařilo odhodit mě na zem. Pitomá začátečnická chyba, tentokrát z mojí strany. Chytil jsem ho těsně předtím, než ho napadlo se přenést pryč a dál tak neriskovat štěstí.

„Dík,“ utrousil jsem a odhodil list do koše.

„Co jsi vyváděl?“ nevydržel to po chvíli a zeptal se.

„Musíš vědět o každým mým kroku?“ reagoval jsem. Povzdechl si.

„To se nemůžu zeptat?“

„Můžeš si odpustit ten starostlivý tón skoro v každém slovu ke mně,“ opravil jsem ho. „Proč to vůbec děláš?“

„Co?“ nechápal.

„Proč se staráš o můj život, o to, jestli nemám nějaké problémy, o všechno,“ upřesnil jsem. Asi dost dobře nepochopil vztah šéf – podřízený. Na rozdíl od jeho ženy.

Díky tomu, že se nedávno tak trochu vmísila do jeho rozmluvy se mnou, jsem zjistil, proč mu vůbec tolik záleželo na tom, abych s nimi poobědval. Její myšlenky byly dost konkrétní. Jsem flákač. On mi to toleruje. Jí se to nelíbí, protože tím pádem se většinu času dře za dva. Když už ho přesvědčila o tom, že mi má vynadat, chtěl to udělat trochu mile. Jo, a taky jí ukázat, že nejsem tak špatný, jak si myslí. Zajímalo mě, jak by to býval chtěl zařídit, ale to koneckonců nebyl můj problém. Poznamenal jsem, že mohl říct rovnou, že po mně chce větší pracovní nasazení a mohli jsme si to všechno ušetřit. Ne tedy že bych se v tomhle ohledu hodlal přetrhnout - vzhledem k mojí druhé a závažnější práci to ani dost dobře nešlo. Každopádně jsem to tím bral za vyřešené. Jenže on se snahou přimět mě s ním trochu normálně komunikovat tak jako tak nepřestal.

Očividně jsem ho tou otázkou trochu zaskočil. Nakonec pokrčil rameny. „Nemám rád dusno na pracovišti,“ poznamenal.

Tahle odpověď mě přiměla k úšklebku. Moc jsem mu nevěřil, že je to jediný důvod, většinu času si mě kvůli práci všímat nemusel. Odhodlal jsem se porušit svoje vlastní pravidlo nenabourávat se mu do hlavy, abych zjistil jeho skutečné pohnutky. Jen krátce na to mě překvapilo, když se náhle rozhodl sdělit mi pravou odpověď sám. „Taky mám pocit, že když se nebudu starat já, tak to neudělá nikdo,“ shrnul svůj dojem a významně se na mě zadíval.

Přišlo mu, že jsem úplně sám, což vlastně byla pravda. A že mám problémy, které dusím v sobě, namísto toho, abych si s někým promluvil. Problémy jsem měl. Ale neviděl jsem možnost, jak by to nějaké tlachání mohlo napravit. Jenže on to zkrátka stále musel zkoušet.

Pocházel z malého městečka, kde všichni znali všechny a nebyl jim jedno cizí osud. A hlavně z velké rodiny, kde byl nejstarší. Zvykl si starat se o mladší bratry, zřejmě mu to zkrátka zůstalo. Já kdysi bratra měl. Taky se snažil zjistit, co se mnou je. Nepomohlo to tenkrát. Jak by to asi mohlo pomoci teď?

„Jestli tě tak baví snažit se řešit cizí problémy, tak sis vybral špatnou profesi,“ ucedil jsem a uhnul pohledem. Ozval se další povzdech. Pak mu zřejmě došlo, že ze mě opět nic nedostane a vrátil se k práci.

---

Jessica seděla u pultu, snažila se nevnímat moji přítomnost. Moc jí to nešlo. A navíc – já věděl, že ve skutečnosti přišla právě kvůli tomu, že tajně doufala, že tu budu. I když si za to v duchu nadávala. Už druhý den.

Nechápala, proč je vlastně tady. Propletla prsty, skousla rty a sama nad sebou zavrtěla hlavou. Přemýšlela. Měla na to spoustu nerušeného času. Dneska měla její sestra volno a ona to věděla. Na blízku nebyl nikdo, kdo by jí bránil v jejích bláznivých myšlenkových pochodech. Nikdo, kdo by jí připomínal, že nemá udělat nějakou pitomost. I když ona sama se o to taky snažila.

„Kruci, jako by snad kdokoliv mohl ovládat, co cítí,“ prolétlo jí hlavou. „Ale tohle sakra nedává smysl.“ S tím jsem mohl jen souhlasit.

I když se bránila, cosi ji nutilo stáčet neustále oči mým směrem, nervózně svírat ucho hrnku. Nakonec, tak náhle, že jsem sotva stačil zaznamenat to rozhodnutí, vstala a přešla ke mně, sedla si naproti.

„Ahoj,“ začala a snažila se to říct co nejprostším tónem, což se jí ale moc nepovedlo.

„Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se a lehce nadzvedl obočí. Doufal jsem, že ji to přiměje zase se zvednout a odejít, když v mém hlase uslyší odměřený podtón. Jenže na ni to z nějakého neznámého důvodu zřejmě nefungovalo.

„Ještě ti dlužím to kafe. Za to, jak jsi mě vytáhl z vody,“ poznamenala se zvláštním odhodláním v očích. Sladce jsem se usmál.

„Fajn, můžeš zaplatit to, co zrovna dopíjím, když se ti do toho tak chce,“ navrhl jsem a polkl posledních pár doušků. Postavil jsem hrnek zpátky na stůl a zvedl se k odchodu, s uspokojením jsem si všiml, že jsem ji dost vyvedl z míry.

„Taky jsem si chtěla promluvit,“ vyhrkla však krátce nato a prudce vstala, když jsem udělal první krok směrem ke dveřím.

„Tak si s někým promluv, já ti v tom přece nebráním,“ reagoval jsem a pokračoval v cestě.

Zčistajasna jí proběhla vlna nesouhlasu a náhlé rozhodnosti. Chtěla odpovědi na svoje zmatené otázky, chtěla vědět, jak na tom je, sama si to ujasnit, mé někdy rozporuplné reakce ji mátly. A můj odchod se jí nehodil, když už se jednou přemluvila k tomu, aby nějak jednala.

„Danieli,“ vyhrkla a bříšky prstů se jemně dotkla mojí dlaně, obemkla je kolem ní ve snaze mě zastavit. Povedlo se jí to.

Proběhla mnou vlna zaskočení a čehosi nepopsatelného a já se s těžkým výdechem otočil směrem k ní. Její pohled mě na těch pár vteřin spoutal a já polkl. V podbřišku jsem náhle cítil vzdálený náznak zvláštního, příjemného mravenčení. Co to…

Zamrkal jsem, vytrhl svoji dlaň z její ruky a urychleně odtamtud zmizel, dřív, než mě dokázala znovu zadržet.

---

Když jsem dorazil k sobě domů, cítil jsem se zvláštně vyprahlý. Zamířil jsem do kuchyně a nalil si z kohoutku sklenici vody, vypil ji najednou do poslední kapky. Postavil jsem ji na kuchyňskou linku před sebou, o kterou jsem se následně opřel.

Zhluboka jsem dýchal, snažil se dostat pod kontrolu rozbouřené emoce. Jen tichý náznak, který měl přesto sílu hurikánu, bouře. Ze všech sil jsem se ho snažil opět potlačit, jako všechno předtím, dřív, než naroste, převezme kontrolu.

Nestál jsem o nic z toho, co se hlásilo ke slovu. O letmé sevření srdce, když se na mě podívala, o náznak touhy cítit prameny jejích vlasů proklouzávat mezi mými prsty. Nestál jsem o to a už vůbec jsem nechtěl dovolit, aby tohle šílenství vypuklo naplno.

„Kdyby ses tomu prostě poddal, bylo by to snazší…“ Když jsem zaslechl ten hlas, trhl jsem sebou a prudce se otočil, až jsem rukou strhl sklenici a ta se roztříštila na podlaze. Očima jsem roztřeseně těkal všude kolem, ale nikdo tu nebyl.

„Kdyby sis dovolil cítit, ulevilo by se ti…“ ozval se přesto Lisabethin hlas znovu a já se bolestně ušklíbl a rukou si prohrábl vlasy. Výborně. Teď jsem měl ke všemu i slyšiny. Moje mysl si se mnou zahrávala. A Jessica… Její oči, to, jak vyslovovala mé jméno, její dotek…

Se syknutím jsem sevřel ruce v pěst a násilím zahnal ty myšlenky pryč. Odlepil jsem se od pultu za mnou, roztříštěné sklo jsem prozatím nechal být. Zamířil jsem do koupelny, strhl ze sebe oblečení a zalezl do sprchy. Pustil jsem proud vody naplno, ledové kapky se mi zaryly do kůže, až mi po páteři přejelo mrazení.

Opřel jsem se zády o stěnu, unikl mi těžký povzdech. A jen jsem si užíval náruč chladu, který alespoň na chvíli odehnal všechny nežádoucí myšlenky pryč…

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 7.: