OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 8.

23.05.2015 (16:00) • Withoutalight, Mata • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 545×

Nejdřív ze všeho musím poděkovat Mátě, která mi s touhle kapitolou (respektive jednou její částí související s něčím, v čem se moc nevyznám) opravdu moc pomohla - proto je tu uvedena dokonce jako spoluautor. Děkuji!

Moje myšlenky mířily k ní. Uvědomil jsem si, že když se ocitla v mé blízkosti, už nějakou chvíli jsem automaticky vyhledával její mysl, abych zjistil, co jí běží hlavou. Proč? Nejspíš to měl být první varovný náznak, který jsem si ještě nedávno odmítal připustit. Že si přestávám udržovat takový odstup, jaký bych chtěl. A od včerejška se to všechno jenom zhoršilo.

Už jsem ji od té chvíle neviděl. Tentokrát jsem opravdu podnikl ten zbabělý krok – vyhnul jsem se té kavárně velkým obloukem. Jenže příliš to nepomáhalo. Stejně jsem jí měl plnou hlavu. Plnou hlavu zmatených otázek, které se jí týkaly.

Přistihl jsem se, že se snažím vybavit si její dotek na své kůži. Nechápal jsem proč. Bylo to vlastně příjemné, ale… v první řadě bych nic takového přece neměl cítit! Co to se mnou, kruci, udělala?! Bylo mi dobře, než jsem ji potkal, a teď… Teď mě něco nevysvětlitelného táhlo k ní. Jenže já to nepotřeboval. Nechtěl jsem to! Nemohlo se to dít, neslučovalo se to s ničím, čím jsem teď byl!

Krucinál…

---

Bylo pozdě večer a já se stále utápěl v tom všem. Plácal jsem se v tom jako ryba na suchu a neměl ponětí, co bych měl dělat. Ničilo mě to, táhlo k zemi. To všechno. Noční můry, myšlenky na ni, všechno, co na mě útočilo plnou silou a snažilo se mě vyprovokovat k nějaké reakci. A já ten boj prohrával. Držel jsem se už jen z posledních sil. Chtěl jsem to zastavit, zbavit se toho. Ale jak, zatraceně?!

Zamířil jsem do baru, rozhodl jsem se vsadit na tuhle poslední možnost, kterou jsem ještě nevyzkoušel. Opít se. Zatemnit jakékoliv myšlenky, odpoutat se od reality, ztratit vědomí o světě. Poslední zoufalá možnost, jak tomu všemu uniknout. Alespoň jsem si to myslel. Jenže jak se zdálo, nebylo mi určené utišit to ani tímhle způsobem. Opona se zatáhla, poslední možná cesta mi zmizela pod nohama, ze záchranného lana se vyklubala jen tenká nit, která praskla v okamžiku, co jsem se jí dotkl.

Obracel jsem do sebe už několikátou skleničku, přestal jsem to počítat. Úleva, utišení, nic z toho se nedostavilo. Zarputile jsem v tom pokračoval, jako bych to prostě odmítal vnímat, ale nebylo mi to nic platné. Tolik alkoholu jsem nevypil, už ani nepamatuju. Naposledy tenkrát, co…

„Marco!?“ vyhrkla Cristina vyděšeně, když jsem se v alkoholovém oparu vrátil uprostřed noci domů. Vždycky měla lehké spaní. Byla na nohou jako jediná z domu, sotva jsem nepatrně práskl dveřmi od jejího pokoje o stěnu, jak se mi je při mých nemotorných pohybech nepodařilo otevřít normálním způsobem. Uprostřed zamlžených smyslů jsem si až v tu chvíli uvědomil, že jsem vešel do špatné místnosti. Chytil jsem se za stěnu, všechno se se mnou točilo a já jako bych vnímal jen záblesky toho, co se dělo kolem mě. Jen zamlženě. Roztřeseně. Její zděšením rozšířené oči, pohled, který mi skrze místnost věnovala, když viděla, v jakém stavu jsem se vrátil domů, jsem ale i tak vnímal až příliš jasně…

Zaklel jsem a sevřel ruku v pěst. Druhou jsem se loktem opíral o pult před sebou, dlaní jsem si třaslavým pohybem projel vlasy, zatímco jsem semkl rty a snažil se ustát ten nápor, co mnou právě projížděl. A najít způsob, jak se vybít.

Sklenka přede mnou nejdřív s praskotem přijala pevný stisk mé ruky, záhy nato se i se svým obsahem roztříštila o stěnu v mojí marné snaze dostat emoce pryč z těla.

„Hej,“ okřikl mě barman.

„Já to zaplatím,“ uklidnil jsem ho nevrle a sáhl do kapsy, abych vytáhl peněženku. Při tom jsem si všiml rudé krve v pravé dlani, ani jsem si neuvědomil, že při mém sevření část skla projela kůží. Reagoval jsem nepřítomným úšklebkem.

Vytáhl jsem z peněženky bankovku, položil ji na pult a otočil se k odchodu, aniž bych se obtěžoval kontrolovat, jestli jsem mu nedal moc.

Kvůli alkoholu v těle jsem se rozhodl zamířit na metro, nebyl jsem si jistý, co by se mnou přenos v tomhle stavu udělal. Chvíli před tím, než jsem tam dorazil, mi ale došlo, že díky nočnímu vzduchu a procházce jsem nějak rychle vystřízlivěl. Dobré spalování alkoholu – nejspíš další, ne tak známá výhoda démonské existence. Právě teď ne zrovna vhodná.

Stejně jsem zamířil po schodech dolů. Když nic jiného, v tuhle dobu tam nejspíš moc lidí nebývá, takže se z toho může stát také ideální místo k přenosu.

Po chvíli jsem ale zbystřil. Měl jsem pocit, že mě někdo sleduje. Taková tušení jsem se dávno naučil nebrat na lehkou váhu, takže jsem se urychleně otočil, abych zkontroloval místo za svými zády. Nikoho jsem tam neviděl. Nebylo divu. Útočník se totiž mezitím přesunul přímo přede mě.

Strhl mě stranou a přimáčkl ke zdi, z jeho zelenohnědých očí sršely blesky. Mohlo mu být tak dvacet šest. Kdysi. Stačil mi jediný pohled, aby mi bylo jasné, kdo to přede mnou vlastně stojí. Anděl. No, dnešek byl vážně čím dál tím lepší.

Světle hnědé vlasy mu tím prudkým pohybem lehce spadly do očí, ale on jako by si toho ani nevšiml. Ztěžka oddychoval, provrtával mě pohledem a soudě podle jeho celkové nálady ke mně v duchu nejspíš vysílal ta nejsprostší slova přímo prosáklá nenávistí, ale uprostřed třesu z něj žádné z nich zatím nevypadlo nahlas.

„Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se po chvíli prostým tónem, když mě to přestalo bavit.

„Sklapni,“ doporučil mi.

„Vida, takže ty taky umíš mluvit?“ rýpl jsem si a vysloužil jsem si tím zásah přímo doprostřed hrudi. Krátký, ale sakra bolestivý. Sotva po vteřině ale do mě jeho energie proudit přestala, takže se nejspíš jen potřeboval vybít, než bude schopný pokračovat v našem malém přátelském pokecu. Cloumaly jím emoce, ale něco mi říkalo, že sám sobě brání v tom, aby to se mnou vyřídil tak rychle. Což mě dovedlo k jedinému závěru, který se mi záhy nato také potvrdil.

„Zabil jsi mi sestru!“ procedil mezi zuby a přitlačil mě na zeď za mnou ještě o trochu víc, i když to už sotva šlo. Jo, osobní důvod k zášti vůči mně, přidaný k logickému vzájemnému odporu našich dvou druhů, to bylo dostačující vysvětlení k ještě vášnivější reakci, než bylo obvyklé. Zíral na mě a čekal na to, co se mnou tohle oznámení udělá. A pohledem mě přitom dál sekal na kousíčky. Měl vztek. Přímo se třásl nenávistí.

Anděl k pohledání.

„Nechtěl bys to trochu upřesnit?“ navrhl jsem po chvíli netečně. „Nebo snad myslíš, že se vyznám v rodinných vztazích mezi všemi anděly?“ Prudce nabral vzduch do plic.

„Říká ti něco jméno Cathleen Andersonová?“ zeptal se pak a tentokrát se do jeho slov kromě nenávisti odrazily i bolest a smutek, které zřejmě právě cítil. Došlo mi, o kom to mluvil. To byla ta ženská s dítětem… Ji jsem přímo nezabil, ale neviděl jsem důvod, proč bych mu to měl vymlouvat. S největší pravděpodobností už byla mrtvá tak jako tak, a on by mě stejně neposlouchal. Nebyl ve stavu, kdy by poslouchal kohokoliv, natož démona. Proč bych mu měl vůbec udělat tu radost a přiznat se, že jsem s tím měl něco do činění, dodat mu dobrý pocit z pomsty?

„Blondýnka, brunetka, černovláska?“ začal jsem vyjmenovávat nezúčastněně. „Snad nečekáš, že si budu pamatovat každýho anděla, kterýho jsem zabil,“ dodal jsem pak jízlivě. Tahle poznámka v něm zvedla další vlnu vzteku. Pravou ruku přiložil šikmo k mému krku a lehce přitlačil, čímž mi znesnadnil dýchání. Ne dvakrát příjemné.

„Vím moc dobře, že jsi to byl ty, ty parchante, tak se přestaň tak pitomě vymlouvat,“ sykl. „Když jsem zjistil, co se stalo, šel jsem k ní domů a zachytil tam stopu tvého přenosu, stále byla jasně patrná. Sledoval jsem tě po ní. Dovedla mě k tobě, nebylo tak těžké tě podle té neviditelné nitky, co jsi při každém přesunu zanechal, vystopovat až sem. Stačilo se v nejbližším okolí porozhlédnout po největším šmejdovi. Měl sis dávat větší pozor.“ Dík za radu.

Nehodlal jsem se od něj nechat jen tak zabít, a bylo mi jasné, že až mu dojdou nenávistná slova, nebude k tomu mít daleko. Takže jsem se rozhodl se od něj dostat dál.

Dřív, než to stihl zaregistrovat, jsem ho jednou rukou popadl zespoda za zápěstí, druhou z vrchu za loket a prudce trhl v protisměru, abych se mu mohl vysmeknout. Asi jsem mu málem vykloubil rameno. Když jsem mu paži zkroutil za zády, vztekle zasyčel, sklonil se a otočil se na druhou stranu ode mě, aby ulevil bolesti, kterou jsem mu způsoboval. Jo, páka, ta funguje vždycky, ušklíbl jsem se a kopl jsem ho do nastaveného zadku ve stejnou chvíli, kdy jsem povolil sevření. Mělo to kýžený efekt, dalo mu hodně práce s tím udržet rovnováhu. Málem se rozplácl na zemi.

Otočil se čelem ke mně a probodl mě vražedným pohledem. Asi jsem ho naštval. Tedy, víc, než už byl.

Poodstoupil jsem ode zdi a oprášil si kabát, pomalu, s ledovým klidem. On se možná chtěl prát, ale já na to zrovna teď neměl náladu. Zbytečná námaha. Ať si najde někoho jiného, na kom se vybije.

V okamžiku, kdy jsem se chtěl přenést pryč, mi ale došlo, že tak jednoduše odtud nezmizím. Nešlo to. Sledoval jsem, jak se po jeho tváři pomalu šíří úsměv. Že by to měl na svědomí on? Mohl ten útok jeho energií před chvílí nebýt jen způsobem, jak si vylít vztek? To odpovídalo jedné z pouček, které mi byly sděleny, když jsem se do tohoto života probudil. Za určitých podmínek se při přesném míření dokázala přechodně „zkratovat“ právě tahle schopnost. Ale něco takového dokáže jen někdo, kdo ví, co dělá. A rozhodně to nezvládne každý podřadný andílek. Stejně jako jen tak kdekdo nedokáže zachytit něčí stopu, jako on tvrdil, že udělal. Tohle byl znak výcviku se vším všudy, a ten se rozhodně neposkytoval všem. Určitě nebyl jen jedním z řady.

Jelikož toho, že byl v jejím bytě i Raul, si nevšiml, usoudil jsem, že ten, na rozdíl ode mě, dokázal svoji stopu zakrýt, aspoň co se obyčejné zběžné kontroly týče – další výsada těch, co stáli výše než já. A že se zase jednou zachoval jako prachsprostý podrazák. Z nějakého důvodu byla ta ženská asi důležitá. Proč by z ní jinak chtěli něco dostat, než ji zabijí? Mělo mi dojít, že to nasvědčuje tomu, že si jejího zmizení všimne někdo vlivnější. Raul to věděl taky, i když nejspíš nepočítal s tím, že půjde přímo o jejího bratra. A hodil to na mě. Když ten anděl ucítil jednu jasnou stopu, neměl potřebu hledat další.

Přeměřil jsem si muže před sebou zamračeným pohledem. „Na jaké pozici tam u vás vlastně jsi?“ zeptal jsem se nevrle.

„Dost vysoké na to, abys už v případě, že bys měl rozum, marně prosil o slitování,“ sykl. Někdo tu má hodně sebevědomí.

„Nerad ti kazím iluze, ale zažil jsem už i takové, jako jsi ty. Postavení není všechno. Naopak se dost často nevyrovná zkušenostem z opravdového krutého boje mezi nejposlednějšími z posledních, do kterého tobě podobné většinou ani neposílají, aby si náhodou nepolámali křidýlka,“ řekl jsem. Odfrkl si.

„Tebe dostanu během vteřiny.“

„Ta tvoje vteřina trvá věčnost? Já jen, že už tu pár minut stojíme, a já se pořád cítím celkem v pohodě.“ Skousl zuby. Vztek ho zcela ovládal. Nebude se soustředit. Zásadní chyba. Moje výhoda. „No, když už se tomu zřejmě nevyhnu, tak co kdybychom aspoň přestali kecat a zdržovat to?“ navrhl jsem a při tom jsem pomalu rozepínal knoflíky u kabátu, který jsem se chystal odložit, aby mi při boji nepřekážel. Plynulým pohybem jsem ho ze sebe shodil a odhodil na nedalekou lavičku. Nespustil jsem z něj během toho oči. V těch jeho se zalesklo potěšení z představy mojí budoucí porážky.

„V tom ti milerád vyhovím,“ pronesl. Pomalu se přibližoval, se stále stejným posměšným výrazem. Ostražitě jsem vyčkával, sledoval jeho pohyb, jeho oči, čekal, až zaútočí, ruce volně spuštěné podél těla, ale připravené bleskově zareagovat. Jo, dal jsem mu šanci na první útok, potřeboval jsem odhadnout, co umí. I když jsem pochyboval, že vůbec něco umí. A on byl napjatý úplně stejně.

Byl už sotva na dva kroky ode mě, když lehce uhnul pohledem, mrštně ke mně přiskočil a levou pěstí mi zaútočil ze strany na hlavu. Čekal jsem to, jeho ránu jsem vykryl bez problémů, ale málem jsem si nevšiml zaťaté pravačky sálající energií, která mířila na mé břicho. Na poslední chvíli jsem jí nastavil dlaň a pevně ji stiskl. Bolest projela mými prsty a předloktím. Jo, rozhodně to nebylo příjemné, ale uhnout bych už nestihl. A tohle bylo lepší, než pustit si ho přímo k tělu. Zatraceně to bolelo. Kruci! Přeci jen něco uměl, parchant andělská! A navíc zřejmě věděl, co dělá. Útok jednou rukou na viditelnější místo měl jen zakrýt skutečný útok z druhé strany, navíc nebezpečnější. Tohle ještě bude zajímavé.

Nezdržoval jsem se a celou vahou se do něj zapřel, abych ho odstrčil. Asi bych ho už neměl podceňovat. Neochotně ustoupil o několik kroků a ušklíbl se. Nejspíš nebyl tak vyvedený z míry, jak jsem doufal. Ale to se koneckonců taky ještě dalo zařídit.

„Jestli pokaždý bojuješ takhle, tak není divu, že ti pořád někdo umírá,“ rýpl jsem si a dodal k tomu jízlivé pousmání, abych ho vyprovokoval. Povedlo se.

Vztekle ohrnul ret a vyrazil ke mně. Příliš okatě se rozpřáhl pravou rukou a pokusil se dlaní zaútočit přímo na moji bradu. Jen tak tak jsem stihl uhnout za jeho záda, popadl jsem jeho pravačku za rukáv, druhou rukou jsem ho pevně sevřel pod bradou a špičku boty mu vrazil zezadu do kolena. Zařval a padl na zem. Jo, bolí to, já vím.

Nezdržoval jsem se, pustil jeho ruku, přehmátl na límec, vytáhl ho na nohy a vší silou jsem s ním praštil o zeď. Narazil do ní obličejem. Nechal jsem ho zhroutit se podél ní k zemi a ustoupil. Když se později zvedal, nenávist v jeho očích dosáhla maxima.

Z nosu a koutku úst mu tekla krev. Aniž by mě přestal propalovat pohledem, otřel si ji dlaní a dál se o to nestaral. „Tak pojď,“ pobídl mě úsečně, neobtěžoval se vzdálit od místa, kde právě stál. Nepřišlo mi to z jeho pohledu jako dvakrát výhodná pozice, ale neměl jsem důvod mu to vymlouvat. Přišel jsem blíž, obezřetně jsem v duchu propočítával jeho další možné postupy. Jeden mi ale hlavou neprolétl.

Napřáhl jsem se, abych mu dal ránu pěstí, kloubky prstů jsem však narazil jen na tvrdou zeď. Sykl jsem, jak jsem tu bolest nečekal, a během vteřiny jsem byl nucen skousnout zuby kvůli dalšímu důvodu. Tu ruku mi zkroutil za zády, kam se sotva před vteřinou přenesl, popadl mě za vlasy a tentokrát omlátil obličej o zeď on mně. Hajzl! Pak mi zvrátil hlavu dozadu a zasyčel mi do ucha: „Tak co, ještě si budeš vyskakovat?!“

„Jen si posluž, parchante!“ procedil jsem mezi sevřenými zuby a pokusil se vzepřít volnou rukou o zeď, ale nemohl jsem dělat vůbec nic, měl mě v hrsti, kruci!

„Neboj se, rád,“ ušklíbl se, a než jsem se stihl vzpamatovat, praštil mi hlavou o zeď ještě jednou a tak silně, až se mi v ní rozezněla zvonkohra. Tohle je asi fakt zlý...

Volnou rukou jsem marně šátral po zdi, ale nenašel jsem nic, co by mi mohlo pomoct. Sakra! Stihl jsem ještě zaznamenat, jak přehmátl z mojí ruky na pásek kalhot, a pak se zapřel celou vahou a odhodil mě stranou. Chvíli jsem se kutálel, než jsem se pokusil zvednout na všechny čtyři. Jak z tohohle vyváznu, jsem fakt netušil. Rukou jsem si setřel krev z tváře a odplivl si. Měl jsem jí plná ústa.

Slyšel jsem pomalé kroky a zahlédl jen jeho boty, než mě prudce kopl do boku. Neudržel jsem zasténání a zhroutil se na zem. Kopl mě ještě jednou, aby mě otočil na záda. Na chvíli se mi zdálo, že jsem si vyrazil dech. Sklonil se nade mnou, než mi klekl na paži a rukou mě popadl pod krkem. Přišpendlil mě tak k zemi. Jedna ruka mi sice zůstala volná, ale to mi v tomhle stavu bylo houby platný. Krucinál. Teprve teď jsem byl opravdu v háji.

Pohledem mě probodával tisícem nožů za vteřinu a s vítězným úsměvem přijímal bezradnost, kterou ze mě vycítil, i když jsem se ji snažil skrýt a nedat najevo.

„Odkdy andělé bojují takhle zákeřně a nefér?“ procedil jsem namáhavě skrze zuby, protože s jeho rukou tlačící na krk to dost dobře nešlo. Jeden by řekl, že jim to jejich morální zásady nedovolí.

„Zmetci, jako jsi ty, si stejně nic jinýho nezasloužej,“ odsekl mi a v jeho očích se zablesklo. „Teď zaplatíš za všechno, co jsi kdy způsobil. Anne i všem ostatním. A můžeš mi věřit, že si to vychutnám,“ upozornil mě.

Aniž by povolil sevření mého krku, přemístil svou pravačku doprostřed mojí hrudi a okamžitě vyslal energii do mého těla. Cítil jsem, jak pronikla kůží a nesla za sebou bolestnou smršť. Vykřikl jsem. Volnou ruku, tu, na které mi neklečel, jsem obemkl kolem jeho zápěstí a pokoušel se ji od sebe odtáhnout. Musel jsem. Druhá možnost byla nechat se zabít, a to jsem rozhodně nehodlal dopustit. Ne bez boje. Jenže měl sílu. Sílu, kterou jsem já každým okamžikem ztrácel.

Pokoušel jsem se mu vykroutit jiným způsobem, ale nešlo to, držel mě pevně. Dýchal jsem stále mělčeji, bolest mě ochromovala a sžírala mě buňku po buňce. Příliš jasně jsem vnímal ten trýznivý pocit, když jeho energie vstoupila do mého nitra, násilně vysála tu mou. Bylo to, jako by mě rozedral ve dví a postupně ze mě vytrhával částečky toho, co mě drželo při životě. Každou vteřinou moje šance na to dostat se odtud slábly, a já… já nemohl dělat vůbec nic, abych tomu zabránil.

Sakra!

Vnímal jsem bušení srdce v uších. Vyprahlost v ústech, třeštění hlavy. K mučivé bolesti se záhy přidala otupělost, která nabývala na síle. Už jsem vnímal jen zastřeně. Měl jsem pocit, jako bych se musel soustředit i na dýchání, veškerý můj odpor byl marný, ale odmítal jsem… nemohl…

Tělo mě neposlouchalo.

Neměl jsem už sílu k sebemenší obraně. Prsty ochably, zcela povolily stále slábnoucí stisk a ruka mi bezvládně klesla podél těla.

Tak tohle bylo ono. Konec. Nedokázal jsem dělat už vůbec nic, nic… jen čekat na smrt. Celé moje tělo bylo ochromené, stěží jsem držel víčka otevřená, sotva jsem lapal po dechu. Sledoval mě s kamennou tváří a očima, ve kterých se zračilo zadostiučinění. Jen silou vůle jsem se ještě držel při vědomí, i když jsem věděl, že to stejně nemá smysl. Zbývalo mi už jen pár vteřin.

Pár vteřin, po kterých už nebude vůbec nic…

Autor: Withoutalight, Mata, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 8.: