OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v temnotách - 9.



Duše v temnotách - 9.Dostane se z toho Daniel, nebo ne?

Ztrácel jsem vědomí. Cítil jsem to. Cítil jsem dotek konce, který se blížil, visel těsně nade mnou a čekal na svou chvíli. Byla to jen otázka času. Nebýt té bolesti, která i přes otupělost dál pulzovala mým tělem, nevěřil bych ani tomu, že tu stále jsem, že jsem stále ještě naživu. Stejně tomu tak nemělo být dlouho. Dostal mě tam, kam chtěl. Ochromil mě, vzal mi sílu se jakkoliv bránit, a od té chvíle jsem byl odsouzený na smrt.

Sám jsem přece moc dobře věděl, jak to končí…

„Hej… Hej! Co to tam děláte?!“ ozval se náhle čísi hlas. Sotva jsem ho dokázal vnímat. I v současném stavu jsem si byl ale dobře vědom, že anděl přede mnou tiše zanadával a jeho energie přestala útočit na moje tělo. Nedokázal jsem se soustředit, dostatečně zbystřit smysly, abych pochopil, co přesně se děje. Přesto přes moji otupělost pronikla ta informace… Že se někdo blíží. A jemu tím narušil plány.

Pustil mě. Ztěžka jsem vydechl, i to jediné poklesnutí hrudi mě zabolelo. Jeho kroky mizely pryč, zatímco z druhé strany se ozývaly jiné, jak kdosi rychle běžel směrem ke mně.

„Panebože, Danieli!“ ozval se nakonec vyděšený výkřik. Ten hlas… jsem znal… Namáhavě jsem zaostřil na postavu přede mnou. Jessica… Opravdu tu byla? Nezdálo se mi to? Musela tu být. Proč by odsud ten anděl jinak utekl? Vyrušila ho. Blížila se rychle, k mojí úplné likvidaci stačilo nejspíš jen pár vteřin, ale stejně by to nestihl… Ještě jsem byl příliš při sobě, aby mě mohl oddělat dřív, než bude moc blízko. A nemohl se přenést před ni, aniž by prozradil, co je zač. Ponechat náš svět v utajení, to bylo jediné pravidlo, které v tomhle boji dodržovaly obě strany. Zachránila mě… Jaká to ironie. Ještě před pár hodinami jsem ji skoro proklínal a teď… teď jsem byl rád, že ji vidím.

„Co je s tebou? Co ti udělal?“ ptala se zděšeně a klekla si vedle mě, její oči starostlivě bloudily po mé tváři, se zábleskem zděšení při pohledu na krev, která na ní ulpívala. Pootevřel jsem rty, ale nějak ze mě nakonec nic nevypadlo. „Do háje,“ ulevila si. „Tak jo, počkej, vydrž, seženu pomoc, já… zavolám doktora.“ Doktora… Ne, to nesměla. Raffael by mě zabil. Dokonce doopravdy, kdyby mohl. Nechtěl jsem vědět, k čemu by se uchýlil, když tuhle možnost neměl.

Naše těla sice byla na první pohled normální a stejně normálně fungovala, co se většiny věcí týče, ale přesto tu byly jisté rozdíly, kterých by si doktor mohl všimnout. I kdyby se to nerozkřiklo po celém světě, k andělům by se to určitě dostalo – a k čemu by byl démon, o kterém všichni ví? Byl bych jako štvaná zvěř, i kdybych přežil trest z vlastní strany.

„Ne…“ Chtěl jsem to slovo vykřiknout, ale místo toho jsem ho dokázal sotva zašeptat. Naštěstí si toho všimla. Zamrkala, nechápavě se na mě podívala.

„Cože?“

„Doktora… ne…“ vydechl jsem ztěžka, každé jednotlivé slovo bylo pro mě neskutečně těžké vyslovit a způsobovalo další bolest. Ale musel jsem. Musela to pochopit…

„Ale Danieli-“ namítla zmateně a nevěřícně zároveň, její tón dával najevo, že s mým závěrem absolutně nesouhlasí. Do háje.

Polkl jsem, přiměl se udržet oči otevřené, ještě aspoň chvíli. Spojil jsem svůj pohled s jejím, snažil se, aby pochopila, jak je to důležité. Pokud by někoho opravdu zavolala, nezáleželo by už na tom, jestli se z tohohle dostanu, nebo ne.

Její dech se nepatrně zadrhl, když jsem se zahleděl do hlubin jejích očí a vyslal k ní úpěnlivou prosbu, na kterou jsem soustředil veškerý zbytek svých sil. „Prosím…“ šeptl jsem sotva slyšitelně. Ale věděl jsem, že mi rozuměla.

Váhavě vydechla, nebyla si jistá, jestli mě má opravdu poslechnout. Já už ale nemohl dělat vůbec nic, než v to doufat. V tu chvíli jsem ztratil vědomí…

 

Jessica

Trvalo mi několik roztřesených nádechů, než jsem se dokázala vzpamatovat z jeho pohledu, z toho všeho kolem, a taky trochu reagovat. Žádný doktor? Vždyť sotva držel oči otevřené, ať mi nevykládá, že ho nepotřebuje! Nadechla jsem se k protestu, ale… Omdlel. Do háje, on mi tu omdlel!

„Danieli?!“ oslovila jsem ho a jemnými dopady dlaně na jeho tvář jsem se ho pokoušela probrat. Nepomohlo to. Krucinál, co teď?! Skousla jsem rty, pokoušela se zachovat si chladnou hlavu. Na paniku nebyl čas. Ale co jsem měla dělat?! Danieli, proč po mně chceš něco takového?! To je šílenost! Nezavolat doktora, když nevím, co s tebou je… To přece nemůžu! „Sakra!“ ulevila jsem si nahlas. Nervózně jsem promnula prsty, pak jsem vzdychla. Jsem idiot, blázen, cvok. Fajn, ale dostat ho odsud byl přinejmenším první krok.

Rozhodla jsem se ho odvést ven a zavolat taxi, ale tohle rozhodnutí rychle padlo. Když jsem si přehodila jeho ruku kolem ramen a zkusila ho nadzvednout, zavrávorala jsem a málem sama spadla na zem. Tak jo. Takhle to nepůjde.

Vytáhla jsem z kabelky mobil a objednala taxi odsud, protože jsem ho tu nehodlala nechat samotného. S tím, že jsem požádala, aby řidič přišel sem dolů. Zrovna jako naschvál tudy neprocházel nikdo, kdo by mi s ním mohl pomoci.

Mezitím jsem tu ale prostě nemohla jen tak stát. Zbláznila bych se. Takže jsem z kabelky vytáhla kapesníček a alespoň jsem jím setřela všechnu tu… krev… Panebože. Zvedal se mi žaludek, protože normálně jsem omdlívala už při jediný kapce tý hnusný červený tekutiny – tedy samozřejmě když nebyla uvnitř těla, kam normálně patří. Ale kvůli němu jsem to nějak zvládla. A vlastně i kvůli sobě, protože teď už vypadal trochu líp. I když měl natržený ret, dost možná zlomený nos a několik modřin všude po obličeji. A lehce sedřené čelo a tvář.

Tak jako tak, rozhodně lepší, než s krví všude kolem.

Když se přivolaný taxikář konečně objevil, netvářil se moc nadšeně. Ne že bych se mu divila. „Co je s ním?“ zeptal se obezřetně.

„Ehm…“ Až teď mi došlo, že jsem si měla promyslet, co řeknu, dřív než se tady ukázal. „Někdo ho napadl,“ vzdala jsem to nakonec a řekla mu pravdu, protože mě vážně nic nenapadalo. „Potřebuju ho odvézt k sobě domů, pomůžete mi s ním?“ požádala jsem pak.

„Nebylo by lepší zavolat sanitku?“ Lehce nadzvedl obočí, zatímco mě jeho oči provrtávaly nedůvěřivým pohledem. Jo, bylo, díky za radu! To je tedy dohadování. Neskutečný. Ještě že nedospěl k závěru, že jsem mafián nebo tak něco. Teda… doufám. Naštěstí bylo vidět, že Daniel dýchá, tudíž žije, což uklidňovalo mě i jeho.

„Moje spolubydlící je doktorka, ona se na něj podívá,“ zalhala jsem mu do očí, abych to uvedla do trochu jiného světla. Žádnou spolubydlící jsem neměla, natož doktorku. Bydlela jsem vlastně už nějakou dobu sama, odstěhovat se od Victora byl první krok. Rozvést se a definitivně za ním zavřít dveře… No, tam už to trochu vázlo.

Moje vymyšlená spolubydlící muže přede mnou zřejmě nepatrně uklidnila. „Nerad bych se dostal do maléru,“ poznamenal ale přesto. Vzdychla jsem.

„Fajn, já… co když vám dám deset dolarů navíc, pokud mi s ním pomůžete do auta a dovezete nás ke mně domů?“ navrhla jsem. V zamyšlení se lehce podrbal na hlavě. Nakonec kývl.

„Tak dobře,“ svolil, „přece neodmítnu pomoct bližnímu v nouzi.“ Potlačila jsem úšklebek. Určitě jsem mu věřila, že to dělal jen z dobroty srdce, když souhlasil až po zvláštní peněžní odměně.

Společnými silami jsme Daniela dopravili do auta a já řidiče navedla ke svému bytu. Když jsme dorazili na místo, měla jsem chuť ho zaškrtit. Čekala jsem totiž, že mi s ním pomůže i nahoru. Jenže jsem se dozvěděla, že na tomhle jsme se nedohodli. Věděla jsem sice, že jsem opravdu zmiňovala jen cestu sem, ale nenapadlo mě, že mě bude chytat za slovo a já bych měla upřesňovat každý detail. Ten chlap měl být právníkem, určitě by se svojí vypočítavostí zazářil. Správně, nesnášela jsem právníky. Děkujte Victorovi, pánové.

Dohodla jsem se s ním na dalším příplatku, když mi s ním pomůže nahoru, a snažila se při tom neskřípat zuby. Bohužel, i když tu byl výtah, sotva bych si s Danielem poradila sama. „Bylo mi ctí s vámi obchodovat,“ oznámil mi s úsměvem, když ho uložil na gauč, kam jsem ho navedla, a já mu dala do dlaně peníze – za cestu i službu navíc. Tomu jsem věřila.

Udržela jsem nadávky za kyselým úsměvem, dokud nezmizel za dveřmi. Pak jsem odložila kabelku na zem, opřela se zády o dveře a hlasitě vydechla, než se můj pohled stočil k Danielovi.

Přešla jsem blíž k němu, moje oči se samovolně svezly k jeho zavřeným víčkům. Kdybych nebyla svědkem toho všeho, a kdyby neměl na tváři připomínky té události, myslela bych si, že jen spí. Až na ty maličkosti, které prozrazovaly, že tohle nevědomí není tak poklidné, jako spánek obvykle bývá. Jeho řasy se nepatrně třásly, jemně. Všimla jsem si toho jen díky tomu, že jsem na něm doslova visela pohledem. Na každém lehkém nadzvednutí jeho hrudi při nádechu plném nepokoje. Na každém takřka neviditelném záchvěvu rtů.

Hypnotizovala jsem ty drobné pohyby. Náznaky neklidu panujícího v jeho podvědomí přenášely stokrát větší neklid do mého nitra. Přistihla jsem se, že přizpůsobuji rytmus svého dechu k jeho, jako bych se bála, že mu ta nepatrná odchylka uškodí.

Pár vteřin jsem pohledem bloudila po jeho tváři a snažila se najít ztracenou vnitřní rovnováhu, která i jemu samému právě teď chyběla, soudě podle lehce staženého obočí a mělkých nádechů spojených s občasným bolestným polknutím. Musela jsem si urovnat myšlenky a ujasnit si, co budu dělat. V mém bytě, na mém gauči právě teď ležel dospělý člověk. V bezvědomí. Potřeboval pomoc.

No, tak si teď vymysli, co s ním, když jsi tak pitomá a nenechala jsi to na profesionálech.

Proč jsem, kruci, vlastně nezavolala toho zatracenýho doktora?

Protože si to nepřál. Protože to byla poslední věc, co řekl, než ztratil vědomí. Protože v jeho očích bylo něco, díky čemu jsem nedokázala říct ne… Protože jsem husa, která nejedná racionálně a nechá se jednoduše zblbnout. Kdyby po mně chtěl, ať ho shodím z mostu, tak s ním poletím na Golden Gate?! Bože, asi jsem definitivně přišla o rozum. Možná nebyl příčetný on, když trval na tom, že doktora odmítá. Dá se tak šílené přání vůbec pokládat za právoplatné? A co jestli mu jde o život? Rozhodla jsem se, že raději přetrpím rozčilené obvinění z toho, že jsem ho neposlechla, než abych se mohla při pohřbu uklidňovat, že jsem jen dělala, co chtěl.

Otočila jsem se, abych si došla pro telefon, ale právě v tu chvíli se z jeho hrdla vydral sípavý nádech a mně leknutím poskočilo srdce. Přisedla jsem si k němu a obemkla prsty jeho dlaň, aniž bych věděla, co vlastně dělám. Nevím proč, ale zdálo se mi, jako by ho ten dotek uklidnil. Dech se vrátil do normálu. Tedy, do současného normálu. A jeho ústa se pokoušela zformulovat slova, aniž by z nich vyšla hláska. Vlastně ne. Slovo. Jediné slovo, které jsem nedokázala zachytit, se stále dokola snažilo prodrat skrze jeho suché rty, ale zůstávalo zoufale uvězněno uvnitř.

Druhou rukou jsem mu sáhla na čelo a potvrdila si domněnku, co mi v tu chvíli prolétla hlavou díky teplu pronikajícímu jeho kůží do mé ruky. Měl horečku. A nejspíš vysokou. Pálil jako kamna, kůže se mu orosila drobnými perličkami potu. Byla jsem si jistá, že ještě před pěti vteřinami měl teplotu normální. Asi… Je vůbec možné, aby se to tak rychle změnilo?

Vzdychla jsem. Zmatkování mu nepomůže.

A jak mu mám asi pomoct já, když nemám ponětí, co dělám?!

Další povzdech. Asi jsem vážně magor.

Magor, který byl ale pevně rozhodnut někoho zavolat, pokud to začne vypadat hůř. Zatím to nevypadalo tak zle. Zatím jsem mu neusilovala o život. Zatím jsem mohla plnit jeho přání.

Takže krok jedna, musím přijít na to, co mu vlastně je. Tedy, jasně, že byl celý pomlácený, ale bylo třeba zkontrolovat, jak je to vážné, protože oděrky na tváři ve své podstatě vůbec nebyly nebezpečné. Když mě napadlo, že jsem se vlastně celou dobu soustředila jen na tuhle část jeho těla, doslova jsem ztuhla. Trhla jsem sebou při myšlence, která mi náhle vytanula na mysli. Zbraň. Nevšimla jsem si, že by ten útočník něco držel v ruce, nůž nebo cokoliv podobného. Ani kaluže krve, ani skvrny na oblečení. Daniel měl ale černé tričko, třeba to na něm nebylo vidět. Ztráta krve v tomhle měřítku by rozhodně nebyla dobrá.

V náhlé panice jsem pustila jeho ruku, abych mu vyhrnula tričko a zkontrolovala jeho hruď. Lehce sebou cukl, mně málem trefil šlak. Byl to důkaz, že ho to bolí? Důkaz, že na mě čeká otevřená rána? Vážně jsem nesnášela pohled na krev, a tohle bych už opravdu nezvládla!

Zhluboka jsem se nadechla a opatrně uchopila dolní lem jeho trička mezi prsty, než jsem ho začala o poznání opatrněji vyhrnovat nahoru. Spadl mi kámen ze srdce, když se můj černý scénář nepotvrdil. Na boku se mu jen rýsovala modřina, ale jinak nebylo žádné povrchové zranění vidět. Moje vědomí bylo osvobozeno od téhle myšlenky.

A tu poznamenávající, že je jeho hruď zatraceně dobře vytvarovaná, jsem se rozhodla okázale ignorovat. Na tohle teď vážně nebyl čas.

Jenže můj mozek s tímhle závěrem evidentně nesouhlasil, protože zatímco jsem důkladněji kontrolovala, že jsem něco nepřehlédla, se mi oči vpíjely do jeho kůže i za poněkud jinými účely.

Krucinál. Já takhle přece normálně nereaguju. A takhle na něj zírat není vůči němu fér. Nemůže… Nemůže mě svým nepřístupným pohledem odpálkovat, jako to dělal pokaždé. Ta nebeská modř v jeho očích, která se příliš snadno měnila v rozbouřenou oblohu a vysílala mým směrem blesky, byla uvězněná pod jeho zavřenými víčky. Poprvé za celou tu dobu mi bylo dovoleno být blízko něj a necítit se na míle vzdálená. Teď mě potřeboval…

Polkla jsem. To nic neměnilo na tom, že se neslušelo očima provrtávat části jeho těla a snažit se vypálit si je do paměti.

Ale vždyť se to nedozví…

Jessico, vzpamatuj se!

Navzdory mojí snaze posbírat zbytky rozumu si moje tělo automaticky dál dělalo, co chtělo. Pokračovalo ve zkoumání jeho hrudi, bez ohledu na hlas podvědomí připomínající, že to se teď vážně ani trochu nehodí. Ta harmonie svalů vypracovaných přesně tak akorát si prostě víc než jeden zběžný pohled zasloužila.

Plynule jsem se dostala od těch prsních až k těm úplně nejspodnějším, na nichž vyrůstaly malé černé chloupky vedoucí přímou cestou ještě o trochu níže… Nejspíš jsem se začala červenat.

Vážně, vážně, vážně jsem byla ráda, že teď nevidí, co tu vyvádím. Asi jsem potřebovala sprchu. Ledovou. Hned teď.

Až za chvíli.

Bříšky prstů jsem se jemně dotkla kůže na jeho hrudi. Dřív, než mi došlo, co vlastně dělám. A hned jsem vyplašeně ucukla, protože ten jediný letmý dotek způsobil, že sebou trhl, stiskl zuby bolestí a ztěžka vydechl. Okamžitě jsem stočila pohled zpět k jeho tváři. Jeho hlava se teď lehce nakláněla nalevo, víčka se mu chvěla.

Konečně jsem byla schopná reagovat jako normální člověk a ne jako nějaká bláznivá puberťačka.

Napadlo mě, že má možná zlomená žebra. I když jsem neměla ponětí, jestli by mu v tom případě opravdu vadil i ten jediný letmý dotek, vždyť jsem sotva ucítila jeho kůži na své. Nejhorší bylo, že jsem opravdu nevěděla, co s ním mám, sakra, dělat. Kromě horečky. S ní jsem si alespoň minimálně poradit dokázala. Z toho důvodu jsem se taky rozhodla začít řešit aspoň ji, než přijdu na to, jak postupovat dál.

Byl čas přestat tu jen tak sedět…

---

Takže si to shrneme. Je pondělí, půl hodiny po půlnoci. A já tu máčím ručník v ledové vodě, abych trochu sklepala teplotu chlapa ležícího v mém obýváku. Kdyby mi někdo ještě před hodinou řekl, že při cestě domů z diskotéky, na kterou mě tak trochu proti mojí vůli vytáhla moje sestra, abych přišla na jiné myšlenky, náhodou narazím na Daniela a on pak skončí na gauči v mém bytě, myslela bych si, že se zbláznil. Pokud bychom tam zůstaly déle, jak ona ostatně chtěla, ani by se to nestalo. Z té myšlenky mě zamrazilo. Kdoví, co by se bývalo přihodilo, kdybych nejela domů metrem už teď a neobjevila se tam. Právě jsem děkovala všem svatým za to, že jsem nikdy na podobné akce moc nebyla. Tím spíš, když se mě Cleo nepokrytě snažila upozorňovat na to, kolik sexy chlapů tam v mém nejbližším okolí bylo. Sice měla za to, že si od vztahů potřebuju odpočinout, ale očividně by byla i radši, kdybych se seznámila s někým tam, než se dál zajímala o Daniela…

Zavřela jsem kohoutek a zbavila ručník přebytečné vody. Cestou jsem ještě v koupelně vzala teploměr. Byla jsem si jistá, že má horečku – to bylo poznat i pouhým dotekem – ale bylo by lepší vědět, jak zlé to je. Dala jsem mu změřit teplotu, mezitím jsem se ho pokusila trochu zchladit. Studené na horká místa, takhle nám sklepávala horečku máma, když jsme byly malé. Taky to dávalo smysl. Pamatovala jsem si, že nám studené obklady přikládala na čelo, pod kolena, tak podobně. Nejteplejší místo… Zamyšleně jsem skousla rty a pak jsem mu vyhrnula tričko a položila mokrý ručník na jeho hruď. Udělala jsem to jemně. Jenže ono to bylo vážně studený - a nejspíš to byl ten problém.

Lehce se vzepjal a ztěžka zalapal po dechu, jakmile se ho ručník dotkl a rozprostřel se na jeho kůži. Ucukla jsem leknutím. „Promiň, promiň,“ začala jsem mumlat překotně. Pitomosti! Dělám samý pitomosti! Nebo ne? Zamrkala jsem, zdálo se mi, že po prvotní reakci se jeho dech zdál o něco klidnější. Hm, možná jsem nakonec přeci jen věděla, co dělám… Trochu.

Teploměr hlásil konec měření a já se nahnula, abych se podívala, jak to dopadlo. Ztěžka jsem vydechla. Čtyřicet. Tohle číslo se mi vůbec nelíbilo. Kruci.

Po chvíli jsem ručník odložila, nechávat ho dlouho na jednom místě taky nebylo zrovna ideální. Snažila jsem se přijít na to, co mám dělat dál, myšlenky mi běžely hlavou jedna přes druhou. Co mu bylo? Chci říct, věděla jsem, že ho ten někdo zmlátil, ale taky měl horečku, a ta se přece nemohla objevit jen tak sama od sebe. Nedávalo smysl, aby mu ji vyvolal ten, co ho napadl. Nebo ano? Jasně, snažím se být chytrá a přitom nevím vůbec nic.

A jak špatné a nebezpečné mohlo být to, že ztratil vědomí? Snažila jsem si vybavit aspoň minimum. Otřes mozku. Jedna možnost. Tak to by se měl ale hodně rychle probrat, protože jsem měla tušení, že při otřesu mozku není bezvědomí dvakrát dobré. Ne že by někdy bylo.

A jiné možnosti? Neměla jsem ponětí, na těle nebylo vidět cokoliv, co by mi přišlo nějak zvlášť vážné. Na těle ne…

Panebože, co když to znamená, že je něco špatně uvnitř něj, co jen není vidět na první pohled?! Vnitřní krvácení, to byla první věc, co mi proběhla hlavou jako nejhorší scénář. Co, do háje, budu dělat, jestli mi tu vnitřně krvácí?! Co když mi tu umře před očima?

Zhluboka jsem se nadechla. Klid, klid, nepanikař. To ničemu nepomůže. Stejně jako to, když tu budu jen tak stát.

Opravdu bych mu nejraději zavolala doktora. Prostě někoho, kdo si s ním bude vědět rady. Vždyť já byla schopná akorát zmateně přebíhat od jedné myšlenky ke druhé a panikařit. Tohle nebylo jen tak. Tady šlo přece o lidský život. Na jeho žádost by nikdo normální nebral zřetel.

Jenže on mě prosil… Jeho úpěnlivý, zoufalý pohled vyslaný z posledních sil… Já nevím, nejspíš mě zkrátka dokázal přesvědčit, že je to důležité. Ale právě teď byla důležitá jen jedna věc – zjistit, nějak, jakkoliv, co mám, sakra, dělat, co konkrétně s ním je. Kruci, já nevěděla. Proč jsem nedávala při první pomoci větší pozor?!

Napadla mě spásná myšlenka a já rychle doběhla ke svojí kabelce a vytáhla mobil. Potřebovala jsem poradit. Vytočila jsem číslo, nějakou chvíli se nic nedělo.

„No tak, vzbuď se…“ Konečně se z druhé strany ozvalo nesouhlasné zamručení.

„Já se do toho klubu nevracím,“ oznámila má sestra vzápětí tak důrazně, jak v rozespalosti dokázala. Zamrkala jsem.

„Cože?“

„Jestli sis ten brzký odchod rozmyslela, běž si tam sama. Řeklo se odchod, tak odchod. To znamená přechod na úsporný režim. Já spím.“ Nechápala jsem, jak ji mohlo něco takového napadnout. Pro mě byla myšlenka na předešlé hodiny strávené tam na míle vzdálená.

„Ne, kvůli tomu nevolám,“ ujistila jsem ji.

„Tak proč mě budíš v jednu ráno, když jsem před chvílí usnula?“ zeptala se obviňujícím tónem.

„Potřebuju pomoc.“

„To nemůže počkat?“ Stočila jsem pohled k Danielovi.

„Ne,“ vydechla jsem pak. „Ne, promiň, nemůže…“ Zívla.

„Tak ven s tím.“ Skousla jsem rty.

„Kdysi jsi chtěla být doktorkou, ne?“

„Jo, ale pak jsem přišla na to, že by to bylo moc učení,“ potvrdila to, co jsem věděla. „Proč?“

„Nevíš náhodou, jak se rozpozná vnitřní krvácení?“ zeptala jsem se na první věc, která mi přišla na mysl a zdála se mi nejnebezpečnější. Otřes mozku koneckonců spousta lidí zvládá i u sebe doma. Tohle ne. Na chvíli se rozhostilo ticho.

„Proč to, proboha, potřebuješ vědět? Jako nutně vědět?!“ Ospalost z jejího hlasu se úplně vytratila. Věděla jsem, že odpověď se jí nebude líbit. „Zbláznila ses?!“ vyjela na mě taky hned, jakmile jsem jí sdělila, v jaké situaci se nacházím. „Kristepane, ty snad nemáš rozum! Jak si můžeš jen tak přivízt do svýho bytu chlapa bezvědomí?! Jeho v bezvědomí! Kruci, Jess, jestli se probere, kdoví, co udělá. U něj bych se nedivila, ani kdyby tě obvinil z únosu.“

„J-jestli se probere?“ vykoktala jsem zděšeně.

„Jsi snad doktor?“ řekla. „Potřebuje doktora. Lidi v bezvědomí se obvykle svěřují do péče doktorům.“

„Jo, já to, sakra, pochopila, nemusíš mi to vysvětlovat jako malý a opakovat slovo doktor v každý větě,“ odsekla jsem neurvale, srdce mi zároveň sevřel strach. A nerozhodnost. Do háje. Začala jsem regulérně vyšilovat. „Jak se rozpozná to krvácení?!“ kníkla jsem netrpělivě.

„Jess, jestli to je tenhle případ, tak ty s tím stejně nic neuděláš,“ připomněla zjevný fakt. „Prostě zavolej toho pitomýho doktora.“ Frustrovaně jsem si povzdechla a prohrábla si vlasy. Doktora ne. Hlavně doktora ne. Jeho slova, on to nechtěl. To ale nedávalo smysl! Proč to bylo tak důležité?! Po krátkém skousnutí rtů jsem sama nad sebou zavrtěla hlavou.

„Já nemůžu. Alespoň zatím ne…“ nevěřila jsem, že to říkám. „Přijeď sem,“ požádala jsem ji tiše sotva pár vteřin nato.

„Jess-“

„Já to sama nezvládnu, nevím vůbec nic!“ umlčela jsem její protesty a jedním hlubokým nádechem nabrala do plic vzduch ve snaze se uklidnit. „Potřebuju tě…“ Zoufalá prosba. Chvíli se nic neozvalo. Pak jí unikla hlasitá nadávka.

„Fajn, hned tam budu,“ svolila nakonec a zavěsila.

Opět jsem se podívala na Daniela. Jeho nádechy, i když stále roztřesené, působily jako balzám na moje nervy. Dýchal. Žil. A musel zůstat naživu i dál. V duchu jsem se modlila, aby moje rozhodnutí nebylo špatné. Přestože přesně takové nejspíš bylo. S povzdechem jsem zavrtěla hlavou. A sama sebe nechápala.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Duše v temnotách - 9.:

2. Withoutalight přispěvatel
26.05.2015 [14:26]

WithoutalightVer, děkuji Emoticon Jo, myslím, že na nervy jsou obě Emoticon Ona je celá ta situace dost šílená... Ani nevím, co bych na jejím místě dělala já Emoticon A to "skoro" bych ani nepoužívala Emoticon Aspoň co se tělesného stavu týče, protože to nic nemění na tom, že bude mít malér Emoticon Ale záchrana to byla každopádně, teď už se vzpamatuje, bez ohledu na to, co ona bude provádět - když už v blízkosti není andělská hrozba Emoticon

1. Ver přispěvatel
26.05.2015 [10:48]

VerChudinka Jess... a její sestřička jí musí mít už taktéž plné zuby. A Daniel? Ten je tedy táhne z průšvihu do ještě většího... opravdu úctyhodné, jak hodlá Jess splnit jeho přání, ač se jí to příčí. Či spíše šílené, ale mě to připadá... no, prostě dobré. Snaží se vyhovět polomrtvému člověku, to je dobře, ni? Alespoň maličko... i když se to kříží se zdravým rozumem... nebo nevím, prostě je to tak abstraktní situace, že mi to nemyslí. Každopádně, zachránila jej. Skoro. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!