OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 12. kapitola

28.02.2026 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 16×

Den třetí – dáma v nesnázích

„Slečna Henslowová? Vy pracujete pro časopis Elle, že?“ ptala se mladinká a vyplašená recepční londýnské pobočky konkurenčního časopisu InStyle a střídavě na mě valila svoje oči typu Bambi a na svůj počítač, ve kterém několik minut hledala něco, co tam zřejmě nebylo. Mlčky jsem jí to odkývala a začínala jsem být již nervní, nemluvě o Tomovi, který momentálně telefonoval se svým manažerem Davidem. Navíc tu pořád nebyla Danielle, která tohle klidně mohla řešit místo mě. Odeslala jsem jí textovku s tím, že má zpoždění, načež mi od ní přišla odpověď, že trčí v zácpě, takže jsem tuhle malichernou nepříjemnost musela vyřešit sama. Když ji člověk opravdu potřebuje, tak tu není. 

„Já se omlouvám, ale pro dnešní focení a rozhovor s panem Hiddlestonem tu nejste nahlášená,“ sdělila mi rozpačitě a vypadala, že každou chvíli omdlí, jak pro ni tahle situace nebyla ani v nejmenším komfortní. Nejspíš tu ani nepracovala dlouho, když si s takovýma blbostma nedovedla poradit bez toho, aniž by na ni šly mrákoty.

„Tak to musela někde nastat chyba, tohle měla na starost moje asistentka,“ prohlásila jsem pevným, ale lhostejným tónem hlasu, jelikož jsem s tímhle zádrhelem neměla vůbec nic společného. Evidentně někdo z jejich nebo na naší straně pochybil. „Zavolejte někomu nadřízenému, ať se to vyřeší co nejrychleji,“ instruovala jsem ji věcně, protože působila natolik ztraceně, že dost možná ani netušila kudy kam, až se mi jí zželelo. Ale co to tu, proboha, mají za nekompetentní personál? Obočí jí vyskočilo nahoru, jak se jí v hlavě rozsvítila žárovka a ihned zvedla sluchátko telefonu, které měla před sebou na pultu

O pár minut se ve dveřích výtahu zjevila postarší žena, oblečená ve velmi drahém padnoucím kostýmku a útlou postavou. Nechyběl jí nebývale upjatý výraz ve tváři, který ještě o něco zvýrazňoval stažený účes dozadu do úhledného drdolu. Včas jsem potlačila nutkání protočit panenky, poněvadž tahle ženština si u mě na první dojem získala nevídané antipatie a taky jsem podle toho jejího přísného obličeje tušila, že si nebude brát žádné servítky.

„Slečna Henslowová? Theresa Blackroseová, vítám vás u nás v InStyle!“ představila se s napřaženou pravicí, kterou jsem přijala a potřásla si s ní velmi krátce a úsečně. Měřila si mě přísným pohledem a tyčila se nade mnou na vysokých podpatcích jako ten Big Ben. Povšimla jsem si, že jsem se vůči ní sama vypjala, jelikož jsem neomylně věděla, s kým mám tu čest. To je asi pocta, když za mnou vyslali samotnou zástupkyni šéfredaktorky.

„Těší mě a díky za takovou bleskovou reakci,“ řekla jsem zdvořile a povytáhla jsem koutek úst výš.

„Prý tu máte být dnes s panem Hiddlestonem jako jeho doprovod, ale naše redakce o tom nic neví,“ přešla rovnou k jádru věci, poněvadž nikomu z nás nezbývalo tolik času, aby se jím dalo jakkoliv mrhat planými řečičkami.

„Ano, je to součást mé práce, jedná se o takový projekt. Zřejmě jsme to my či vy špatně vykomunikovali, ale na tom už nesejde. Bude možné tuhle situaci vyřešit ku spokojenosti nás všech?“ zeptala jsem se suverénně a ponechávala jsem si ve tváři stejný pokerface jako zástupkyně Blackroseová.

„Špatně to vykomunikoval pouze váš časopis, jelikož vaše představa spokojenosti se asi zásadně rozchází s tou naší. Jsme na trhu konkurenti, jak jistě víte, a my nestojíme o to riskovat, abyste se dostala k našim interním věcem, proto jsme tu vaši žádost hned od začátku zamítli a nemáme v plánu na našem rozhodnutí cokoliv měnit,“ oznámila mi suše s takovým chladným odstupem, který se mi jevil nebývale arogantní.

„Já ale nejsem žádný špion a vlastně mě ani v nejmenším nezajímá, jak váš časopis funguje, protože, jak jistě víte, tomu našemu se na trhu daří víc než dobře. Samozřejmě vám klidně podepíšu jakoukoliv dohodu, která tenhle problém ošetří,“ ubezpečila jsem ji, jakmile jsem se vzpamatovala z toho prvotního šoku, kdy mě s velkou parádou poslala k šípku. Chtělo se mi skřípat zuby, poněvadž tohle sdělení mi udělalo slušnou čáru přes rozpočet a zejména mě solidně namíchlo, když mi to podala takhle typicky po anglicku. Jako totální fouňa… Americký způsob jak někoho poslat k čertu zvládám skousnout mnohem líp…

„Jak jsem řekla, náš časopis nemá zájem,“ zrekapitulovala mi ještě o něco jízlivěji a zhlížela na mě jaksi pohrdlivě. Něco ve stylu - hlavně se nikoho nesnažte přemlouvat, je to nesmírně ponižující pro všechny zúčastněné.

„Omlouvám se, musel jsem ten telefonát vyřídit,“ přidal se mezi nás Tom, když ten hovor teprve ukončil a já se, kdo ví proč, najednou po jeho boku cítila mnohem klidněji. „Pěkný den, Thereso. Elegantní tak jako vždy. Jak se daří?“ obrátil se na moji momentální úhlavní nepřítelkyni s takovým milým úsměvem, po kterém ta zrádná ženština dočista pookřála. Její doteď příkře stisknuté rty se taktéž vyhouply výš a najednou se zdála daleko přátelštější. Když se krátce objali a ona mu náznakem otřela tvář o tu jeho jako gesto políbení, přičemž on se jí zlehka dotkl předloktí, nedalo se pochybovat o tom, že ti dva jsou staří známí.

„Zdravím, Tome, gentleman jako vždy. Daří se mi skvěle, děkuji za optání. A co ty?“ vrátila mu formální otázky, které ani jeden nepronesl z pouhé etikety, ale z čirého osobního zájmu. To mě pochopitelně ihned zaujalo. A taky trochu nakrklo...

„Výborně, díky. Pozdravuj ode mě Phila, dlouho jsem ho neviděl. Postřehl jsem, že se tu vyskytl nějaký zádrhel. O co jde?“ Taktéž rovnou iniciativně přistoupil k řešení onoho zádrhelu, přičemž svůj nechápavý pohled dělil mezi mě a jí. Nato nejprve madam Theresa souhlasně přikývla a poté se do mě ostře zabodla svým ostřížím zrakem, jako by za původce této komplikace chtěla označit výhradně mě.

„Nechtějí mě s tebou pustit nahoru,“ vychrlila jsem ze sebe pohotově, ale bohužel mi s tím proklouzl také usvědčivý podtón mého ukřivdění, které jsem nesvedla včas potlačit. Zatnula jsem čelisti a frustrovaně jsem vydechla. Tomovi vyskočilo překvapeně obočí o něco výš a s tímhle okázalým otazníkem se zaměřil na madam Důležitou.

„Instyle jednoduše nemá zájem o jakoukoliv formu kooperace s časopisem Elle, toť celé, slečno,“ zopakovala již potřetí a pokoušela se ze všech sil předstírat, že ji to ani v nejmenším neobtěžuje.

„Pokud jsem to dobře pochopil, tak se vůbec o žádnou spolupráci nejedná, že, El?“ obrátil se na mě, což jsem uvážlivě odkývala a bezděčně jsem zvedla dlaně vzhůru se současným pokrčením ramen, abych tím dala najevo, že také mně poněkud uniká smysl tohohle vyjádření. „Elisa je po tenhle týden něco jako mým tichým společníkem, můžu se za ni klidně zaručit, jestli to bude potřeba,“ prohlásil s neochvějným přesvědčením, což mě k mému údivu nefalšovaně zahřálo u srdce. Nad tím souslovím tichý společník jsem se musela ironicky pousmát, jelikož například nebýt mého zásahu při focení v tom útulku, tak bych doteď mohla pouze fantazírovat o tom, jak moc má vypracovanou horní polovinu těla.

„Nejsem si jistá, jestli to bude stačit, Tome,“ namítla madam Theresa a její obavy se zdály být upřímné a především soucitné. Na mě doposud hleděla jako na otravná hmyz.

„Jestli se mýlím, tak mě oprav, ale pokud by tu se mnou byl kdokoliv jiný, tak by s tím problém nebyl, že?“ rovnal si nahlas myšlenky, jestli téhle stávající situaci rozuměl dobře, což mu madam poněkud váhavě odkývala, ale s těmi přezíravě přimhouřenými víčky asi tušila, kam tím míří. „Nebylo by lepší tu rivalitu nechat stranou? Elisa je tu vážně jenom jako nestranný účastník. Každopádně já mám začít za pět minut s tím rozhovorem, tak… jestli to bude jednodušší, můžete ji ohlásit jako moji asistentku, hm?“ navrhl Tom, přičemž taktně naznačil, že je potřeba s tím hnout, poněvadž čas na nikoho nečeká. A zřejmě beze mě nahoru jít nechtěl, přestože ho to přiměje kvůli mé maličkosti lhát, což se mi tedy nezdálo úplně jako jeho styl, čímž mě skutečně dostal. Vděčně jsem se na něj podívala a jaksi dojatě se usmála.

„Šlo by to, Thereso?“ vyzval ji k nějakému vyjádření a díval se na ni takovým stylem, pod kterým by roztála i taková ledová královna, na jakou si hrála právě ona, ačkoliv pro Toma měla jakousi slabost. Možná ze známosti, možná proto, že byl prostě zatraceně okouzlující.

„Naštěstí máme v redakci před uzávěrkou tolik práce, že si jí nejspíš ani nikdo nevšimne,“ odsekla úsečně a stejně tak se na mě podívala, než při pohledu na Toma opět celá zvláčněla a nato se otočila k recepční, aby ji informovala o výsledku naší diskuze. „Tak račte se mnou nahoru, ať zbytečně nemeškáš, Tome,“ pobídla nás oba směrem k výtahu a jako první vykročila svérázně vpřed.

„Díky, Tome,“ pípla jsem vděčně a rozešli jsme se za madam Theresou jako její poslušní následovníci. „Ty jsi můj zachránce,“ dodala jsem rozverně a zahákla jsem se mu bez vyzvání za rámě, ale on si mě zcela spontánně za něj přitáhl o něco blíž k tělu.

„Rádo se stalo, El. Je mi ctí a přece mou povinností pomoct dámě v nesnázích,“ pravil s teatrální vážností, přičemž se ke mně nakláněl až mou tvář ovál chladivý a svěží vánek jeho dechu. Musela jsem si mlčky přiznat, že takhle vedle něj kráčet mě naplňovalo zvláštní pýchou a až dětinskou radostí. A když jsem na nás dva pohlédla do zrcadla ve výtahu, srdce mi tak živě povyskočilo, až jsem ho jednu chvíli cítila v krku a pak hned zase hluboko v žaludku. Tyjo, páni, tohle začíná nějak nabírat na obrátkách.

* * *

„Ten rozhovor teda nebyl úplně na úrovni,“ sykla jsem Tomovi do ucha výsměšně, když jsme kráčeli do výtahu, abychom tuhle zpropadenou redakci opustili. Naštěstí už jsem nikomu dalšímu nemusela vysvětlovat, kdo jsem a co právě u nich dělám. Ze slušnosti mi nabídli kávu i vodu, ale tím u nich starost o nezvaného hosta skončila. Raději jsem neprovokovala tím, že bych během celého dění využívala jakékoliv technologie či jiné novinářské pomůcky, takže jsem si musela vystačit s tím, co mi uvízne v paměti. Ještě než mě usadili na nepříliš pohodlný, avšak rozhodně módní sofa, napsala jsem Danielle, ať se do redakce vůbec neobtěžuje, protože by ji dovnitř beztak nevpustili. Nastoupili jsme do výtahu a zamířili dolů.

„Jen jestli ty nebudeš trochu zaujatá,“ nadhodil se smířlivým výrazem a vlídně se na mě usmál.

„Hm, tak to po tom jejich milým přivítání nejspíš fakt budu,“ zabručela jsem dopáleně a ohlédla jsem se přes rameno, abych alespoň našla jednoho obětního beránka, kterému bych věnovala ničivý pohled. Los padl na menšího podsaditého mladíka v brýlích typu ajťáka, který pochopitelně netušil, čím si tu mou prudkou nevraživost zasloužil.

„Nakonec se to přece vyřešilo,“ připomněl mi prostě, čímž mi postranně naznačil, že ta zatrpklost v mém hlase je trochu nadbytečná.

„Díky tobě,“ uvedla jsem na pravou míru, abych opět vyzdvihla jeho hrdinský čin, což se většině mužům a jejich přebujelým egům nikdy neomrzí. Vzdát hold jejich schopnostem byl velice účinný trik, jak nasbírat nějaké plusové body navíc. Po pár dnech v jeho společnosti jsem nabyla silného přesvědčení, že na sofistikovaného Toma člověk musí jít co nejkultivovaněji, a to i v ohledu flirtování a svádění.

„Ta díky asi patří spíš Therese, protože nebýt její vstřícnosti, tak si nejsem jistý, jestli by to prošlo,“ zmínil duchapřítomně, aby si všechny zásluhy nepřipsal on sám. Na to byl asi příliš čestný. „Nerad využívám jakýchkoliv známostí, nepřijde mi to správné, ale…“

„Proto si toho vážím o to víc, že jsi… kvůli mně udělal jistou výjimku,“ využila jsem jeho odmlky, kdy hledal vhodná slova, kterými by mi vysvětlil, proč zrovna já, přičemž jsem ho přitom směle chytla za předloktí a jemně jsem ho stiskla, abych tím dodala svému tvrzení patřičnou váhu. On se na mě pronikavě zahleděl a v očích mu tak oslnivě zajiskřilo.

„Jistě, maličkost,“ hlesl, načež cinkl výtah a dveře se otevřely, což nás oba dva probralo z určitého transu. Vyšli jsme z výtahu a kolem recepce ven, načež jsem se znovu neopomněla zabodnout zlověstným pohledem na tu neschopnou recepční, která když si mě všimla, tak minimálně o dva odstíny zbledla.

„Hezký den, pane Hiddlestone a na shledanou,“ zvolala naučeným tónem, který vůbec neodpovídal jejímu aktuálnímu vzezření.

„Děkuju, vám taky,“ vrátil jí to ve vší slušnosti a já ji pouze okázale ignorovala. Stejně mluvila k němu.

„A odkud vlastně znáš madam Blackroseovou?“ navázala jsem na předchozí téma, jelikož mě to skutečně zajímalo, nejen z profesního hlediska. Přece jenom ji sám nazval známou, zdálo se že poměrně dávnou.

„Je to jedna z dobrých kamarádek mojí mamky. Znám ji skoro od dětství, říkal jsem jí jednu dobu i teto,“ podělil se se mnou bez zdráhání a když jsme došli k pronajatému autu, otevřel mi sám dveře, přestože hned vedle postával řidič připravený dělat svou práci.

„A já si právě říkala, proč se na tebe dívá skoro jako na znovu nalezenýho syna,“ podotkla jsem trochu moc břitce, ale on se tomu stejně zasmál, protože vnímal ani ne tak tu formu, ale především obsah mého sdělení. Pak jsem mu tiše poděkovala za to jeho pozorné gesto a nastoupila do auta, v čemž mě následoval, jen co ho zezadu obešel. Na tohle si člověk velmi rychle zvykne…

* * * 

Na benefiční koncert NSPCC pro dětskou charitu v Londýně jsme se s Tomem vypravili každý zvlášť. Jeho čekala zkouška, jelikož se této dobročinné akce účastnil také jako jeden z účinkujících, a já se na tuhle událost mezitím mínila řádně připravit. Jednalo se o velmi formální záležitost, tudíž moje přípravy se neobešly bez kadeřnice, vizážistky a také využití mé VIP karty v módním domě Sherri Hill, kde mám díky našemu časopisu jakékoliv půjčení zdarma. Jejich kurýr mi přivezl dokonalé zlatavé šaty s dlouhými rukávy, přičemž vrchní díl tvořila krajka, která sahala až přes upnutý pas volně dolů a přecházela v tylovou sukni, v o něco tmavším barevném odstínu. Vepředu měly střídmý výstřih a vzadu přes celá záda výkroj. Působily velice honosně a adekvátně dané společenské akci. Na páteční obnovenou reprízu divadelní hry od Shakespeara jsem měla vybraný podstatně důmyslnější kousek.

Po téměř dvou hodinách všech nezbytných úprav obsahující třeba zábal vlasů či masáž obličeje, na mě čekalo firemní auto s řidičem, který mě odvezl ke Královské festivalové hale, před níž se líně vlnila Temže. V noci to tu bude mít rozhodně kýčovitě romantickou atmosféru. U vstupu jsem naštěstí prošla bez sebemenšího zádrhelu a najít správný stůl, o který jsme se dělili s několika dalšími hosty, mi zabralo taky jen chvíli. Cestou jsem narazila na řadu známých, ale větší množství pro mne neznámých osobností, když jsem tedy zrovna nestudovala honosné prostory haly. Čekání na Toma jsem si zkrátila dvěma sklenkami dobrého šampaňského a zapředla jsem rozhovor s lidmi u stolu. Postarší režisér se svou nonšalantní manželkou a podobně starý scénárista zase s tvou svojí, evidentně cizího původu, nebyli zase tak špatnými společníky. No a pak my dva s Tomem. Zajímalo by mě, koho by sem vzal, kdybych tu s ním nebyla já.

Do zahájení zbývalo sotva dvacet minut, když se Tom konečně ukázal, zatímco jsem postávala u velké tabule s fotkami z programu sociálně ohrožených dětí a pečlivě si je prohlížela. Tahle událost byla dalším důkazem, jaký byl Tom typem člověka, a můj obdiv k němu zase o něco vzrostl. Tom se nijak nesnažil zapůsobit, nepředstíral, ani se do ničeho nenutil. Tom byl naopak ryzí, autentický a v jádru opravdu dobrý, slušný člověk.

„Eliso? Jsi to ty?“ oslovil mě nejistě, protože na rozdíl od něj, kdy chodil neustále elegantně oblečený, já vypadala diametrálně odlišně od svého civilního já. Otočila jsem se k němu čelem a ze všech sil jsem bránila tomu, abych se tvářila jako nějaká pyšná princezna, přestože mě k tomu všechno kolem, i na mně, ponoukalo.

„Už jsem si říkala, jestli se s tebou něco neděje a jestli je všechno v pořádku,“ řekla jsem neutrálně a pozorovala jsem, jak je z mého noblesního vzezření víceméně unešen. Díval se na mě s obočím vysoko zdviženým, ale tím svým typickým způsobem, jednu stranu výš než tu druhou.

„A-ano… v nejvyšším pořádku. Páni,... vypadáš skutečně půvabně, Eliso,“ vysmekl mi prvotřídní kompliment, když nakonec našel vhodná slova a jeho pátravé, rozšířené oči mu stále klouzaly po mém těle sem a tam.

„Děkuju ti. Tobě ten oblek taky skvěle padne,“ vrátila jsem mu to, abych mu nezůstala nic dlužna a navíc to byl nesporný fakt. Tomova figura byla stvořena k nošení dokonale padnoucích obleků, které mu vždy perfektně zvýraznili ten jeho malý, pevný zadek. A to byl vždycky skvostný výhled. „Kdy máš jít na pódium?“ přešla jsem k harmonogramu akce a doteď mě krásně hřálo u srdce, že mu můj netradičně vyumělkovaný vzhled takhle vyrazil dech. Málokdy jsem ho přistihla zaskočeného, notabene do takové míry.

„Ve druhém výstupu, hned po přestávce,“ informoval mě, pořád mírně nezúčastněně, jelikož mu zrak stále přebíhal po mých liniích, které v těch šatech skutečně úžasně vynikaly.

„Jak šla zkouška? A to ti stačila jenom jedna? Neříkej mi, že kromě skvělýho herce, seš taky skvělý muzikant!“ uhodila jsem na něj na oko podezřívavě, ale zamezila jsem svým ústům, aby se potměšile zavlnila v úsměvu, jelikož jsem pociťovala takové ohromné uspokojení z toho, že se mi povedlo na něj tolik zapůsobit.

„Tak to bych určitě netvrdil. Jsou to písně, které jsem se musel naučit kvůli filmu, takže jsem si je vlastně jenom zopakoval a trochu oživil. Jedna pečlivá zkouška a trénink po večerech bohatě postačil,“ napověděl mi, že se nejednalo pouze o zpěv, nýbrž i o hru na hudební nástroj. Vyvalila jsem na něj konsternovaně oči, o jeho hudebních vlohách jsem taktéž nic netušila. Můj průzkum před odjezdem byl evidentně naprosto zoufalý.

„Ty nebudeš jen zpívat?“ vypadlo ze mě udiveně.

„Ještě k tomu hraju na kytaru,“ objasnil mi jako by nic, jelikož u herců to v podstatě nebylo nic neobvyklého, ale to vše podával s takovou samozřejmostí a pokorou, která mě jednoduše fascinovala.

„Teď mě mrzí, že jsem nestihla tu zkoušku,“ posteskla jsem si a slabě jsem si povzdechla.

„Však jsi o nic nepřišla, vystoupení teprve bude. Máš co pít?“ převedl řeč jinam, když se staral o moje pohodlí a znovu mi tím dokázal, jak ohromný gentleman je. Ve vteřině jsem zvážila, jestli by bylo moudré riskovat další skleničku bublinek, ale usoudila jsem, že to potom dostatečně vykompenzuju obyčejnou vodou.

„Měli bychom si na to připít, ne? Ať ti vše vyjde podle tvých představ… Hodně štěstí,“ prohlásila jsem rezolutně a významně jsem na něj pohlédla, aby věděl, že má moji veškerou podporu. On mezitím od kolem procházejícího číšníka ukořistil další dvě flétny a jednu z nich mi s upřeným a velmi intenzivním pohledem podal.

„Děkuju, El,“ houkl lehce nesměle a s letmým úsměvem, což byla pro mu vnitřní náctiletou holčičku opravdu vražedná kombinace. S chápavým pokynutím jsem si cinkla o jeho sklenku a oba jsme se lakonickým hltem napili.

„Koho bys sem vzal, kdybych tady nebyla já?“ vybalila jsem na něj onen zvídavý dotaz, který mi celkem otravně vrtal v hlavě, tudíž jsem využila své novinářské praxe, abych se toho nesnesitelného pocitu nevědomosti zbavila. On se přitom zadumaně podmračil a spodní čelist se mu přitom viditelně napjala.

„Nevím. Nejspíš někoho ze svých přátel, anebo rodiny,“ zkusil, jestli se s tou odpovědi spokojím a tvářil se absolutně nenuceně.

„Ženu nebo muže?“ pídila jsem se po detailech a pozorně jsem ho sledovala, jak bude reagovat.

„Podle toho, kdo by mohl, ale ovšemže je lepší vyvést do společnosti nějakou ženu,“ sdělil mi jako by nic, ale v očích mu plál takový živý ohníček, který mě silně zahřál pokaždé, když se na mě podíval.

„Byl bys raději za některou z tvých dobrých známých anebo za mě?“ Nedala jsem si pokoj s těmi všetečnými dotazy, které s mou prací neměly vůbec nic společného. Tom párkrát přistiženě zamrkal řasami a pravý koutek úst se mu vyhoupl o nějaký centimetr výš. Troufalý, já vím… ale co! Je to přeci jenom obyčejná otázka.

„Byl bych a jsem vděčný za každou společnost,“ vyjádřil se ve vší obligátnosti a tolik suverénně, že mi bylo jasné, že se hlavně snaží skrýt ono rozčarování nad tou mou cílenou záludností.

„Za všech okolností gentleman,“ pronesla jsem škádlivě a znovu jsem se napila. Rozhodně mi ty bublinky, které lezly příšerně rychle do hlavy, pomáhaly k čím dál větší kuráži, která mi tedy nikdy úplně nescházela. Podvědomě jsem ovšem věděla, že na Toma tlačit nikterak nemůžu. Nemínil porušit žádné ze svých pravidel, ani obejít nějakou svou zásadu, tudíž jsem mu musela hodně opatrně podsunout, že to ve skutečnosti chce. A hodně…

„Ale nesporně jsi krásnou ozdobou dnešního večera,“ polichotil mi znovu, aby si trochu vylepšil ten předešlý neosobní výrok a zjevně se u naší konverzace bavil, ačkoliv tu lichotku myslel naprosto vážně, bez vtipkování.

„Která by byla ještě hezčí, kdyby mlčela, že?“ odhadla jsem důvtipně, čemuž se uvolněně zasmál.

„Holt jsi každým coulem novinářka,“ pravil smířlivě a na to konto se napil.

„Kdyby to bylo moc, tak mi dej určitě vědět,“ upozornila jsem ho a mrkla jsem na něj, což s úsměvem odkýval.

„Dobře, beru na vědomí, ale jsem zvyklý na nejrůznější typy rozhovorů,“ pravil lehkovážně a zdál se být naprosto nad věcí, ale možná mě chtěl pouze přesvědčit, a taky sebe, že občas nejsem až příliš přímá.

„Však ještě nejsme ani zdaleka na konci týdne,“ zapředla jsem provokativně a vrhla jsem na něj velice výmluvný pohled, díky němuž na sotva pár vteřin poněkud ztuhl. „Nepůjdeme už ke stolu?“ navrhla jsem povzneseně a bavila se nad tím, jak navzdory svým vnitřním přesvědčením reagoval úplně odlišně, protože jeho hormony s ním tak úplně nespolupracovaly. A to pro mě byla každopádně největší lichotka ze všech. Sice to byl herec, tudíž se v podstatě živil předstíráním čehokoliv, ale… v tomhle směru mě rozhodně oklamat nemohl. Všechny ty jeho postranní i přímý pohledy jsem dost zřetelně vnímala. 

„Jak je libo,“ vyšel mi ihned vstříc i s pohotově nabídnutým rámě, kterého jsem se záhy chytila a když mě vedl ke stolu, vedle něj jsem si připadala doopravdy jako celebrita první ligy, jelikož jsme si vysloužili spoustu cizích pohledů nejrůznějších charakterů. Hmm, zřejmě bychom byli úplný páreček snů…

 Zdravím všechny! Ráda bych jenom podotkla, a trochu okecala to svoje tehdejší nepříliš jasné směřování tohohle příběhu, že je to spíš taková slow burn romance - to se teď tak používá, ne? :D Tak si, prosím, zkuste trošku vychutnávat tohle to... jemné bublání pod pokličkou, slibuju, že se to mezi nimi ještě pěkně rozhoří, zamotá a vybouchne, jak jinak. :) 

Všem srdečně a upřímně děkuju za zájem i podporu - po takové trestuhodně dlouhé pauze je to opravdu takový malý zázrak a já si toho nesmírně cením. Díky, díky, díky! A v oddobí mezi další kapitolou se mějte přinejmenším fanfárově!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 12. kapitola: