OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » English Gentleman - 14. kapitola

Dnes (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 47×

Den čtvrtý – Ráno plné potupy

Probral mě přednastavený budík už v sedm hodin ráno. S vypětím sil jsem ho vypnula, ale mozek mi bohužel již aktivně naskočil. Uvědomila jsem si totiž v podstatě okamžitě, že ležím v posteli u Toma v pokoji pro hosty. Hned zčerstva jsem dostala pomyslnou facku mokrým hadrem po hubě, když se mi vybavil ten večer. Slabě jsem ztrápeně zaúpěla, jelikož jsem si velmi živě zrekapitulovala, jak se mnou Tom v noci pěkně vyběhl. Naprosto jsem se ztrapnila, když jsem po něm bezostyšně vyjela a on mi regulérně odolal. Ten alkohol, kterým jsem se úplně nešetřila, mi dodal až přehnaně vysoké sebevědomí, které zastínilo onen nelibý fakt, že Tom prostě ze svých pevně vkořeněných principů nemínil jen tak snadno slevit. Jenomže já jsem se zase nemínila jenom tak snadno vzdát. Rozhodně z tohohle projektu nevyjdu jako totální neschopná blbka… 

Z měkké postele mě vykopala neodkladná potřeba a taky vyschlé hrdlo, které jsem musela svlažit. Jako tajný agent jsem se vydala do kuchyně, zcela neslyšně, jelikož jsem během toho přemítání nad mým zpackaným sváděním nezaznamenala žádné známky toho, že by byl Tom již vzhůru. Napadlo mě, že bych mohla nachystat něco k snídani, jestli by to nepovažoval za příliš troufalé gesto, které já bych osobně považovala za jakýsi akt omluvy a kompenzace. Anebo jestli by nebylo lepší se raději vypařit jako pára nad hrncem a předstírat, že se v noci vůbec nic nestalo. Jenomže nás čekaly ještě dva společné dny, během nichž by tenhle mega trapas mezi námi zaručeně visel.

Nicméně jsem po těch zážitcích v noci nabyla skálopevného přesvědčení o tom, že si ten chlap nutně potřeboval užít a uvolnit se tak trochu. Připomenout si, že sex a vztah jsou dvě na hony vzdálené věci. Takhle na rovinu jsem mu to říct asi nemohla, jelikož on si ve své hlavě zřejmě ponechával jakousi romantickou představu o lásce, která často s realitou neměla mnoho společného. Ti umělci jsou na jednu stranu totálně marní… Taky jsem mu nechtěla nijak ublížit, poněvadž to na mě působilo, jako že se už mnohokrát zklamal a nehodlal to jisté riziko znovu podstupovat. Jenže jak jsem si jednou něco vzala hlavy, musela jsem to dostat za každou cenu. U Marcuse se mi to k mojí smůle nedařilo, ale u Toma to zvládnu, sakra…

Zrovna když jsem do sebe nechávala zmizet sklenici chladivé vody, vyšel ze své ložnice Tom. Drbal se zrovna někde na zátylku, a proto se díval směrem k podlaze, takže si mě napoprvé nevšiml. Vlasy mu nedbale trčely snad do všech směrů a měl na sobě pouze kalhoty od pyžama, navíc ještě provokativně posazené nízko na bocích. Vyjeveně jsem zírala stejně na jeho nahý hrudník, když vtom se jako na povel zastavil a já vzhlédla nahoru k jeho očím, které prozrazovaly jen jeho solidní úlek. Vtom jsem jaksi špatně polkla a začala jsem kuckat a prskat vodu všude kolem sebe. Část mi vyletěla dokonce nosem ven. Bleskově jsem se otočila zády k němu, abych si otřela mokrou bradu a předešla tomu, aby spatřil moje červenající se tváře. Po chvilce jsem se otočila zpátky, ale Tom tam už nebyl. O několik sekund později vyšel znovu ze své ložnice, tentokrát i se svrškem a evidentně se snažil zachovat si klidnou a především nečitelnou tvář. Bože můj, to je tak ultra trapný!

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho nejistě, jelikož jsem se doposud nestačila zamyslet nad tím, jak bude po tom večeru reagovat on na mě. Problém toho, když je člověk někdy až moc sebestředný…

„Dobré,“ houkl nazpět a šel přímo ke mně. Přirozeně jsem se odklidila kamsi stranou, a to k naproti k samostatnému kuchyňskému ostrůvku, abych mu nepřekážela v čemkoliv, co měl zrovna v plánu. Toma se přivedla taktéž žízeň, takže si nalil obyčejnou neperlivou vodu a pak se ke mně mlčky otočil s mírně nakloněnou hlavou na stranu. Pozoroval mě takovým neutrálním výrazem, který mě neuvěřitelně znervózňoval. Připadala jsem si pod tíhou jeho pohledu čím dál nepohodlněji a především nevítaněji.

„J-já… co nejdřív zmizím. Jen… se převléknu,“ vysoukala jsem ze sebe zaraženě.

„Ale ne, to nemusíš… Promiň, je to pro mě trochu nezvyklé, že tu takhle po ránu se mnou někdo je,“ uvedl na pravou míru, proč ta jeho prvotní reakce byla taková rozpačitá a pokusil se to zlehčit drobným úsměvem.

„Ach tak… No já myslela, že po tom… Včera jsem to trochu přehnala, heh, přebrala, takže… Je mi teď docela dost trapně a protože spolu ještě máme strávit nějaký čas, tak...“ lezlo ze mě dál s velkými obtížemi, jelikož jsem s lítostí vnímala, že bylo něco diametrálně jinak. Cosi v jeho postoji se změnilo a já prozatím neuměla rozeznat, co přesně to bylo. Ani jestli to bylo pozitivního nebo negativního charakteru. Ale já na to zaručeně přijdu, musím.

„V pořádku, Eliso. Vždyť… se vlastně nic nestalo,“ ulehčoval mému zdánlivému provinění, přičemž pouze laxně pokrčil rameny. Působilo to přesto podivně křečovitě a nepřirozeně.

„Nechtěla jsem tě dostat do nějaký nepříjemný situace. Asi jsem… se nějak nechala unést,“ kála jsem se, přestože jsem se vyloženě omluvit rozhodně neplánovala. Kromě toho, že jsem nedostála svému umínění, mě nic jiného nijak zvlášť netrápilo. Akorát mi přišlo na místě, abych k tomu něco dodatečně řekla a především zjistila, jak se k tomu bude stavět. „Nejspíš jsem to nějak… špatně vyhodnotila,“ dodala jsem vzápětí a mrkala jsem na něj provinilýma očima a on na mě během toho nesouvislého monologu koukal čím dál tím víc soucitně a blahosklonně. Aspoň, že se na mě nezlobil, což pro mě byla daleko lepší výchozí pozice…

„Nemusíme se k tomu přece vracet, El,“ poradil mi smířlivě a několika hutnými doušky se napil.

„To by bylo fajn… Já zapomenu na ten oběd s Benedictem a ty na ten včerejšek,“ navrhla jsem, když jsem mu pohotově připomněla to, co jsem klidně mohla nechat již nevyslovené, ale přišlo mi nezbytné, abych to před ním nadhodila. Oba dva jsme zřejmě měli nějaké to tabu.

„Tak platí,“ odsouhlasil s ironickým úsměškem a ještě to stvrdil vláčným kynutím hlavy. „Dala by sis snídani?“

„Ty nepůjdeš běhat?“ přeptala jsem udiveně.

„Dneska asi vynechám… Jak to večer natáhnu a navíc si dám něco k pití, tak mi pak druhý den nohy nechodí, jak mají,“ odůvodnil mi, ačkoliv já jsem si domýšlivě myslela, že se mnou chtěl prostě a jednoduše posnídat. Využít toho, že tu jednou po čase měl dámskou společnost, a tak si užít takové ty obyčejné kratochvíle, které zase dost možná scházely jemu. Nezávazný sex už pro něj byl nejspíš za hranicemi, který se neodvážil překračovat.

„Takže mě zveš?“ pronesla jsem jako výzvu a odvážila se na něj konečně usmát.

„Jestli ti bude stačit, že něco sám připravím,“ sdělil mi, že se budu muset spokojit s jeho kulinářským uměním, což jsem přijala s nepředstíraným nadšením.

„Pravou anglickou snídani? Ta by po proflámovaný noci bodla,“ ptala jsem se zvědavě, ačkoliv jsem pojala silné tušení, že on by do sebe nikdy tolik prázdných kalorií po ránu nenacpal. A já zase tolik objemného množství, protože jsem vlastně většinou vůbec nesnídala.

„Nech se překvapit…“ nadhodil tajuplně a jedno obočí mu povyjelo o něco výš. Ihned se ovšem stáhlo k tomu druhému a na čele se mu objevilo několik zadumaných vrásek. „Jestli teda tohle překvapení může být. Jinak se podívám do ledničky a řeknu ti, jak to asi s největší pravděpodobností dopadne,“ dovtípil se hned záhy, že já o nějaká překvapení zrovna dvakrát nestojím, když jsem ho za to, jak mě neplánovaně nacpal do televize, sjela na dvě doby.

„Jo, tohle zvládnu,“ zařekla jsem se odhodlaně, až moc zhurta, protože jeho to krátce rozesmálo. „Akorát… nepůjčil bys mi ještě nějaký ty tepláky?“

* * *

„Můžu… se tě na něco zeptat?“ naťukla jsem ho, když jsme seděli u stolu naproti sobě a snídali. Tom nakonec nachystal míchaná vajíčka s kvalitní slaninou a bohatou zeleninovou oblohou, což byla taková jeho lehce zdravější variace na tu typickou britskou snídani. Nicméně mě potěšil, že se snažil vyjít vstříc mým přáním. Na můj vkus byl možná až hodně vstřícný potom, jak mě v noci drsně odmítl. „Nemusíš mi na to odpovídat, protože se tě teď neptám jako reportérka. Čistě sama za sebe,“ informovala jsem ho a on uvážlivě přikývl. Bylo ale poznat, že se podivně napjal a o něco napřímil, takže podvědomě byl spíš proti.

„Proč si tak zásadně proti míchat pracovní a osobní vztahy?“ vyrukovala jsem na něj, čímž jsem ho mírně zaskočila. Tom nakrátko přestal žvýkat, jak se nad tím zamyslel a pak jenom trochu ztěžka polkl.

„Protože se mi to ani jednou nevyplatilo,“ shrnul stručně a jaksi úsečně, takže jsem ani na vteřinu nevěřila tomu, že by to bral nějak zvlášť s nadhledem. Pochopila jsem, že je to jeho hlavní kámen úrazu a samozřejmě jsem do toho musela šťourat dál. Profesní deformace.

„Kolikrát?“

„Hodněkrát,“ vyhnul se nějaké konkrétní cifře a stejně tak uhnul před mým bedlivým pohledem, což jednoznačně znamenalo, že to odmítá jakkoliv dál rozvádět.

„Samozřejmě vím, že si chodil s různýma ženama ze showbusinessu, takže… podle tebe to nevyšlo, protože jste byli tak nějak ze stejnýho oboru? Že jste si od toho ani jeden nemohli odpočinout? Anebo jste spolu nemohli trávit dostatek času?“ rýpala jsem do toho se svými všetečnými dotazy, načež ke mně poněkud obezřetně vzhlédl od talíře s mírně přivřenými víčky.

„Částečně asi ano,“ připustil, opět veskrze skoupě, jak mu to nebylo zcela po vůli, ale přesto se ode mě stále nechával ochotně zpovídat.

„A randit s někým mimo obor jsi už zkusil?“ nedalo mi to se nezeptat, ačkoliv jsem jeho odpověď asi znala. Poněvadž odhadl, že odpověď budu znát, pouze pevně stiskl rty k sobě. Na moment se podmračil, jenže já stejně stihla v jeho očích zahlédnout takový bolestný stín plný smutku a zklamání.

„Myslím, že jsem vyčerpal přijatelný počet pokusů,“ podotkl v líčeném žertu, ale vyzněl až přehnaně sarkasticky. Proto znovu utekl očima pryč, rychleji než já, protože v těch mých by jinak zaručeně zahlídl politování.

„Nic takovýho neexistuje,“ smetla jsem nekompromisně, i když se smíchem, čímž jsem se ho akorát nějak nenuceně snažila povzbudit. Vtom mi zničehonic docvaklo, že zatímco já jsem přesvědčená o tom, že si nezasloužím lepší vztah, než který jsem navázala s Marcusem, tak Tom se už dopracoval k tomu, že si pro jistotu nezaslouží raději vůbec žádný. To na něj bylo nezvykle cynický. „Ty nevěříš, že by to nakonec mohlo s někým klapnout!“ uhodila jsem na něj již s nefalšovaným konsternováním, které jsem tím hlasitým odhalením způsobila i jemu. Vyděšeně po mně střelil pohledem s vyvalenýma očima a pak mu veškeré rysy v obličeji viditelně ztvrdly.

„Někomu stačí málo a někdo ani o to málo nestojí,“ řekl odměřeně, čímž tuhle debatu, která přesáhla jeho míru únosnosti, definitivně ukončil. Ani mě nenapadlo, že bych se snad urazila, nebo se mě to dotklo. Ne že bych na to nebyla dostatečně vztahovačná a ne že by nepoužil docela citlivou informaci, ale předem jsem věděla, že velmi ochotně lezu na hodně tenký led a že se mi to může vymstít. Omluvně a současně chápavě jsem se na něj podívala, ale jinak jsem v tichosti obdivně uznala, že dovede být skutečně hodně otevřený a že mě nechá zajít do hodně důvěrných detailů. A na tom něco prostě bylo… Nemusel se mnou mluvit, ale on přesto neúnavně komunikoval.

„Promiň,... to jsem říkat neměl.“ Bral ten značně podpásový výrok neprodleně zpět, jak se bleskově dovtípil, že poněkud přestřelil. Vypadal, že tím víc uvedl do rozpaků sebe, než mě a že ho to taky víc mrzí. Jenomže z toho pořád vycházel hůř on, nežli já, takže jsem neměla až takový problém se přes to přenést. Já si alespoň nějakou minimální dávku lásky připouštěla, zatímco on se tomu úplně bránil.

„Neměl bys to vzdávat, Tome,“ zamumlala jsem si spíš pod nos, ale jelikož bylo v místnosti jinak hrobové ticho, on slyšel každou jednotlivou hlásku. Celou větu jsem vyřkla s takovou bezbřehou nadějí, která pravděpodobně pramenila zejména z mé vnitřní touhy dosáhnout toho, co jsem si předsevzala. Tom se na mě vzdorovitě zahleděl s bradou bojovně vystrčenou vpřed, bez hnutí či mrknutí, a já jsem ten pohled odvážně vstřebávala, aby nepochyboval o tom, že si za tou radou neústupně stojím. Zdálo se, že v mém obličeji ještě něco hledal, a tak jsem se na něj bezděčně letmo pousmála.

„A tys to nevzdala?“ uzemnil mě svou řečnickou otázkou, kterou mi vzal veškerý vítr z plachet. Jakmile zjistil, že nic dalšího namítat nebudu, patrně se uvolnil a slabě si povzdechl, než svou pozornost zaměřil znovu na svou snídani. Tak tohle je daleko horší, než jsem si doteď myslela… Budu zřejmě muset opít jeho, aby byl o něco povolnější. Každopádně mi bylo nad slunce jasný, že tenhle chlap potřeboval kousek něhy a pozornosti jako sůl.

 * * *

S Danielle jsme postávaly v hloučku lidí a přihlížely jsme tomu, jak se otvírá zbrusu nové rehabilitační středisko pro děti po polytraumatologických zraněních. Tomův manažer vyjednal se zástupci MCU, že se na otvíračce objeví převlečený jako Loki Laufeyson. Ihned se mi vybavil herecký velikán Johnny Depp, který čas od času chodí na návštěvu do nemocnic za dětmi převlečený jako Jack Sparrow, a vždycky jsou z toho absolutně na větvi nejen děti, ale i všichni okolo. Na Toma navlečeného do přiléhavého zeleného kostýmu reagovaly zdejší děti velice podobně, ačkoliv zrovna postava Lokiho nikdy nebyla žádným ztělesněním superhrdiny ani dobrého mravního příkladu. Nicméně podle toho, co jsem pochopila, byl přesto jednou z nejoblíbenějších postav v celým marvelovským komiksovým světě.

Děti se s Tomem nadšeně fotily a bavily o všem možném, co je právě napadlo, zatímco on v jejich středu celý naprosto zářil. Zpočátku, když nastoupil, tak se několik minut držel ve své roli prohnaného a zlovolného poloboha, dokonce si s sebou nezapomněl vzít ani ty šíleně kýčovité rohy, ale jakmile je sundal z hlavy, byl to opět ten sympaťák Tom, který by se kvůli dětskému úsměvu snad roztrhl vedví. Taktéž středisku věnoval obstojný finanční příspěvek, čímž vedení centra překvapil a dojal. Když jsem ho viděla v tý delší černý paruce, nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Kupodivu mu to v ní neskutečně slušelo, nemluvě o tom těsným zeleným oblečku, který zvýrazňoval jeho postavu i s jistými partiemi, nad nimiž jsem se doslova kochala.

„Myslíš, že je Tom fakt takovýhle?“ natočila jsem se na Danielle, která se zrovna usmívala tomu, jak Tom držel na klíně nějakou roztomilou holčičku, která měla místo pravé nohy protézu a snažila se ho tahat za tu paruku.

„Jako jaký?“ vybídla mě, ať svůj dotaz upřesním a tázavě se na mě podívala.

„Takový, jak se na veřejnosti prezentuje,“ objasnila jsem jí, načež se nechápavě zamračila.

„Nepochybuju o tom. Vždyť se na něj podívej,“ pronesla výmluvně a pohodila hlavou jeho směrem, abych se sama pořádně podívala. Sice se choval zcela přirozeně a opravdu se zdál být stoprocentně přítomný v daném okamžiku, ale dneska lidi umí tak dobře předstírat, že někdy uvěří sami své vlastní lži.

„Jak jistě víš, je to dost úspěšný herec, což znamená, že umí dost dobře hrát,“ pravila jsem významně, přičemž jsem se na něj znovu zadívala a všimla si toho, jak si ten čas strávený s dětmi skutečně užívá. Nejenže sám vítal, když za ním nějaké dítě přišlo, anebo dojelo na vozíčku či dopajdalo o francouzských holích, ale také s nimi sám aktivně vyhledával nejrůznější interakce. Alespoň jsem tady našla odpověď na svoji otázku, zdali je to dobrej strejda – nepochybně ano.

„Kdyby opravdu nechtěl, tak přece takovéhle akce podstupovat nemusí,“ argumentovala věcně a já naschvál hledala další námitky, kterými bych ji nakonec přiměla začít pochybovat o svém neochvějném mínění. Navíc jsem díky svojí rubrice poznala opravdu velké množství umělců, takže jsem víceméně dovedla rozpoznat, kdo je skutečně takový, jak se dělá, a kdo si jenom na něco hraje. A u Toma mi všechny moje instinkty radily, že je veskrze autentický.

„Kvůli dobrý image udělají někteří lidi hodně,“ odporovala jsem jejímu názoru i nadále a bylo znát, že nad tím čím dál víc přemýšlí. Protáhla obličej směrem dolů a lhostejně pokrčila rameny.

„Podle mě je prostě tohle Tomův životní styl,“ konstatovala rezolutně, když se nemínila nechat zviklat.

„To jsem viděla už několikrát… V soukromí jsou ti lidi pak úplně jiní,“ ohradila jsem se, přestože mi můj vnitřní hlásek napovídal, že Tom je ve svém chování naprosto transparentní.

„Ty s ním trávíš teď veškerý čas, tak už bys ho měla trochu znát, ne?“ Zdaleka ne tak, jak bych chtěla, holka. Otráveně jsem zabručela, když mě takhle setřela, ačkoliv to bylo v tom jejím zdvořilém a sofistikovaném stylu, kdy se mě otázala ve vší nevinnosti. Pouze jsem nad tím protočila panenky.

„Lidi nepoznáš ani za celý život,“ prohlásila jsem důrazně, aby si tohle moudro velmi dobře zapamatovala.

„A jaký je tvůj partner?“ vytasila se s osobní otázkou, když už zřejmě nehodlala diskutovat o Tomovi, zdali je nebo není ve svém chování poctivý.

„Pff, no…“ Dlouze jsem si vydechla, jelikož mě tím poněkud zaskočila. Především tím, jak bych mohla Marcuse vylíčit v co nejlepším světle, jelikož momentálně jsem k němu zaujímala nepříliš přívětivé stanovisko a na jazyk mi vůbec nepřicházely žádné lichotivé vlastnosti. „Je dost svůj… Cílevědomý a rozhodný, metodický, pragmatický…“ soukala jsem ze sebe ztěžka. V tom našem utajovaném vztahu se stejně nemohl projevovat tak, jako by si dovolil třeba se svou ženou. No i když… pravděpodobně to byl vůl tak i tak.

„To zní jako bys popisovala svého šéfa,“ pronesla udiveně a neměla ani nejmenší tušení, jak přesně to trefila.

„Vztahy na pracovišti, to ti trochu upraví vnímání,“ vylítlo ze mě dřív, než jsem si stihla uvědomit, že to vědět rozhodně nemusela, ale naštěstí jsem doteď nikoho nejmenovala. Ta moje poněkud chorobná a otravná potřeba mít nad ní navrch mi začínala bejt občas poněkud na obtíž. „Ale jinak je opravdu… moc vnímavý, snaživý, upřímný… zábavný, a tak.“ To jsem vyjmenovala všechno, co bych chtěla, aby můj partner měl, ale Marcus byl spíš pravý opak. Za to ale Tom…

„Tak to se nedivím, že ses s ním dala znovu dohromady,“ uznala chápavě a krátce se zasněně usmála. Zřejmě jí doteď ještě nikdo nevysvětlil, že tyhle mužské charakterové znaky jsou u opačného pohlaví poněkud raritou, a jestliže se jimi muž pyšní, tak většinou velmi rychle zmizí poté, co se ženě dostane do kalhotek a začne mít pocit, že ji má jistou.

„Uvidíme, jestli nám to tentokrát vydrží,“ zamumlala jsem váhavě, přestože jsem byla jinak pevně rozhodnutá, že s Marcusem je definitivně po všem. Díky Tomovi jsem nabyla hlubokého přesvědčení, že si nepochybně zasloužím víc. „Nechceš fotku s Lokim? Protože já teda jo,“ zahlásila jsem odhodlaně, načež jsem ani nečekala na její odpověď, chytila jsem ji za ruku a táhla ji přímo za ním, když si zrovna dával menší pauzu na svlažení hrdla a občerstvení.

„Tome, Tome… nebo snad Loki?“ vyrušila jsem ho s potměšilým úsměvem, kterým jsem si z něj nepokrytě utahovala. On to ihned poznal, a tudíž se do mě zabodl varovným pohledem, abych si rozmyslela, co vlastně chci říct.

„Vyfotil by ses s náma, prosím? Já s tebou prostě musím mít fotku, když vypadáš takhle!“ Nepřestávala jsem se do něj strefovat a opravdu okatě jsem si ho prohlížela od hlavy až po paty. „Ten kostým je tak prudce sexy,“ dodala jsem vzápětí a několikrát jsem vyzývavě zahýbala obočím. Danielle se vedle mě akorát blbě křenila a po té mé poslední poznámce se pobaveně zahihňala.

„Jistě, to ti rozhodně zvedne počet followerů na instagramu,“ vyhověl mi s takovou ironickou narážkou, která mě ale rozesmála. „Alespoň to teda říkalo pár zdejších dětí,“ osvětlil důvod, proč to vlastně vyslovil a vypadalo to, že o tom jinak sám nemálo pochybuje.

„Není to náhodou ten kostým, který ti tehdy… povolil?“ rýpla jsem si do něj skutečně odvážně, načež se mu nakrátko napjala spodní čelist, než se sarkasticky ušklíbl.

„To rozhodně není… Tak honem dámy, moji věrní fanoušci čekají,“ popohnal nás, abychom jeho veličenstvo zbytečně nezdržovaly planými řečičkami a rozpřáhl ruce, kterými nám naznačil, abychom se každá k němu postavila z boku, což jsme záhy nedočkavě provedly.

„Na, Elle, vyfoť nás.“ Vrazila jsem ji do ruky svůj smartphone od Applu, který dokázal pořídit téměř profi fotky a ona se na mě trochu nechápavě podívala.

„Proč to…“

„Tohle je moje hezčí strana. Neřeš a foť,“ skočila jsem ji do řeči rázně, protože mi bylo jasné, co ji na tom zarazilo, ale musela jsem jí prostě dát důležitě vědět, kdo je tady podřízený a kdo nadřízený.Však na tý fotce ani nemusela být, že?Danielle pouze zaklapla povolená ústa a mlčky udělala, co jsem ji nakázala, jenom co jsme všichni nahodili oslnivé úsměvy hodné červeného koberce.

„Díky, Tome. Tohle byl zážitek,“ pravila jsem horlivě, přičemž jsem na něj rozverně mrkla. On jenom s potlačovaným úsměvem zavrtěl hlavou. Fakticky se mi ulevilo, jak to mezi námi fungovalo naprosto hladce a nenuceně, jako by se snad v noci vůbec nic nestalo.

„Ano, děkujeme, Tome,“ vložila se do toho Danielle a téměř se u toho rozplývala. Do večera má stopro tu fotku zarámovanou na nočním stolečku.

„Bylo mi potěšením,“ zahlásil stále s tím lehkovážným tónem.

„Ne, potěšení bylo především na mojí straně,“ odporovala jsem mu žertovně a bezděky jsem se ho dotkla na předloktí, což on nepochybně zaznamenal, jelikož se na pár milisekund zasekl a pak se naopak hekticky rozhýbal. „Za půl hodiny máš padla, tak si to ještě s těma trpaslíkama užij,“ popřála jsem mu s širokým úsměvem, který aktuálně patřil zejména tomu výmluvnému jednání, když jsem na něj sáhla. Pak se trochu strnule odporoučel k hloučku kluků, kteří měli v rukou deníčky, aby se jim tam mohl podepsat.

„Škoda, že si ten kostým nenechá po zbytek dne, co?“ obrátila jsem se na Danielle, která se tvářila podobně jako některé ty děti. Jenom cosi zamručela a konečně mi podala můj telefon s onou nejnovější fotkou na displeji, abych se na ni taky podívala. Bože, možná si tuhle boží fotku zarámuju na noční stolek já…

 Čauky mňauky všem! Další kapitola za námi, a jednou tolik před námi. Opět jsem se nechala trochu unést... nebo spíš, ti dva si nakonec zase dělali, co chtěli a hlavní příběh se v podstatě odehraje až po tomto projektu. Aspoň si ale užijete ještě jednou tolik GIFů s Tomem, a to se vyplatí, ne? :D Příště se Elisa s Tomem podívají do ZOO, kde bude mít Ela opět jednu svou chvilku a Tom se znovu ukáže jako největší sympaťák. :)) 

Jinak všem opět srdečně děkuji za Vaši přízeň a podporu, jste skvělí, báječní a úžasní! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek English Gentleman - 14. kapitola: