Equitēs Magia: 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Den D, aneb z krásného snu se Terka probouzí do velmi podivného dobrodružství. Jenže zatím netuší, co od toho očekávat. A co je záhadnější, očividně v tom hledání pokladu není sama.

22.07.2014 (18:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 458×

Equitēs Magia

Nakonec však Terka usnula jako nemluvně a prospala celičkou noc naprosto klidně. Pravděpodobně taktéž proto, že se jí zdál opět ten sen. Tentokráte však poznala delší část z něj.

Jako kůň se společně se svým stádem prohnala loukou, proběhla lesem a dostala se až k řece, která zchladila rozpálenou kůži od letního žáru. V křišťálově čisté vodě se proháněly ryby. Někteří její němí společníci se popásali o kus dál na břehu řeky a jiní se, stejně jako ona, čvachtali ve vodě. Mezi koňskými těly dokonce spatřila i jedno menší, hříběcí. Malá klisnička skotačila ve vodě a všude kolem ní to vypadalo jako za deště, když vyhazovala mokrými kopýtky do vzduchu. Najednou někdo hlasitě zařehtal. Což by přec nemělo být tak zvláštní, když byla v přítomnosti tolika koní. Ale přesto to zvláštní bylo. Jako by totiž ten hlas do snu nepatřil…

Najednou se ocitla zpět v realitě. Další zařehtání. Že by zde byli slyšet koně až od Mráčkových? zeptala se Terka, nepříliš jistá si takovou možností. Pohlédla na hodiny a zamračila se. Uvědomila si totiž, že jí nezvonil budík. Proč mě nikdo nevzbudil, když jsem prospala téměř celé dopoledne? zeptala se sama sebe a pak si všimla vzkazu, který jistojistě napsala její maminka:

Následuj Hvězdu a své srdce, Terko. Pravdu ti povědí jen oni.

Tak to bylo ještě divnější. Ale když si vzpomněla na chystané překvapení, rozhodla se, že na to musí přijít. Možná nějaká cesta za pokladem. Ale jak se mám vydat zrovna za Hvězdou? To mám jít k Mráčkovým? zamračila se, ale v tu chvíli se zaržání ozvalo znovu. Netrpělivě. Terka si vzala tedy jen jablko z košíku a vyšla ven.

A světe, div se… před dveřmi stála Hvězda! „Ahoj, holka,“ pronesla Terka, dosti zmatená. Klisna se však už natahovala pro jablko, a tak jí jej dala. „Kde ty ses tady vzala?“ zeptala se stále ještě překvapeně a pohladila klisnu po krku. Nevěděla, co dělat, ale Marie jí přece psala, ať ji následuje. Že by mamka přivedla Hvězdu na naši zahradu? Proč? A jaký smysl by pak dával ten vzkaz? ptala se sama sebe Terka a nakonec se rozhodla, že jednoduše odvede hnědku zpět k Mráčkovým a zeptá se. Nebo tam najde další indicii, pokud je tohle přece jen cesta za pokladem, jak se domnívala prvně.

Problémem však bylo, že neměla, jak odvést klisnu ze zahrady. Neměla ani ohlávku a už vůbec ne vodítko, za které by ji mohla odvést. Pak ji však napadlo, byť trochu šílené, řešení. Hvězda je zlatá, možná bych na ní dokázala i jet! Bez sedla by to nebylo poprvé… a co, že chybí uzdečka? Stejně dokáže reagovat bezchybně i na holeně! „Půjdeš se mnou domů, Hvězdičko?“ zeptala se klisny a ta si jen tiše odfrkla. Terka to však brala jako souhlas. Schody do domu vypadaly jako vhodný stupínek, aby se na její hřbet dostala. „Hodná Hvězdička, jen chvíli zůstaň klidně stát. Prosím,“ pokračovala v promluvě s hnědkou a pak se chytila její hřívy a opatrně vylezla nahoru.

„Tak… To bychom měli,“ pronesla s úsměvem a stiskla holeně, aby se klisna rozešla. Stále se, byť jen lehce, přidržovala hřívy, aby měla lepší stabilitu, ale zároveň se snažila za ni netahat. A Hvězda klidně šla směrem k vrátkům, které byly však první obrovskou překážkou. Terka si uvědomila, že je měla nejspíše prve otevřít, ale nechtěla riskovat, že by jí klisna utekla do vesnice. Takže si teď musela poradit jinak. Navedla klisnu až k plotu tak, aby byla bokem.

„Teď jen prosím, nedělej žádné rychlé pohyby, Hvězdičko moje zlatá,“ poprosila klisnu a sklonila se, aby mohla dosáhnout na kliku. Když však otevřela vrátka, ta vydala nepříjemný skřípavý zvuk a Terka se lekla, že se klisna splaší. Ta však reagovala na její úlek pouze ztuhnutím, takže si mohla oddechnout. „Hodná holka, moc šikovná holčička,“ uklidňovala ji i sebe mladá dívka. Vrátka už byla otevřená, a tak se opět narovnala a klisnu pochválila i pohlazením. Vyjela ze zahrady, již se nezajímajíc o zavírání. Jedno drama stačilo. Ovšem když tak nad tím Terka přemýšlela, bylo to vlastně úžasné malé dobrodružství!

Chtěla teď s hnědkou vyrazit k domu Mráčkových, ale klisna sama od sebe zamířila opačným směrem. Klidně pokračovala po cestě, jako by tou cestou chodila denně. Terka ji pobídkami vedla k otočení, ale Hvězda jako by najednou odmítala poslouchat. A co teď? ptala se sama sebe. Mírně se zaklonila, aby ji zastavila, a k jejímu překvapení to vyšlo. Ovšem otočit se nechtěla. Terka uvažovala o tom, že z ní sleze a půjde na to jinak, ale uvědomila si, že by jí s takovou upláchla. Musela jí tedy věřit. Lepší nápad teď neměla a snad alespoň zjistí, kdeže má její oblíbenkyně namířeno.

Pokračovaly až ke kraji vesnice a pak se klisna neomylně vydala skrz pole. Nesklonila hlavu a neutrhla si trávu, kterou by teď mohla přežvykovat. Jen šla směrem k lesu. A to Terku zneklidnilo. Otočila se a podívala se k vesnici, která se stále vzdalovala. Tohle se jí rozhodně nelíbilo. Ale touha zjistit, kam jí to chce hnědka zavést, byla silnější než strach z toho, že se ztratí.

Nechala se přivést do lesa. Hvězda s Terkou šla opatrně a vyhýbala se všem nízkým větvím, pamatujíc na to, že má na zádech pasažéra, když tu dívka zaslechla znenadání zvolání: „Nicholasi, stůj!“, které jistě náleželo její kamarádce Míše. A opravdu. Za chvíli se celá udýchaná z hustého porostu vynořila její malá kamarádka.

„Míšo, co tady děláš?“ zeptala se Terka překvapeně, ovšem se stejnou emocí zírala i mladší dívka na ní.

„Terko?“ zeptala se jen. „Utekl mi Nicholas! Nevím, co to do něj vjelo, zrovna jsem jej chtěla očistit a on se nejspíše něčeho polekal, škubnul s vodítkem a byl pryč,“ vysvětlila Míša na jeden dech, než pokračovala: „A co je nejdivnější, utekl jen kousek od našeho domu a pelášil dál, až když jsem ho doběhla. Takže jsem viděla naprosto jasně, že vběhl zrovna tady do lesa!“ dokončila své vyprávění a pak si uvědomila, že ani Terka nevypadá, že by tady takhle projížděla často. „Ale co tady děláš ty? A kde jsi vzala Hvězdu? A proč nemáš sedlo? A uzdečku?“

„Myslím, že dneska je pořádně zvláštní den. Ráno mi nezvonil budík, takže jsem se probudila až před chvílí, a pak jsem našla dopis,“ začala Terka s vyprávěním a vylíčila kamarádce průběh celého dnešního dopoledne. „A tak jsem se ocitla tady a vidím tě, jak tady řveš jako na lesy. Ale někde to ty koně musí táhnout. Tak pojď se mnou, snad nás Hvězda dovede k Nicholasovi!“ navrhla, a tak se obě dívky vydaly společně s klisnou hlouběji do lesa. Brzy si všimly, že jdou po pěšince, kterou vyšlapali s určitostí koně. Přitom však nevěděly o tom, že by ještě někdo v jejich sousedství vlastnil stáj. A od koní Mráčků to určitě nebylo. Vždyť tady do lesa snad nikdy nejezdili!

Opravdu dobrodružná cesta. Ale kam vede? A co se to tady vůbec děje? ptala se Terka sama sebe v duchu. S Míšou už byly úplně potichu, snad proto, že se obávaly, že na ně něco ze zdejších stínů lesa vyskočí. Přece jen, ta záhada se začala čím dál více zamotávat.

A pak to přišlo. Zaslechly z dáli další hlasy. A ty se stále přibližovaly. Obě dívky měly tou dobou srdce až v krku. „Myslím, že to nebyl dobrý nápad. Měly bychom se prostě vrátit a počkat na mámu!“ prohlásil však jeden z těch hlasů. Terka si hlasitě oddechla. Byla to Lucka.

„Nebuď takový strašpytel, ségra! Navíc, kdo jiný než máma by-“ Zita, menší a o to nepříjemnější z dvojice dívek, se zastavila v půli věty, když spatřila Terku a Hvězdu, v ruce kus nějakého papíru.

„Jé, ahoj, holky! My se vás tak lekly!“ prohlásila znenadání Míša, načež zákonitě mělo nastat vysvětlování. Ovšem to přerušila Hvězda, která hlasitě zařehtala. A brzy nato jí odpověděl jiný kůň, který se musel nacházet již nedaleko od nich. „Nicholasi!“ vykřikla Míša, a tak se všechny i bez vysvětlování vydaly dále o něco rychleji, až vpadly na nějaký palouček.

A chvíli jen překvapeně zíraly před sebe.

Takže, jednoduchá část pro mě skončila, další kapitola je pekelná, takže uvidím, kdy se mi ji podaří dotáhnout k ucházející podobě, za kterou bych se nemusela stydět. Však ti, kdož nevynechali prolog, se stejně nervovat nemusí, takže až tak zlé to ode mě není, useknout to tady a dát si na čas s dalším dílem.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování