OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Equitēs Magia: 6. kapitola

15.08.2014 (11:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 679×

Dívky téměř synchronně zamrkaly, když se snažily zorientovat v dění. Nicholas, který sem přivedl Míšu, se ke své jezdkyni rozklusal, jako by se nic nestalo, a jemně do ní drknul heboučkým nosem. Ovšem ta koukala aktuálně spíše na nesourodou skupinu lidí, která stála opodál. Ostatně jako všechny dívky. Hvězda postrčila kupředu Terku, která už od setkání s Míšou šla pěšky vedle klisny. Dvojčata se na sebe jen zmateně podívala.

V popředí stály jejich maminky, jako by na ně celou dobu čekaly. A taktéž jejich učitelka, paní Vlasáková, se svou devatenáctiletou dcerou, jejíž zrzavé vlasy zářily na všechny strany. Avšak zdrojem překvapením pro ně byla vznešená arabská klisna, která vyšla do popředí. Brzy ji totiž zahalila stříbrná mlha, která, když se rozplynula, odhalila před dívkami podivnou neznámou. Starší žena se na ně vlídně usmívala.

„Vítejte, děvčata. Jsem ráda, že jste se k nám nakonec připojily. Nicholasi, Hvězdo… děkuji za pomoc,“ pronesla mile a tiše, byť z ní vyzařovala určitá autorita.

Oslovení koníci jen tiše zafrkali. Dívky však vrhly zmatený pohled po svých matkách a všechny zamumlaly svůj pozdrav dosti nejistě.

„Nebojte se, všechno vám ráda vysvětlím, ale musíte být ochotné věřit,“ pokračovala neznámá v reakci na jejich výrazy a pak jim gestem naznačila, aby se připojily. Následovalo pobídnutí i od koníků, a tak se Terka s Míšou chtě nechtě vydaly blíže ke skupině dospělých. Zita s Luckou samozřejmě nehodlaly zůstat pozadu a vypadat jako strašpytlové, a tak se přidaly k těm dvěma. Nevraživost mezi Zitou a Terkou byla pro jednou zapomenuta.

„Isabelo, měla by ses přidat ke kamarádkám,“ informovala paní Vlasáková svou dceru a postrčila ji kupředu. Ani té se příliš nechtělo. Už sice věděla o něco více než mladší dívky, ale stále ne dost na to, aby nebyla tak trochu v šoku z toho, že tady koně mění v lidi.

„Měla bych se nejspíše představit… jsem Ara, dobrá kamarádka vašich matek. Vlastně, spíše se oslovujeme sestry, ale to pochopíte časem,“ vysvětlila cizinka a posadila se na zem. Mladé dívky opět vrhly nejistý pohled po svých rodičích, protože přece jen, žádná z nich dosud Aru nepotkala. Navíc měla vážně divné jméno, co si budeme povídat. Dostalo se jim však jen úsměvu pro ujištění, že žena mluví pravdu. I ony se tedy usadily, aby si poslechly, co jim chce říci. „Jak už jste si všimly, ač nejspíše ne plně uvědomily, mám určité schopnosti. Ale i o těch se dozvíte více velmi brzy. Hlavní je, že jakožto dcery svých matek, všechny z vás by se měly stát Jezdkyněmi, jak se nám taktéž říká.“

„Naše mámy se taky umí proměnit v koně?“ žasla Terka, ale odpovědi se jí nedostala od Ary, nýbrž přímo od Marie.

„Samozřejmě, a více než to, Terko. A dneska jsme tady, abyste i vy mohly začít své schopnosti používat.“ S těmi slovy se usadila nedaleko od nejstarší ženy a ostatní z dospělých jí následovaly, až nakonec seděly v kruhu kolem dívek.

„Důležité však taktéž je, abyste ty schopnosti přijaly. A používaly je k tomu, k čemu jsou určeny - protože s velkou mocí přichází taktéž velká odpovědnost,“ pronesla Ara tónem učitelským. „Musíte si uvědomit, pro koho ty schopnosti získáte. Povinnost Jezdkyní je totiž především ochrana divokých koní. A vůbec všech koní, kteří ji potřebují. A pomoc nelze odmítnout. Pokud byste něco takového udělaly, okamžitě o své schopnosti přicházíte. Nikdy nesmíte odmítnout pomoci koním v nouzi, ať už byste kvůli tomu měly cestovat jakkoli daleko,“ změřila si je pohledem. „Rozumíte mi?“

„Ale co když něco takového nechceme?“ zeptala se kupodivu Isabela, načež se paní Vlasáková velmi zachmuřila.

„Hafli, nezlob se, chce jen znát možnosti,“ promluvila však Ara očividně právě k dívčině matce. „Patříte k nám kvůli magii v krvi a měly byste tyto povinnosti přijmout, takže pokud tak neučiníte… budete vědět o každé katastrofě, která koně potká proto, že jste svůj úkol nepřijaly. A takové rozhodnutí už nelze napravit.“

„Takže to v podstatě přijmout musíme,“ prohlásila Zita. Rozhodně nevypadala příliš nadšeně.

„Nemusíte, ale takové rozhodnutí bude mít své důsledky,“ byla však opravena.

„Co musíme udělat?“ zakončila to tedy Isabela praktickou otázkou.

Na paloučku vprostřed lesa stála skupinka mladých dívek a žen. Společně s nimi tam byli i dva koně, kteří však příliš neřešili dění kolem sebe. Dívky stály vprostřed kruhu, který o chvíli dříve vytvořily ženy. Ara vystoupila ze své pozice a přistoupila k nim. Jako první přešla k nejstarší z dívek. „Isabelo,“ oslovila ji s úsměvem ve tváři. Z nějakého důvodu to oslovení překvapilo všechny starší ženy, byť bylo jejím jménem. „Přijímáš své schopnosti a povinnosti plynoucí z odkazu tvé rodiny?“ zeptala se však Ara nevzrušeně dál.

„Ano.“ To jediné slovíčko stačilo.

„Od této chvíle jsi jednou ze sesterstva Jezdkyní.“ Po těch slovech si Ara něco téměř bezhlesně zašeptala a rukou se jen jemně dotkla jejího čela, načež se dívčina kůže zlatě zatřpytila, a ona bez toho, aby věděla, proč tak činí, přešla rovnou k Terčině matce.

„Vítám tě jménem Aquae, Isabelo,“ pronesla ta s úsměvem, ale to už Ara přecházela k další dívce. A Terka začala být nervózní.

Zita byla oslovena jako Ryzka, což už se setkalo s o něco menším údivem, ať to mohlo znít nezasvěceným poměrně ironické. Přešla směrem ke své vlastní mámě, která ji s úsměvem přivítala jménem Ignis. Pak byla na řadě Míša, kterou uvítala paní Vlasáková - vlastně Hafli - slovy: „Vítám tě jménem Terrae, Skvrnko.“ A zbývaly ještě dvě. Terka zůstala sama, když Ara přešla k Lucce - dle jejích slov Hnědce - kterou nakonec uvítala paní Mráčková jménem Aerise.

„A ty, Vranko,“ dostala se nakonec Ara i k Terce, která nevěděla, zda bude vědět, jak se chovat. Vlastně vůbec nechápala, jak mohly všechny ostatní dívky vědět, co přesně mají dělat. „Jsi připravena ten odkaz přijmout?“

Po vyřčení té otázky však všechny její pochybnosti zmizely a ona ani na chvíli nezaváhala, aby pronesla: „Samozřejmě. A přijímám schopnosti i povinnosti z něj plynoucí.“ Ani nevěděla, proč to řekla zrovna takhle. Pravděpodobně však proto, že to tak být mělo.

„Jsi tedy taktéž od této chvíle jednou ze sesterstva Jezdkyní. Přičemž tě zároveň vítám jménem Spirita, kterému náleží tvá moc.“ S těmi slovy se i s Terkou vrátila na své místo v kruhu.

„Felicitas nobiscum,“ zaznělo najednou z úst všech těch, které tam byly, načež ta podivná atmosféra pominula, a připomínkou bylo jen mihotavé zlatavé světlo, které obklopovalo dívky, a brzy i ono zmizelo.

Mladší generace se jako mávnutím kouzelného proutku pohnula a vrátila ke svým matkám s jasnou nevyřknutou otázkou v očích, na kterou však všem odpověděla Ara - jenž tak osaměla - jediným slovem: „Magie.“

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Equitēs Magia: 6. kapitola: