OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Expulsion - 13. kapitola

21.12.2012 (11:00) • Eliza • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1001×

(Písnička k druhé části povídky - sex Elizy a Jean-Clauda)

Nevýhoda hotelů je, že musíte neustále odhánět pokojské a vůbec všechen personál. Dneska se jim výjimečně dařilo dovádět mě k šílenství tak, že jsem si nakonec objednala dvě piva za zbylých dvacet dolarů, které jsme měla k dispozici.

Takže teď, ve tři odpoledne, jsem seděla na posteli, zpívala s hudebním kanálem a popíjela. Určitě na mě byl smutný pohled, ale zapíjela jsem všechno, co se dalo. Smutek v chlastu neutopím, nemůžu, ale břicho přeplněné pivem mě donutí lehnout si a spát. Nic nechtít vědět a taky nevědět. Nevědomost je tak sladká, tak nedoceněná.

Moje nejlepší kamarádka se pomátla.

Zřejmě se časem pomátnu taky.

A nakonec, utnula jsem vztahy s někým, kdo mě přitahoval jako světlo můru. Jo, vím, blbý příměr. Ale prostě jsem nemohla dostat to jeho háro a rty z hlavy.

Když jsem si prozpěvovala ‚Last Christmas‘ tak nahlas, že na mě bušili sousedi, a dodělávala jsem druhou láhev, cítila jsem se absolutně skvěle. Nebyla jsem opilá, nikdy nejsem, jen mi připadalo, že je zase na chvíli všechno normální. Ne tak posmrtně normální. Prostě jako za starých časů. Bože, ty časy mi chyběly. Byla jsem pošuk, měla jsem zatraceně moc problémů ve škole i v životě, ale přece jenom to bylo něco, co dávalo smysl. Mohla jsem jít za rodiči, kamarády, mohla jsem být psycholožkou nebo spisovatelkou… Lidé jsou tak strašně nevděční.

Zadržovala jsem slzy. Nikdy dřív jsem nebrečela tak často jako za těch pár dnů tady. Časy se změnily, můj život se změnil a do pekla, celý svět se změnil. Upíři, vlkodlaci, zombie? Démoni? Měli bychom zůstat zalezlí ve fantasy literatuře a lidových pověstech, protože tam patříme. Nemáme ohrožovat lidi. Nemáme ohrožovat někoho, kdo má budoucnost, když jsme o svou přišli.

A s touto hlubokou myšlenkou jsem zavyla poslední tóny tý potrhlý vánoční písničky a zhroutila se do polštářů. Jestli něco nemá cenu řešit, tak je to smysl života. Nikdy to nemá cenu. Stejnak to člověk zjistí, až bude pozdě. Já to nezjistila doteď a zřejmě už to nezjistím nikdy. Budoucnost mojí existence se smrskla do dvou až tří scénářů, z nichž se snažím vybrat si ten nejméně bolestivý. Všechny končí něčí smrtí. Prostě paráda.

Vstala jsem, vypla televizi a převlékla se. Do banky je cesta dlouhá a jestli zase potkám někoho známého, ufiknu mu palici. Je den, takře nečekám Jean-Clauda. Doufala jsem, že ten mi dá v noci pokoj. Nechtěla jsem to sama sobě přiznávat, ale jediný důvod, proč razím v krásný, slunečný den do města, je ten, že v noci se zabarikáduju na pokoji. Jo, schovávám se. Tichý hlásek v mé hlavě říká slova posera a pokrytec.

Venku v bance jsem si vybrala dalších pět set dolarů a cestou zpátky se zastavila na kafe. Kavárna se nacházela v Distriktu. Buď zvrácená hříčka náhody, nebo můj pokus provokovat samotný osud.

S obřím hrnkem kávičky v ruce jsem si spokojeně hleděla na zábavní upíří klub Rozesmátá mrtvola. Upíři nejsou vtipní. Jsou všechno možné, ale smysl pro humor mají jen v případě zabíjení. Vím to, pověst šaška se za mnou nese i po smrti. Už jsem si zvykla.

Kavárna měla ten staromódní zvoneček na vstupních dveřích, takže když to cinkne, všichni se automaticky otáčí. Seděla jsem ke dveřím zády, takže jsem následovala příkladu kolegů bagristů, kteří sjeli pohledem nejdřív mě a pak nově příchozícho, když se zvoneček rozdrnčel.

Otočila jsem se a pusa se mi otevřela dokořán. Co jsem říkala o sekání palic a pokoušení osudu? Jo, pokud je něco nahoře, jako že to po smrti pořád nevím, tak si to ze mě právě vystřelilo. Dobrej job, ať už jsi sakra kdokoliv.

Ve dveřích kavárny stepoval Ryan a evidentně někoho hledal. Ať jde klidně za bagristama, jen ať nehledá mě.

Hledal mě. Jakmile můj pohled zachytil, vyběhl ke mému stolu. Ne, vážně. Fakt běžel.

„Ahoj,“ řekl, když sebou plácnul na pohovku naproti mně. Položila jsem kafe a odkašlala si.

„Čau, Ryane,“ odpověděla jsem mu. Jestli něco chce, já to nechci vědět, takže by bylo hloupé se ho na to ptát.

Naklonil se dopředu a pohledem mi naznačoval, abych udělala totéž. Provedla jsem.

Navzdory mým očekáváním si ke mně čichnul a poté mi přejel svými rty po těch mých. Nebyl to polibek. Spíš zkoumání. Nechala jsem ho tak, protože mě zajímalo, co to dělá. Nasadila jsem tázavý výraz, když skončil. Nevesele se zasmál.

„Tak je to pravda. Nevěřil jsem, ale je to pravda,“ prohlásil. Znělo to jako obvinění z nevěry nebo vlastizrady. V přeneseném slova smyslu jsem udělala obojí.

„Co máš na mysli?“

Když víte, že někdo něco ví, ale nevíte, jestli ví to, co si myslíte, že ví, tak dělejte blbýho. Dost často vás s tím pošlou do prdele, ale občas taky ne.

„No tak, prosím tě. Trixy… ruplo v kouli, víš? Blábolí nesmysly a tvrdila, že prý randíš se svým... cílem. Přesně takhle to řekla, když… měla tu lepší chvíli,“ prozradil mi a jeho hlas zněl skoro bolestně. Nevěděla jsem, co ho na tom ranilo. Zrada rasy, že asi umřu, či se minimálně zblázním, nebo fakt, že „randím“ s někým jiným než s ním? Nikdy jsme spolu neměli romantický vztah. A já to taky nikdy neplánovala.

„Potkala jsem ji. Vím, že s ní něco je.“

Popravdě řečeno jsem se cítila ukřivděně. Ryan toho ví o mé nejlepší kamarádce víc než já. Jak se setkali? Já bych Trixy nikdy nepotkala, nevrazit do ní. V mysli mi vyskočila představa sklepa, kde sídlí upíři. No fajn, vzpomněla jsem si na tu bloncku, co jsem se jí nehodila do krámu, Nikolaos. Že by spolu i bydleli? Mísil se ve mně pocit křivdy a jakási domněnka, že jsem tu nejprotřelejší životem. Musím si koupit černý brýle a pak je sundávat jako Horacio v Kriminálce. Nad tou představou jsem se pousmála. Ryan se zamračil.

„Něco s ní je? Naprosto se zbláznila. Pokud ses s ní setkala, nejspíš máš dobrou představu o tom, co blábolí. Je to od tý doby, co jsme byli na hřbitově, byla tma, všechno v pohodě a jak jsem ráno vstal, seděla na posteli, houpala se ze strany na stranu a mumlala si. Bydlíme v podnájmu a je to docela problém. Lidi si začínají všímat,“ vysypal se sebe a přejel si rukou po obličeji.

„Ale proto tu nejsem. Potřeboval jsem s tebou mluvit dřív, než se mi to stane taky.“

Ucukla jsem dozadu.

„Stane taky? Proč myslíš?“

„V podnájmu nás bydlí pět, je to velkej byt, ale Ben se rozhodl odejít a s ním i Sharon, tygří démon, přidala se k nám. Ben pak přiběhl, že Sharon je mrtvá. Rozdělili se na hodinu a on ji pak našel na předzahrádce jednoho domu mrtvou. Neví, co ji zabilo, ale ona není první, El. Už někdo umřel. A máme jistý… podezření.“

Jen jsem čuměla. Zatímco já jsem se bavila a randila, oni skutečně něco dělali. Snažili se pomoct Trixy, pátrali po informacích… Styděla jsem se za sebe. Zapřísáhla jsem se v duchu, že se musím začít víc snažit. Musím se s nimi spojit. Musím zkrátka něco udělat.

Nasucho jsem polkla.

„Co je to za podezření?“

Vydechl, jako by se něčeho vzdával. Podle jeho výrazu se vzdával iluzí.

„Nezabilo je nic odsud. Nic na povrchu nemá dost velkou sílu na to, aby nás to přepralo, to je důvod, proč nesmíme na zem. No, jeden z důvodů.“

„Pokračuj.“

„Nechápeš? Zabil je démon. Asi jsou to drby, ale ten první, kterej chcípl, byl prej vykuchanej. Do mrtě. Sharon prostě jenom umřela. Prej jakoby spala. A já… my si myslíme, s Benem, že všechny kandidáty nezabilo nic odsud, ale prostě někdo z podsvětí.“

Dávalo to smysl. Dávalo to perfektní smysl a to mě k smrti děsilo. Pokud Trixy neblábolí do prázdna, a já měla silný pocit, že neblábolí, tak nemáme čas, protože nás přijdou zabít démoni. Puzzle do sebe zapadlo. Desdemona se mě chtěla zbavit, proto mě sem poslala. Věděla, že dostane příležitost, a pokud by ne... Zničilo by mě zabití Jean-Clauda? Bála jsem se, že odpověď znám.

„Proč by nás démoni zabíjeli?“

Ryan pokrčil rameny a opřel se.

„Já nevím, El, snažím se to zjistit. Kurva, snažím se před tím zdrhnout. Já jsem další. Prostě to vím. Sledoval jsem toho vlkodlaka, kterýho mi dali, a najednou jsem ho ztratil. Ztratil jsem ho a oni mi to neodpustí. Nevím, kde je, a když to nevím, nemůžu ho zabít,“ mumlal a projížděl si přitom rukama vlasy. Stáhla jsem mu je dolů a najednou mi to připomnělo jeho. Prostě blik a cvak.

„Ryane, najdeš ho, zas ho najdeš a neumřeš,“ zašeptala jsem a on se prostě usmál. Takhle se smějete, když víte, co vás čeká, a nemůžete to změnit. Ten odevzdaný výraz. Absolutní strach a přitom ledový klid. Já to znám. Zažila jsem to a vím, jak je to vědomí strašné. Obešla jsem stůl a objala ho. Cítila jsem, jak se jeho ruce ovíjí kolem mě, vnímala jsem jeho svaly pod tričkem. A slyšel jsem jeho tichoučké vzlyky.

„Já tohle nechci. Chci domů.“

Pohladila jsem ho po vlasech a všimla jsem si pohledu jedné ženy v přechodu. Zatvářila jsem se zle a ona sklopila oči k desce stolu.

Byl už druhý s touhle prosbou, ale já mu nemohla pomoci. Nevěděla jsem, proti komu on sám bude stát a jestli vůbec. Ale pokud pro něm půjde Desdemona, jsem v pytli. I on. Sakra, do háje, kurva fix…

Odlepil se ode mě a zvedl se.

„Půjdu. Chtěl jsem ti říct, co vím, než odsud nadobro vypadnu. Možná… Půjdu jako duše na odpočinek. Víš, neutrálové, co nejdou nahoru ani dolů. Třeba. Ale spíš ne.“

„Nemůžeš se s tím jen tak smířit, musíš-“

„Bojovat? Hele, neber si to zle, ale tys tam nebyla. Nevidělas Sharonino tělo, nevidělas, jak se Trixy zcvokla ani jak Bena naprosto všechno skládá. Odešel a už jsme ho neviděli. Bůhví, jestli už není po něm. Možná ví víc. Zkus ho najít kvůli němu samýmu a pro rány boží, postarej se i o Trixy. Pomoz jim. Víš, jak to je.“

Věděla jsem. Ryan a já jsme byli ti… silní. Ti, co je to nesebere. Jenže Ryan se smířil se smrtí a věděl, že se Trixy i Bena pokusím zachránit. Že jestli někdo, tak já. Oni si nezasloužili zemřít ani jednou, natož dvakrát. Nevěděla jsem, co se Ryanovi doopravdy stalo, že se dostal do podsvětí, ale ať je mi cokoliv svědkem, že on nebyl neviňátko. Nevím, jestli já jsem byla vyloženě zralá na smrt, ale nebyla jsem zranitelná. U mě nehrozilo, že se zblázním, a možná jsem i měla pověst někoho, kdo si nebere servítky. Zdálo se mi, že poslední dobou se to všechno mění.

Jen jsem kývla a on odešel. Hleděla jsem za ním. Ještě mi naposledy zamával a pak zmizel. Nejspíš z celého mého života. Pokud jednoho dne nenajdu jeho mrtvolu. A to se může stát.

Dopila jsem kafe, hodila na stůl peníze a odešla svižným krokem pryč. Strávila jsem tu víc času, než jsem chtěla, a už se pomalu začínalo stmívat. Čas na to jít spát někam, kde na mě Jean-Claude nemůže. Alespoň doufám.

Když jsem se dostala do pokoje, bylo šest pryč. Zapnula jsem automaticky televizi a převlékla se do černého trička s bílými kraťásky, které jsem titulovala jako ‚noční úbor‘, a zalezla si do postele. Sluníčko mě vyčerpalo. Divím se, že jsem vůbec vydržela na nohou.

Otevřela jsem svou hlavu myšlenkám a nechala je proudit. Trixy se zbláznila, dva démoni minimálně už umřeli a Ben je nakonec všechny opustil, protože to nemohl snášet. Měla jsem dojem, že on bude vědět, co se děje. Ben byl tichý, nevýrazný, a takoví mají sklony všímat si i něčeho, co by vás nenapadlo. Musím ho najít a pak se postarat o svou kamarádku. Můžu jen doufat a prosit, aby mi s ní Ben pomohl. I on ví o jejím stavu víc než já. Jo, já funguju jenom na baterky.

Ani nevím kdy, ale podařilo se mi usnout. Televize mi do toho vyhrávala a z pootevřeného okna k mému spícímu já doléhaly zvuky ze silnice pod hotelem. Uklidňující symfonie velkoměsta.

Převalovala jsem se v posteli, když tu jsem si všimla, že televize už nehraje a že velkoměsto poněkud utichlo. Dostala jsem strach. Je tu Desdemona a chce mě zabít? Vzpomněla jsem si na svoje noční můry po sledování některého z hororů a všechny se mi vybavily. Že jsem mrtvá neznamená, že nemůžu být paranoidní.

Otevřela jsem oči a upřela je k televizi. Pochopte, Samara mě OPRAVDU děsí ze všech nejvíc.

Jenže jsem se skutečně setkala s očima. Jasně modrýma. V duchu jsem rekapitulovala Kruh. Kdy mám začít ječet?

Ale jakmile se moje oči přizpůsobily tmě, poznala jsem, kdo to je, ale kladla si stále stejnou otázku.

„Dobrý večer, ma chérie,“ pozdravil mě Jean-Claude a nespouštěl ze mě zrak.

„Jo, ahoj. Co tu, kruci, děláš?“ vyjela jsem.

Usmál se a zvedl ruce ve smyslu, že se vzdává.

„Nezavolals.“
„Proboha, viděli jsme se včera, chtěla jsem si dát… pauzu.“

„Nebo jsem tě možná chtěl prostě jenom vidět,“ broukl víc smyslným hlasem, než bylo zapotřebí. Nebyla jsem unavená a tak bych ho mohla z pokoje prostě vykopat. Hm, ne.

„Tak mě vidíš. Šťastný?“ zahučela jsem na oplátku a protřela si oči. Režim ve dne chodit, v noci spát, mi neseděl.

Odlepil se od místa, kde prozatím stál, a popošel k mé straně postele. Posunula jsem se dál a on se posadil. Uraženě si povzdechl. Na očích jsem mu viděla otázky, na které se nikdy nezeptá. A já mu na ně nikdy neodpovím.

„Říkal jsem, co ti můžu dát.“

Proč to teď vytahuje?

„Jo, já vím. A?“

„A, ma chérie, vidím, že ty o nic z toho nestojíš.“

Nebyla to výtka. Prostě konstatoval fakt. Pro změnu jsem si odfrkla já a přisunula se blíž. Nepokoušel se přitáhnout si mě k sobě a za to dostal bod k dobru.

„Ne, že o to nestojím, Jean-Claude, jen… mám hodně starostí. Musím na ně pořád myslet a nemůžu za tebou běhat.“

Už zase se usmíval. Nevím, proč mě to tak vytáčelo.

„Dovol mi, abych ti pomohl zapomenout. Stačí říct, naznačit, a můžeme zapomínat celou noc.“

„Na svoje starosti nezapomenu,“ remcala jsem tvrdošíjně.

„Tak mě to nech zkusit. No tak, chérie. Cítím, že po mně toužíš, a ta touha ti akorát přidělá další starost navíc,“ řekl mi a naklonil se ke mně. Voněl nádherně, jeho vlasy se o mě jemně otíraly a očima bloudil po mé tváři. Naklonil se ještě blíž. Věděla jsem, že jakmile ho políbím, podlehnu mu. Jakmile spojím naše rty, bude mě čekat nejkrásnější noc v životě. S ním. Tak strašně moc jsem to chtěla. Jeho, jeho celého jsem chtěla cítit.

Sklouzla jsem z postele a odpochodovala k oknu. Tohle nejde. Nemůžu to udělat. Pokud se to stane, Desdemona mě zcela jistě zabije a já se nepostarám o Trixy a Bena. Hlavně o Trixy. Někde se teď zmítá v paranoie a Ben možná bojuje o holý život. Nemůžu se tu s ním jen tak vyspat…

Ohlédla jsem se. Jean-Claude pomalu vstával, pohled upřený do země. Nezlobil se, ale co jsem na něm poznala, bylo horší, než kdyby řval a mlátil kolem sebe. Byl zklamaný. Strašně a hluboce. Nikdy bych netušila, že je někdo schopný takových citů vůči mně. I když byly takovéto.

„Já… chápu to, chérie. Pochopil jsem,“ řekl tiše.

Nevím, kdy se ve mně co zlomilo. Možná to bylo vědomím nevyhnutelné smrti, nebo že tím vytočím spoustu lidí a že to udělat nesmím. Snad lítostí?

Ale možná, jenom opravdu možná, to byl ryzí, ničím nezředěný chtíč. Chtěla jsem sex. Chtěla jsem jeho a v koutku mysli jsem si s hrůzou uvědomila, že asi stojím i o jeho lásku. Miluji ho snad? Tak snadno, tak rychle a tak špatně? Ach… Možná.

Rozešla jsem se k němu, natočila ho k sobě a hladově jsem se přisála k jeho rtům. A nejen k jeho rtům, celé své tělo jsem tiskla na to jeho. Reagoval zaskočeně, ale stačila malá chvilička na to, aby mi polibky začal oplácet. Chvíli mi jen ožužlával rty, jemně a přesto vášnivě, jak to uměl jen on.

Najednou se ode mě odtrhl.

„Děláš to proto, že skutečně chceš, nebo z lítosti?“

Mohla jsem se ptát, jak to myslí, abych získala čas. Nebo jsem mohla prostě říct pravdu.

„Protože to strašně, strašně moc chci.“

Nepřekvapilo ho to, jen se na mě zadíval. Něžně. Jeho tvář se zaplavila něčím, co jsem nedokázala, nebo snad ani nechtěla poznat tak moc, že jsem se málem odvrátila.

Tentokrát mě začal líbat on. Měkce, jemně, vychutnával si každý polibek. Rukama jsem mu sjela přes hruď k pasu a vykasala mu krajkovou košili z kalhot a nadrženě mu zavadila o rozkrok. Byl tvrdý, velký a připravený, a to mě nadchlo. Odtrhla jsem ho na moment, abych mu košili mohla sundat. Na oplátku mě posunul k hraně stolu a serval ze mě tričko. Leželo na zemi na dva cáry. Komu na tom sejde.

Líbali jsme se dál a zároveň jsme si navzájem strhávali kusy oblečení. Těšila jsem se jako malé dítě na Vánoce. A Jean-Claude byl skutečně svátkem pro smysly.

Rozepnul mi podprsenku a sevřel moje ňadra v dlaních. Přejel chtivými prsty po mých stojících bradavkách a sklonil k nim ústa. Jedno prso zakryl dlaní a k druhému přisál své rty. Zavzdychala jsem, slabě, a vjela jsem mu rukama do vlasů. Potáhla jsem. Zvedl hlavu a já se svými ústy vrhla na jeho krk. Vytvářela jsem od něj až k jeho svalům na hrudi vlhkou cestičku jazykem a trochu jsem ho přitom kousala. Rukama jsme si přitáhla jeho boky ke svým, až ze sebe vyrazil přidušený vzdech. Podle toho, že mi hned začal sundávat džíny, už se nemohl dočkat stejně jako já.

Vysoukal mě z kalhot a než jsem stačila zapracovat na těch jeho, hodil mě na postel. Doslova hodil. Jakmile jsem přistála, byl hned u mě a rukou mi dráždivě přejel přes rozkrok. Musel cítit, jak jsem vzrušená. Při tom mi hleděl zpříma do očí, chlípně, roztouženě a já jsem mu pohled oplácela stejnou měrou.

Strhl ze mě i kalhotky a já se najednou před ním ocitla nahá. Zatlačil mi rukou proti hrudi a donutil mě si tím lehnout. Roztáhl mi nohy a chvíli se nic nedělo. V duchu jsem snažně prosila všechno možné i nemožné, aby si sundával kalhoty a okamžitě na mě skočil. Tak moc jsem ho chtěla. Kůže mě z toho bolela.

Když mi mezi nohama přejel jeho jazyk, skoro jsem byla bez sebe překvapením a slastí. Ó bože…

Jeho teplý jazyk mi přejížděl přes klín, pomalu, rovnoměrně. Nezrychloval, ale já se stejně prohýbala jako tětiva luku. Když už jsem byla na pokraji něčeho neskutečného, oddálil se s tichým smíchem. Opravdu jsem myslela, že ho umlátím.

Zaslechla jsem šustění látky. Olízla jsem si rty a když jsem nad sebou uviděla jeho hlavu, usmála jsem se. Naklonil se k mému uchu.

„Jsi čistá jako lilie, ma chérie, jak se to stalo? Jak jsem si mohl nevšimnout?“

Polkla jsem. Pochopila jsem, co tím svým poetickým vyjádřením chtěl říct, a už jsem se začínala připravovat, že nic nebude, když tu slabě vydechl. Chtěl něco říct, ale já mu to nedovolila. Pohledem jsem sjela k jeho slabinám a málem hvízdla. Wau, tak to tedy bylo něco.

Přejela jsem mu po něm celou dlaní. Překvapilo ho to. Zasténal a zaklonil hlavu. Chvíli tak zůstal, než se jeho oči zase obrátily ke mně.

„Ještě jednou a neslibuji, že se budu ovládat,“ pošeptal mi vroucně.

Nechtěla jsem, aby se ovládal. Nejsem z cukru. Chtěla jsem pořádnou divočinu. Chtěla jsem ho cítit jako nic v životě.

Udělala jsem to znovu a v tu ránu se na mně natiskl. Jeho penis mi přejel po místech, kde se mě předtím dotýkal jazykem, a já prosebně zasténala. Bože, prosím…

Jedním prudkým přírazem do mě vniknul. Zalapala jsem po dechu, ale vzápětí se to změnilo ve sten. Cítila jsem se neuvěřitelně plná a vzhledem k předchozímu pohledu se ani nebylo čemu divit.

Opatrně se ve mně pohnul a já měla sto chutí protočit oči.

Popadla jsem ho za boky a donutila ho zasunout se do mě až po okraj. Vydal zvuk, něco mezi zavytím a vzdechem. Pousmála jsem se. Líbilo se mi přivádět ho do varu.

Pochopil mou myšlenku a přírazy podstatně zrychlil. Občas to trošku zabolelo, ale to k tomu patřilo. Chytila jsem se ho za ramena a tím jsem si ho přitáhla ještě blíž k sobě na hruď. Tiše mi sténal do ucha. Mozek si dal dvacet a zbyl tu jenom chtíč a touha. Cítila jsem se plná jeho síly a podivného zadostiučinění. Udělala jsem něco, co se nesmělo, a pekelně jsem si to užívala. Doslova.

Někdo vydával hlasité, sténavé zvuky, a to jsem byla já. Slyšet sama sebe bylo zvláštní. Rychle do mě přirážel a já mu rukama přejížděla po těle. Jeho rty se mi přisály na krk a po chvilce jsem ucítila slabou, ostrou bolest. Ale teď mi to bylo srdečně jedno.

Blížila jsem se k vrcholu. Jeho přírazy nabíraly na ještě větší intenzitě, že jsem si myslela, že to nevydržím a rozletím se na milion kousků. Pusou doputoval až k mým ztopořeným bradavkám a na jednu se přisál. Ruce jsem mu znovu zabořila do vlasů.

„Ach, ma chérie,“ zavyl Jean-Claude, přirazil, tvrdě a ostře, a oba jsme přepadli přes hráz normálního smýšlení do světa, kde jsme byli jen my dva. Spolu a navždy. Jak to mělo být.

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Expulsion - 13. kapitola: