OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Expulsion II. - Inferno - 2. kapitola



Expulsion II. - Inferno - 2. kapitola

Elizu čeká první lekce s Desdemonou. Magie ale nebude to jediné, co ji překvapí. Mimo jiné na ni čeká i jeden starý známý...

Konstruktivní komentáře potěší a přeji příjemné čtení ;)

Probudila jsem se zbrocená potem. Noc byla plná nočních můr, které jsem si nedokázala, nebo spíše nechtěla vybavovat. Povzdechla jsem si a prohrábla si pocuchané vlasy.

Za hodinu jsem měla být na hradě.

Čekal mě první den tréninku. Už žádná teorie, jen čistá praxe. Vzhledem k mé neschopnosti jsem to považovala především za způsob, jak zničit Kamarillu.

Vstala jsem a chvíli přecházela po pokoji. Byla jsem nervózní. Z Desdemony a všeho okolo. Netušila jsem, jak to probíhá, nikdo to nevěděl. Už teď jsem se cítila pronásledovaná. Jenom samá tajemství a úskoky.

Proč toho musím být součástí?

Pomalu jsme se oblékala. Džíny, košile a vesta. Vypadala jsem už o něco zdravěji než včera. Znamení, že se vracím do normálu? Bože, doufám, že ano.

Sebrala jsem si saky paky a vykročila z bytu.

Po chodbě jsem se pohybovala tiše. Skoro jako vetřelec. Do dveří výtahu jsem si to namířila olympijským sprintem a dveře zavřela před nosem dvěma dívkám ze stejného patra. Ať to bylo, jak chtělo, nedokázala jsem potlačit úšklebek a škodolibou radost.

Drobné radosti každého dne…

Po kamarillských ulicích jsem si to mašírovala k hradu a čím blíže jsem byla, tím více jsem chtěla utéct daleko odsud. Nebo si něčeho přihnout.

Donutila jsem sama sebe pokračovat dál jen díky touze vědět, jak to probíhá.

Od chvíle, co jsem zpět, nedokážu potlačit sebelitující myšlenky. Pořád mi běhají hlavou. Ale pravdou je, že vím, že mám štěstí, a občas, když nemyslím na to, co se stalo, si užívám tu pozornost. Uvědomila jsem si to včera na ceremonii. Byla jsem nikdo, a teď mě každý zná. Povrchní radosti prý vyprchají rychle. Věřím tomu, ale dokud tu jsou, budu se jich držet.

Chytila jsem za kliku jedné z vedlejších bran do hradu. Ta, u které jsem stála, nebyla sálu zrovna blízko, ale exteriéry téhle barabizny mi naháněly strach. Vsadila bych se, že k věžím záměrně vysazují chovy havranů a podobných potvor. Možná, že jim ve sklepě žije drak.

Vešla jsem dovnitř a mé kroky se rozlehly chodbou. Polkla jsem. Na stěnách visely obrazy, kterým jsem nerozuměla, a mramor pod mýma nohama byl šachovnicový. Měla jsem dojem, že jsem v nějaké reality show. V jakési hře, které prostě nerozumím.

A přišla její královna.

„Elizo!“ zaševelila Desdemona a rozpřáhla ruce.

Snad si vážně nemyslí, že ji budu objímat?

Došla až ke mně a přitiskla si mě na hruď.

Jo, myslela.

„Jsi tu přesně na čas. Pojď, půjdeme,“ řekla, když mě pustila, a vzala mě za ruku. Táhla mě místnostmi, sály… Pořádně jsem neregistrovala kudy. Vnímala jsem jen ten spalující pocit na ruce. Proudilo do mě něco z ní. Nějaká energie. Jako by mi to vtékalo přímo do žil. Otřásla jsem se.

Konečně se zastavila a já se rozhlédla.

Podlaha byla z rudého mramoru, dokonale vyleštěného. Stěny byly oranžové s přechody do zlatova a ruda, ale bez obrazů. Byly na nich jen zhasnuté kahany a rohy. Nad tím jsem se podivila. V Kamarille je vysoká?

„Dřív se pořádaly hony. Ještě v temném středověku, ale pár i před ním a po něm. Podsvětí jde s dobou. Jde s lidmi.“

Nedivila jsem se, že si mého pohledu všimla, ale její přístup už divný byl. Mluvila se mnou skoro mile. Byla shovívavá. To mě jen postrkovalo k domněnce, že něco kuje. Pozvedla jsem obočí a kývla. Rádoby ladnou chůzí jsem popošla do středu místnosti a postavila se do téměř bojové pozice. Ne, nevěděla jsem, co dělám, ani v nejmenším. Jen jsem chtěla vypadat drsně.

Na Desdemonu to dojem neudělalo.

„Začneme,“ prohlásila pevně.

Znovu jsem přikývla. Veškeré zvuky se v sále rozléhaly a působily nepatřičně. Ten Desdemonin ne. Jako by sem patřil, do těchto zdí.

A pak jsem si uvědomila, kde jsem. Pohledem jsem se ujišťovala, že mám pravdu. V pravém rohu místnosti, dost daleko, byl trůn, stejný, na jaký jsem usedala při ceremonii. Stěny byly ohnivé a kahany představovaly plameny. Rohy nebyly z vysoké zvěře, byly to rohy draků.

„Jsme v Dračím sále,“ vydechla jsem. Dračí sál byl přezdívkou pro trůnní sál frakce ohně. Prý v něm kdyby byl skutečný drak, přivázaný na řetězu a spící v tom samém rohu, v jakém byl trůn. Byla to rarita. Každý ho toužil vidět, jak se o něm dozvěděl. Všechno zlato tu bylo pravé. Dračí kosti tužily mramor a šupiny z jejich srdcí pokrývaly baldachýny na stěnách a kolem obrovského okna.

Nikdy jsem draka neviděla. Tohle byl důkaz, že existují. Pro mě ano.

Jako démon vím hodně věcí, které lidé nevědí, nebo vědět nechtějí. To neznamená, že jsem o moc chytřejší, když dojde na nadpřirozeno. Poslední dobou si ovšem říkám, že možný je všechno.

„Ano. Ale nepřišla jsi sem přece obdivovat architekturu.“

Konečně jsem v jejím hlase zaznamenala nádech povýšenosti. Stará dobrá Desdemona.

„Jasně, takže začneme,“ souhlasila jsem.

„Slyšela jsem, že tvé schopnosti kontroly ohně jsou… nedostatečné,“ prohlásila. Nebyla to otázka a já jí to stejně nemínila vyvracet. Co na tom? Měla pravdu. V tomhle předmětu, ovládání ohně, jsem prakticky prolítla.

„Eh, jo.“

„To je pro učně frakce ohně nepřijatelné.“

Ano, proto tam posílají nejlepší studenty. Aby se tohle nedělo. A všichni tam umírají.

Kývla jsem, protože jsem dost dobře nevěděla, co na to říct. Ale Desdemona nečekala na odpověď. Místo toho došla proti mně do vzdálenosti asi tří metrů. Přesně mezi námi se rozhořel plamínek, který postupně sílil. Čekala jsem, kdy ho zastaví. Plamen se od středu blížil ke mně a ke stěnám. Začala jsem ustupovat.

„Je to tvůj živel. Neboj se ho,“ radila mi laxně.

„A co mám teda dělat?!“ houkla jsem na ni.

„Zastav ho. Tvoř. Dělej si s ním, co chceš.“

Zastav ho, nebo shoří historická památka démonů stará víc jak… no, hodně. Motivace jako prase.

Shromáždila jsem energii proudící ve mně a snažila se zachytit oheň. Plameny se mi ale smýkaly. Podařilo se mi je odsunout zpět do středu, ale začaly se plazit znovu. Ještě jednou jsem využila svou sílu a vtáhla samotný střed ohně do sebe. Vykřikla jsem a padla na kolena, ale nepřestávala jsem. Moje hruď se plnila obrovskou masou hořící energie, která každou chvíli hrozila vybuchnout. Plameny se stahovaly, až nezbyly žádné. A já měla dojem, že už nedokážu dýchat.

Padla jsem na bok a lapala po vzduchu. Kůže byla jako vězení a já chtěla, potřebovala jsem tu sílu dostat ze sebe pryč.

„Neper se s tím. Přijmi to.“

Ať jsem to zkoušela, jak jsem chtěla, nedokázala jsem to pojmout. Nešlo to. Rozkašlala jsem se a po několika zakuckáních vyprskla krev. Co to…

„Trhá tě to zevnitř. Pokud to nepojmeš do sebe, nespojíš se s tím, bude to horší.“

Nebolela mě energie. Ale trhající se orgány.

Nadechla jsem se. Zhluboka. Doufala jsem, že mi to pomůže. Otevřela jsem svoje nitro té energii. Pálila jako kyselina, ale cítila jsem, jak ten tlak ustupuje a ztrácí se. Pomalu, bolestivě pomalu. Jako když vypouštíte balonek.

Když byl všechen pryč, teprve jsem ucítila všechno, co energie způsobila. Převrátila jsem se na břicho a vykašlávala chuchvalce krve a tkáně. Minimálně deset minut jsem nemohla přestat. Rudý mramor byl pokryt mými tělesnými vývrhy, ale to už mi bylo putna. Byla jsem ráda, že vůbec dýchám. Že mám čím.

„Nebylo to zlé,“ pokrčila Desdemona rameny a vzdálila se zpět do své výchozí pozice.

Vstala jsem a zakolísala. Byla jsem naštvaná.

„Málem jsem tu umřela! Málem jsem tu vypustila duši, to je v pořádku?“

„Ano. Démoni nemají mít duše,“ odpověděla s klidem.

Zarazilo mě to. Zle se pousmála.

„Co v tobě vlastně zbývá? Jen prázdnota. Co bys chtěla zachraňovat ze své duše, když už v ní není ani ten posraný upír?“

Její slova mě přimrazila na místo. Čelist mi cukala a ruce jsem měla křečovitě sevřené v pěst. Jak se opovažuje…

„Nebudeš ničím, pokud se nezačneš soustředit. Nebudeš nic. Někomu, jako jsi ty, místo v radě nepřenechám. Dokud se nenaučíš kontrolovat sama sebe a své… pudy,“ syčela a začala mne v kruzích obcházet. Polkla jsem. Nebolelo mě, co říkala, ale štvalo mě, že má pravdu. To, co říkala, dávalo smysl, jakkoliv hnusně to podala. Zlobila se, že jsem podlehla Jean-Claudovi. Mohlo to dopadnout hůř.

„Chápeš, co říkám?“

Kývla jsem.

„Dobrá. Zaútoč,“ vyzvala mně.

„Cože?“

„Zaútoč na mě.“

Nemusela se prosit dvakrát.

Nashromáždila jsem oheň do dlaně a vyslala proti ní kouli. Ta se však jen odrazila. Vyslala jsem další dvě, ale opět bez účinku. Desdemona protočila očima a máchla rukou, ať pokračuju.

Měla jsem na něco přijít a já to hodlala skutečně zjistit.

Sebrala jsem nejen svou sílu, ale i tu, kterou jsem si propůjčila. Kterou jsem v sobě uvěznila. Pocítila jsem uvnitř sebe opět bolest, ale koule se rozšířila na rotující ohnivý vír, který měl střed na mé dlani. Usmála jsem se.

Vyslala jsem ho proti Desdemoně. Soustředila jsem se na vír a protáhla ho kolem ní. Rozhořel se jasnějším světlem, jakoby napínáním světlal. Obalil se kolem Desdemony.

A ona ho jednou ranou poslala proti mně.

Vztáhla jsem ruce před sebe a pokusila se sílu znovu pohltit. Otevřela jsem se celá, jak to jenom šlo, ale kromě vlastní síly jsem s sebou vzala i něco dalšího. Zatmělo se mi před očima, ale nepřestávala jsem. Zbývalo několik malých plamenů, ale já už nemohla. Chytla jsem je a udusila vlastní rukou.

Desdemona mlaskla.

„Neporazíš mě, ani mě nezraníš. Musíš se naučit sílu absorbovat ze všeho, co se ti naskytne. Nemáš dost té vlastní. Nikdo jí nemá dost. Já dokážu čerpat sílu i z lidských emocí. Každý je mým zdrojem síly,“ prozradila mi. Pochopila jsem význam toho všeho.

„Dokud nebudeš mít dost síly, nebudeš schopná udělat nic. Musíš sílu nechat protékat vlastním tělem, nechat ji proudit.“

Přikyvovala jsem. Pokud jsem se ve světlých chvílích viděla na trůně v čele frakce, hodně rychle to šlo do háje. Než se naučím, co po mně Desdemona chce, bude to trvat roky. Absorbovat sílu je jako dýchat před ponorem. Musíte se nadechnout, co nejvíc to jde, ale ne tak, aby vám praskly plíce, protože pod vodou kyslík není. Pokud si síly vezmu moc, zemřu. Pokud si jí vezmu málo, při souboji mi ji nikdo neposkytne. Pamatovala jsem si to z hodin, a to už bylo co říct.

Desdemona mávla k východu ze sálu.

„Běž. Už tu k ničemu nejsi.“

Divila jsem se, že mě posílá pryč tak brzy, ale při pohledu do její tváře jsem se neodvážila neposlechnout. Byla v ní únava. Byla unavená. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nevyděsilo. Členové rady jsou jako terminátoři, nezničitelní. Neměli by… být unavení.

Nepamatovala jsem si cestu zpátky, takže jsem šla, kam mě nohy nesly. Několikrát jsem se zatoulala do strašidelných, temných chodeb. Nakonec jsem už konečně spatřila dveře, kterými jsem vešla.

A vedle nich někdo stál.

Znala jsem ho.

„Elizo, jaké milé překvapení,“ usmál se Bastien a odlepil se od stěny. Zkoprněla jsem. S Bastienem jsem se líbala, než jsem se jaksi uráčila vzít to šupem na povrch. Upgradovaná verze mizení z dosahu.

„Čau,“ pozdravila jsem ho a obezřetně si ho prohlížela. On si prohlížel mě.

„Když dovolíš, půjdu,“ ozvala jsem se, když nikdo chvíli nic neříkal. Při mém odchodu mě popadl za paži.

„Nezapomínej, co se mezi námi stalo.“

„Nic se nestalo,“ ohradila jsem se a vytrhla se mu.

„Uvidíme,“ šeptl vlhce a já se zachvěla. Vyběhla jsem z brány a několikrát se ohlédla. Poslední, co jsem viděla, byl jeho úsměv. Slibující, že si to vypiju. Ale proč?

I v posmrtném životě se vám bude chtít zavolat maminku, aby vám pomohla z prekérní situace.

Ale tady maminka není. Pokud v tom lítáte, tak sami.

V pekle žádná spása nečeká.

A mě to udeřilo přímo do tváře.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Expulsion II. - Inferno - 2. kapitola:

3. Eliza přispěvatel
08.05.2013 [16:09]

ElizaPoisson: Zrovna tohle jsem přemýšlela, že vyškrtnu xD Děkuji moc za pochvalu ;)
Carol1122: Ale prosímtě, kecko xD Emoticon Moc děkuju za chválu, ale takovou si nezasloužím ;)

2. Carol1122 přispěvatel
06.05.2013 [20:41]

Carol1122Souhlasím s Poisson. Jsi úžasná a tahle povídka je prostě... dokonalá. Stejně to ale nevystihuje to, jakou tahle povídka má duši. Nečíst Expulsion, je jako žít bez internetu - a to si dovedeš dost dobře představit... Emoticon Emoticon Emoticon

1. Poisson admin
06.05.2013 [8:37]

PoissonMotivace jako prase Emoticon Holka, ty mě s toughle povídkou zabíjíš, ty postřehy prostě namjí chybu Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!