OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Faladriel - 1. kapitola

30.10.2013 (16:00) • silvi14 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 415×

Do očí mi zasvítilo ostré světlo. Okamžitě jsem ho poznala. Byla jsem v nemocnici. Ležela jsem na JIPce, napojená na všelijaké hadičky a přístroje. Pokusila jsem se na posteli posadit. Ale hlavou mi projela šílená bolest, takže jsem toho pokusu zanechala. Promnula jsem si čelo a přemýšlela, co se vlastně stalo minulou noc. Netušila jsem. Nemohla jsem si vzpomenout. Na nočním stolku jsem našla papír a propisku. Rozhodla jsem se, že napíšu nějakou básničku.

Vidím bílé světlo, to už jsem snad zemřela?

Věřte mi, že nedávno bych po tom ještě toužila...

Najednou jsem si uvědomila, že jsem si po prvním verši začala vzpomínat na minulou noc. Proto jsem se rozhodla, že budu rychle pokračovat.

Snad prolilo se krve moc?

Ne, ale neměla jsem dobrou noc.

Cizí hlas mi našeptával slova podívná.

Strachy jsem se o kuchyňskou linku praštila.

Najednou jsem si vzpoměla na všechno. Na knihovnu, na déšť i na telefonát s tátou. Na všechny ty chvilky hrůzy a bezmoci. Na spálené knihy. Na křik a jekot. Čelo se mi orosilo potem. Scény jako vystřižené z hororu. Z přemýšlení mě vytrhlo otevření dveří.

„Dobré ráno, slečno Greenová," pozdravil mě příjemný hlas primáře. Usmála jsem se.

„Dobrý den," pozdravila jsem rychle.

„Tak jak se cítíte, Faladriel?" zeptala se sestra. Doktor po jejím boku v ruce žmoulal roh papíru a něco si mumlal pod vousy.

„Děkuji za optání," poděkovala jsem slušně, „už se cítím mnohem lépe než včera," hlesla jsem. Sestra se usmála. Doktor si odkašlal.

„Tak, a teď se tě jen na něco zeptám - mohu sem pustit návštěvu?" Přikývla jsem, zatímco sestra opisovala čísla z monitorů přístrojů a vyměnovala mi infuzi.

„Dobře, ale jen na deset minut. Chce vás totiž navštvit jistá Lynna Petersonová." Lynna Petersonová? Nikoho takového jsem neznala. Hmm, tak to bude velice zajímavé setkání.

„Za chvilku tu bude," řekla sestra s úsměvem. Oplatila jsem jí úsměv. Byla jsem docela nervozní. Nějaká cizí ženská mě chce navštívit? Co když mi ublíží? No co, pořád mám vedle postele zvonek, kterým můžu upozornit na něco divného. Doktor se sestru se vytratili z místnosti a já jen čekala na příchod tajemné neznámé. Zavřela jsem oči.

Probudil mě až její příchod. Bylo to tak rychlé a nenadálé, že jsem leknutím nadskočila. Ta žena byla dost zvláštní. Spíš dívka. Mohla být stejně stará jako já. Měla dlouhé blonďaté vlasy. Byla mi neuvěřitelně podobná.

„Ahoj, Faladriel," pozdravila mile.

„Kdo jsi?" Do obličeje jsem jí vpálila tuto nepříjemnou otázku.

„Jsem Lynna," představila se. Hned jsem se cítila klidnější.

„A co tu vlastně děláš?" Osoba naproti mně se napřímila a zhluboka se nadechla. Očividně to bude těžké vysvětlování.

„Takže pro začátek. Ta slova, ty věty, co jsi slyšela ve své hlavě a viděla v knihách, to jsem ti poslala já. Pamatuješ si na ten papírek, který si zahodila do louže? A na tu osobu, která šla celou dobu za tebou? To jsem byla také já. Kdybys ten papírek nezahodila a otočila se, všechno by bylo mnohem jednodušší, jak pro mě, tak i pro tebe. A hlavně bys neležela tady," dokončila svůj monolog a rozhlédla se po pokoji.

„Víš, jaký jsem měla strach? Víš, co jsi mi způsobila?" rozkřikla jsem se na ni.

„Ano, vím. Ale jinak to prostě nešlo. Jinak by ses o mně nikdy nedozvěděla a my bychom se nesetkaly..."

Skočila jsem jí do řeči. „Což by mi tedy vůbec nevadilo," sykla jsem dotčeně. Taková hnusná mrcha. Že se s ní vůbec zabývám.

„Ještě před tím, než mě pošleš do háje, ti chci něco říct. Pravdu o tobě," hlesla Lynna. Cože? Ona umí číst myšlenky? To mi ještě scházelo. Ale využila jsem to a myslela na pěkně ošklivé věci, směřované na její osobu. Pod náporem myšlenek se přihrbila.

„Tak sem s ní, už jsem celá nažhavená," konstatovala jsem ironicky a obrátila oči v sloup. Lynna si povzdechla.

„Fal," připravovala se.

„Neříkej mi Fal!" rozezlila jsem se na ni.

„Dobře. Faladriel, tvá mamka, zmizela. To víš. Ale je naživu. Je královnou elfů v jedné bájné zemi, v zemi jménem Lestaris. A já chci, abys tam se mnou odešla, opustila to tu a našla ji," prohlásila. Vytřeštila jsem oči. Cože?

„Cože? Ty mi ještě lžeš a pak mě přemlouváš, abych s tebou šla někam do nějaké pitomé bájné země, která stejně neexistuje? Hrabe ti? A ještě zesměšňuješ moji maminku, prý královna elfů!" Křičela jsem. Byla jsem fakt naštvaná. „Zmiz!" zařvala jsem. Ani se nehnula.

ƒ„Povídám ti vypadni! Už tě tu nechci nikdy vidět! Ani nikdy jindy!" Tentokrát se zvedla a otevřela dveře. Když je zavírala, neodpustila si poznámku.

„Ještě se uvidíme, Faladriel," zašeptala a zmizela.

Autor: silvi14, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faladriel - 1. kapitola: