OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » False truth - 3. kapitola

25.01.2011 (19:00) • Fou • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 658×

Nelíbilo se mi to.

Ano, přiznávám, neskákala jsem nadšením – a fakt, že jsem v tu chvíli ani skákat nemohla, s tím neměla nic společného. Ve svém životě jsem zažila hodně extrémů, ale nechat se vláčet po temné ulici chlapem, který je dvakrát větší než vy a asi pětkrát těžší a jeho tělo tvoří samé svaly, je vcelku hrůzostrašné. Ještě k tomu přispívá fakt, že jsem nevěděla kam jdu, proč tam jdu, jestli se ještě někdy vrátím a s kým to ve skutečnosti jdu, jelikož z krásně temného a okouzlujícího se chlapa se vyklubal někdo velice, velice nebezpečný. Opravdu se mi to nelíbilo.

A přesto jsem se nechala vláčet kamsi… někam a přitom jsem se přestala i bránit, jelikož když jsem při svém posledním pokusu u útěk z jeho sevření málem narazila do značky, vzdala jsem to. Ani jsem se nesnažila křičet, protože jsem se smířila i s tím, že mě stejně nikdo neuslyší a kdyby ano, pravděpodobně by nic neudělal. Stejně jako ten chlap, kterého jsem předtím minuli a já na něho křikla, ať mi sakra pomůže, a on se na mě koukl takovým zvláštním pohledem a pak se obrátil k Lucovi a s úšklebkem prohlásil: „Dej jí co proto!“

Jednoduše jsem byla nahraná. Bezmocná, v pytli… prostě jsem byla cokoliv, jen jsem nebyla v bezpečí někde u sebe doma. A jak ráda bych se právě teď ocitla ve svém studeném bytě na svém starém gauči! Jenomže můj byt byl od mého momentálního stanoviště hodně vzdálený a já nepochybovala, že kdyby se mi právě teď nějakým zázrakem podařila uniknout z jeho dosahu, určitě bych se ztratila, jelikož jsem přestala věnovat pozornost tomu, kudy jdeme.

„Už tam budeme,“ broukl na mě koutkem úst Luc a dál se věnoval svému tažení mého těla ke svému bytu. Neodpověděla jsem, jelikož v krku se mi začala hromadit panika. Panebože, panebože, panebože. Opravdu hodně ráda bych v téhle chvíli vzala nohy na ramena, jelikož se mi jeho věta vůbec nelíbila. Nechtěla jsem být u něj, nechtěla jsem, sakra!

Jenomže jak to vypadalo, nikdo dnes večer na mé ubohé, vystrašené skuhrání nebral ohledy, jelikož Luc si to dál šinul temnou ulicí a nikde se neobjevil žádný blesk, který by ho mohl uhodit.

Prostě to vypadalo, že můj dnešní úžasný plán – plán, který se zdál být opravdu lehký – sbalit a užívat si s tím sexy chlápkem – přestal být úžasný už před půl hodinou, kdy došlo k tragickému setkání těch dvou mužů. Jsi prostě blbá, Théo! Blbá! Kdybys poslechla svoje chytré já, nikdy by ses do téhle situace nemusela dostat! Mohla jsi například ještě pořád sedět v baru a čučet na tu padesátiletou ženskou, nebo jsi prostě moha sedět doma a dívat se na nějakou tu reality show. Jenomže ty sis myslela, že sbalit někoho takového bude náramná zábava… Jsi blbá, blbá, blbá! Naprosto nemož-

„Jsme tu,“ vyrušil mě z myšlenek Lucův hlas a já si překvapeně uvědomila, že stojíme před domovními dveřmi nějakého domu. Pouliční lampa stála daleko, ale stačila to na to, abych alespoň rozeznala obrys dveří a schodů, které jsme vyšli… nebo které spíše vyšel on, jelikož já si na svoji cestu nahoru nepamatuju, což bylo dost o sobě špatné znamení. Znamenalo to, že mám v sobě alkohol. A bylo jedno, jaké množství, prostě tam byl a dělal mi neplechu v mém organismu. A to se mi nelíbilo. V žádném případě.

Ale jak to vypadalo, všechno, co se mi v tuhle chvíli nelíbilo, se prostě dělo. Takže alkohol putoval po mém organismu sem a tam, a Luc zatím otevíral dveře a vstupoval dovnitř. A mě táhl za sebou, takže jsem se nemohla vykroutit, zdrhnout a zbytek svého života se snažit zapomenout a vyhnout se podobným situacím.
Jaká smůla.

Nějakým zázrakem mě ten svalouš dostal do výtahu. Stejně, jako mě nějakým dalším zázrakem po dalších padesáti sekundách vystrkal ven, na chodbu, kde byla tma jako v pytli. Nutno dodat, že jsem po veškerou dobu ani necekla, pouze jsem se zmohla na mírné protesty, které jsem i přesto vzdala. Odevzdaně jsem mlčela a v duchu se probírala tím, co se mnou teď bude.

Mé děsivé scénáře neměly konce.

A právě v tuhle temně nabitou chvíli, kdy se mi hlavou honily děsivé myšlenky na to, jak tahle noc skončí, se ozval můj mobil.  Klasika – Everybody hurts - proťala ticho a já málem vyjekla překvapením a strachem. Na svůj mobil jsem úplně zapomněla! Takže jsem si chvíli nadávala do všeho možného, než jsem se opět uklidnila, narovnala se v zádech, neobtěžovala jsem se s pohledem někam do tmy na mého průvodce a prostě jsem vytáhla svůj zvonící mobil z kabelky, kterou jsem pevně svírala a snažila se zakrýt to, jak se mi přitom třásly ruce.

Na displeji mé staré ojetiny zářilo velkými písmeny MÁMA a já nevěděla, zda mám v tuhle chvíli jásat nadšením, že mi volá a že mě třeba zachrání, nebo brečet, jelikož ve většině případů jsem nijak netoužila po rozhovorech s mojí mámou. Podle hodin na mém mobilu bylo něco málo po desáté, což byl obvykle čas, kdy se u nás v rodině chodilo spát. A tenhle telefonát určitě nebylo něco akutního nebo tak něco. Máma prostě volala, jelikož věřila, že právě teď si určitě někde hraji na lehkou ženskou.

Protočila jsem oči a s hlubokým povzdechem jsem ten hovor přijala, jelikož byla velká možnost, že když to nevezmu, tak prostě zavolá policii a začne vyšilovat, že její dceru určitě zamordoval nějaký z jejích pochybných zákazníků. A po tom jsem fakt netoužila.

„Ahoj, mami,“ zamumlala jsem do telefonu a snažila se znít alespoň trochu příjemně. Nepodařilo se.

Chvíli bylo ticho a pak se ozval naprosto nevinný hlásek mé mámi: „Neruším?“ zavrkala.

„Ani v nejmenší, mami,“ odpověděla jsem a snažila se ve tmě najít Luca. Najednou mě přepadl strach, že mě tu nechá stát, na chodbě, v nějakém patře, v úplně neznámém domě, úplně jiné čtvrti… ach, panenkoskákavá!
Jenomže pak se ozvalo cvaknutí a náhle bylo všude světlo. Překvapeně jsem se otočila za tím zvukem a našla Luca – mého únosce – jak stojí u vypínače s rukama založenými na hrudi a tváří se naprosto klidně.

Bůh ví proč, naskočila mi husí kůže a v hlavě se mi vyrojilo dalších tisíc scénářů, jak tahle noc skončí. Byla jsem tak rozptýlená svým uklidňováním, že jsem zapomněla na to, že mám na příjmu svoji mámu, takže když se z mobilu ozvalo její ostré štěknutí, zda ji vlastně vůbec poslouchám, trhla jsem sebou, překvapeně zamrkala a snažila se opět vrátit do reality.

„Jasně, mami,“ souhlasila jsem hned. „Jen jsem se na chvíli zamyslela,“ připustila jsem.

Ozvalo se povzdechnutí, ale přesto její hlas zněl pořád naštvaně. „Ty tam někoho máš, že?“ vyjela na mě.

Teď jsem se i já nesnažila skrýt své rozladění. „Ne, mami, nemám. Prostě jsem se zamyslela. Víš, tohle normální lidi dělají – myslí,“ odsekla jsem popuzeně.

„Nebuď drzá, Theodoro!“ štěkla na mě.

„Já jsem drzá, mami? Promiň, ale opravdu nevím, jak se mám chovat, když ty se chováš tak, jak se chováš.“
Chvíli bylo ticho, ovšem pak se moje matka opravdu naštvala. „Takže se mám chovat jinak? Takže tu mám nečinně sedět, dívat se na hodiny a užírat se vědomím, že moje dcera je teď někde v posteli, v naprosto neznámém prostředí, a obskakuje tam nějakého chlapa?! Sakra, tak se mám chovat?!“

Překvapeně jsem zamrkala. V tuhle chvíli jsem byla ještě víc rozpolcená – měla jsem být překvapené z toho náhlého výbuchu a z toho, že moje máma vyslovila slovo sakra, nebo jsem se měla radovat z toho, že jsme přešly od okázalého ignorování mé zřejmé profese k otevřené hádce?

Pak to ovšem všechno vyřešil Luc, kterému zřejmě došla trpělivost. Přešel od vypínače ke mně, vytrhl mi mobil z ruky a naprosto klidným hlasem oznámil mé matce na druhém konci, že její dcera nemá právě v tuhle chvíli čas. Pak naprosto klidně ukončil rozhovor a strčil mi mobil zpátky do tašky.

Ani jsem jí nestačila říct, že mě unesl!

Zírala jsem na něj dobrý deset sekund beze slova, než jsem opět našla hlas a sebrala odvahu k tomu, abych na něj ostře vyjela.

„Sakra, ty blbče! Právě jsi udělal tu nejhorší věc, jakou jsi za tenhle večer mohl udělat!“ vykřikla jsem rozzlobeně a snažila se netřást se jako osika.

Nevypadal, že by se ho můj výbuch nějak dotkl. Pobaveně se zakřenil a zvedl jedno obočí. „Opravdu? Já myslel, že nejhorší věc, jakou jsem na tenhle večer udělal, bylo to, že jsem se odtáhl sem, na neznámé místo a… Aha, počkej, to vlastně byla nehorší chyba mého života, už si vzpomínám. Budu si muset svoje nejhorší chyby života a různých večerů zapisovat, abych se neopakoval,“ utrousil pobaveně.

Zrudla jsem a sklopila hlavu. Přitom jsem v duchu hystericky křičela, že by přece neměla cítit rozpaky, že bych se měla chovat naprosto jinak, že bych… měla udělal spoustu věcí. Jo, tohle všechno jsem na sebe v duchu křičela. V realitě jsem zarytě hleděla na podlahu.

Pobaveně se zasmál, pak se na patě otočil a šel ke dveřím, které tady na té zatracené chodbě byly jako jediné. Překvapeně jsem zvedla hlavu a snažila se pochopit fakt, že se v tak hrůzostrašném chlapovi bere takový suchý smysl pro humor.

Ozvalo se chrastění klíčí a pak, než jsem se nadála, se magické dveře do jakéhosi - pro mne neznámého - bytu otevřely, a já vykuleně koukala na chodby, které vůbec nevypadala špatně.  Pak jsem ovšem potřepala hlavou, vynadala si do blbců, že zrovna v téhle chvíli přemýšlím nad něčím takovým, jako je úžasná plovoucí podlaha v nějaké chodbě, a zaměřila svoji pozornost na mnohem nebezpečnější hrozbu – Luca, který se – ach ano – tvářil nanejvýš pobaveně.

Polkla jsem a zadržela další příval nervózních myšlenek a taky se snažila ignorovat fakt, že asi se mnou není něco pořádku, když se mi tak rychle mění nálady a vyvolá je třeba pouze pohled na někoho, jako je Luc.

„Co dál?“ pípla jsem nesměle.

Zazubil se: „Čekal jsem, zda se nedáš na útěk nebo tak něco,“ prohodil ledabyle a než jsem stačila něco říct, pokračoval: „Ovšem jak to vypadá, zřejmě se nikam nechystáš, takže…“ Pokynul hlavu k otevřeným dveřím.
Střelila jsem pohledem do chodby a na úžasnou podlahu a opět zpátky na Luca. Opravdu hodně se bavil na můj účet.

„Copak?“

Počítala jsem v duchu do tří a snažila se odolat nutkavému pocitu vymazat mu ten posměšný výraz z tváře. „Proč… proč mě nenecháš jít domů?“ zeptala jsem se nesměle.

Uhnul pohledem a jeho veselý výraz trochu zakolísal, což mělo za následek to, že jsem málem začala radostí ječet. Pak se ovšem opět vzpamatoval. „Bylo by lepší, kdybys prostě šla dovnitř, vysvětlím ti to tam, ne tady na chodbě,“ řekl a pokrčil rameny.

„Co po mně chceš?“ pípla jsem znova.

Přejel po mém těle docela výmluvným pohledem a pak se opět vrátil a zaměřil na můj obličej. Zrudla jsem a odvrátila od něj svůj pohled. Tak zrovna tohle jsem od něj nečekala.

„Myslím, že je-“

Najednou mi to docvaklo.

„Poslala tě moje máti, že?!“ vyjekla jsem najednou, celá rozzlobená. No jasně! Naprosto geniální! Proč mě to nenapadlo hnedka?

Zatvářil se nechápavě. „Tvoje matka?“

„Ach, nedělej, že to nechápeš! Je mi to teď naprosto jasný! Jak jinak se ujistit o tom, že její dcera je děvka, když ne tím, že za ní pošlu chlapa, který jí pak podá všechny cenné informace, po kterých touží! Jak skvělý plán, vážně! Opravdu bych to do své matky neřekla! A jak právě teď zavolala! Jistě! Snažila se, aby z toho vyšla nevinně, že? Jak dlouho vám to trvalo, co?“ vyjela jsem na něj a dál si mlela svoje pátý přes devátý.

Pravděpodobně jsem mlela z cesty. Hodně z cesty. Jenomže jsem se nemohla zastavit. Vážně. Bylo to naprosto přirozené a… a spontánní a bůh ví co ještě. Prostě jsem to ze sebe musela dostat. A tak jsem mlela všechno možný, obviňovala ho, svoji matku a zbytek rodiny do té doby, než ke mně přišel – se značně pobaveným a zároveň starostlivým výrazem v obličeji – a prostě mě neumlčel tím nejpřirozenějším způsobem, jaký on zřejmě považoval za vhodný.

Byla bych ovšem radši, kdyby mi jednu vrazil.

Nebo jsem si to myslela prvních pět sekund. Do té doby, než na mě začal dorážet svým jazykem. Vydržela jsem dalších pět sekund odolávat, než jsem potěšeně vzdychla a pustila ho dovnitř a naplno se oddala jeho náruživému polibku.

Matně jsem si uvědomovala, že jsem upustila svoji tašku, objala ho okolo krku a víc se na něj natiskla. Byla jsem zaměřena na svůj nový střed mého vesmíru – jeho jazyk - že jsem ignorovala všechno okolo.

Nutno říct, že vážně nelíbal špatně. Jeho jazyk úspěšně plenil a dobýval všechna různá místečka v mých ústech – člověk se až zamyslel nad tím, že tolik míst v puse dokáže vyvolat příjemné chvění v podbřišku – a jeho dvě velké, silné ruce se zatím věnovaly mému pozadí.

A právě tenhle fakt mě přiměl se vzpamatovat. Nebo to vlastně byla poslední přítelova slova, jak už jsem se zmínila. Jako mávnutím proutku jsem uslyšela jeho hlas ve své hlavě a probudila se z toho úžasného pocitu.

Nebyla jsem hezká. A rozhodně jsem nebyla typ té ženské, ke které by se přiblížil někdo, jako je Luc. A přestože to byl úžasný pocit a já bych si ho klidně za jiných okolností nechala líbit i přesto, že je to jaksi nemožné, připomněla jsem si, v jaké jsem situaci.

A rázem tu bylo zpět mé dobré, kruté, racionální myšlení.

Rozpojila jsem ruce za jeho krkem, chytla ho za ramena a snažila se ho odstrčit. Což šlo překvapivě o hodně lehčeji, než jsem si já sama představovala, takže jsem za chvíli stála na jedné straně chodby a on stál jen pár kroků ode mě, zhluboka dýchal a měřil si mě zvláštním pohledem.

„Ne,“ řekla jsem tím nejpevnějším hlasem, jaký jsem dokázala ze sebe v tuhle chvíli vyloudit.
Zamračil se. „Protože…?“

„Protože prostě nechci. Navíc nejsem ten typ, který je pro sex na jednu noc a pak ahoj. A taky nejsem zrovna to, co si zřejmě o mně myslíš. Měl bys vědět, že to, co ti nakukala moje matka, není pravda, jelikož-“

„Bohužel já neznám tvoji matku,“ skočil mi do řeči.

Tentokrát jsem se zamračila i já. „Neznáš? Tak proč…“ Bezmocně jsem rozhodila rukama.
„Už jsem ti předtím řekl, že ti to vysvětlím vevnitř,“ řekl klidným hlasem. Asi netrpěl nějakými rozpaky nebo se necítil blbě za to, že mě tady jen tak nazdařbůh líbal.

Ovšem já jsem tak dobrá nebyla. Sklonila jsem se dolů a sebrala ze země svoji tašku, přitom jsem samozřejmě byla rudá až za ušima, a pak jsem poslušně, jako nějaká ovečka, vkročila do jeho bytu – do té úžasné chodby.
Zůstala jsem stát přesně uprostřed chodby (nebo jsem si to alespoň myslela) a nervózně mačkala ucha u mé tašky. Za mnou se ozvalo cvaknutí dveří a vzápětí okolo mě prošel hlouběji do bytu. Následovala jsem ho a opět jako slušná malá nevinná dívenka necekla a byla zticha. Minuli jsme pár zavřených dveří a pak mě zavedl do moderně vybavené kuchyně, která se automaticky osvětlila při našem vstupu.

Mimoděk jsem sebou trhla, ovšem nevyjekla jsem, ani nezačala nijak zvlášť propadat panice a raději mlčela a mlčela. Jeho kuchyň jsem také minuli bez povšimnutí a bez zastavení a já začala mít pocit, že tenhle byt je o hodně větší, než jsem si ve skutečnosti myslela. A taky byl o hodně lépe zařízený, než by mi bylo milé. Jak to vypadalo, on nemusel šetřit všude, kde se dalo, jak to bylo v mém případě.

A právě v tuhle chvíli, zrovna v tuhle chvíli, kdy jsme zřejmě mířili do jídelny, nebo do obýváku, jsem se musela zastavit. Opravdu by mě nenapadlo, že zrovna v téhle chvíli budu muset říct zrovna něco takového, ovšem… huh, moje štěstí je prostě neskonalé!

Nervózně jsem se okolo sebe rozhlédla a v duchu nadávala na sebe samu, za svou hloupost a za to, že jsem tomu nevěnovala pozornost před tím. Jenomže jsem nebyla superman nebo kočičí žena, či někdo tak super na to, abych stihla zvládat jednu krizovou situaci a přitom taky to, co zrovna potřebuje moje tělo.

Na chvíli jsem zavřela oči a ujišťovala se o tom, že to vlastně není nic divného, že je to naprosto normální a že to ve skutečnosti vůbec není tak trapné, jak si myslím, že je. Pak jsem roztřeseně vydechla a odkašlala si.

Zastavil se, obrátil se čelem ke mně a jeho výraz mluvil za vše – co zas?

„Ech. Máš… máš…m-máš-“ Koktala jsem. Jako nějaká ubohá puberťačka jsem koktala a nemohla najít správná slova. A jeho to samozřejmě přivádělo k smíchu. Opět se tvářil pobaveně.

„Mám…?“ zeptal se pobaveně a vyklenul jedno obočí.

Musela jsem se nadechnou a znovu vydechnout, než jsem dokázala opět odvahu promluvit. „Je tu někde koupelna?“ zeptala jsem se a opět se nervózně rozhlédla kolem. Pak jsem ovšem zaregistrovala jeho výraz, jeho obličej, který zřejmě zadržoval výbuch smíchu, a zamračila jsem se. „Opovaž se smát,“ vyhrkla jsem rozzlobeně.
Pouze se zakřenil, ovšem pak bez jediného slova ukázal kamsi do chodby a řekl, že to jsou třetí dveře zleva. Přikývla jsem a s velkou úlevou pospíchala od něj pryč – tedy do koupelny.

Překvapivě byly opravdu třetí dveře zleva na chodbě ty správné dveře vedoucí do koupelny. Ne že bych měla nějaké pochybnosti, samozřejmě. Určitě by mě nenasměroval do nějaké temné místnosti, kde by mě pak zamkl a…
Potřásla jsem hlavou a rukou jsem našla vypínač na pravé straně u dveří. Pak jsem za sebou pečlivě zavřela dveře na chodbu, vydechla jsem – snad úlevou, a zmoženě se o dveře opřela. Teprve potom jsem zvedla svůj zrak k koupelně. A málem jsem zaúpěla zlostí a lítostí zaráz.

Žádný záchod tu nebyl. Pouze dvoje dveře kamsi jinam a opět skvěle vybavená koupelna. Sprchový kout, vana, umyvadla… ach, a všechno se to lesklo jakoby novotou a já měla co dělat, abych usadila vlnu žárlivosti. Což bylo vlastně lehké, jelikož si mou pozornost vyžadovalo mé tělo. A tak jsem se, plna různých emocí, odlepila od dveří a přešla k dveřím nalevo. A v tu chvíli se zřejmě ukázalo, že mám alespoň trochu štěstí, jelikož jsem si vybrala ty správné dveře, takže jsem spokojeně zalezla dovnitř.

O pár minut později jsem stála u umyvadla v koupelně, celá šťastná, neupravená a pomrkávala po těch druhých dveřích. A moje zvědavost s každou sekundou rostla a rostla. Skoro jsem se až za tu zvědavost nenáviděla, jelikož jsem věděla, že je to špatný. Chtěla jsem jít na záchod a ten úkol jsem už splnila. Takže co by mě měly zajímat nějaký dveře?!

Jenomže jsem prostě zvědavá byla. Měla jsem to tak daný – od přírody, víte. Takže jakmile jsem si utřela ruky do nachystaného ručníku a usoudila jsem, že můj odraz v zrcadle prostě konstatuje ten ubohý fakt, že vypadá otřesně, jsem se otočila a čelem stanula před druhými dveřmi – těmi napravo.

Samozřejmě mi to bylo blbý. Taky jsem odsud chtěla co nejdříve vypadnout… jenomže to nešlo zastavit. Takže jsem jak omámená sledovala, jak se moje ruka natahuje po klice a jak pomalu otevírám dveře, jako nějakou tajnou skrýš. A přitom jsem si připadala nanejvýš hloupě, blbě a jako vetřelec. A taky jsem to chtěla mít co nejdříve za sebou a být zase doma. Prostě bájo.

Ovšem stalo se, že jsem nakonec stanula na prahu dveří do další místnosti. Světlo se zapnulo naprosto automaticky, takže jsem překvapeně zamrkala a prohlížela si místnost před sebou… celých deset sekund (a přitom obdivovala to vybavení a záviděla - jak já záviděla!), dokud můj pohled nepadl na manželskou postel, která dominovala místnosti a já zaječela.

Na velké, strašně moc dobře vypadající manželské posteli leželo něco, co se až moc reálně podobalo – Panebože, Panebože, Panebože – mrtvole…?!

Autor: Fou (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek False truth - 3. kapitola: