OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Gone girl - 2. kapitola

08.08.2016 (09:00) • Diablo • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1257×

Tak jsem tady s dalším dílem GG. Snad se Vám také bude líbit.

Tato kapitola je věnována zanete,

která mi napsala komentář k předešlé kapitole. Díky!

Crumpetová? Jaká, sakra, Crumpetová? Peníze od otce? Ne od mého, ten peníze nemá, a jestli nějaké má, tak je propije v hospodě s Jennou.

Vyplivla jsem látku, která mi ucpávala ústa. „To musí být omyl!" Snažila jsem se vytrhnout silným rukám, které mi bolestivě svíraly zápěstí, ale nepovolily ani o píď. Naopak mě sevřely ještě víc. „Já nejsem Crumpetová! Já jsem Teelová!" Byla jsem vyděšená, ale i tak jsem ucítila drobné zaváhání. „No tak! Podívejte se na moje doklady! Jsem Vivienne Teelová!" křičela jsem a i přes šátek na očích se mi spustily slzy.

Velké ruce mi prošmátraly kapsy koženkové bundy a v levé kapse našly mou indentifikační kartu.

„Je tam Teelová a její fotka," ozval se těžký, váhavý hlas přede mnou.

„Ukaž," ozval se černovlasý. Ozvalo se nějaké šustění a vrzání, jak si doklad předávali. „Hm. Ty můžou být klidně falešné. Kdyby se média dozvěděla, že Crupetova dcera se ožírá na večírcích, měl by z toho stařík Crumpet problém."

„Ale pane..."

„Žádné ale. Dost." Černovlasý tady tomu velí? „Vezmeme ji do Hnízda a pošleme vzkaz Crumpetovi. Jdeme."

Silné ruce se mnou škubnuly směrem k dodávce. „Ne! Ne! Prosím! To je omyl!" křičela jsem a snažila se únoscům vytrhnout.

„Ztiš ji!"

Nejdřív mi i přes mé kopání a bránění svázali ruce, poté mi opět dali látku přes ústa, tentokrát jako roubík. Slzy mi tekly po tvářích a já jsem se zalykala vzlyky. Zuby jsem měla pevně zakouslé do roubíku, koutky úst mi praskaly od napětí. Ruce mě dostrkaly do dodávky, zvedly mě a hodily na drsnou studenou podlahu. Dveře se zavřely, motor nastartoval. Vzlykala jsem, a obličej vlhký od slz se mi lepila špína z podlahy.

„Jime?" ozval se ženský hlad z předních sedadel. Černovlasý je Jim? Ozvalo se hluboké zabručení nade mnou. Takže Jim je ten hromotluk s rukama jako dvě lopaty. „Pán ti řekl, ať ji ztišíš."

To bylo to poslední, co jsem slyšela. Pak mě tvrdý úder zezadu do hlavy zbavil vědomí.

Když jsem se probrala, seděla jsem na dřevěné židli. Šátek z očí jsem už měla sundaný, ale roubík v puse mi zůstal. Místo látky, která mi svazovala ruce, jsem měla tvrdá kovová pouta, která mě pevně držela připoutanou u židle. Seděla jsem v šedé místnosti. Zdi i podlaha byly z betonu, místnost neměla jediné okno, ze stropu svítila ostrá žárovka. Za mnou, kam jsem neviděla, se otevřely dveře a dovnitř vstoupily dvě osoby. Byli to dva muži - jeden hromotluk a druhý nějaký kluk s kšiltovkou naraženou do čela a s kamerou se stativem v ruce. Černovlasý nikde. Hromotluk se opřel o betonovou zeď a kluk nastavil stativ přímo naproti mně. Po chvilce se na kameře rozsvítilo červené světýlko a kluk trochu odstoupil a zvedl hlavu tak, že mu šlo vidět do obličeje. Nemohlo mu být víc než dvacet pět.

„Slečno Crumpetová," oslovil mě kluk s kšiltovkou. „Teď tady natočíme video pro vašeho otce. Řeknete jen, že potřebujete pomoc od tatíčka, že máte strach a podobné kravinky. Pokud vše půjde podle plánu, dáme vám vodu a nějaké to jídlo. Pokud budete hodná, budeme my hodní na vás. Rozumíme si?" Kývla jsem. Kluk směrem ke mně pohnul rukou, hromotluk se odlepil od zdi a sundal mi roubík. Měla jsem sucho v ústech a popraskané koutky mě bolely.

„Jsem Teelová, ne Crumpetová," fňukla jsem s pohledem upřeným na podlaze. Hromotluk mi vlepil facku. Z rozhlasu někde za mnou se ozvalo nesouhlasné zamlaskání. Takže nás tady někdo sleduje. Někdo, kdo to řídí.

„Teelová, Crumpetová - říkejte si, jak chcete. Jen splňte svůj úkol," řekl zase kluk s kšiltkou a hrál si se zoomem kamery jakoby nic. „Tak to pojďme zkusit. Jime, ustup." To je Jim z dodávky? „Začněte," pokynul mi.

Zahleděla jsem se do čočky kamery a trochu se zamračila. Co mám říct? To, co chtějí? Kšiltovák mi pokynul rukou, že mám začít.

„Ehm... Jmenuji se Vivienne Teelová a..."

„Znovu. Nedělej z nás blbce, Crumpetová," přerušil mě.

Nervózně jsem očima tikala z kšiltováka na hromotluka Jima a na lesklé oko kamery. Čekala jsem další facku za své příjmení, ale hromotluk se držel bokem a opřený o zeď a koukající někam za mě znuděně přežvykoval žvýkačku.

„Jme- Jmenuji se Vivienne Crumpetová," šeptala jsem slabým hlasem. Byla jsem vyděšená, unavená, psychicky na dně. Kšiltovák si nešťastně povzdychl a přišel ke mně. Opřel se mi rukama o kolena a svůj obličej přiblížil k mému.

„Kotě, jestli se chceš mít dobře, udělej, co ti říkáme. Jen natočíme toto video. Zbytek práce je pak na nás. Ty se tu budeš mít jako v bavlnce a až tatík zaplatí, půjdeš zase domů, kapišto?" Hleděli jsme si do očí, mé hnědozelené proti jeho tmavě hnědým. Po chvilce znovu nešťastně vzdechl, otočil se a vrátil se ke kameře. „Jedeme."

Rozhlížela jsem se po místnosti a hledala nějaký únikový východ nebo nějakou pomoc. Bohužel, nikde nic. Zkusmo jsem trhla pouty, ale ty nepovolily a dál mě pevně držely.

„Ale to je opravdu omyl! Jsem Teelová z New Orleans. Můj otec řídí kamion a opijí se v hospodě. Nemá žádné peníze na vyplácaní výkupného." Bojovala jsem za svou pravdu z posledních sil. Bohužel, než jsem se nadála, na tváři mi dopadla další facka od Jima.

„Je to pravda! Podívejte se na mě!" a se slzama v očích jsem ukázala bradou na mé nezrovnavmódě oblečení. Hromotluk Jim, vzteky rudý v obličeji a se stoupající žílou na čele, mě nasupeně chytil za vlasy a zaklonil mi hlavu. Na obličeji jsem cítila jeho teplý smrdutý dech. V tom okamžiku se ale za mnou otevřely dveře a dovnitř někdo vstoupil. Někdo, kdo Jima přinutil zvednou pohled, během vteřiny zblednout, pustit mě a narovnat se. Pak se potupně zadíval na podlahu a odstoupil zase ke zdi. Nově příchozí zůstal za mými zády skryt před mýma očima.

„Znovu!" zazněl netrpělivý příkaz od kšiltováka. I jemu se trochu nervózně klepaly ruce.

„Moje jméno je Vivienne Teelová a unesli mě. Prosím, pomozte mi někdo!" zakřičela jsem, oči pevně zavřené. Kolem mě najednou bylo ticho. Podívala jsem se na kšiltováka, ten se díval za mě. Pak v tichosti vypnul kameru a sbalil si své věci. Hromotluk Jim stranou nasupeně svíral pěsti a tuhla mu čelist. Nic ale neudělal a poslušně stál.

Najednou se za mnou ozval známý hlas.

„Nahrajeme jen video, zvuk doladíme sami."

Černovlasý!

Autor: Diablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gone girl - 2. kapitola: