OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Gone girl - 9. kapitola



Gone girl - 9. kapitolaVivenne to nikdy neměla jednoduché. A ani tentokrát si moc neodpočine.

Každý, kdo se někdy pokoušel něco psát, musí znát autorský blok. Tato nemoc mě postihla, a i když jsem věděla, kam se chci s příběhem dostat, netušila jsem jak. Jasně, že se to dalo nějak poslepovat, ale to bych nebyla já, nebyl by to můj příběh. Za tím, co píšu, si chci i stát a být na to pyšná. Pak mě naštěstí po hooodně dlouhé době najednou osvítilo, a tak je na světě nová kapitola :) Chtěla bych ji věnovat Karitse, Květě, Leanně a Exo, které zanechaly komentář u minulé kapitoly, a taky všem, co byli dostatečně trpěliví na to, až se odblokuju:)


„Můžu dál?“ zeptal se tmavovlasý hromotluk a zazubil se od ucha k uchu. Vůbec nečekal na odpověď a už se cpal do dveří. Snažila jsem se dveře přibouchnout, ale jen jsem hromotluka praštila do širokých ramen, když jsem ho přivřela mezi dveře a futra. Zmateně mi pohlédl do očí. „Vivienne, jdu dál,“ oznámil mi vážně, protlačil se dveřmi a tiše za sebou zavřel.

„Jdete mě zase unést?“ začínala jsem panikařit a pomalu couvala do kuchyně. Třeba by se mi povedlo ubránit se nožem.

Hromotluk se rozesmál. „To vážně?“

Povedlo se mi odcouvat do kuchyně a rychle jsem se natáhla pro nůž na lince, kterým jsem před chvílí krájela citrón do vody. Napřáhla jsem se a namířila špičku nože na vetřelce. Strachy jsem se klepala, a tak se chvěl celý nůž. „Co tu chcete?“

Hromotluk před sebe v obraně natáhl ruce. „Počkej Vivienne, to jsem já,“ snažil se mě uklidnit. Zarazila jsem se. Měla bych ho znát? Nebyl mi ale vůbec povědomý. I když… Ten jeho úsměv před chvílí mi byl povědomý. A taky ty jeho vlasy jsou mi známé… „Vivienne, to jsem já, William Crumpet.“

„To jste vy? Ten obchodních se zbraněmi? Četla jsem o vás v novinách. To vy jste mě unesl?“ Moment… Dělej si, co chceš, ty… Crumpetová.

„Vivienne, já jsem tvůj otec,“ stále na mě klidně mluvil, ale paže už svěsil k tělu. Vzpomněla jsem si, jak mě otčím – Teel – nazval v nemocnici. Řekl mi Crumpetová. Podezřívavě jsem si ho prohlédla. Stejná barva vlasů, jako mám já, stejný úsměv… Proto mi byl povědomý. On opravdu je můj otec.

„P… pane Crumpete,“ začala jsem nejistě, ale ten mě přerušil.

„Vivienne, myslíš, že bys mohla už odložit ten nůž? Není mi to moc příjemné. A ani se to moc nelíbí mé ochrance,“ řekl a hlavou kývnul k oknu v kuchyni. Koutkem oka jsem pohlédla směrem, kterým mi pokynul, a spatřila jsem dva chlapy za oknem, kteří se v tmavých slunečních brýlích mračili a měli pistole připravené k okamžitému zásahu. Zadívala jsem se zpátky na špičku nože, stále směřujícího na Crumpeta, a křečovitě nůž položila zpět na kuchyňskou linku. „Výborně,“ viditelně se uvolnil, jeho bodyguardi synchronně složili zbraně. „Posadíme se?“ pokynul mi k pohovce v obyváku. Poslechla jsem a šla se posadit. Bylo mi však velmi nepříjemné mít cizího chlapa za zády. „Takže,“ spustil, když jsme se konečně posadili, já na pohovce, on naproti v křesle, v tu chvíli opět sebejistý, s věcmi pod kontrolou. „Co všechno si pamatuješ? Jak vypadali únosci? Kde tě schovali?“

Zamračila jsem se. „Na všechny tyto věci jsem už několikrát odpovídala policii. Nic si nepamatuju. Tak se tedy nejdřív se zeptám já.“ Ani jsem netušila, kde se ta odvaha ve mně naráz objevila. „Nevím o vás vůbec nic. Teda – jen to, že obchodujete se zbraněmi. Kdo vlastně jste?“

Crumpet se křivě usmál. „Celá matka...“ vzdychl s mírným zakroucením hlavy a pohodlně se opřel do křesla. „Kde začít? Jak víš, jmenuji se William Crumpet, ale klidně mi můžeš říkat Bille. Na to, abys mi říkala tatínku, je asi ještě brzo.“ Spíš pozdě. „Jsem úspěšný podnikatel, zaměřuji se hlavně na export zbraní. S tvou matkou jsem se seznámil ještě na střední škole. Bylo to jak z nějakého romantického filmu. Já byl král plesu, ona šedá myška v davu,“ uchechtl se znovu. „A osud tomu chtěl a mám tebe a musím se o tebe teď postarat. Takže neztrácejme čas. Chci tě vzít ke mně domů… K nám domů. Tam budeš v bezpečí.“ Nevšímal si mého nesouhlasného výrazu a rozhodně se postavil z křesla.

„Hej! Viv! Kde jsi tak dlouho? To tu vodu rozpouštíš z ledu?“ ozval se náhle křik a dusot o patro výše a za okamžik se objevila rozesmátá Tris nahoře na schodišti. Málem zakopla o vlastní nohy, když uviděla, že nejsem sama. „Dobrý den, pane Crumpete. Nečekala jsem, že dojedete už dnes,“ zvážněla, když nabrala zpět rovnováhu.

„Zdravím, Tris, omlouvám se, že jsem nedal vědět předem, ale měl jsem to sem k vám po cestě z jednání.“ Cože? Oni se znají?

„Nevadí, to je v pořádku. Jdu Viv zabalit věci,“ vydrkotala ze sebe rychle a zase zmizela za schodištěm. Zrádkyně! Zamumlala jsem něco na omluvu a rychle vyběhla schody do patra.

V pokoji jsem narazila na Tris, která chaoticky pobíhala po místnosti a házela mi všechny moje věci zpátky do tašek. „Kdybych na něco zapomněla, tak ti to samozřejmě hned dovezu, to se nemusíš bát,“ hučela a ani se na mě nepodívala.

„Tris, jak to, že se s tím chlapem znáš?“ zavrčela jsem.

„Ten chlap je přece tvůj táta, Viv. Byl za tebou několikrát v nemocnici, když jsi ještě nebyla vzhůru.“ Nevěřila jsem vlastním uším. To se mi to ani neobtěžovala říct? Tris na okamžik zaběhla do koupelny a za okamžik už cpala župan do další tašky a pokračovala jakoby nic: „Navíc byl samozřejmě součástí vyšetřování tvého únosu, jako jeden z podezřelých i jako ten, kdo měl platit výkupné. Takže jsme se potkali už dříve. A pak jsem zjistila, že se zná s mými rodiči. Obchodují spolu nebo co… Nevím, moc jsem je neposlouchala, když se bavili.“ Teď už jen stála uprostřed místnosti a rozhlížela se kolem. „Myslím, že máš sbaleno,“ a s těmihle slovy mi podala dvě nacpané tašky, sama se ověsila několika dalšími a už mě tlačila ze dveří.

Pod schody už na nás čekali chlapíci z ochranky, kteří bez zaváhání vyběhli těch pár zbylých schodů a odlehčili nám od zavazadel. Jako by na mě před chvílí nemířili zbraní… Okamžitě zamířili ven z otevřených dveří, které přidržoval Bill. „Můžeme, Vivienne?“ pokynul mi. Naposledy jsem se ohlédla na Tris, která se nervózně usmívala a jemně zamávala na rozloučenou. S povzdechnutím jsem tedy vyšla ze dveří domu, doprovázená Billem Crumpetem. Došli jsme k obrovskému černému autu s tmavými neprůhlednými skly, u kterého už čekali další tři chlapíci z ochranky. Jakmile první dva naložili mé tašky do kufru, zahuhlali něco do sluchátek v uchu a otevřeli mi dveře od auta. Nasedla jsem a vyjeli jsme.

 

Těžkou kovou branou jsme dorazili k velkému sídlu. Nebo spíše rovnou k paláci. Spousta dveří, ještě větší spousta oken. Po cestě k tomu kolosu jsme míjeli desítky zaměstnanců pracujících na zahradě, která připomínala obrovský park. Zastavili jsme až před hlavním vstupem, před obrovskými tmavými dveřmi se sochami vlků po stranách vchodu.

„Vítej doma, vlče,“ usmál se Bill vedle mě na sedadle, když uviděl, na co se dívám. „Jak sis jistě všimla, náš rod má ve znaku vlka,“ řekl, když jsme vystoupili z auta. „Vyjadřuje naši samostatnost, vytrvalost, důslednost a tvrdost,“ prohlásil hrdě. Dovnitř paláce nám otevřel majordomus a odhalil tak skvostnou vstupní halu. Hned naproti vchodu bylo velké okno s lehce orosenými barevnými skly, které dovolovalo pohled do vnitřní zahrady s tropickými květinami a palmami, která byla uvnitř domu. Dokonce se mi zdálo, že jsem za oknem zahlédla letět nějakého papouška. Po obou stranách haly stoupalo těžké mramorové schodiště, které se stáčelo a mizelo kdesi nad mou hlavou.

„Pojď za mnou Vivienne,“ řekl Bill a já jsem ho tiše následovala. Když jsme po levém schodišti vystoupali až nahoru, vedl mě dál změtí chodeb. Bylo to tu jako v bludišti, jednou doprava, dvakrát doleva, několik křižovatek rovně, další odbočky. „Za pár dní se tu zorientuješ,“ uklidňoval mě Bill, když viděl můj zoufalý pohled. „A navíc, nebudeš na to sama. Budeš mít skvělého průvodce. Už jsme tady,“ řekl vesele a otevřel nádherné bílé dveře. Vstoupili jsme do prostorné místnosti, decentně, ale moderně a vkusně zařízené. „Tady je tvůj pokoj. Za rohem, napravo od krbu, máš vlastní koupelnu, nalevo jsem ti nechal vybavit šatnu, zbytek tvých věcí ti vyskládají služebné. Kdyby sis náhodou chtěla zasportovat, tak posilovna je v podzemí. Ráno na snídani dojdi do jídelny v druhém křídle vily.“ Vyjeveně jsem mu všechno odkývala, i když mi nebylo jasné, jak všechny ty místnosti najdu. „A abych nezapomněl, tady Nathan ti bude neustále po ruce, bude tvůj osobní strážce, průvodce i pomocná ruka – bude vlastně vše, co si budeš přát.“ Zamračila jsem se a ohlédla se zpět na Billa. Vedle něj stál vysoký černovlasý kluk. Byl ledabyle opřený o rám dveří a s pohledem upřeným do země znuděně vzdychl. Netvářil se moc nadšeně, že mě vidí. „Pracuje u nás krátce, ale je velice schopný. Myslím, že s ním budeš spokojená,“  pochvaloval si a s těmito slovy vycouval ze dveří a odešel pryč.

„Slečno Crumpetová, budu za dveřmi na chodbě, kdybyste mě potřebovala…“ zahuhlal a nechal mě samotnou v mém novém pokoji.

Nervózně jsem se rozhlédla a uviděla velkou postel. Svou tašku jsem odhodila do kouta a zničeně se svalila do postele. Ani jsem nevěděla, že jsem tak unavená. Okamžitě jsem usnula.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Gone girl - 9. kapitola:

1. Maya
14.09.2017 [10:28]

Ani jsem nevěřila když tu na mě vykoukla další kapitola..... Konečně Emoticon
Chápu tvůj blok a jsem ráda, že se ti jej povedlo překonat Emoticon Jne tak dál těším se na pokračování příběhu Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!