OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 30. kapitola

02.12.2019 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 816×

Když Lena odešla z bytu poté, co jsme se spolu usmířily, zůstala jsem u Andyho postele sedět sama a v tichosti. Andy zatím spal a nabíral tak nezbytné síly na to, až se probudí. Potřeboval mít kolem sebe klid, aby ho podvědomě nevyčerpával hluk od ostatních lidí v místnosti. Přesto jsem mu zůstávala stále na blízku, což by mu mohlo naopak svým způsobem prospět, když jsem pro něj představovala tu nejdůležitější osobu. Lena mi od Natalie vzkázala, že na nočním stolku má Andy připravená analgetika na další tři dny a ať uvážím, jak často mu je budu podávat vzhledem k tomu, že Andyho čekal detox. Natalie nám dokonce slíbila, že pro Andyho přinese nitrožilní výživu, aby do sebe dostal alespoň minimum potřebných látek, protože normální jídlo nebude moct pozřít kdo ví jak dlouho. A už takhle vypadal jak laťka od plotu. Popravdě jsem byla ohledně těch prášků na vážkách, protože jsem jednak věděla, že bez těch prášků mu bude na nic, ale taky že díky nim ten detox odsuneme, a tak mu bude na nic o něco delší dobu.

Seděla jsem na té posteli a dívala jsem se na jeho zbídačenou tvář, které rozhodně zůstane pár jizev na památku toho, co se stalo. A také, co tomu předcházelo. Celkově byl zbitý takovým příšerným způsobem, že ho to na lůžko upoutá na několik dalších předlouhých dní, kdy se bude moct sotva pohnout. Před očima mi, i proti mé vůli, chvíli co chvíli probíhaly útržky z toho incidentu, který se odehrál sotva před pár hodinami. Byl to naprosto strašný zážitek, ze kterého se i já budu vzpamatovávat určitě velmi dlouho. Pořád se mě ještě přitom jímala neuvěřitelná hrůza a celým tělem mi prostupovala mocná úzkost, která ústila až v silnou husinu. Jenom při tom pomyšlení na to, že by to Andy nemusel přežít, se mi dělalo znovu nevolno. Skutečně jsem o něj měla takový šílený strach, až jsem tím paralyzujícím pocitem nakonec omdlela. Nevyjímaje tím vyčerpáním, protože jsem té bitky byla sama součástí a sama jsem vystavila svůj život nebezpečí. Kvůli němu… Stále jsem ho měla natolik ráda, že bych si nechala ublížit jenom proto, aby oni neublížili jemu, ačkoliv by si to dost možná za to všechno doopravdy zasloužil. Myšlenka karmy se v jeho případě absolutně nabízela. Poslední dobou jsem na ni myslela nějak moc často… 

„Issie?“ vydechl polohlasně poté, co s sebou nepatrně trhnul, načež se od sebe snažil odlepit nateklá víčka, což mu samozřejmě nešlo. Měl místo očí jenom takové dvě škvíry, kterými mžoural a asi mě hledal. Proto jsem vyskočila na nohy, abych se mu do toho omezeného zorného pole nějak sama iniciativně vměstnala.

„Jsem tady u tebe, Andy,“ uklidňovala jsem ho a chytila jsem ho za ruku, abych ho podpořila i přímým fyzickým kontaktem. V rámci možností se usmál, ale v jeho zdevastovaném obličeji se to rovnalo děsivému úšklebku, který mě dnes v noci bude nejspíš děsit. Nemohla jsem si pomoct, ale znovu se mi do očí natlačily slzy, když jsem hleděla do jeho tváře, která si momentálně nebyla příliš podobná té, která mě kdysi zaujala na první pohled.

„M-myslel jsem... že tu… nebudeš,“ vysoukal ze sebe s velkými obtížemi, protože ho to pochopitelně bolelo, ale také mu bylo hůř rozumět, protože i ústa měl šeredně oteklá. Kdo ví, jestli mu vůbec zůstaly všechny zuby…

„Jistě že jsem tady! A nemám ani v úmyslu někam odcházet. Můžeš se mnou počítat, ano? Jsem tady pro tebe. Pomůžu ti, dobře, Andy?“ slibovala jsem mu, že se na mě teď v nadcházejících dnech může absolutně spolehnout. Dokud se mu trošku neuleví, tak u něj pro jistotu zůstanu. S Jaredem to teď bude muset počkat, ale ona nám ta pauza možná jedině prospěje, abychom si oba mezitím mohli promyslet, jak to vidíme dál.

„Díky… Is,“ ocenil mou snahu a o něco pevněji stiskl mou ruku, aby mi tím svůj vděk zdůraznil.

„Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála. Všechny jsi nás pěkně vyděsil,“ nadhodila jsem jenom tak, abych ho ještě chvíli udržela tím rozhovorem vzhůru.

„Mám… tuhej k-kořínek,“ zažertoval a chtěl se tomu i sám zasmát, jenomže ta bolest ze všech těch četných zranění mu to nedovolila. Akorát se zakuckal, což ho muselo bolet úplně stejně tak, čemuž napovídal i ten jeho zkroucený obličej plný utrpení.

„No to teda… A nechceš třeba napít, hm?“ nabídla jsem mu ochotně, aby ještě ke všemu nebyl náhodou dehydrovaný. On akorát pozvolna zavrtěl hlavou, že nemá zájem.

„A jak se jinak cítíš?“ zahrnovala jsem ho všetečnými dotazy, když už přivíral oči na čím dál delší dobu.

„Jako kus… rozmáz-znutýho hovna,“ popsal celkem nápaditě svůj aktuální pocitový stav, čemuž jsem se chtě nechtě musela ušklíbnout, protože takhle barvitě se mohl vyjádřit jedině Andy. „A ty… seš v p-pořádku?“ obrátil svou pozornost na mě a zase mě o trošku víc zmáčknul, abych mu asi odpověděla zcela pravdivě a nic před ním nezastírala.

„Ale jo… Už je mi líp,“ přiznala jsem stručně, protože se mi to víc rozebírat nechtělo. Stěžovat si na to, jak mi je, když on na tom musel být asi tak milionkrát hůř, by bylo doopravdy bezohledné.

„Promiň… že… jsem tě do t-toho za-zatáhl,“ omluvil se mi a jeho stisk opět lehce zesílil.

„Neřeš to, jo? Teď bys měl hlavně odpočívat,“ doporučila jsem mu starostlivě, aby zbytečně netrápil ještě svou mysl, když už takhle na tom nebyl kdovíjak valně.

„Vše-chno… vždycky a-akorát… ještě víc… poseru,“ vyčítal sám sobě a v rámci svých možností se zamračil.

„Andy, teď se tím nezatěžuj, prosím tě,“ napomenula jsem ho o něco příkřeji, protože tím rozhodně ničemu nepřispíval, ba naopak. Na to si Andy slabě a unaveně povzdechnul a oči už ani neotvíral.

„Jsem unavenej,“ zamrlal až téměř nesrozumitelně, protože zároveň upadl do uzdravujícího spánku. Chvíli jsem přemítala nad tím, že půjdu za ostatními dolů, když Andy znovu usnul, ale nakonec jsem usoudila, že ho tu samotného nechat nemůžu. Zatím ještě ne, proto jsem se zase uvelebila do většího pohodlného křesla, kde jsem začala zanedlouho klimbat. Oba jsme si potřebovali po tom všem pořádně odpočinout a nějak podvědomě vstřebat všechno, co se stalo…

Na druhý den se Andy probudil téměř po šestnácti hodinách spánku a vydržel při vědomí skoro deset minut. Nakonec jsem usoudila, že ty utišující léky mu podávat budu, aby ho to tolik nebolelo. S odvykačkou se vypořádáme později, až nabere trochu potřebné energie pro další nelehký boj. Trochu jsem se obávala, aby se neozval absťák dřív, než dojdou ta analgetika, protože on určitě bral větší množství různých drog, ale lepší nějaké intoxikační látky než žádné. Ale kromě nadměrného pocení, kdy se jeho tělo vypořádávalo s následky té rvačky, se žádné jiné nápadné příznaky neobjevily.

Třetí den Andy už probděl dohromady skoro hodinu, kdy pořád vypadal dost zle. Pochopitelně žádné větší zlepšení za ty tři dny neproběhlo. Navíc sám Andy přiznal, že mu je hodně mizerně, proto jsem volala Oliverovi, jestli by Natalie nesehnala další léky. Jistě že jsem měla podezření, jestli si o ně Andy neřekl kvůli své závislosti, ale i tak jsem nehodlala riskovat, a proto jsem mu je dávala i nadále. Na druhou stranu bylo potřeba postupně snižovat dávky, aby to pro jeho závislý organismus nebyl až takový drsný šok. Natalie mi to sama doporučila, i s tím, že třeba lidem po autonehodách nebo nějakých vážnějších zraněních je podávají minimálně týden až měsíc, takže na tom nic zvláštního nebylo. A Andy na tom skutečně nebyl zrovna dvakrát dobře, schytal neuvěřitelný počet ran, které na svou rachitickou skulpturu přijal opravdu statečně. Asi bylo znát, že takovou nakládačku nedostal poprvé. Kdyby měl možnost se bránit, tak by takhle hodně špatně určitě nedopadl… Další čtyři dny se z toho Andy stále vyspával a jeho obličej se měnil před očima. Sice ne nějak výrazně, ale otoky mu pomalu splaskávaly a měnily všelijak barvy. Sešité rány se také postupně zocelovaly a Natalie říkala, že nejpozději do deseti dnů půjdou stehy ven.

Celou dobu jsem nad Andym držela ochrannou stráž, ale pomáhala mi i Lena, která na tom trvala ani ne tak kvůli Andymu, jako spíš kvůli mně. Nejprve jsem její návrh rázně odmítla, ale v závěru jsem jí za to byla vděčná, protože trávit celé ty nekonečné dny zavřená v jednom bytě, z toho by mi asi hráblo. Snažila jsem se všelijak zabavit, a to vážně všemožnými i nemožnými způsoby, ale i tak jsem většinu času trávila vedle spícího Andyho, v jehož silách nebylo uspokojovat moje potřeby komunikace. Občas se sem stavil Ashley nebo i kluci z Andyho kapely, ale vzhledem k tomu, že Andy ani s nimi nekomunikoval, byly to vždy jen krátké návštěvy.

Proto jsem měla až příliš prostoru pro to přemýšlet nad vším, co se poslední dobou stalo. Semlelo se toho skutečně hodně, že nebylo ani v podstatě kdy se na chvíli zastavit a nějak to všechno pobrat. Ovšem kdyby bylo, sesypu se asi mnohem dřív. Prožila jsem si mnoho psychicky náročných situací, které jsem musela poměrně rychle zpracovat a jít dál, což možná vlastně vůbec nebylo na škodu. Ale teď jsem konečně měla čas a klid si je projít a ujistit se v tom, zdali jsem je opravdu tak dobře ustála, jak jsem si usmyslela, a hlavně jestli jsem se k nim postavila opravdu tak, jak bych to udělala i za méně bláznivých okolností. S dobrým pocitem jsem nakonec dospěla k názoru, že nijak zásadně jsem proti svému vnitřnímu kompasu nepochybila a že jsem všechny ty vypjaté situace zvládla poměrně slušně. Teď jsem si přála hlavně nějak zvládnout ten problém s Jaredem a pevně jsem doufala, že to mezi námi dopadne dobře. Trochu mě znervózňovalo, že jsme si během mého dohledu nad Andym ani jednou nezavolali, ani nevyměnili pár hloupých textovek o ničem, ale neustále jsem si připomínala, že ta pauza bez kontaktu nám po té hádce jedině prospěje. Oba dva budeme vědět, co skutečně chceme. A já jsem chtěla Jareda, z celého svého srdce. Celou svou bytostí. Celým svým kompletním já… Nemohla jsem si pomoct a i přes veškerou svou naději a víru v náš vztah s Jaredem, jsem se, asi oprávněně, obávala toho, že to on nebude cítit stejně. Protože jsem velice pravděpodobnou překročila určitou hranici, nejen jeho trpělivosti, ale i důstojnosti, když jsem se rozhodla dát přednost Andymu, ačkoliv bych takhle zvolila kdykoliv znova. Za tím si stojím… Snad se to Jaredovi rozleží v hlavě a v tom vzájemném odstupu pro mě najde více pochopení…

„Issie?“ dožadoval se mě jaksi vyděšeně Andy, když se vzbudil, zatímco já jsem si četla ve svém nejoblíbenějším křesle časopis o konspiračních teoriích. S tím křeslem to byla ironie, protože jsem v něm seděla až příliš často. První tři noci jsem v něm i spala, než mě z toho začala nepříjemně bolet záda, a tak mi Lena sehnala nafukovací matraci, která byla i na zemi stokrát pohodlnější. Poklidným tempem jsem vstala a přešla k jeho posteli. Jakmile spolehlivě uviděl mou tvář, s úlevou se na mě slabě usmál. Stehy už měl sice venku, ale zajisté ještě ty rány živě cítil, takže byl docela opatrný, když používal jakoukoliv mimiku. 

„Copak?“ zajímala jsem se starostlivě a letmý úsměv jsem mu vrátila.

„Já jen… Ale nic… Seš tady.“ Vzdal se nakonec vysvětlování toho, co měl původně na jazyku, ale ve tváři měl takový smířený výraz, že jsem zas já vzdala to z něj mermomocí tahat.

„Jasně, že jsem. Slíbila jsem ti to přece,“ osvěžila jsem mu paměť vlídně, protože si to možná ani sám nepamatoval, protože byl v tu chvíli pomalu v deliriu. Andymu to znovu vykouzlilo drobný úsměv na tváři, aby zbytečně nedráždil svůj solidně natržený ret, který mu Natalie také musela sešít. Ale tak říká se, že chlap bez jizev není chlap. Pak mu šila ještě na dvou místech obočí a samozřejmě průstřel po kulce, kterou musela krkolomně tahat kleštěmi ven, protože mu uvízla kdesi u ramenního kloubu. Schovala jsem ji Andymu do nočního stolku jako další připomínku toho, čím si kvůli tomu svému zpropadenému zalíbení v drogách musel projít. Nejspíš mu z ní nechám udělat náhrdelník, aby ho měl stále u sebe!

„To nechápu,“ pronesl ironicky a pobaveně se nad tím ušklíbl. Evidentně už mu bylo o něco lépe, protože to zase začínal být on. Přeci jenom měl poměrně dlouhou zotavovací dobu, která ale zdaleka nebyla ještě u konce.

„Já taky ne,“ přidala jsem svou troškou do mlýna, což rozesmálo nejen jeho, ale také mně. „Nepotřebuješ něco, hm?“ nabídla jsem mu již automaticky, protože tohle byla moje nejčastější otázka, kterou jsem mu posledních několik dní pokládala několikrát denně. Zatím mu to kupodivu nelezlo na nervy, ale už jsem pomalu očekávala, že mě s tím pošle někam.

„Ne, ani ne… Stačí, že tady seš,“ ocenil mou neustálou přítomnost a pohledem skrz na skrz protknutým vděkem se na mě zpříma podíval. Nechala jsem to bez komentáře, pouze jsem to uvědoměle s potutelným úsměvem odkývala a poté, co se mírně povytáhl na matraci výš, jsem mu aspoň trochu naklepala polštář, který měl naprosto proleželý.

„Víš… něco se mi zdálo,“ nakousl v druhém pokusu se mi svěřit s tím, co mu momentálně zaměstnávalo mysl. A tak jsem se usadila k němu na postel, aby viděl, že má mou plnou pozornost. „Divný je, že ne jen jednou… Myslim, že jsem měl asi na kahánku a… Asi jsem si to celý zasloužil, chápeš? Muselo se stát něco takovýho, abych se konečně probral. Aby mě něco donutilo se konečně změnit. Choval jsem se jako totální kokot… K tobě, k ostatním, k sobě… Tohle jsem si zasloužil,“ podělil se se mnou o svoje myšlenky, které byly poměrně divoké, ačkoliv Andy se s tím zdál být absolutně smířený.

„Andy, seš zase sjetej,“ upozornila jsem ho, že jeho sny jsou dost pravděpodobně vedlejším účinkem těch analgetik, které na něj mohly působit zřejmě trochu jinak než na obyčejného smrtelníka, který s jinými druhy nejrůznějších drog už nelaškoval.

„To teda jsem, co?“ přitakal mi a sám se tomu i zasmál. „Já se toho nezbavím, ani když chci,“ dodal už o něco mrzutěji, protože s tou detoxikací to nejspíš myslel fakt vážně.

„Bez těch prášků bys zbytečně trpěl, Andy,“ podotkla jsem lehce káravě, aby znal ten důvod proč byl opět pod vlivem. Andy na to akorát několikrát nesouhlasně zavrtěl hlavou a pak si srovnal vlasy, které mu u toho spadly do obličeje. Pak se na mě podíval s takovým neoblomným pohledem, který mluvil za něj.

„Zasloužil bych si to,“ konstatoval znovu suše, kdybych náhodou ten jeho výraz špatně pochopila.

„Něco takovýho si nezaslouží nikdo,“ namítla jsem mu na to se stejným přesvědčením, protože to správně trefil s tím, že měl skutečně namále.

„Ty bys mi po tom všem, co jsem ti udělal, spíš měla něco takovýho přát...“ uznal otevřeně a ne v tom smyslu, že by se chtěl ještě víc nějak očernit, ale dal mi tím najevo, že bych na to takovýhle přístup měla plné právo a že vlastně nerozumí tomu, že tomu tak ve skutečnosti není.

„Mám tě pořád ráda, Andy, takže těžko,“ vymluvila jsem mu to tím nejneprůstřelnějším argumentem, který mu neprodleně způsobil neuvěřitelně oslnivé zajiskření v očích. „Ale neboj se, s tou odvykačkou si to ještě pěkně vyžereš,“ zchladila jsem ho vzápětí, ale takovým škádlivým tónem hlasu, který mu vykouzlil trochu pokřivený úsměv, ačkoliv ho nečekalo vůbec nic hezkého.

„Když tu zůstaneš se mnou, tak zvládnu i to.“ Věřil si, přestože hlavní motivaci jsem představovala já, což mi trochu neodbytně zavánělo manipulací, ale jelikož ji podal takhle průhledně a s prosbou vepsanou v každém centimetru jeho obličeje hrajícím všemi barvami, vzala jsem ji s nadhledem a usmála jsem se na něj.

„Zatím nemám v úmyslu nikam utíkat,“ ubezpečila jsem ho, že se odsud zdekovat nehodlám, dokud nedodržím své slovo, které jsem mu dala. Z donucení sice, ale stejně…

„Protože mě máš ráda,“ zašklebil se u toho jednak potěšeně a stejně tak i provokativně, aby mi to vrátil.

„Kupodivu jo,“ odsouhlasila jsem mu teatrálním s údivem, čemuž se Andy zasmál. Takhle už se na něj dívalo daleko snadněji, než když jenom nehnutě ležel na posteli jako nějaký umrlec.

„To taky nechápu,“ pronesl v uvážlivém smíchu, čímž ale regulérně rozesmál i mě. Bylo to fajn ho vidět zas ve veselejší náladě, která se u něj bohužel na dalších několik těžkých dní neukázala. Nastoupil u něj totiž syrový absťák, protože se jeho tělu už nedostávaly žádné toxické látky, po nichž už ze zvyku prahlo. A tak se po rekonvalescenci z jedné rvačky statečně vrhl do dalšího nesnadného boje, a to se sebou samotným. Vystřídaly se u něj snad skoro všechny nejhorší abstinenční příznaky, což překvapilo i mě, když se mu doteď dostávalo alespoň utišujících léků na bolest, jejichž dávky jsme postupně umírňovali, ale i tak ho to naplno sejmulo. Projevily se u něj pocení, zimnice, křeče, nespavost, zvracení a halucinace, které se po tu detoxikaci vzájemně prolínaly. 

Nekonečné tři dny i noci střídavě naříkal, vztekal se, spílal, brečel, smál se anebo jenom netečně zíral před sebe nebo na strop. Kvůli tomuhle všemu byl pro jistotu zamčený v bytě, aby ho nenapadlo vyvést v té zoufalosti nějakou blbost. Poutat ho k posteli mi připadalo hodně barbarské, navíc když v ní strávil tolik času kvůli té rvačce, ale i tak v ní zůstával po většinu odvykačky. Zůstala jsem tam s ním v bytě akorát já a taky jsem si za to mnohé vyslechla. Občas mi vyznával svou nehynoucí lásku, pak mě zas pekelně proklínal, poté mi pro změnu nadával, nebo mi i rovnou vyhrožoval, na to se mi zas omlouval a litoval všeho špatného, co kdy udělal. Nebylo to vážně nic hezkého, ale oproti tomu, jak jen mrtvolně ležel to pořád bylo snesitelnější. Sice i mě to stálo spoustu sil a psychicky to pro mě bylo nemálo náročné mu být oporou, protože jsem si často musela připomínat, že se tím Andy jen zbavuje toho jedu ve svém těle, jinak bych mu měla sto chutí zakroutit krkem. Tenhle jeho očistný proces pro mě samotnou byl značně vyčerpávající, o něco víc než ten první, a pro něj evidentně taky, protože celkově bohužel trval o něco déle než před pár roky. Čtvrtý den detoxu tohle všechno pomalu začalo ustávat a pátý den to vypadalo, že je z toho v podstatě venku, protože se několik hodin v kuse choval víceméně stabilně. Žádné zásadní výkyvy nálad se už nekonaly a všechny příznaky také vymizely, takže jsem se to odvážila uzavřít jako úspěšně splněnou misi. Teď jenom aby vydržel být čistý i nadále...

 Věřím tomu, že mnohé čtenáře zklamu tím, že jsem se Andyho odvykačce nevěnovala o něco detailněji a spláchla jsem to v podstatě do pár odstavců, ale do tohohle jsem se jednoduše a upřímně odmítla pouštět. Jednak proto, že se mi nechtělo studovat drogově závislé nějak podrobně, už tak jsem měla divný pocit, že jsem googlila informace takového charakteru, ale také proto, že jsem se potřebovala v příběhu posunout zase dál, kde se skýtají daleko podstatnější body než zrovna tohle, přestože v samotném Andyho životě to je bezesporu dost zásadní mezník. Povídka se mi nečekaně zase zvrhla v nekonečnou telenovelu a budu bojovat o to, abych se vešla do 45 kapitol, což opravdu původně v plánu vůbec nebylo, proto toto efektivní řešení. :D  

Tak mě za tu mezeru omluvte, snad vám to vynahradím v dalších kapitolách.

Mnohokrát Vám všem děkuji!!! 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 30. kapitola: