OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Halo: 2. Narušitel

12.04.2012 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1245×

Kapitola 2.: Narušitel

      Harry:

Zase mě honily fanynky a to jsem si chtěl zajít jenom na milkshake, abych se uklidnil, protože se se mnou asi tak před hodinou rozešla Amber. Holka, se kterou jsem strávil asi tři měsíce, což je u mě poměrně dlouhá doba. Do teď jsem nevěděl, jak bolí rozchod z pohledu toho, který dostal kopačky. Nebylo to ale až tak skličující, jelikož nám to už poslední měsíc pořádně skřípalo. Došlo i na hádky, urážky, na slzy a nakonec vždy na usmiřovací sex.

Jenomže, jak jsem se dozvěděl, náš poslední usmiřovací sex měla Amber s nějakým Lukasem, barmanem z klubu Apple.

Rozešla se se mnou zřejmě proto, aby nebyla další „chudinka“, se kterou jsem se rozešel. I když jsem to poslední týden měl už na mysli, nenapadlo by mě, že zrovna já, Harry Styles dostanu kopačky.

Jsem z toho tak trochu přešlej. Rozhodně mi to, alespoň pro dnešek zkazilo náladu, kterou mi ráno nahodil Loui s nějakým vtipem o jeho milovaných mrkvích.

Jo, tak teda, honily mě fanynky. Holky posedlý Harrym Stylesem, a vlastně celou naší skupinou One Direction, mě pronásledovaly skoro přes tři bloky, než jsem je alespoň trochu setřásl. Vyšel jsem z davu a rozhlížel jsem se po místě, kde bych se mohl schovat.

Padl mi pohled na jeden parčík blízko místa, kde jsem stál. Šel jsem celkem normální chůzí, abych nebyl nápadný, ale ty holky se nezdaj, ale jsou celkem rychlý, protože mě hned našly a zase se začaly hnát za mou osobou.

Dělal jsem, že si jich nevšímám, ale opak byl pravdou. Po očku jsem je sledoval a v té nejpříhodnější chvíli jsem skočil do nejbližšího křoví, které se mi naskytlo po ruce. Uf. A že jsem byl potom celkem překvapený, když jsem zjistil, že je tu taková, mírně zarostlá, celkem dlouhá a vyšlapaná pěšina, jejíž konec byl v nedohlednu.

Šel jsem rychleji a celkem potichu protože jsem nechtěl, aby mě ty holky ještě dohnaly, anebo aby mě nějakou náhodou uslyšely. Ale dnešní honička dopadla celkem dobře, ze začátku jsem rozdal nějaké ty autogramy, párkrát jsem se s nimi vyfotil, ale když už mě zdržely skoro čtvrt hodiny na jednom místě, začal jsem se pomalu vzdalovat.

Jenomže fanynky byly tak náruživé, až po mě chňapaly a snažily se mě všelijakými způsoby ještě zdržet. Měl jsem štěstí, že u toho nebyli fotografové, protože by jistě měli další sousto do zítřejších novin. Stačilo, aby tam přidali fotku, na které se snažím odehnat fanoušky a byl bych v háji, můj producent by mi to asi pořádně nandal.

Jsem rád, že to dneska dopadlo, tak jak to dopadlo, a že to není ještě horší. Neříkám, že je nemám rád, to ne. Bez jejich pomoci bychom nebyli tam, kde teď jsme, taky mám rád jejich pozornost. Mám rád, když mě lidi fotí nebo, když po mě chtějí autogram. Je to ukázka toho, že nás znají, že se jim líbí naše hudba a že se jim líbí naše zevnějšky, ale čeho je moc, tak toho je příliš.

Jak jsem tak šel po té pěšině dál a dál, tak se začala zužovat. Větvičky jednotlivých keříků a stromů se mi zadrhávaly o oblečení a já dělal opravdu nehoráznej randál. No a jak jsem tak šel, najednou jsem, jakoby kouskem ucha, zaslechl příjemnou zvláštní melodii. Byla hrána na kytaru a byla tak nějak zvláštní. Vím, že to už jsem říkal, ale byla tak moc zvláštní, až to nešlo popsat slovy.

Pomalu jsem se dostával blíž a blíž ke zdroji té záhadné hudby, která mi z mojí hlavy naprosto vymazala trápení, ať už s Amber nebo s fanynkami. Ty holky ale docela chápu. Mám je rád, a jak už jsem jednou říkal, jenom díky nim jsme se dostali už tak daleko a teď si nás dokonce všímá ten nejschopnější producent v celé Velké Británii. Je to Matthew Anderson. Je to ten nejžádanější, takže si může vybírat, s kým chce spolupracovat. No, a poslední dobou se o nás dost zajímá, takže doufáme, že s námi opravdu bude chtít pracovat. Práce s ním je postup o další příčku v naší kariéře a všichni ze skupiny si to moc přejeme.

Najednou melodie umlkla a tím mě vytrhla z přemýšlení. Zděsil jsem se. Musel jsem urychleně najít autora, abych tu píseň slyšel celou, neboť byla velice chytlavá, jen co je pravda.

Znovu jsem ji uslyšel a znovu jsem se za ní vydal. Nechal jsem se vábit melodií, uměním sobě vlastním.

Rozhrnul jsem poslední keře, vyšel jsem zpoza nich a uviděl jsem něco, co mě neuvěřitelně překvapilo.

Viděl jsem před sebou dívku, ne starší než jsem já sám. Měla rudé, lehce vlnité vlasy, které jí spadaly na záda. Měla je sestříhané a její ofina směřovala na pravou stranu. Obdivoval jsem její krásu, protože krásná byla, ale obdivoval jsem i její talent.

Myslel jsem, že tu bude sedět nějaký padesátiletý pán a bude hrát melodii prodchnutou tolika emocemi, jakoby popisovala zrození. Ne zrození člověka, ale zrození celého světa, vesmíru. Kousek melodie, co jsem slyšel, teď už podruhé, bych mohl označit za počátek. Za počátek kouzelného vesmíru.

Místo toho tu sklíčeně seděla, asi sedmnáctiletá, dívka hrající dílo takové dokonalosti, že by se mohla považovat za génia.

V ten moment, kdy jsem rozhrnul křoví, tak vzhlédla. V mém obličeji byly zcela jistě znát zbytky překvapení, ale potom vystřídal strach. Co když je to jen další fanynka, která mě akorát nepoznala? Co když je to nějaká nafoukaná bohatá tatíčkova holčička.

Ale pak jsem si řekl: „Nesuď knihu podle obalu.“ A tak jsem nasadil svůj okouzlující úsměv číslo 63. Jak říkají fanynky, roztomilý a naprosto bezchybný úsměv od ucha k uchu. A potom jsem se, teď už lehkým a pohodovým krokem jsem šel směrem k ní.

Určitě mě vnímala jako narušitele, ale tuto domněnku jsem se rozhodl nezvratitelně vyvrátit.

Když jsem k ní šel, tak jsem se díval do jejích šedých očí. Byly jako mraky před bouřkou, takovou měly její oči barvu.

Zatvářila se trochu kysele, když jsem nasadil úsměv, a potom…

To byste nevěřili, co udělala. Normálně se s naprosto bez výrazu zohnula zpět ke kytaře a přestala si mě všímat. Začala znovu hrát a já jsem nechtěl odejít. A tak jsem se rozhodl posadit se k ní a doposlouchat její píseň do konce.

Šel jsem k ní blíž. Byla naprosto zabraná do hraní melodie. Všimla si toho, že jsem se přiblížil, až v momentu, když jsem si sedl na lavičku vedle ní.

Poslouchal jsem tu melodii znova a znova, když to přišlo. Najednou jakoby vystartovala. Překvapeně se na mě podívala, sáhla po tužce, kterou měla za uchem a začala něco zuřivě zapisovat do notesu, který ležel vedle ní z druhé strany, než jsem byl já.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Halo: 2. Narušitel: