Hell, Destiny and Hope - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zprávy se rozšířily a Jane je z toho, dá se říct, víc než jen mírně nervózní. Taky si uvědomí jednu důležitou věc.

07.04.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 400×

Když přicházím domů, první, co uslyším, je hlasitá televize. Omráčeně se vyzouvám a nechávám boty rozhozené před dveřmi.

Procházím chodbou do obýváku a s otevřenými ústy zírám na zprávy.

„Dne 16. března vybuchl hotel Excelent na kraji Londýna. Tento incident spáchaný duševně labilním člověkem způsobil smrt jednatřiceti lidí. V tomto hotelu se taky nacházela třída londýnské Ekonomické střední školy, ze které se domů vrátilo pouze deset dětí. Dnes se nám podařilo udělat rozhovor s rodičem již zesnulé Mary Kingové, Charlesem Kingem." Záběr se mění ze studia na záběr z venku. Ten dům poznávám. Jednou jsem tam byla, když jsem měla s Mary dělat referát.

Upravená blondýna s mikrofonem pokládá otázku přímo na kameru.

„Děkuji. Mary Kingové bylo teprve sedmnáct let, když se stala obětí útoku, a na svá zranění později podlehla v nemocnici. Tímto bych chtěla předat slovo jejímu otci, který se ke celé situaci chce vyjádřit." Kamera najíždí na pana Kinga a já si až teď všímám, že tyto záběry jsou živě.

Zůstávám nehnutě stát ve dveřním rámu, kterým je ohraničen vstup do obýváku. U televize sedí matka i otec.

„Mary je... byla moje malá holčička. Dřív jsem si děti nepřál, ale pak moje manželka Eleanor otěhotněla a dala mi skvělou dceru. Milovala malování. Jsem rád, že nám po ní alespoň něco zůstalo. Tímto chci vyzvat všechny rodiče všech dětí, které nepřežily, aby se mnou bojovali proti takovým lidem, jako je muž, co svrhl pět bomb na ten hotel," postupně se jeho hlas stupňuje, až vyjde úplných výšin.

„Holčičko?" ozve se matka, která si mě konečně všimne. Jen kroutím hlavou.

„Šest," zašeptám a skláním hlavu, zatímco matka vstává.

„Cože?"

„Bylo jich šest. Těch bomb. Bylo jich šest," zvedám k ní pohled a vybíhám nahoru do svého pokoje. Zamykám se a pouštím notebook. Najíždím na skype a neřeším, že Nicholas není online. Potřebuju ho vidět, potřebuju vědět, jestli to ví, nebo ne.

Poleká mě mobil, který mi zazvoní dosud v kapse. Rychle ho vyndávám a dívám se na příchozí hovor. Sarah. Né příliš radostně to zvedám.

„Ano?"

„Nesmíš to řešit. Mluvila jsem s panem Kingem a on... byl na své dceři dost závislý," prohlašuje rychle. Asi jí volala máma. „Naprosto ji zbožňoval a dusil. Slyšela jsem vás všechny, jak o ní mluvíte. Podivínka Mary, že?" Tak to je mi novinka. Myslela jsem, že jsem jediná, kdo o ní mluvil. Asi se ptala všech na všechny, ale kvůli čemu? Kvůli policii. Určitě kvůli tomu.

„Jestli ze mě chceš vydolovat další informace, tak až ve čtvrtek. Teď na to opravdu nemám náladu. Děkuju." Už to chci típnout, když mě rychle přeruší její hlas. Sakra, už mě a moji zálibu rychle každý rozhovor ukončit bez rozloučení prokoukla.

„Mluvila jsem s Nicholasem. Dnes mi volal asi před hodinou. Říkal, že má rande." Přikládám si telefon zpátky k uchu.

„Jo, já vím."

„To mě ani nepřekvapuje. Mluvil o tobě. Že prý jsi naštvaná. Co se stalo?"

„Nic se nestalo!" vyštěknu na ni a pak rychle zavírám oči a klidním dech. „Totiž... naštval mě on."

„Kvůli tomu rande?"

„Ne!" odpovídám pohotově. „Hele, na takovýhle rozhovory fakt nemám. Moc jsem toho nenaspala a opravdu se necítím na debatování o mně a Nicholasovi. Už ne. Nic mezi námi není, on to ví, já to vím. Jsme jen přátelé, co si zbyli," zkonstatuju a v srdci se mi otvírá pustá díra, která pohlcuje postupně všechny moje vnitřnosti.

„Jste jen přátelé? Víte o sobě všechno. Kolik lidí ví o tvé jizvě? Kolik lidí opravdu ví, co jsi tam zažila? Kterému jedinci jsi řekla, odkud máš ten náhrdelník, co pořád nosíš?" No to mě podrž. Je vážně dobrá. „Vím, že mi to teď položíš, ale chtěla jsem ti říct, že Melanie by to mohlo zlepšit stav. Vrať jí ho."

Urychleně ukončuju hovor a škubu za náhrdelník. Odděluju tak zip od šňůrky a prakticky ho rozbíjím. Otevírám malé srdíčko a dívám se do zelených očí Melanie Williams. Ona s Johnem chodila, co je znám. On umřel a ona přežila. Myslím, že se jí něco stalo s nohou, ale my o svých problémech vzájemně nemluvíme. Až teda na mě a Nicka.

Proboha... vždyť ona má pravdu... Sarah má pravdu.

V myšlenkách se odebírám do dávné minulosti, když jsem ještě ani nevěděla, že budu snad jen někdy pěkná.

1. ročník na střední škole

Kdo by čekal, že zrovna já se dostanu do skupiny s tak pěkným klukem? Proboha... Nicholas. Je tak strašně přitažlivý! On a jeho špinavě blond vlasy. On a jeho mírně vychladlé modré oči. On a jeho božské, božské tělo. On a tak dokonalý.

Vždycky se na mě jenom usměje. Palčivý pocit mého srdce je čím dál tím nesnesitelnější a už se mi o něm večer zase zdálo. Je to už dva týdny a já mám každou noc v kuse sny jen o něm.

Pokládám telefon na lavici a vytahuju si sešity za neustálého přemýšlení jen nad ním.

„Jane?!" uslyším své jméno z jeho úst a polekaně sebou cuknu. Sleduje mě přes celou třídu.

„Ano?" ptám se tišeji a on se zvedá a přechází k mé lavici. Zasunuju se níž do židle a nasazuju na obličej potutelný výraz, i když se jen snažím zamaskovat nepravidelné dýchání.

„Z čeho je to... ňuf,ňuf. Z nějakýho seriálu, že jo!" Vypadá jako dítě, když se takhle snaží a dělá ze sebe naprostého debila.

„Nemám nejmenší tušení, Nicholasi," odpovídám mu a křížím si ruce na prsou. Klesá na lokty, kterými se opírá o stůl.

„Jane?" Zvedám k němu tázavě pohled a on mi posílá vzdušnou pusinku. Protáčím nad tím oči a uvnitř mě se málem rozpůlí mé srdce.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování