OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hell, Destiny and Hope - 16. kapitola

08.04.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 552×

Nadskočím na židli, když mi pokojem z repráků zazní melodie ze skypu, když mi někdo volá. Rychle je tlumím a přisunuju se blíž. Klikám na přijmout videohovor a chvilku čekám, až se načte obraz. Z obrazovky na mě vyskočí projekce Nicholase.

„Ahoj. Co jsi potřebovala?"

„Viděl jsi to? Ty zprávy," vyrukuju na něj a on jen zakroutí hlavou a nechápavě na mě zírá.

„Co tam bylo? Zase to opakují?"

„Otec Mary Kingový měl nějakej proslov o tom, že není fér, co se stalo, nebo co. Že chce bojovat proti tomu, co to udělal," chrlím na něj jednu informaci za druhou a až potom se nadechuju.

„V klidu, Jane. První co, tak se nadechni. Tohle je v pohodě, rozumíš? Už jsme zažili i horší případy." Kývu mu na všechno, co vypouští z úst, a přitom se mi v hlavě mísí vzpomínky na něj se vzpomínkami na ten den.

„Co rande?" ptám se rychle, abych změnila téma a prorazila změť svých myšlenek.

„Celkem dobrý. Vypadá to, že jdu zítra k ní," zazubí se na mě skrz počítač a já se musím usmát taky. „A co ty tam? Něco nového?"

„Daniel. Travis. Adam. Nevím, s kým se mám vyspat jako s prvním." Jeho výraz tvrdne a pak si jen povzdechne a zakroutí hlavou. „Co!" řeknu se smíchem v hlase.

„Nic," odpovídá pohotově. Protáčím nad tím oči a nechávám to být.

„Nicholasi. Poslední dny jsme se hodně hádali. Za pár dnů jsem doma a všechno to probereme, jasný? Já... já prostě jsem potřebovala vypadnout." Mám chuť dodat, že jsem chtěla pryč od spousty blonďatých culíků pohupujících se ve větru.

„Všichni tady potřebují vypadnout," zhodnotí věcně.

„Takže můžu za to, že z neznámých důvodů jsem tu se Sarah?"

„Jediná bydlíš v LA a Sarah tam něco má, ne?"

„Jo. Myslím, že mluvila o nějaké konferenci."

„Jane, tohle jsem zrovna řešit nechtěl." Jeho obličej se přiblíží k obrazovce a já se opírám do plastové židle a otáčím se k němu zády. Když se otočím zpátky, pořád na mě zírá.

„Fajn. Co jsi chtěl řešit?" Zapírám si lokty o stůl a přibližuju svůj obličej zase blíž. Všímám si, že v protějším pokoji se rožlo světlo a já jsem instinktivně natočila pohled tím směrem.

„Vyřešíme to, až přijedeš, což je mimochodem kdy?"

„Co je za den?" ptám se s pohledem opřeným na okno naproti. Travis se právě objevuje přímo v okně, jako by věděl, že se dívám.

„Středa."

„Tak to se vracím za tři dny." Natáčím celé tělo k oknu a už vůbec nevěnuju pohled k Nicholasovi, protože mě zcela zaměstnává Travis a jeho božské tělo. Panebože! Naprosto jsem zapomněla, že Travis byl vůbec jedinej kluk s takovým dobrým tělem, který se mnou spal.

„To je super. Promluvíme si, jo?" Nicholas pořád mluví a já ho vnímám tak na půl.

„Jasně," říkám zcela mimo mísu, protože si mě Travis všímá a mává na mě s tím svým úsměvem.

„Jane. Jsem tady." Vidím bočním pohledem, jak na mě luská. Dělá to takhle pokaždé a já na to reaguji prostým protočením očí.

„A já budu muset končit, brouku," tisknu si dva prsty k puse a dávám na ně pusu. Pak je tisknu na obrazovku na místo, kde má tvář. „Mám tě ráda," usmívám se na něj a on jen spíná tvrdě rty a kliká, aby ukončil hovor.

Chvíli mám ještě načtený jeho chat a přemýšlím, že mu napíšu, protože přece jenom si to s ním opravdu nechci pokazit. Už jenom protože ho mám opravdu moc ráda. No ale napíšu mu a jen to ještě víc pokazím. Zaklapávám notebook a odstrkuju se tak, abych dojela až ke skříni. Zvedám se ze židle a otevírám ji. Beru si push-up podprsenku a svoje nejlepší kalhotky. Pak si dávám obyčejné zelené triko s knoflíčky a vrchní si rozepínám. Soukám se do kraťasů a už v žabkách se tiše odebírám dolů. Procházím chodbou a zcela nepozorovatelně se dostávám ven. Přebíhám přes chodník k vedlejším dveřím a pak po terase dozadu. Dostávám se pod Travisovo okno a sbírám kousky hlíny a kamínků a hážu je tím směrem. Trochu mi toho spadne zpátky přímo do obličeje.

„No jo, nejsem kluk, asi to ani nemám umět," šeptnu si pro sebe, ale můj první a jediný pokus vychází a okno se otevírá.

„Co chceš, Brownová?" říká úsměvným tónem.

„Ach, Romeo! Proč jen jsi Romeo!" začínám po paměti citovat a s pocitem, že to není tak moc dobře. Začíná se smát.

„Oba umřeli," podotýká nakonec.

„Ha! Nejsi tak hloupej!" Dávám si ruce v bok.

„Tak jdeš nahoru?" Spínám ruce a pak si tlesknu. Přecházím blíž k domu a chytám se dřevěného podstavce pro kytku. Je v prvním patře, takže nešplhám tak daleko a už cítím silnou ruku na rameni, jak mě vytahuje nahoru. Doskakuju na pevnou podlahu jeho pokoje.

„Víš, proč jsem přišla?" Zvedám obočí nahoru.

„Předpokládám, že kvůli mně," ukazuje směrem na sebe a já kývám.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hell, Destiny and Hope - 16. kapitola: