Hell, Destiny and Hope - 19. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jane se probouzí v Londýně a čeká ji nepříjemné překvapení v podobě Nicholase. Zažije další výbuch emocí, jak příjemných, tak nepříjemných. Dobře. Možná jenom nepříjemných.

21.04.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 590×

Budím se.

Slyším pravidelné pípání nějakého stroje a to mě zase ukolébává ke spánku.

Budím se.

Ani nevím, kolik je hodin a kolik hodin uběhlo od toho, co jsem se probudila a slyšela to pípání. Stále tu je a taky cítím strašnou bolest v zádech a v hlavě. Ta bolest se najednou rozplývá a já zase upadám do bezesného bezvědomí.

Budím se.

Pípání zmizelo a místo toho teď slyším tichý šum. Jsou to hlasy? A proč mě pořád tak bolí hlava? Cítím nějaký křik. Bože, kdo to tady tak strašně ječí? Chci říct, aby toho nechal, ale to už křik utichá. Pociťuju nepříjemné bodnutí na ruce a pak zase usínám.

Budím se.

Tentokrát mžourám do tmy. Nebo je to šero? Nevím, protože mám docela slepené oči. Rozeznávám bílý strop nad sebou a musím zase zamrkat, protože ta bdělost a bělost mi nedělá dvakrát nejlíp. Slyším hlasy jako zpoza zdi a nakonec poznávám, že je to pravda. Opravdu někdo mluví za dveřmi. Snažím se tam natočit hlavu, a když se mi to po hodně hodně útrpných minutách daří, zjišťuju, že nejsem nikde jinde než v nemocnici v Londýně. Výborně. Takže jsem možná ležela v nemocnici v LA a pak mě převezli a nebo mě sem vezli hnedka a nebo se pletu úplně a jsem v nebi. Mrtvá. Kolik jsem ztratila krve? Doufám, že hodně. Dveře se otevírají a dovnitř vchází Sarah a za ní doktor. Sarah se nade mnou sklání.

„Vítej zpátky. Pěkně jsi nás všechny vylekala." Odhrnuje mi starostlivě vlasy z čela. Chci se zeptat, kde je moje rodina, ale vyjde ze mě jen nesmyslný šepot. Zkouším to znovu.

„Kde je moje matka?" Mám nakřáplý neidentifikovatelný hlas. Připomíná mi to časy, kdy jsem v nemocnici ležela týden na pozorování. Kdy jsme tady leželi všichni a nikdo nevěděl, kdo přežil a kdo ne. Jediné, co jsem věděla já, bylo, že jsem byla poslední, koho vytáhli, což mi jasně naznačovalo, že Annie venku není. Že je mrtvá.

„Zůstali v LA. Moc tě pozdravují a... vlastně bych jim měla zavolat, že ses probudila. Chceš s ní mluvit?" ptá se, jako by mi dávala ozdobený vánoční stromeček. Nejsem dítě ksakru.

„Poslali mě sem, aby se mnou neměli starosti. Řekni jim, že jsem mrtvá." Uslyším mužské odkašlání za doktorem a všímám si, že je tam někdo další. Dochází mi, že neslyším to pípání a rozhlížím se, abych zjistila, jestli jsem pořád na něco napojená. Nejsem. Mám jen obvázané obě zápěstí.

„Stejně jim zavolám," ukončuje to Sarah bez zbytečných řečí. Musím uznat, že tahle baba je fakt jedno velký AHA. Nikdy nevíte, co udělá, ale pak vám to přijde jako samozřejmost, jako by to k ní prostě patřilo a vy věděli, že se takhle nakonec stejně zachová.

„Kdo je tam?" ptám se sice doktora, ale snažím se posunout na posteli tak, abych viděla na osobu za doktorem, který zrovna opravdu cloní.

„To jsem já," ozve se známý hlas a já jen stíhám pootevřít pusu, než Nicholas vychází zpoza zad doktora.

„Vypadni..." zašeptám nesnesitelně tiše, ale zrovna jsem za to ráda, protože mě zrazuje každý orgán v těle a slzy mi vyplouvají nekontrolovatelně ven.

„Janie... pořád jsi mě volala... něco jsi mi chtěla," začíná taky tiše, ale já odvracím uslzený pohled a opakuji, co jsem řekla.

„Vypadni. Padej odsud, Nicholasi." Vidím, jak doktor znejistí a teď neví, jestli nám má nechat soukromí a nebo pro jistotu zůstat.

Konečně jsem dostříhala třídní video a právě zapojuju poslední kabel do počítače. Uf. Natáčelo se to týden a střihala jsem to přes deset hodin. Snad se to bude líbit.

„Zhasnete?" Otáčím se na profesora, který se opírá o stěnu u vypínače. Zhasíná a já vrhám netrpělivý pohled na všechny moje spolužáky. Je jich tu kupa a jsou jen tři řady židlí.

„Jane! Janie!" Stáčím pohled za hlasem a rozmrkávám v šeru prostřední řadu a prázdnou židli vedle Nicholase. „Držím ti místo," ukazuje vedle sebe.

„Začneme?" ptá se netrpělivě profesorka.

„Jistě." Pouštím to a nechávám tam svého zkušenějšího spolužáka. Nicholas na mě čeká v pozoru, abych na něj viděla. Krčím rameny a sedám si na zem. Sakra.

Slzy mi tečou proudem a já se znovu cítím tak moc zničeně jako před tímhle incidentem.

„Janie..."

„Běž. Prosím..." říkám polohlasem a slyším, jak ho doktor vystrkuje ze dveří, i když on se brání.

Nenechal tam nikoho sedět. Čekal na mě a já tam nepřišla. Nemůžu... já nemůžu.

„Slečno Brownová. Váš stav je stabilizovaný a v pořádku. Přišla jste o hodně krve, ale jinak se vám nic zvláštního nestalo. Zítra můžete jít domů, ale musíte přijít na kontrolu," říká mi doktor a přitom stojí jako na vizitě před mojí postelí. Rychle přikyvuju a doktor se slušně vytrácí. Tuším, že tu bude každou chvíli, ale nejde. Dveře se neotevírají a já zůstávám sama a s každou myšlenkou víc a víc brečím. Měl jsi mě nechat zemřít... nezasloužím si žít. Nechci žít.

„Z nějakého důvodu jsi to ty, koho vytáhli posledního."

„Měli vytáhnout Annie."

„Nikdo neví, co se tam stalo. Jen těch pár hasičů, co vás našlo."

„Měli vytáhnout Annie."

„Ale vytáhli tebe. Nesmíš teď chtít zemřít. Ne proto, co se stalo."

„A co pro lásku. Smím umřít pro lásku?"

***

Je to týden, co zažívám nechutný stereotyp vlastního života.

Jakmile jsem si podřezala žíly, moje matka zavolala Sarah a ta pochopila situaci a nechala mě převézt do Londýna. Nenechala mě doma. Šikulka.

Zjistila jsem, že jsem skutečně většinu času, co jsem byla při vědomí, říkala jedno slovo. Jedno jméno. To jméno, pro které jsem chtěla zemřít.

Ne.

Slíbila jsem si, že se zdržím brečení. Alespoň kvůli němu. Jenže každá vzpomínka tak moc bolí. Každá z nich mi nahání hrůzu do očí, protože je nesnáším. Nesnáším svůj mozek a to, co mi vytvořil za nápady. Nesnáším svoje myšlení a svoji fantazii, která mě jenom ničí a nenechá mě na pokoji.

Ozývá se zvonek u dveří a já se k němu líně plahočím. Bez otázky, kdo tam je, otevírám. Ať je to kdokoliv, má dobrý nervy, že se odvažuje přijít ke mně domů. Třeba mě jde zabít. Třeba opravdu umřu takhle nechutná. Mastné vlasy v drdolu, špinavé pyžamo. Otáčím se a zase se plahočím zpátky. Přijdu si jako zombie, co zrovna nemá co na práci.

„Jane," zastavuje mě hlas nově příchozí osoby. Zvedám hlavu a rychle si otírám slzy, až potom se otáčím.

„Co tady děláš?" ptám se tiše.

„Přišel jsem ti dát tohle." Podává mi bílou zdobenou obálku.

„Mohl jsi to poslat." Dělám krok a beru si obálku. Vypadá to jako svatební oznámení. Třeba to je svatební oznámení. Třeba mi přišel říct, že se s krásnou videoamandou hodlá oženit. Roztřesenýma rukama otevírám obálku. Trvá mi to a on vypadá, jako by mi ji chtěl vytrhnout a sám mi ji otevřít. Očekávala jsem, že řekne něco, jako že mě chtěl vidět nebo tak, ale mlčí a to mě děsí o to víc.

Konečně vytahuju kartičku na tvrdém papíře. Jsou od něj vyryté ornamenty a vypadá opravdu pěkně. Otáčím ji a čtu si slova.

Srdečně vás zveme na naši svatbu.

Mike & Clare

Páni. Nicholasův starší bratr se bude ženit. Převracím pozvánku ze strany na stranu a drmolím papír pod prsty.

„Clare tě chce za družičku," říká tiše, jako bych ho měla bodnout.

„Jo. To je pěkný." Zasunuju pozvánku zpátky do obálky a pokládám ji na kuchyňskou linku.

„Chce, abys šla. Všichni to chceme." No jo. Jeho rodina. Celá jeho rodina mě má tak ráda. Jsem jako jejich další dcera. Slavili se mnou moje narozeniny, zvali mě na Díkůvzdání a Vánoce. Jsem taková přisraná část. Beďar na zadku, ale jsem tam.

„Zavolám jí a omluvím se," zmiňuju to, že mě chce Clare za družičku. Stahuju si rukávy níž a zase se vracím do obýváku a sedám si na gauč. Překvapivě mě následuje a zastavuje se před puštěnou televizí.

„Co blbneš." Zvedám pohled k jeho očím.

„Neblbnu," říkám tiše a znovu si přijdu jako nějaké malé děcko, které je káráno za rozbitý hrníček.

„Tak co je tohle." Natahuje se a vytahuje mi rukávy, na kterých mám dosud šrámy.

„Nechtěla jsem to udělat. Nějak jsem byla mimo." Odvracím od něj pohled a vytrhuju se z jeho ruky, abych si zase stáhla rukáv.

„Půjdu. Ale ještě mi řekni, proč jsi sakra pořád říkala mý jméno." Nechávám pohled stočený bokem.

„Asi protože jsem ti chtěla nakopat zadek." Kleká si přede mě a chytá mě za stehna, které mi tím pádem stahuje dolů na zem. Otáčím se překvapeně k němu. Je tak blízko.

„Dobře, chápu, že mi to nechceš říct, ale na tu svatbu půjdeš. Jsi úplně mimo, copak to nevidíš?"

„Třeba se mi líbí být mimo." Beru jeho ruce do svých a shazuju je ze sebe. Zase si kolena vytahuju nahoru a otáčím se bokem. Chvíli tam zlomeně klečí a pak se beze slova zvedá. Bere do ruky obálku a pokládá ji přede mě na gauč. Pak se prostě otáčí a odchází.

Nehýbu se, dokud neslyším klapnutí dveří. Následně mi hlava padá do kolen a mé oči se zase vzdávají. Čtyři roky. Čtyři roky jsem kvůli němu nebrečela. Slíbila jsem si to. Tak proč teď? Proč teď dělám takové pitomosti?

Zvedám uslzený pohled a hned před sebou vidím tu položenou obálku. Svatební oznámení. Tak jo.

Milí čtenáři. Chtěla jsem se zeptat, jaký je váš názor na tuhle povídku. Zda-li je uspěchaná, zda-li je moc depresivní, zda-li je moc nereálná.

Půlka toho jsou moje osobní zážitky (nezažila jsem žádný výbuch...) a zajímalo by mě, jak to na vás působí. Co si myslíte o Jane a co o Nicholasovi. Děkuju. :) Třeba mi pomůžete utřídit vlastní pocity.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování