OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hell, Destiny and Hope - 20. kapitola

24.04.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 552×

Procházím obrovským obchodem plným bílé barvy. Tohle není moje svatba, a kdyby to byl něčí pohřeb, určitě by tady nebylo tak nechutně moc bílé barvy a až příliš obětavé prodavačky.

„Jane. Jane! Co si o tom myslíš?" Mé tělo se otáčí o sto osmdesát stupňů, aby hlava viděla na Clare stojící na vyvýšené desce před třírozměrným zrcadlem. Zírá na mě z každé strany děs jménem Clare.

„Jsou dobrý," říkám dnes už po stopadesáté stejnou větu.

„Myslíš? Já nevím. Zkusíme třeba ještě ty světle žluté," žene se zase do kabinky, aby to ze sebe shodila. Prodavačka, co se o ni stará, mi přijde jako chudák světa. Doufám, že jí dá paní Starková pořádný dýško, nebo jak se tomu říká v takovýhle obchodech.

Sedám si zpátky do svého křesla mezi dvěma dalšími družičkami Elenou a Eleanor. Božská El s Božskou El a Božská Clare, a pak je tu Jane. Ach, ta naše nešťastná Jane!

„Dámy, nechcete se podívat na ty družičkovské šaty, které jsou pro vás připraveny?" Přichází před nás další z prodavaček. To tady nikdo nemá co dělat? Začínám mít podezření, že kvůli nám dokonce zavřeli.

„Jasně!" vyskakuje nadšeně Eleanor a Elena ji následuje. Svážím se co nejvíc dolů do křesla, snažím se zmizet.

„No tak, zlatíčko. Budou se ti líbit. Mají nádherně udělaná záda," popohání mě paní Starková a já se zvedám a poraženě cupitám za těmi dvěmi El.

Když přicházím k vícebarevnému stojanu, na kterém visí troje tmavě fialové šaty, zarážím se. Kdy jsem, sakra, dospěla do dělání družičky? Vždyť na to nemám. Otáčím se připravena dát se na rychlý úprk, ale zastavuje mě jedna z El, ani nevím která.

„Jane, tak honem!" Chytá mě za ruku a táhne do kabinky. Zůstávám stát a dívám se, jak se obě začínají vysvlíkat.

„Nemyslete si, že jsem snad lesba, ale mám ráda soukromí," pokouším se o úsměv a odcházím do vedlejší kabinky.

Zavírám ty dveře a vysvlíkám se. Po chvíli čekání se dveře otevírají a dovnitř proniká ramínko s jedněmi těmi šaty. Na balení je napsáno okrasně Jane. Je to tak přepychové, až se mi chce zvracet. Sundávám šaty a natahuju si je na sebe. Látka krásně studí a sama klouže po mé kůži. Překvapivě se ani nezasekává na jizvě na zádech.

Celé šaty jsou střižené, aby postavu obepínaly a spíše ukazovaly, než zakrývaly. Jsou mi tak obtáhlé. K břichu mi visí polotlustá šnůra ze stejného materiálu jako šaty. To je asi na uvázání za krkem. Končí těsně u země a mě najednou napadá, jak se v tom, sakra, budu hejbat! Dělám krok a šlapu si na látku.

„Samozřejmě k tomu máte i boty, ale ty jsme jenom na zkoušku ještě nerozbalovali. Nebojte. Jakmile je budete mít, nestane se vám to," slyším za sebou usměvavý hlas prodavačky, která nás sem odvedla. Otáčím se na ni a pohled mi těkne na záda.

Zděšení je na místě.

Celá záda jsou odhalená a moje jizva je opět jako dělítko na cestě.

„To nejde. Ty šaty mít nemůžu." Proboha. Představa, že je mám před tolika lidmi, je děsivá. Že mi všichni čučí na záda. Že všichni vidí to, co tak pečlivě zakrývám.

„Nechci nic říkat, ale vypadáte v nich opravdu sexy," chytá mě za rameno a rychle se mnou škubne, aby mě otočila. Cítím, jak za mnou zkoprní. Kámen na místě. Výborně.

„To nic. Spadla jsem na kole," začínám si stahovat šaty přes prsa, ale prodavačka mě zastavuje tím, že chytne moji ruku.

„Mám nápad," otáčí se a odchází. Stojím jako šutr a čekám, co se jako stane. Jsem si jistá, že do tohohle půjdu? Ty šaty jsou opravdu sexy. Opravdu mi sluší.

Třeba tímhle chytnu Nicholase.

Kristepane! Kam se to ta moje hlava zase dostává?!

Projíždí mnou vlna třesu a já se oklepávám.

„Tady," prodavačka se vrací a zase mě otáčí tak, abych k ní stála zády, a něco mi špendlí do šatů. Zjišťuju, že se trošku třepu, když ke mně přibližuje tak ostrý předmět. „Takhle nějak, a samozřejmě to zašijeme do šatů," otáčím se a dívám se, jak celý problém vyřešila.

Velký kus ještě tmavější fialové látky mi zakrývá záda. Celá látka je vlastně jako záclona, nebo jak bych to nazvala. Prostě krajka, jenže přes ni opravdu jizva není vidět.

„Jenom nahoře to musíte nějak zamáznout make-upem. No, každopádně to bude dokonalé," usmívá se na mě a pak zase někam mizí. Kam, sakra, furt běhá?! S sebou přivádí El a El, které nade mnou pouze sprásknou ruce.

„To je ještě lepší!"

„Je to i víc sexy!"

„Je to sexy hlavně na Jane," přetahují se o slovo a já ani nevnímám, která zrovna mluví. Okay. Šaty bych měla. Otázka zní, jestli vůbec přežiju něco jako svatbu.

„Zajdeš s námi na oběd?" bere si mě pod rameno Clare, když opouštíme svatební salón.

„Bohužel. Už jsem domluvená s Nicholasem. Něco se mnou chce probrat," krčím ramena a dávám se na druhou stranu než ony.

„Asi vím co," zastavuje mě Clare. Otáčím se a tázavě zvedám levé obočí.

„Co?"

„Měli jsme rozdělené družičky a družby a on byl s Eleanor," kývla hlavou na jmenovanou osobu. „Ale nakonec jsme to změnili. Nechtěl být s nikým jiným než s tebou," mrkne na mě spiklenecky a mně začne bušit srdce.

Kdyby mi to nikdo neříkal. Kdyby to nikdo ani slůvkem nezmínil.

„Vypadáte spolu tak dobře!"

„Vy dva spolu něco máte?"

„Ptala se mě Cara, jestli spolu teda chodíte nebo ne!"

Ne. Nikdy jsme spolu nechodili. Já byla obtloustlá a on hezoun. Jak by tohle šlo dohromady?

„No, každopádně ho pozdravuj," poplácá mě Clare naposledy po rameni a pak se otáčí a dobíhá za svojí matkou a kamarádkami. Pomalu se otáčím a skláním hlavu.

S Nicholasem mám sraz u parku, a tak se rozhlížím a přecházím silnici, abych zabočila do ulice, která tam vede.

Slunce svítí a já zvedám hlavu, abych nechala dopadat paprsky i na krk. Když zhodnocuju, že je tu moc velké ticho, vytahuju si z kapsy mobil omotaný sluchátky a dávám si je do uší. Pouštím si mush up písniček Fly a I bealive I Can Fly a pokračuju dál v cestě.

Po chvíli mě začínají pálit oči a začínám být naštvaná, že jsem si nevzala sluneční brýle. Pochoduju k parku, a když už mi stačí přejít jen přes přechod, všímám si opřeného Nicholase o jeden plůtek na okraji parku.

Zvedá pohled vždycky, když kolem něj projde nějaká holka, pak ji vyprovází pohledem. Má sluneční brýle!

Znovu se opatrně rozhlížím a přecházím za ním. Když si mě všímá, vyndává si sluchátka z uší a já dělám to stejné.

„Jane," osloví mě na pozdrav.

„Nicku," oplatím mu kultivovaně. Kdy se z nás tohle stalo? Proboha... Jsem na něj pořád tak naštvaná, že mi kdy vůbec vstoupil do života, a přitom se teď nedokážu chovat nějak odtažitě.

Ruka mi vystřeluje nahoru a sama si přesunuje brýle z jeho očí na ty moje.

„Děkuju. Kam jdeme?" ptám se, když už zase začíná nastávat TO ticho.

„Gyros? Kebab?" zeptá se s povytaženým obočím a projíždí si rukou vlasy. Ach bože, tohle gesto je tak... magické.

„Restaurace? Pizzerie?" zkouším jen tak, protože jsem si chtěla sednout.

„Gyros?" opakuje znovu a já nakonec povoluju a přikyvuju.

„Fajn, ale někam si sedneme. Jsem úplně hotová z Clare a obou El," pokračuju po cestě k malému stánku s hotdogy a gyrosem.

„Dobře. Dovnitř parku?" ptá se jaksi pro jistotu a mě tím zase háže do dokonalé nejistoty.

„Jo." Společně přicházíme k stánku a já zůstávám stát opodál. Sleduju Nicka, jak objednává nějaké maso v tortille a nějaké v chlebu.

Jak je to, sakra, dlouho, kdy jsme spolu byli na gyrosu? Seděli v parku a hádali se o naprostých maličkostech? A jak to, že je to najednou tak jiné.

Protože tu byla Annie.

Přesně tak. Protože tu byla Annie a Mark a Michele. Teď tu nejsou. Řekla bych, že hnijí pár metrů pod zemí, ale jsou pořád na pitevním, sakra, stole a čekají, až se celý případ uzavře.

Výborně.

Teď mám opravdu chuť k jídlu.

To už mi však Nicholas podává tortillu a v tom tunu masa s dressingem a zeleninou.

„Tak co jsi mi chtěl?" Snažím se překonat nechuť k jídlu a zakusuju se do těsta. Je to výborné! Jak dlouho jsem nejedla? Snídala jsem? Sakra, měla bych si na to dát zase trochu pozoru.

„Říct ti, že jsem si tě prohodil s Peterem," sedá si na jednu z volných laviček.

„Jak, prohodil?" dělám, že o tom vůbec nic nevím, přitom mi to před chvílí říkala Clare.

„No... jako družičku. Měl jsem mít Eleanor, ale jdu s tebou. Víš jak, půjdeme před nevěstou a pak na ten nějakej oficiální tanec budeme spolu tančit, nesmíme se od sebe hnout a tak." Nakláním hlavu na stranu a přisedám si k němu.

„Budeš se mnou chodit na záchod?"

„Ne. Ale myslím, že v příručce každého gentlemana je dámu na záchod doprovodit," dívá se mi vážně do očí, ale mně se vážná být moc nedaří. Rty se mi samy zformují do úsměvu.

„Doufala jsem ve svoji možnost," řeknu hravě, protože jsem zvyklá se takhle vyjadřovat, i když jsem si kvůli němu způsobila řezné rány na zápěstí. Účel plním. Usmívá se teď i on. Po tomhle kraťoučkém rozhovoru už jen mlčky konzumujeme každý svoje jídlo.

Jednou se ode mě snaží ukousnout můj šetřený kus masa s extra porcí omáčky, ale nedaří se mu to a omáčka mu přistává na tváři.

„Baví mě se tě dotýkat."

Ano. Jako obvykle mě přepadají nechutné vzpomínky vyvolávající především nechutnou bolest a nechutné pocity. Děkuji, bože, že jsi mi daroval zrovna takovouhle paměť.

„Proč jsem tady, když jsi mi chtěl říct jen to, že spolu jdeme na svatbu tvého bratra? Mohl jsi mi zavolat."

„To bych tě, ale nemohl vidět."

„Jestli to děláš kvůli tomu, aby ses ujistil, jestli jsem naživu, netrap se. Poradím si sama," otáčím se na odchod a poraženě očekávám, že za mnou ještě zavolá, abych se vrátila, ale nic takového se neděje.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hell, Destiny and Hope - 20. kapitola: