I am sad, but... 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

A je tu poslední kapitola. Tak jak to všechno dopadne? Řekne nakonec Ryan Emmě, co se s ním děje, a nebo zůstane tato otázka nezodpovězena? A co Noah a Emma? Bude šťastný konec, nebo ne?

28.06.2013 (16:00) • Eltherine • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1003×

„Prosím, neodháněj mě od sebe.“ Zadíval jsem se jí do očí a lehce ji políbil.

Emma:

V tu překrásnou chvíli se mi v mysli objevila mámina slova: Všechno zlý skončí, až přijde čas.

„Já tě neodháním,“ zašeptala jsem po našem polibku.

„Odháníš. Máš strach z toho mít někoho ráda, ale já tě neopustím,“ zašeptal mi nazpět a dal mi pusu na tvář.

„Slibuješ?“ zadívala jsem se do jeho očí a čekala na dopověď.

„Slibuju.“

***

Ležela jsem v posteli s deníkem v ruce.

Milý deníčku,

odhodlala jsem se!

Opravdu s ním jsem a na světě není nic, čeho bych se s ním bála.

Teď vím, že mám vedle sebe někoho, komu můžu bezmezně věřit a milovat ho.

Milovat? Opravdu jsem to slovo napsala? Miluji ho? Toť otázka. Znám lásku ke své rodině, ale nikdy jsem skutečně nemilovala. Kluky, se kterými jsem chodila, jsem měla opravdu ráda, ale láska to nebyla.

Možná snad teď?

Co když mi ale ublíží? NE! Přece mi to slíbil.

***

Po pár dnech:

„Vyzvedneš, prosím, Lily? Já jsem ještě v práci,“ prosila jsem do telefonu Noaha.

„Jasně, počkáme na tebe doma, jo?“ Ano, Noah opravdu řekl „doma“. Od té doby, co jsme spolu, jsme spolu vlastně nepřetržitě.

Dokonce má i klíč od domu.

Buď spí Noah u nás, nebo my s Lily u něj, a Lily si na něj neuvěřitelně zvykla.

„Děkuju. Tak ahoj,“ típla jsem hovor a znovu se pustila do práce.

***

„Nechá tě!“ prohlásil po práci v šatně Ryan.

„Cože?“ nechápala jsem to, protože jsem se mu o mém vztahu s Noahem nezmínila.

„Ten tvůj Noah, nebo jak se jmenuje. On tě nechá!“

„Nerozumíš tomu,“ odsekla jsem.

„Ne, to ty tomu nerozumíš! Ten kluk se nebude chtít starat o malý dítě a o holku, která nemá rodiče!“ začal na mě křičet a mně se po poslední větě spustily slzy.

„Tak to jsi nemusel.“ Otočila jsem se k němu zády a vyběhla z restaurace rychle pryč.

Z dálky jsem ještě slyšela Ryana, jak se mi omlouvá.

***

„Ahoj, zlato!“ volal na mě Noah z obýváku.

„Ahoj,“ odkopla jsem boty do kouta a šla za ségrou a Noahem do obýváku, kde si spolu na koberci hráli s plyšáky.

Až do této chvíle jsem opravu pochybovala. Má Ryan pravdu a Noah mě opustí?

Naštěstí moje myšlenky přerušil pohled na ty dva, jak si spolu hrají. Dva nejdůležitější lidi v mém životě.

Jakmile mě Lil spatřila, rozeběhla se ke mně a skočila mi do náruče.

„Noah si se mnou hraje se zvířátkama,“ pochlubila se mi sestřička a já se musela uchechtnout.

Položila jsem ji zpět na zem a ona se rozeběhla zpět ke zvířátkům. Teď přišel na řadu Noah.

„Chybělas mi,“ zašeptal mi do ucha a poté mě lehce, ale i přesto tak procítěně políbil.

***

Potichu jsem zavřela dveře od pokoje mé malé ségry a vydala se za Noahem ke mně do pokoje.

„Dnes to trvalo nějak dlouho,“ řekl, když jsem vešla do pokoje a lehla si vedle něj na postel.

„Nechtělo se jí spát.“

Noah se ke mně naklonil a začal mě líbat. Zezačátku procítěně a laskavě, ale později se to zvrhlo v nehorázně vášnivou líbačku, kterou ani jeden z nás nechtěl přerušit. Zajela jsem rukama do Noahových vlasů a on si mě svýma rukama přitáhl blíž k tělu. Cítila jsem každý jeho napínající se sval, každý pohyb, každou křivku jeho těla, a nemohla jsem se toho pocitu nabažit.

Když mi Noah zajel svou ledovou rukou pod tričko, věděla jsem, že to chci. Věděla jsem, že on je ten jediný, komu můžu věřit a být s ním doopravdy šťastná, i když jsem uvnitř tak moc smutná.

Noah mi pomalu přetáhl tričko přes hlavu a já nebyla pozadu a hned jsem sundala to jeho. Najednou mě povalil pod sebe, ale nepřestával mě líbat.

„Miluju tě,“ řekla jsem a podívala se mu do očí.

„Já tebe taky,“ zašeptal a pohladil mě po tváři.

***

Milý deníčku,

už je to půl roku od smrti mých rodičů.

Po jejich smrti jsem měla pocit, že už mě nic hezkého nečeká a že díra v mém srdci bude bolet až do smrti.

Ta díra tam pořád je a bolí, ale taky je tu on.

Noah naplnil můj život, tak jako nikdo před ním. Netvrdím, že jsem díky němu na rodiče zapomněla. To ne!

Pořád na ně myslím a užírá mě bolest, kterou cítím v mém srdci, ale vím, že je jednou určitě uvidím.

Jednou, až je zase spatřím, budu jim vyprávět o tom, jak jsem poznala JEHO!

Budu jim vyprávět, jak šla Lily do první třídy, jak se mi narodily moje děti.

Budu jim vyprávět o mé svatbě. O Lilyině svatbě a o jejích dětech a muži.

Řeknu jim o mém naplněném životě, ale také jim řeknu o tom, jak neskutečně mi chyběli.

Někdy si prostě nevážíme toho, co máme, a uvědomíme si to, až když to ztratíme. To už je ale pozdě.

Já nevěděla, co v rodičích mám, dokud jsem je neztratila. Teď bych dala nevím co za to, abych jim mohla říct, že je miluji. A proto každý den říkám mým milovaným, jak moc je miluji. Protože nikdy nevím, kdy odejdu za svými rodiči, nikdy nevím, kdy nastane můj poslední okamžik.

Jsem šťastná, protože mám Lily a Noaha, a každý den děkuji Bohu za to, že jsem ho mohla ve školce potkat.

P. S.: Jsem smutná, ale smutek niky nesmí překonat štěstí a smích, protože žijeme jen jednou a život je krátký…

Poslední věta je i takový malý vzkaz ode mě pro vás. Do každé mé povídky dávám kus sebe. A i v Emmě byl kus mě, řekla bych, že dost velký kus mě. Až jsem se toho trochu lekla.

Chtěla bych mooooooooc poděkovat vám všem, kteří jste povídku četli a dostali se až ke konci. Není to dlouhá povídka, ale kdyby byla delší, bylo by to moc natahované.

Ještě jednou vám moc děkuji!! -E

« Předchozí díl

Autor: Eltherine (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování