OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I ve mně můžeš najít zalíbení... - 9. kapitola

08.05.2012 (11:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 892×

Bez přemýšlení jsem vtrhla do budovy školy a vletěla do jídelny. Podvědomě jsem věděla, že ještě bude na obědě – a taky tam ještě byl. Popohnaná vztekem jsem si razila cestu přímo k němu a nevšímala si kolemjdoucích, kteří na mě vyděšeně zírali. Věřila jsem, že v mých očích jde vidět jen vztek.

„Tak my jsme spolu spali? Že o tom nevím!“ vypálila jsem na něj vzteky bez sebe. Trhnul s sebou při tonu mého hlasu a s hrůzou v očích se na mě podíval. Zřejmě nečekal, že si to za ním tak přiženu.

„C-co?“ vykoktal ze sebe jen. V jídelně bylo hrobové ticho, všichni poslouchali náš rozhovor. Samozřejmě, přece by si nikdo z nich nemohl nechat ujít takové divadélko.

„Nedělej, že o ničem nevíš!“ vyjela jsem po něm, založila si ruce v bok a pozorovala jeho vyděšený výraz. „Proč?!“ vykřikla jsem. V očích jsem cítila slzy, ale nedovolila jsem jim vystoupit.

„Pojď se mnou,“ zašeptal, vstal a za ruku mě táhl ven na parkoviště. Až po chvíli se ke mně otočil. „Chápej mě. Potřeboval jsem nějakou výmluvu, proč se s tebou najednou nebavím,“ vymlouval se, ale byla to opravdu pitomá výmluva.

„Aha, takže jsi všem řekl, že jsme se spolu my dva vyspali?“ zeptala jsem se stále se vztekem.

„Hm?“ přikývl.

„Ty... ty... Krucinál! To snad ani není pravda toto! Ono nestačí, že si to k nám do třídy musí přijít nějakej kluk, který je až moc totožný s Martinem z knihy, on ještě musí všem nakecat, že jsem se s ním vyspala hned první den!“ mumlala jsem si pro sebe a nemohla tomu sama uvěřit. Uběhly sotva dva dny a já už myslela, že ho zaškrtím.

„Co? Jaký kluk z knihy?“ ptal se zmateně.

„To neřeš,“ odbyla jsem ho. „Jak chceš všem vysvětlit, že jsme spolu najednou tak nespali?“ vypálila jsem na něj, vztek mě začal opouštět. „Víš, jak se ke mně dneska všichni dívali? Jako na nějakou šlapku, co se vyspí s každým druhým,“ přiznala jsem mu. A byla to pravda, opravdu se tak na mě všichni dívali – včetně mé kamarádky.

„To je mi líto,“ špitl a sledoval špičky svých bot.

„Tak tobě je to líto. A myslíš, že to stačí? Hele, chápu, že ti umřela máma, ale mě do tohohle laskavě neber,“ varovala jsem ho klidnějším tónem.  Pohlédl mi do očí a chvíli mě sledoval.

„Ehm... totiž... Ono je to trochu složitý,“ začal opatrně. Co chvilku udělal krok zpátky, takže za chvíli byl dobré dva metry ode mě.

„Co přesně že je složitý?“ ptala jsem se.

„Máma neumřela,“ vyhrknul rychle. To se mi snad zdá!

„Cože?! Ty sis to jenom vymyslel?!“ vyjela jsem po něm znovu a ten vztek se vrátil s dvojnásobnou dávkou. „Děláš si ze mě... Prču, krucinál?!“

„Teoreticky jsem ti nelhal. Máma zemřela, to ano, ale ne včera,“ přiznal a začal ještě víc couvat.

„Ale lhal jsi!“ křikla jsem podrážděně. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a pak po něm hodila vražedný pohled. „Fajn. Když už jsem si jistá, že máma ti včera nezemřela a já se s tebou nevyspala – v čemž si ještě stále nejsem jistá, protože všichni mi tu mohou potvrdit opak -, tak mi řekni, co jsi, ksakru, dělal včera, že jsi ani nemohl přijít?“ zeptala jsem se klidným hlasem, ale v duši jsem zuřila vzteky, že jsem mohla co chvilku vybouchnout.

„To ti říct nemůžu,“ řekl okamžitě s úsměvem na rtech. Zamračila jsem se na něj, takže úsměv okamžitě zmizel.

„Jak, že mi to nemůžeš říct? To jsi snad nějaký dealer, nebo co?“ vyhrkla jsem.

Zasmál se, až mě zahřálo u srdce, ale zlosti to nepomohlo. „Neboj, to nejsem,“ vysvětlil mezi smíchem.

„Tak co teda?“ dožadovala jsem se odpovědi. Na chvíli ztichl, ale pak přišel až těsně ke mně.

„Ale slib mi, že se nebudeš smát,“ vyprošoval si.

„Proč bych měla? Hraješ si snad s panenkami?“ zeptala jsem se se smíchem  v hlase. Ale on měl smrtelně vážnou tvář. „Dobrá, ale fakt mě to zajímá,“ upozornila jsem ho.

Nedůvěřivě si mě měřil, ale pak se zhluboka nadechl a vyhrkl odpověď.

„Jsem rytíř.“ Chvíli jsem na něj koukala jako na blázna, pak jsem vykulila oči, ale nakonec jsem se skácela smíchy k zemi. Tak tohle ne!

„Hej, něco jsi mi slíbila!“ urazil se na mě. Ale to mě přimělo, abych se ještě víc začala smát. Ten pohled, jak se na mě díval, byl k nezaplacení. Prý rytíř. Tak já mám dost... Ne, on má dost!

„Promiň, ale... ale... Rytíř? Vážně?“ vyhrkla jsem mezi jednotlivými záchvaty smíchu a znovu se začala smát. „Dobře, dobře, minutku,“ uklidňovala jsem ho, ale zároveň i sebe. Několik hlubokých nádechů a výdechů mi dopomohlo ke klidu, ale stejně jsem se ještě pochechtávala.

„Tak to mi budeš muset vysvětlit podrobněji. Máš zbroj? Meč? A bojuješ proti drakům?“ vyptávala jsem se a během toho se začala smát znovu. No přiznejte, kdo by se tomu nezačal smát? Teď, v roce 2012, existuje nějaký rytíř? To je perfektní akorát tak na apríl.

„Až se sklidníš,“ schladil mě příkrým tónem.

„Fajn. Jsem v klidu,“ prohlásila jsem absolutně v klidu, ale koutky úst mi cukaly.

„Vím, že tomu asi nebudeš věřit, ale je to pravda. Jsem rytíř, mám pravou nefalšovanou zbroj, broušený meč vyrobený akorát pro mé ruce, vlastního koně. A nebojuji proti drakům, ale proti stvořením noci – upíři, vlkodlaci, však to znáš,“ vysvětloval smrtelně vážně, ale já to stále brala jako srandu. Jen další blbá výmluva, kterou mu prostě nezbaštím.

„Máma mi umřela před deseti lety, když ji jeden upír zabil. Od té doby jsem se naučil bojovat, naučil jsem se vše o těchto bytostech. No a vlastně od svých osmi let je všechny zabíjím až do jednoho. A včera jsem nemohl přijít, protože jeden vlkodlak – jelikož byl úplněk – mě chtěl zabít. Pro vysvětlení, zabil jsem jeho sourozence. Ale nechápej to špatně, všichni mě chtěli sežrat!“ bránil se, když jsem na něj vyděšeně koukala.

„Ale... Ne, to je blbost. Nemůžeš být, krucinál, rytíř. Co je to za blbost? A jak by ses v téhle době tady asi objevil, co?“ vyzvídala jsem dál. Pomalu jsem mu začínala věřit, ale podvědomě jsem tomu věřit nechtěla ani za nic.

„Tomu asi taky nebudeš věřit,“ svěřil se.

„Myslím, že mi stačí pomyšlení, že mám kámoše rytíře, který bojuje proti... Jak jsi to říkal? Stvoření noci? Jo, který bojuje proti stvořením noci. Takže vědomí, odkud ses tu vzal, už nebude divné,“ vysvětlila jsem a čekala, co řekne.

„Z knížky,“ vyklopil ze sebe.

„Z knížky?“ zopakovala jsem vyděšeně. „Jak?“ ptala jsem se.

„Čaroděj proti mě použil své čáry máry a vyhodil mě z knihy. Tak nějak jsem už tady – ve skutečném světě – párkrát byl, takže jsem si okamžitě zvykl,“ vysvětlil.

„Čaroděj noci Bondekác,“ zašeptala jsem.

„Jo, jak to víš?“ žasl nad tím Martin a já polkla.

„Z jaké knížky?“ zeptala jsem se ještě, ale odpověď jsem předem věděla.

„Není moc známá, to mi věř, ale z knížky –“

„Sedmero očí,“ dokončila jsem zároveň s ním a zírala na něj. „To je fakt jenom sen,“ zamumlala jsem si pro sebe po jeho přikývnutí.

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I ve mně můžeš najít zalíbení... - 9. kapitola: