OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I ve mně můžeš najít zalíbení... - 5. kapitola

16.04.2012 (11:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 835×

Nečekala jsem na nic a okamžitě zapadla do svého pokoje, abych ze sebe mohla sundat oblečení, které mi začalo být až moc nepříjemné. Jen ve spodním prádle jsem spokojeně padla na ustlanou postel a přemýšlela o dnešním dnu.

Takže... Martin, ať už je jakýkoliv, určitě není ten namachrovaný frajer, co si myslí, že dostane každou. Ale na druhou stranu z něj nemám zrovna dobrý pocit. Jako by skrýval něco, co nikdo nesmí vědět.

Ale i přesto si nemyslím, že je zlý. Jinak by se se mnou přeci nebavil, ne? Nebo ano...?

„Any, telefon!“ zahulákala na mě máma, tak jsem přeletěla do obýváku a zvedla to.

„Rogendrovi,“ oznámila jsem do telefonu.

„Je tam někde Aneta?“ ozvalo se na druhé straně.

„U telefonu.“

„Ahoj, Anet. Tady Terka,“ ozvalo se se smíchem.

„Teri? Nebydlíš náhodou pár metrů od nás?“ Nechápala jsem.

„No jo, to bydlím, ale tak první jsem si říkala, že zavolám,“  vysvětlovala a kecala by klidně dál, kdybych ji nepřerušila.

„Počkej. První zavoláš? Před čím?“ ptala jsem se.

„Ale no tak, to už si nepamatuješ? Každý rok spolu jezdíme na nákupy!“ připomněla mi naštvaně. A kruci... Proč já jsem na to teď musela zapomenout?

„Víš, Teri,“ začala jsem nervozně. „Já na to tenhle rok nějak zapomněla,“ omlouvala jsem se.

„Však to nevadí. Ještě je času dost, můžeš se nachystat a já přijedu o něco později,“  blekotala.

„Ale já na to zapomněla už po škole. A něco už mám,“ vykoktala jsem. „S Martinem,“ dodala jsem nervozně.

„Aha... No, tak nic. Tak čau,“ řekla jen a tipla to. Ach jo. To jsem si moc nepolepšila.

Vrátila jsem telefon zpátky a pomalu se vrátila do pokoje. Kruciš, to si budu muset u Terky nějak odčinit. Jenže jak? Už devět let jsme to takhle dělaly a já to teď zrušila kvůli nějakému klukovi. No, nějakému. Spíš kvůli klukovi, který mi připadá až moc povědomý tomu, který je v knížce. Super.

„Utlum si ty písničky!“ zavolala jsem do ložnice k mámě, zavřela oči a přála si, aby tenhle den začal znovu. Abych nemusela poslouchat svý svědomí, že jsem se takhle na kámošku vykašlat ani za nic neměla, a že jsem ji odkopla kvůli nějakýmu klukovi, kterýho znám ani ne den, a tak dále, a tak dále. 

Jenže bohužel, tohle se stát nemohlo. To jsem prostě já a mé štěstí. Ono nestačí, že je zase prvního září, takže škola teprve začíná. On se k nám musí přestěhovat kluk z knížky, ještě se se mnou přestane bavit kámoška kvůli tomu, že jsem ji kvůli tomuto klukovi odkopla a navíc nemám absolutně žádnou náladu na procházení se městem s klukem, když je na mě naštvaná kámoška. Krucinál!

Seskočila jsem z postele a oblékla si na sebe nějaké normální oblečení – slušné tepláky a tričko. Na nohy jsem si obula obyčejné žabky na léto a vyrazila k Terce. Musím si to u ní vyžehlit ještě dřív, než se budu procházet po městě.

Během chvilky jsem byla u jejího domu a už jsem zvonila. Otevřela mi její máma.

„Ahoj, je Terka doma?“ zeptala jsem se hned. Přikývla, zavolala na Terku a pustila mě dovnitř. Chvíli jsem čekala, než sešla ze schodů dolů, a pak jsem okamžitě začala s omluvami.

„Teri, moc se omlouvám. Vím, že to takhle děláme už devět let a je to taková naše tradice, ale dneska mi to úplně vypadlo. Jestli chceš, klidně to ještě odřeknu – i když nevím jak, protože na něj nemám číslo a navíc ani nevím, kde bydlí – ale kvůli tobě bych to udělala hned. Promineš mi to?“ vyhrkla jsem okamžitě a snažila se popadnout dech. Terka na mě nejprve čučela s vykulenýma očima, ale nakonec se začala smát.

„Anet, ty jsi někdy taková trubka!“ rozesmála se ještě víc, až se její kudrlinky začaly kolem hlavy roztáčet. „Ale moje trubka, na to nezapomínej!“ upozornila mě s vážným výrazem, ale pak jsme se obě naráz rozesmály.

„Takže odpouštíš?“ ujistila jsem se.

„Vždyď ti ani nemám co odpouštět. Mně stačí jen to, že dneska půjdeš ukázat našemu novému spolužákovi město. A ta myšlenka, že až se vrátíš a vše mi povykládáš, mi bohatě stačí, to tě upozornuji,“ vysvětlila a objala mě.

„No... Ale jo,“ odpověděla jsem a objetí jí oplatila.

Ještě chvíli jsme si povídaly, když mi pohled spadl na hodiny v jejím pokoji.

„Cože?! Krucinál, vždyť to nestihnu!“ přerušila jsem ji zrovna ve chvíli, kdy začala mluvit o nějakém klukovi, kterého potkala v knihovně, a pak záhadně zmizel a od té doby ho neviděla.

„Co?“ Nechápala.

„Hodiny! Půl třetí! Ve tři mám být u školy!“ vykoktávala jsem ze sebe nesrozumitelně, rychle vstala z postele a chtěla odejít, ale Terka mě zarazila.

„Počkej, Anet. Hej, dej si chvilku pohov. Je teprve půl druhé, mně ty hodiny nefungují,“ vysvětlila a vzápětí se začala smát, když uviděla můj obličej. Tak moc jsem si oddychla, ale ona z toho měla pouhou srandu.

„Teri, víš, jak jsi mě vyděsila?“ obvinila jsem ji a naoko se urazila. A to ji rozesmálo ještě víc.

„Ale no tak, Anet. To bys musela vidět, jak ses před chvilkou tvářila!“ Pokračovala a stále se smála, až se z toho začala válet po zemi a držet se za břicho.

„Díky, že jsem ti tak k smíchu,“ podotkla jsem smrtelně vážně, ale uvnitř jsem se třásla smíchy. Od Terky jsem žádnou odpověd nedostala, jen se stále smála.

„No nic, stejně už raději půjdu. Nerada bych to zmeškala, takže zatím.“ Rozloučila jsem se s ní.

„Ahoooj! Užij si to!“ zahulákala na mě stále se smíchem.

Zavrtěla jsem hlavou nad jejím dětinským chováním a rozloučila se s její mámou.

Neuběhlo ani deset minut a už jsem pobíhala po svém pokoji a hledala všechno možné, jen abych si našla to vhodné oblečení na chození po městě. A to bylo právě to nejhorší. Mám si vzít obyčejné rifle? Nebo zase sukni? Nebo snad šaty?

„Mami?“ zavolala jsem do ticha domu. „Mami!“ Zvýšila jsem hlas, ale nic se neozývalo. Sešla jsem do obýváku, kde seděla na gauči, v uších sluchátka a zpívala si. Občas si říkám, že ji ještě neopustila puberta.

„Mami.“ Drbla jsem do ní, a ta sebou škubla a vylekaně mě sledovala.

„Neděs mě, zlato,“ upozornila mě. „Co potřebuješ?“ zeptala se hned vzápětí.

„Vyber: rifle, sukni nebo šaty?“ vyhrkla jsem na ni a ukázala jí na výběr troje šaty a pár sukní. Nějakou dobu pozorovala mé výběry a nakonec se podívala na mě.

„Tipuji dobře, že rande?“ otázala se a na tváři se jí zračil úsměv.

„Dá se to tak říct,“ přiznala jsem.

„V tom případě si vezmi ty šaty bez ramínek a vlasy si nech rozpuštěné. V tom ti to nejvíc sluší,“ poradila mi s úsměvem.

„Ok, díky!“ zavolala jsem na ni po cestě a to už jsem si oblékala červené šaty bez ramínek, které mají uprostřed krásnou žlutou stuhu s mašlí a černým středem. Jak mi poradila máma, vlasy jsem si nechala rozpuštěné, rozčesala si je a pár pramenů si přehodila přes ramena.

Pohledem jsem jen zavadila o hodiny a zjistila, že mám ještě necelou půl hodinu, než se mám s Martinem setkat.

Tak jsem si opatrně sedla na postel, abych si nezmačkala šaty a pustila se do čtení.

***

„Anet? Neměla bys už jít?“ prohlásila máma a tím mě vyrušila ze čtení.

„Co?“ Odtrhla jsem hlavu od knížky a okamžitě mi ruplo za krkem. „Aú!“ zaknučela jsem a mnula si krk.

„No, je za pět minut tři a říkala jsi, že ve tři se máte sejít,“ vysvětlovala dál, ale já ji už neposlouchala. Okamžitě jsem zaklapla knížku, položila si ji na poličku a už pádila ke škole.

Nemohla jsem pořádně ani utíkat, protože v botách na podpatku se špatně utíká, ale stihla jsem to na vteřinu přesně.

Zastavila jsem se až na parkovišti a mezi hlubokými nádechy a výdechy se snažila plně sklidnit. Netrvalo dlouho a dech už jsem měla zklidněný, ale nikde nikdo nebyl. Žádné auto, absolutně nic. Byla jsem na parkovišti sama.

A tak jsem čekala.

Deset minut...

Třicet minut...

Hodinu...

Dvě hodiny...

A nakonec jsem to vzdala...

Pomalu jsem se vracela domů a v myšlenkách proklínala tento den. Proč jsem to já blbá jenom udělala?! Teď jsem si mohla někde užívat s Terkou. Mohly jsme se spolu smát, projít celé město a snad všechny obchody.

Ale ne, já jsem ji musela odmítnout kvůli nějakýmu frajerovi, co se ani neuráčí přijít!

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I ve mně můžeš najít zalíbení... - 5. kapitola: