I ve mně můžeš najít zalíbení... - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Aneta se vypraví do školy o něco dřív, aby mohla promyslet plán na pomstu, ale někdo ji vyruší... L.

21.04.2012 (11:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 865×

„Anet, vstávej už," promlouvala ke mně máma a lehce se mnou zatřepala. „Nemůžeš navždy jenom ležet v posteli," pokračovala.

„Je mi to jedno," zakňourala jsem. „Měl se mi aspoň ozvat! Nebo mi dát nějak vědět! Cokoliv, jenom jsem tam nemusela trčet dvě hodiny a čekat na něj!" obořila jsem se na ni, ale vzápětí toho litovala. „Promiň. Jenom jsem na něj extra naštvaná." Snažila jsem se mluvit slušně, ale moc se mi to nedařilo.

„Buď na něj naštvaná jak chceš, ale hned teď vstaneš z postele a půjdeš se chystat, protože do školy půjdeš, i kdybych tě tam měla sama dotáhnout," vyhrožovala mi.

„Fájn," odsekla jsem a nakonec z té postele vylezla. Sice byla krásně vyhřátá, takže bych v ní nejraději zůstala co nejdéle, ale bohužel, povinnosti mě čekají v podobě otravné školy.

Bez dalších řečí jsem v koupelně provedla ranní hygienu, v pokoji jsem se oblékla - tentokrát tepleji, než včera, protože venku opravdu hodně foukalo - a následně jsem si v kuchyni vzala nějakou tu drobnost na snídani.

„Pamatuj jen na to, abys nic neprovedla. Ano?" upozorňovala mě máma, jakmile si do kuchyně přišla udělat kávu.

„A co bych podle tebe měla udělat?" Snažila jsem se znít nevině, ale v hlavě jsem už vymýšlela plán, kterým bych oplatila Martinovi, že nepřišel. Ale nic, na co jsem přišla, nebylo tak dobré, aby se to tomu vyrovnalo. Nic nebylo tak ďábělsky chytré.

„Sice ti neumím číst myšlenky - ještě že tak -, ale určitě už máš vymyšlený něco, čím mu to chceš oplatit. Mám pravdu?" zeptala se se zvednutým obočím.

„A to je právě to. Nemůžu na nic přijít, aniž by to nebylo moc obtížné pro uskutečnění," přiznala jsem, ale vzápětí jí vlepila pusu na tvář. „Už jdu, pá," rozloučila jsem se, vzala si tašku a utíkala do školy.

Celou cestu jsem přemýšlela, co budu tak dlouho dělat. Bylo teprve něco před půl osmou, takže ještě půl hodiny jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. A nejlépe by bylo, kdybych vykonala nějaký svůj plán, ale všechny byly... No, řekněme, že přespříliš dětinské.

„Aneto? Co tu děláš tak brzy?" ozval se za mnou hlas. Jeho hlas. S blesky v očích jsem se k němu otočila a nevěděla, jestli ho mám zabít na místě, nebo ho jenom ignorovat.

„Jak sis užil včerejší den?" zeptala jsem se namísto odpovědi. Lehce sebou ošil, ale stále se mi díval do očí.

„Moc se omlouvám. Něco mi do toho vlezlo," přiznal po chvilce ticha.

„Tak něco ti do toho vlezlo... A smím-li se zeptat, co to bylo tak důležitého?" neodpustila jsem si.

„No... Víš... To bys nepochopila," vysoukal ze sebe s obtížemi.

„Mno, říkej. Jsem docela zvědavá, co to bylo," pokračovala jsem a čím víc to odkládal, tím víc jsem začala být zvědavá. „A ráda bych věděla, za co jsem tě včera vlastně proklínala," dodala jsem s klidem. Nervózně se ošil, ale nepřestal se mi dívat do očí, ve kterých se zračila zvědavost.

„Nějak jsem... Zapomněl?" odpověděl s otazníkem na konci věty.

„Ty se mě na to ptáš? Jak já to mám vědět? To ty ses někde zapomněl a nechal mě přibližně dvě hodiny čekat před školou, když jsem klidně mohla nakupovat s kámoškou. Víš co? Radši to ani vědět nechci. Ale aby bylo jasno, nech mě na pokoji, dokud si nedokážeš vymyslet pořádnou výmluvu," dokončila jsem, otočila se na patě a odešla směrem ke škole.

„Počkej! Prosím! Nech mě to vysvětlit!" škemral jak malé dítě, ale já se nezastavila. „No tak, Anet, moc tě prosím. Slibuji, že to bude něco lepšího, než že jsem na to zapomněl. Ale dej mi chvíli čas. Opravdu, slibuji, že ti to řeknu, ale ne teď a ne tady," pokládal mi podmínky. Ale mně se to nelíbilo. Proč by mi on měl dávat podmínky, za jakých mi odpoví? Proč prostě neodpoví hned teď? Prostě proč?

„Fajn. Ale jak jsem řekla, do té doby na mě zapomeň," odpověděla jsem a doplnila nucený úsměv.

„Ale no tak, prosím tě, vždyť jsem ti to vysvětlil," prosil zase.

Prudce jsem se k němu otočila. „Právě že ne! Nic jsi mi nevysvětlil a to je ten problém!" vyjela jsem na něj, otočila se a tentokrát už doopravdy zapadla do třídy.

„Debil jeden," mumlala jsem si pro sebe po cestě do třídy.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování