OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I ve mně můžeš najít zalíbení... - 7. kapitola

29.04.2012 (19:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 886×

Anet! Anet! Aneto!" volal za mnou pořád Martin, ale já ho úspěšně ignorovala. Neměla jsem momentálně náladu se s ním hádat o nějaké debilnosti. „Prosím! Slíbil jsem, že ti to vysvětlím později!" pokračoval a utíkal stále za mnou.

Prudce jsem se otočila, ale nečekala jsem, že bude tak blízko, takže do mě vrazil. Trošku jsem klopýtla, ale nespadla. „Jenže já nestojím o to, abys mi to vysvětloval později. Jestli mi to nemůžeš - nebo nechceš - vysvětlit teď, nevysvětluj mi to, je mi to jedno. Ale do té doby mě prostě nech, nevšímej si mě, ignoruj mě. Chápeš?" vyjela jsem.

Stále stál těsně u mě, tak jsem kousek poodstoupila, abych měla čisté myšlenky. „Prosím," škemral znovu se smutným obličejem. „Mám tě rád," přiznal po chvilce, stále se mi díval do očí a na důkaz svých slov mě chytl za ruku. Zaraženě jsem zírala na naše propletené prsty, ale pak s rukou cukla.

„Ne. Tohle mě nezajímá. Včera jsi nepřišel, nevíš, jak dlouho jsem na tebe čekala. Nevíš, jak moc tě teď nenávidím. Ty prostě nevíš, jak moc mě bolí, když tě mám ignorovat," vysvětlovala jsem s bolestným výrazem. „Prostě ne," zakončila jsem, chtěla se otočit, ale znovu mě chytl za ruku.  

„Proč mi to nechceš věřit? Proč?" ptal se.

„Nevím. Prostě to teď nejde. Pochop mě, tys včera nestál dvě hodiny v botách na podpatku, v úžasných šatech a s dokonalou náladou na někoho, kdo ani nepřišel. Vezmi to z mé strany a až potom něco říkej." Tentokrát jsem se mu doslova vytrhla a utíkala do své třídy.

„Anet!" křičel za mnou. Opravdu jsem se chtěla otočit a vrhnout se mu do náruče, ale nemohla jsem. Věděla jsem, že bych toho později litovala. Místo, abych ale zamířila do své třídy, vyběhla jsem z budovy školy a snažila se jen vydechnout.

Proč jsem tohle udělala? Proč jsem na něj taková? Třeba měl opravdu něco důležitého, tak nemohl přijít. A vědět mi dát nemohl, protože neměl jak. Ale to ho neomlouvá! Neměl se se mnou tedy domlouvat. Co když jenom byl s jinou? Ne, to by neudělal. Nebo ano?

V takovýchto myšlenkových pochodech jsem pokračovala do doby, dokud se na parkovišti nezačali sjíždět mí spolužáci. Jen okrajově jsem vnímala, když mě někdo pozdravil, jinak jsem byla stále mimo realitu. 

„Anet! Čau!" zahulákala na mě Terka a s úsměvem ke mně přiběhla. „Panebože, jak to vypadáš? Jak dlouho tu už čekáš? Spala jsi v noci vůbec?" začala se okamžitě vyptávat. 

„Ahoj. Jsem v pohodě, nic mi není," ohradila jsem se a raději se k ní otočila zády. Ale ta mě vzápětí otočila zpátky.

„No tak, co se děje? Stalo se něco?" vyptávala se dál, ale já se neměla k odpovědi. Místo mě ale odpověděl někdo jiný.

„Pořád mě jenom ignoruješ. Proč si to nechceš nechat vysvětlit?" ozval se Martin a Terky stojící s nechápavým výrazem vedle mě si nevšímal. „Kdybys mě chvilku poslouchala, řekl bych ti to. Jenže ty ne, ty pořád jenom někam zdrháš a neposloucháš prostě," konstatoval zamračeně a chytil mě za ruku. „Jestli teď někam utečeš, tak už ti to prostě neřeknu. Smiř se s tím, že projednou něco nebude podle tvého!" vyjel na mě najednou a to mě dopálilo.

„Projednou nebude něco podle mýho? To si ze mě děláš srandu nebo co? Nikdy v životě jsem ještě nezažila den, kdy by něco bylo podle mýho. Nikdy se nestalo nic, co bych si já sama přála. Vždy bylo všechno podle ostatních. A ty mě ani neznáš! Tak co se vůbec pleteš do mýho života?!" Oplatila jsem mu stejným tónem a měla sto chutí ho praštit po té jeho tváři. 

„Hej lidi, klid," snažila se nás Terka jakkoliv zklidnit, takže si chtěla stoupnout mezi nás. Ale oba jsme měli stejné myšlenky.

„Ty se do toho laskavě nepleť!" zakřičeli jsme na ni oba a dál se navzájem zabíjeli pohledem. 

„Fajn, tak si to vyřešte sami. Čágo," rozloučila se s protočenýma očima Terka, otočila se a odešla za nějakými holkami. 

„Já tě nechápu," prohlásil po chvíli Martin. Ironicky jsem se zachechtala a paže si založila na prsou.

„Vždyť se ti ani nedivím, znáš mě sotva den!" odpověděla jsem. Tohle si žádalo nějakou záchranu. Jakoukoliv záchranu. 

„Tak to nemyslím. A ty to víš." Hlavou pokynul na nedalekou lavičku. „Pojď si sednout a já ti vše vysvětlím," pokračoval a mezitím se na tu lavičku posadil. Nerozhodně jsem si ho měřila a doufala jen v jediné: že tohle je jen jeden zlý sen, který už nikdy nezažiji. Ale stejně jsem se vedle něj posadila.

„Ale dělej. Nemám na tebe celý den," vyštěkla jsem. 

„Tak zaprvé se zklidni a zadruhé, žádné lítostivé pohledy, ano?" Zřetelně vyslovil každé slovo, obzvláště poslední. Nevěděla jsem, proč něco takového, ale tak proč ne.

„Fajn," rezignovala jsem pouze, hlasitě vydechla a čekala, co z něj vypadne. Čekala bych cokoliv. Absolutně cokoliv.

Ale tohle mě opravdu vyvedlo z míry a já automaticky nevěděla, co dělat. Brečet, obejmout ho, ignorovat to? Ani vy byste to v tu chvíli nevěděli. Ta věta byla prostě příšerná!

„Máma zemřela," pronesl jen.

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I ve mně můžeš najít zalíbení... - 7. kapitola: