I ve mně můžeš najít zalíbení... - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Lítost, zmatek, či rozzuřenost? Dnešní menu této kapitoly... L.

03.05.2012 (16:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 849×

„To... To je mi líto,“ vykoktala jsem ze sebe po dlouhé době. „Nevím... Moc se omlouvám, jak jsem se k tobě chovala,“ pokračovala jsem a v duchu přemítala, zda ho mám nějak utišit nebo něco podobného. „Nevěděla jsem, že tvoje máma...“ odmlčela jsem se. Můžu to před ním vyslovit? Že zemřela? Nezasáhne ho to nějak? No jasně, že zasáhne! okřikla jsem se.

„Dost. Jak jsem řekl, žádná lítost,“ odsekl podrážděně, ale byl na něm znát smutek.

„Ale –“

„Ne. Řekl jsem ti to, už víš můj důvod, proč jsem včera nepřišel. Čau,“ zamumlal a zvedl se z lavičky. „Ocenil bych, kdybys to nikde nerozhlašovala,“ dodal směrem ke mně, ale mým směrem se nedíval. Zaměřil se na malou kašnu uprostřed prostranství před školou. Vlasy mu díky větru poletovaly kolem hlavy. Nervozně se ošíval při každém slově, které ke mně pronesl. I když jsem mu neviděla do obličeje, vsadila bych se, že se mu na tváři zračil ne moc šťastný výraz. A nepochybuji, že bych v jeho nádherných očích našla slzy.

Nic dalšího už neřekl, jen pokýval hlavou směrem ke škole, vzal tašku, kterou položil na zem chvilku před tím, a beze slova odešel směrem ke škole.

Ještě dlouhou dobu jsem seděla na lavičce před kašnou a přemítala, zda jsem udělala správně. Neměla jsem ho nechat, aby se s tím nejprve vyrovnal? Nebo jsem ho měla obejmout a uklidnit ho? Nebo to spíš mám ignorovat? Krucinál, co já mám teď dělat?!

Z mých úvah mě vyrušilo až zazvonení na hodinu, takže jsem rychlým tempem běžela do své třídy. Nereagovala jsem na pohledy ostatních, protože jsem přišla až poslední - když nepočítám učitelku - a posadila se na své místo. Opravdu jsem se snažila ignorovat Terku s Moňou, které na mě bez přestání mluvily. Chtěla jsem, aby ztichly, aby už zavřely ty svoje chlebárny.

Periferním viděním jsem stále viděla Martina, ale nechtěla jsem. Nechtěla jsem ho vidět, nechtěla jsem přemýšlet nad tím, co teď dělat. Nakonec, ve chvíli, kdy učitelka vešla do třídy, jsem se k němu otočila.

„Poslyš, Martine, kdybys cokoliv potřebo-“

„Nechci o tom mluvit, jasný?“ přerušil mě a tím tuto „diskuzi“ skončil.

„Jenom chci, abys věděl, že jsem tu pro tebe,“ špitla jsem směrem k němu. Ale on mě nevnímal, jenom záporně zakýval hlavou a věnoval se rohu učebnice.

„Fajn,“ zamumlala jsem si pro sebe, otočila se zpátky k tabuli a uraženě se zabořila do židle. Člověk se snaží být milý a nabídnout mu pomoc a on ne, bude mě raději ignorovat. ‚Takhle bys o něm myslet neměla!‘ okřikla jsem se, ale stejně mě podobné myšlenky stále napadaly.

„Any, děje se něco?“ špitla ke mně nenápadně Terka. Obrátila jsem svůj pohled na ni a zkoumala její tvář, kolem které se jí vlnily světlé vlasy. Lehce pokývala hlavou, takže vlnky se roztřásly, ale vzápětí jí jen splývaly až do poloviny zad.

„Nic,“ odpověděla jsem zaraženě. Přistihla jsem se, že podvědomě toužím po tom jí všechno říct. Bohužel, kamarádka nebo ne, něco jsem slíbila a to taky splním.

„Opravdu?“ ujišťovala se se starostmi, ale já se o tom víc nebavila. Nechtěla jsem to nedopuštěním říct, ani Terce, ani Monči. Prostě absolutně nikomu.

Jen pokrčila rameny a předstírala, že mi nevěnuje už sebemenší pozornost, ale jasně jsem viděla její oči, které ke mně co chvilku švihly ustaraným pohledem. Nevím, zda se mi to jen zdálo, ale nikdo nereagoval nebral vážně nic, co jsem řekla.

„Tak hele, co je? A pravdu ven!“ vyjela jsem po Terce jakmile skončila poslední hodina, protože jsem to už nedokázala pochopit. „A žádný 'nic se neděje' nebo 'co by se mělo dít?' slyšet nechci,“ upozornila jsem a s pevným pohledem jí upřeně koukala do jejích hnědých očí.

„Ale vždyť se opravdu nic neděje,“ vymlouvala se, pohledem se mi vyhýbala. A už jenom tohle znamenalo, že něco se určitě děje. Ať s ní, nebo se mnou - pravděpodobně se mnou, jak jsem zjistila. Protože všichni ve škole se mi buď nějak vyhýbali nebo mě jenom pozdravili a utekli pryč.

„Jsi má kámoška, nebo ne?“ řekl jsem jí s pozvednutým obočím. Lehce se otřásla pod náporem mých slov, jako bych vyslovila něco, co jsem neměla, ale odpověděla.

„Nebudeš se na mě za to zlobit, že ne?“ ujišťovala se ještě a po mém strohém přikývnutí konečně vyklopila pravdu ven. „No... Totiž... Říká se, že ses s Martinem sešla včera v noci a...“ s rozpačitým úsměvem se zarazila. Celá rozzuřená jsem poslouchala, co dalšího řekne, ale k ničemu se už neměla.

„A...?“ ponoukla jsem ji, aby pokračovala. Polkla a bylo znát, že se jí do toho ani za nic nechce. „Slibuji, že se zlobit nebudu,“ ujistila jsem ji celá netrpělivá.

„A že jste se spolu vyspali,“ dokončila šeptem.

„Vyspali? My dva? Já s ním?“ vybouchla jsem okamžitě. „Kdo ti to krucinál nakecal?!“ vyjela jsem po ní, odpověď jsem chtěla vědět okamžitě.

„Moňa,“ svedla to na ni s vyděšeným pohledem.

„Moňa? Jako... Monika? A kde ta k tomu přišla?“ vyzvídala jsem dál.

„Všichni to mají od Martina. Než jsi přišla do třídy, řekl to Moni a pak... to věděla celá třída,“ přiznala. Tak od Martina...

„Fajn. Díky,“ odsekla jsem podrážděně. Otočila jsem se na patě a utíkala zpátky ke škole. „Jen abys věděla, nic takovýho se nestalo, protože se ani neuráčil přijít!“ zakřičela jsem ještě za Terkou a už si to razila ke škole. Jen si mě nepřej, chlapečku.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování