OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 27

26.04.2015 (10:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2029×

27.

Ryan

Pamatuju si ten trapnej moment celkem jasně. Byl jsem ještě škvrně, co muselo mít vycpaný špičky bruslí vatou, aby mu nesklouzávaly z chodidel, a stejně dokázalo zakopnout o vlastní nohy. Hlavně když se po něm chtělo, aby přejel od jednoho mantinelu ke druhýmu.

Proti tomu, co mě potkalo za ty tři dny na horách, to byl slabej čajíček.

Je fakt, že kdybych si všechno promyslel - a možná nechal plánování na někom, kdo to doopravdy ovládá -, spousta věcí se vůbec nemusela stát, nebo se mohla stát jinak. Ale jak je známo, já radši jednám, než myslím.

To je jedna z věcí, co s Vicky rozhodně nemáme společného.

Zřejmě i proto jsem jí nesdělil úplně všechno, co bych měl, když jsem ji zval, aby se mnou strávila tři dny daleko od New Yorku. Třeba to, že je to chata Patrickových rodičů, a byl to on, kdo navrhl, abychom vypadli. Anebo třeba to, že jen co souhlasila, tak jsem pozval i Scotta. A jí o tom neřekl ani slovo.

Nutno podotknout, že ani náš společný kamarád se o tom před ní nezmínil byť jen samohláskou. Naše spojenectví přetrvávalo. Byli jsme vlastně stále na cestě za dobrodružstvím. Jen se parametry trochu změnily a my chodili na pivo a hrát futsal.

Ne, že bych si stěžoval.

Mít číslo na Batmana se vždycky hodí.

A ačkoliv jsme se stali přáteli, stále tu byla témata, která bych s ním neprobíral, ani kdyby mi někdo zaplatil. Nemohl jsem zapomenout, že cokoliv bych řekl, by tenhle superhrdina vyslepičil hned, jak by přišel domů. A navíc…

Sdělovat mu, že si musím opakovat svoji tučňáčí mantru čím dál častěji, bylo nepřístupný jak Zapovězenej les. A tak jsem se radši pokaždý hryznul do jazyka a hrál si na slušnýho kluka, co počká klidně až do svatby. Na druhou stranu by mě ani nenapadlo ji do něčeho nutit, kdyby mi to dala jakkoliv najevo.

Ale její zamračený výraz, s tou rozkošnou přemýšlivou vráskou mezi obočím, mluvil v můj prospěch. Zaparkoval jsem s přehledem auto těsně u obrubníku, vytáhl klíčky ze zapalování a šel se s ní pozdravit. Stála vedle parkovacích hodin u nich před domem, s taškou a lyžemi ve vaku vedle sebe, ruce založené na hrudi a totálně vyvedená z míry, s čím jsem to zase přišel.

Tanya s Patrickem jí vehementně mávali a rychle stahovali okénka, aby mohli celou ulici upozornit na to, že vyrážíme na výlet. Scott, který k princeznině velkému překvapení byl taky zabalený a stepoval vedle ní, mě přátelsky bouchnul do zad a po zahlaholení pozdravu šel svoji bagáž narvat do kufru toho tanku na čtyřech kolech, se kterým vyrážíme do hor.

Přitáhl jsem si svoji vílu do náruče a hodně rychle ji políbil na spánek. „Čau," zahlaholil jsem.

„No nazdar, Shreku," vydechla a zakoulela na mě očima, když se odtáhla a sehnula se pro lyže. Moje gentlemanství trošku zaspalo, protože můj mozek na pár setin vypnul, když můj zrak spočinul na jejím pozadí, ale potom jsem to dohnal s o to větším entuziasmem, že jsem málem nechal na chodníku Scottův snowboard, jak jsem naše zavazadla přeskládal tak, aby ty její dostaly nejlepší flek.

Někde jsem kdysi četl, že jakejkoliv dobrej vztah je založenej na detailech. Asi to bylo v nějakým pošahaným časopisu s vyretušovanou herečkou na obálce, co jsem našel v ložnici někoho s dívčím jménem po nějaký voňavý kytce, který si samozřejmě nepamatuju. Což už jasně napovídá, jak jsem na tom s těma maličkostma, že jo…

„Myslela jsem," odkašlala si vedle mě Vicky, jen co jsem zabouchl dveře od kufru a tím nás oddělil od zbytku party, „že jsme měli jet sami." Do tváří se jí téměř hned nato vlila červeň a moje srdce prodělalo krátkou zástavu z toho náhlýho přívalu radosti.

„Myslel jsem," zopakoval jsem její slova naprosto schválně, „že tě potěší širší společnost."

„Někdy bys prostě tu jedinou mozkovou buňku neměl vůbec namáhat," ušklíbla se. Stoupla si na špičky a přitiskla mi rty k uchu. „Ráda jsem s tebou sama," zašeptala, a zatímco já na ni zíral, jako když jsem dostal pod stromeček svoji první hokejku, ona s velmi spokojeným úsměvem obešla auto a nasoukala se vedle Scotta na zadní sedadlo.

Pro dobrotu na žebrotu, fakt.

Jsem vůl, co si nevrzne.

Skvělý.

Ale jak se říká, i mince má dvě strany, tričko má rub a líc a tři lidi, co nám trošku křenili, vás dokážou ujistit, že sebrat všechny nakonec nebyl tak špatnej nápad, protože byla sranda, která mě donutila zapomenout na ošemetnou situaci, kdy se ze třetí mety měla stát ta čtvrtá a já si to zabil.

Cílem naší výpravy bylo totiž pidi městečko Lake Placid pět hodin na sever od New Yorku. Dějiště dvou zimních olympiád, které nám zaručovalo perfektní lyžovačku a super servis. Chata Jeníčkových rodičů byla na tak bezva místě, že jsem usoudil, že si prostě připnu lyže u dveří a hezky si dojedu k patě lanovky.

A tři dny mě nikdo neuvidí.

Nakonec jsem i tenhle záměr přehodnotil. Jelikož jsme si s Vicky museli dávat neustále bacha, aby nás někdo společně nezmerčil, bylo příjemné se procházet po středisku ruku v ruce. Když jste zabalení v bundách, s čepicemi na hlavách a s šálou přes půlku tváře, nehrozí, že vás někdo objeví.

Teda… lidi čuměli, to jo.

Ale to bylo tím, že jsem měl na hlavě růžovýho kulicha s bambulí.

Zkonfiskoval jsem ho. Nadobro.

Když jsme si všechno po příjezdu prošli a k mé nelibosti si rozdělili pokoje tak, že ten můj byl přes celou chatu od toho Vickiina - a já proklínal naditou kapsu Patrickových staříků, protože si mohli dovolit tolik místností, že nás to rozdělilo -, rozhodli jsme se celkem jednohlasně, že je zbytečné se hnát na sjezdovky teď, když za hodinku zapadá slunce. Bylo moudřejší si po té několikahodinové cestě odpočinout a vyrazit až na večerní sjezdování.

Mezitím, co se v troubě pekla pizza a připravovali jsme se k hraní Monopolů, Vicky se vytratila. Chtěl jsem jít za ní, ať už odešla kvůli čemukoliv, ale tentokrát mi tenhle můj záměr zkazilo zvonění telefonu.

A byl to můj manažer, takže to znamenalo, že to musím vzít.

Vyběhl jsem s tou hrající krabičkou do patra. „Chucku," zahlaholil jsem okamžitě s přesvědčením, že když ho nepustím ke slovu, budu to mít rychle za sebou. „Co se děje? Víš snad, že jsem tak tři sta mil od domova, že jo?"

„Nechci tě tahat zpátky, Ryane," ujistil mě spěšně a já zaregistroval, že v pozadí našeho hovoru se ozývají ještě další hlasy, které ale bylo těžké rozeznat. „Poslyš, musíme si promluvit, až se vrátíš. Jen jsem si myslel, že bys to měl vědět."

Zmateně jsem se zamračil. „Měl bych vědět co?"

„Rangers stáhli zpátky svou nabídku na pětiletej kontrakt," odpověděl mi a se mnou se zatočil svět. Jen úplně jiným způsobem, než když se na mě Vic usměje.

„Cože?!" vyštěkl jsem.

„Klid, brácho," jal se mě konejšit a očividně seznal, že je situace natolik vážná, abychom protentokrát dali profesionálnímu jednání vale a přešli na familiérnější úroveň. Znejistilo mě to. A to já nejsem typ, kterej se nechá jednoduše vyvést z míry.

„Nemůžu bejt v pohodě, Norrisi," odsekl jsem, „moc dobře víš, že jsem se příští týden chystal tu smlouvu podepsat."

Na druhém konci drátu se rozhostilo podezřelé ticho. Musel vyjít z místnosti. Slyšel jsem jeho kroky a nic jiného, což mi začalo brnkat na nervy. Pak zacvakal zapalovač, a teprve když potáhl z cigarety a vyfoukl, tak na mě promluvil. „Já vím, to jsem jim říkal taky," povzdechl si. „Jsou ochotní s tebou jednat. Ale z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu se najednou zdráhají s tebou uzavřít něco na víc než rok."

„To se mi, sakra, nelíbí," neodpustil jsem si.

„Žádal jsem po nich vysvětlení, a abych to podal zkráceně, poslali mě do hajzlu," sdělil mi rozzlobeně. A pokud byl naštvaný Chuck, tak to bylo dost špatné. To já z nás dvou byl ta horká hlava, zlej polda, říkejte si tomu, jak chcete. Zdá se, že tohle management mýho momentálního klubu nezvládl tak, jak by měl. A to se mi nemohlo zamlouvat, ani kdybych se moc snažil.

Sevřel jsem mobil v dlani, až to v něm podezřele louplo. „Mám jet zpátky?" zeptal jsem se obezřetně, ale věděl jsem, že jestli mi řekne, že bych měl, musím se sebrat a vyrazit.

Dostalo se mi bryskní odpovědi. „Kašli na ně."

„Což o to, já si klidně naordinuju rýmu nebo chřipku," opáčil jsem ve snaze zlehčit situaci. „Ale jestli mě potřebuješ, zruším to a pojedu si zachraňovat zadek."

„Jak jsem řekl, kašli na ně, Oakley," zabručel. „Potřebuješ vypnout. Problémy počkají, ty nikam neutíkají. Třeba z nich něco do tý doby vytáhnu."

„Vážně?"

„Vážně." Telefon opět na pár vteřin oněměl. „Na druhou stranu mám zas další dobrou zprávu."

„Sem s ní," zahučel jsem, „myslím, že dneska už konečně nějakou potřebuju."

„Ozvali se mi z reprezentace, ptají se, jestli bys vzal místo v prvním útoku. V květnu je mistrovství a trenér by tě předtím rád poznal osobně." Norrisův hlas trochu ožil, to bylo uklidňující. Mě zas málem šlehlo - první lajna? Jako doopravdy? Jsou Vánoce? Nebo se mi to celý zdá?

„Dohodni to, Chucku, to beru všema deseti," souhlasil jsem okamžitě. „Je fajn vidět, že někdo ocení tvoji práci. Eh… takže… díky, myslím."

Můj manažer se krátce zasmál. „Taky mi za to dobře platíš, co si budeme povídat," zavtipkoval. „Ale díky."

„A teď, aby nikdo nepřišel na to, jaký jsme bábovky, tak na tebe něco zařvu a zavěsím," reagoval jsem a snažil se přesvědčit sám sebe, že správnej tvrdej chlap nedává najevo žádný city.

„Jasňačka," pochechtával se, „a užij si dovolenou. Je na dlouhou dobu poslední." A než jsem ho stačil seřvat, nebo i jen normálně promluvit, hovor ukončil.

Po právě prožitém šoku z toho přívalu informací mě nenapadlo nic lepšího, než se o všechny dojmy podělit s dámou svého srdce, tudíž jsem bez zaklepání vrazil k ní do pokoje. Než jsem se stačil vyděsit, že mi zdrhla oknem a rozmyslela si to, uslyšel jsem tekoucí vodu z vedlejší místnosti. Takže koupelna, oukej, to dávalo smysl.

Já si klidně počkám.

Jenže když vyšla ven, nějak jsem… nějak… nějak… teda chci říct, že…

Zíral jsem jí na prsa.

Můj mozek kdesi za sedmero horami tušil, že mi něco říká, ale usoudil, že to není důležitý. Že mnohem důležitější bylo představovat si, jak jí to tričko, co měla na sobě, sundám a konečně se podívám zblízka. V duchu jsem blahořečil tomu, že si nevzala podprsenku. Teda jasně, nemohla tušit, že tu budu dřepět a čekat, až vyleze ze sprchy, ale…

Kruci, kruci, kruci, co že to říkala?

„Prosím?" otázal jsem se hloupě, když se ke mně rozešla.

Zvedla mi prsty bradu a pobaveně se ušklíbla. „Oči mám tady, Shreku," připomněla mi celkem zbytečně.

Zazubil jsem se. „Ale já se chci dívat sem," ujistil jsem ji a zase zabloudil pohledem trochu níž.

„Já bych toho chtěla," odtušila a sklonila se, aby mi vtiskla pusu do koutku úst. Nenechal jsem ji odtáhnout, namotal jsem si jeden z mokrých pramínků jejích vlasů na prst a políbil ji mnohem důkladněji.

Usmála se na mě, když se odklonila, což mi rozhodně nepomohlo, a měl jsem co dělat, abych se netvářil jako boží umučení. Zvrhlík, nebo ne, chtěl jsem ji teď a tady a skoro mi bylo jedno, že jsou v přízemí naši kamarádi. A tak jsem se pokusil uklidit splašený tep.

Tučňák královský, tučňák císařský, tučňák Humboldtův, tučňák… tučňákovitý.

Možná by to fungovalo, kdyby mi nedošli tučňáci.

A zatímco jsem se zvedal s úmyslem rozchodit svůj momentální stav po chodbě v patře, nadával jsem si, že jsem nedával větší pozor při hodinách biologie. Hádám, že když jsme probírali ptactvo, měl jsem si psát názvy červenou propiskou, aby se mi vryly do paměti. No, pozdě bycha honit. Asi se půjdu zabořit do sněhový závěje, abych vychladnul.

Tenhle proradný pan Bych, co nakrásně vzal kramle, mě zaměstnával ještě ve frontě na vlek. Funěl jsem si do šály, až jsem si ji trochu oslintal - což nebyla moje chyba, ale chyba procesu zvaného kondenzace -, a uvažoval nad tím, že stejně mě z přírodopisu zajímala nejvíc anatomie a tím to haslo. Koneckonců, udělal jsem z ní zkoušku, takže mám legálně papír na to, abych mohl ocenit bez postranních úmyslů, že má Holmesová i v oteplovačkách zatraceně pěknej zadek.

„Bacha, ať se neutopíš, Shreku," vyrušil mě veselý hlas, „mám pocit, že je pod tebou jezírko hluboký jak Mariánskej příkop."

Protočil jsem oči k nebi a podíval se na Scotta, co se vedle mě ležérně opíral o snowboardový prkno a očividně se vážně dobře bavil tou prekérní situací, do který jsem se dostal. Zapovězenej les, nebo ne, Potter a Weasley do něj šli taky - riskli to a neušli trestu. Ale byli tam, což mé metafoře dává poněkud jasnej rozměr. „Tak bacha ať nepřijde tsunami, Rambo," zavrčel jsem a sledoval, jak se Vicky zrovna rozesmála, když se Tanya s Patrickem začali o něčem dohadovat.

„Kapénková nákaza, říká ti to něco?" zašklebil se. „Nechci bejt nemocnej, díky. Navíc kdybys mě nakazil, ostrouhal bys. Dostal bych ji první."

„Vážně se spolu bavíme o tomhle?" vyrazil jsem ze sebe trochu fascinovaně. „To je doopravdy velký sci-fi."

„Asi jako to, že ji chceš tak, až to bolí, a myslíš si, že to nikdo nevidí," zabublal smíchem a ladně se vyhnul mojí hůlce, která ho chtěla přetáhnout přes lýtka. Zapomněl jsem, že on nemá nohy uvězněné v lyžácích a je tím pádem mrštnější.

Nakrčil jsem nos. „A tohle rozebírat taky nebudeme. Tohle je… moje… naše soukromá věc, osle."

Rozesmál se tak nahlas, až se po nás předmět naší debaty otočil. „Já nepochybuju o tom, že víš, jak máš jít na věc," vyrazil ze sebe mezi záchvaty smíchu.

Naštěstí ta moje jediná mozková buňka, kterou jsem podle Vic neměl ani obtěžovat s myšlenkou, které by obsahovala víc jak dvě slova, mě zarazila od uštěpačné poznámky, co se mi formulovala na jazyku. Několikaměsíční sexuální frustrace málem zapříčinila to, že jsem urazil jednoho z nejskvělejších lidí na planetě, a kromě toho, že by mě princezna za tohle kopla do zadku a nechala mě smažit se v pekle, neodpustil bych si to já sám.

Místo toho jsem poraženě svěsil ramena. „Máš recht. Potřebuju pomoc." Už zase.

„Sleduj a uč se."

To bylo to jediné, co mi řekl. A já se nestačil divit, protože nic neudělal. Byl jsem z té jeho nečinnosti tak překvapený, že do mě musel dloubnout, když se fronta zas o trochu zkrátila, a absolutně ignoroval to, jak na něj zírám s očekáváním.

Prostě mě jen strčil na dvojsedačku s Vicky, zatímco si zapínal vázání na prkně, a zvedl oba palce, když jsem se na něj otočil. Oplatil jsem mu to gesto - akorát jsem na něj vytáhl jiný prsty.

„Bude trapný, když si nejdřív sjedu tu nejmírnější sjezdovku?" ozvalo se vedle mě trochu pochybovačně.

„Pojedu s tebou, jestli chceš," nabídnul jsem se.

„Budu pomalá," varovala mě.

Stáhnul jsem si šálu, aby mohla vidět, jak se směju. „Myslím, že to přežiju."

Naklonila se ke mně a lehce mě políbila. „Pořád se budeš snažit být rytíř na bílým koni?"

Předstíral jsem, že o tom přemejšlím. „Ve druhým díle měl Shrek-" začal jsem s ujištěním, že se nemusím snažit, protože to tak prostě bylo.

„Nepotřebuju nikoho takovýho, Goleme," skočila mi do řeči, „navíc chlap, co na rozdíl ode mě umí bruslit, není taky k zahození."

Po jejích slovech jsem se nafoukl, moje sebevědomí vyšplhalo do závratných výšin, takže mi nevadilo, že o dvě a půl hodiny později to do mě naprala tak, že jsem musel hledat lyže skoro po celým svahu. Vicky totiž měla problém s jednou jedinou věcí, když se konečně rozjezdila.

A to s rychlostí.

Zřejmě jí kdysi museli zabavit řidičák za překročení povolenejch limitů, protože ta její drobná postavička mi neustále ujížděla. A pokud byla za mnou, probudila se v ní od pravěku zakořeněná touha po vítězství a rozhodla se mi to natřít.

A když při poslední jízdě prohrávala, rozhodla se to zabrzdit o moji veličkost (jelikož maličkost se k mé tělesné konstituci fakt nehodilo), a vyřadit mě ze hry pěkně podlým způsobem.

Nic se jí nestalo a mně taky ne. Chystal jsem se ji o tom okamžitě ujistit, ale když jsem viděl zelené oči vytřeštěné a starostlivé, místo úsměvu jsem jí ukázal svou druhou tvář.

„Co tě bolí, Ryane?" ptala se mě naléhavě, zatímco jsem statečně v lyžácích kulhal do chaty a vláčel za sebou lyže. „Já se hrozně omlouvám, nemyslela jsem to zle. Zpomalila jsem, ale asi to nestačilo. Mě to tak mrzí!"

Odemkla a na prahu se na mě nešťastně zadívala, když mi dala ve dveřích přednost.

Asi na tři minuty a deset vteřin jsem se cejtil jako pěknej zmetek a už už jsem se jí chystal přiznat barvu, když mě začala svlíkat a já si to zas rychle rozmyslel. Pomohla mi z bundy a jala se mi přetahovat svetr přes hlavu, což provinilost ze simulování zase pěkně odehnalo. Musel jsem zatřepat hlavou, protože její úmysly byly naprosto jiné než ty moje, a zvládnul jsem si sundat lyžáky a dobelhat se do obývacího pokoje, kde jsem se svalil na pohovku.

„Je to noha, viď?" strachovala se a roztržitě odhodila bundu na křeslo. „Za tohle mě zavřou. Zmrzačila jsem hokejistu, za to jsou určitě sankce," mumlala a vzala moji tvář do dlaní. Bříška jejích palců mě něžně hladila po tvářích. „Je mi to líto."

„Ve smlouvě sice něco takovýho máme," připustil jsem, „ale neboj se, jsem v pořádku."

Mluvil jsem naprosto vážně, ale ona si myslela, že ji chci jen uklidnit. Její dotek zmizel a ona přede mnou začala přecházet jak lev v kleci, nervózně se tahala za dlouhý cop a kousala se do rtu. „Ryane," oslovila mě opět jménem a já musel potlačit nutkání vrnět jako kocour na sluníčku, „mám zavolat pohotovost? Co se dělá s vyvrknutým kotníkem? Nebo máš něco zlomeného?"

Postavil jsem se, abych jí dokázal, že je to v pohodě. Vyděšeně na mě vytřeštila oči a začala mě tlačit zpátky na gauč. „Nic mi není, jenom jsem to hrál - zatraceně, Holmesová!" zanadával jsem, když se jí povedlo mě vyvést z rovnováhy a společně jsme hodili držku. „Ty mě fakt jednou zabiješ, ženská," ulevil jsem si.

Nadzvedla obočí a sklouzla ze mě hned na místo vedle. „Nic ti není?" opakovala po mně a viděl jsem na ní, že se jí ulevilo, když jsem kývnul a měl dost taktu se zatvářit jako trestanec odsouzený k doživotí. „Lekla jsem se," vyprskla a malá pěstička mě pošimrala na rameni, ačkoliv mě to mělo podle ní bolet.

Zadíval jsem se na fotky Jeníčkovy rodiny, které byly nad krbem, abych se nemusel dívat na ni. „Líbilo se mi, jakej jsi o mě měla strach." Kousl jsem se do jazyka. „Jsem asi jetej."

Její prsty se k mému velkému údivu propletly s těmi mými. „To jsi," souhlasila. „Ale jsi můj."

Zpomalený filmy nemám rád, ale přísahal bych, že ta minuta, co po tomhle následovala, trvala přinejmenším šedesátkrát tolik. Otočil jsem hlavu k ní a usmáli jsme se na sebe. Ta mezera, kterou jsme vyplnili mlčením, jako kdyby nám umožnila si trochu uvědomit situaci, ve který právě teď jsme a na čem v ten moment záleží.

Byli jsme sami. Nikde ani živáčka.

A potom někdo spustil na pomyslným ovladači našich životů zrychlený přehrávání dopředu. Ani nevím jak, ale držel jsem její obličej v dlaních a líbal ji tak naléhavě, že i kdyby mě chtěla zastavit, neměla by možnost vydat byť jen hlásku.

Ale ona mi stopku ukázat nechtěla, protože se ke mně přitiskla, co nejblíž to šlo, a oplácela mi doteky stejnou měrou.

Co jsem nečekal, bylo, že to byla ona, kdo přerušil polibek, vyšvihla se na nohy a netrpělivě mě zatahala za triko, abych ji následoval. Jako omámený jsem se nechal dostrkat do její ložnice a málem měl infarkt, když zahodila svůj svetr do kouta a kromě oteplovaček jí zůstalo jen hodně upnuté tričko. Můj mozek se trochu probral, aby převzal iniciativu, takže dal příkaz rukám, aby ji nasměrovaly k posteli. Sám jsem se už chtěl zbavit kalhot, takže jsem je jako ve snách shodil dolů a udělal krok, abych ukrojil z tý příšerný vzdálenosti mezi námi.

Tedy to byl původní záměr.

Moje uslintaná pusa se totiž potkala s podlahou.

Z těch kalhot jsem totiž zapomněl vystoupit, takže jsem se o ně přerazil a roztáhl se před postelí jak širokej, tak dlouhej.

„Ryane?" pípla někde nade mnou Vicky.

„Žiju," zafuněl jsem do koberce s dlouhým vlasem, co mi zřejmě zachránil život. O důstojnosti se bohužel už mluvit nedalo.

Vyhrabal jsem se na nohy, tu věc, co mi způsobila ostudu, jsem zmuchlal a hodil proti dveřím, kde se rozplácla, sesunula se zem a tam tiše zdechla. Malá satisfakce, dobrá satisfakce. Jakmile byly kalhoty v dostatečné vzdálenosti, vrátil jsem se za Vic a rozhodl se tohle fiasko pohřbít.

Fungovalo to. Do té doby, než jsem ji zbavil jejích kalhot. Moje prsty se zastavily na jejím stehně a já nebyl schopen pohybu. Jako kdyby mě uhranula. Vejral jsem jí do klína a přemejšlel, jestli se mi to nezdá.

Ona měla na kalhotkách sovu.

Já se těch ptáků nezbavím, bože můj.

„Co to-" vyrazil jsem ze sebe a ten kreslenej opeřenec na mě valil obrovský oči.

Moje láska se nadzvedla na loktech a přes rty jí přeběhlo nervózní pousmání. „Kdybych věděla, že se s tebou dneska vyspím, vzala bych si jiný!" sykla přidušeně a na krku jí naskákaly rudý fleky. Stud.

Zdá se, že na trapasy to máme jedna ku jedné.

Věřte mi, kdybych tušil, že mě to nejhorší ještě čeká, asi bych to odpískal předem. Když jsem se totiž odpoutal od hypnotizujícího pohledu Hedviky, ačkoliv to vypadalo spíš na puštíka než na tu bílou doručovatelku kouzelný pošty, a povedlo se mi zbavit se svejch svršků a Vickiino tričko odhodit kamsi, chtěl jsem osvobodit ty dvě nádherný věci, ze kterých jsem pravidelně dostával slintavku, a ztroskotal jsem na pošahaným zapínání od podprsenky.

Bylo to horší jak ježek v kleci.

Nakonec mi musela pomoct ona a já byl rudej až u palce na noze, jakej jsem břídil.

Nahá Vic mi to ale uměla vynahradit, během pár minut, když se ke mně její tělo tisklo, jsem na všechny způsobené potíže zapomněl. Bylo to lepší než v těch snech, co mě mučily dost často na to, abych si je detailně pamatoval. Stačilo mi, že ji můžu držet v náručí a že mi veškerou péči oplácí. Pověstný finále se blížilo, a přes tu černou mlhu, která mě nutila se chvět, problesklo světlo, že jestli nechci bejt ve čtyřiadvaceti tátou, zbejvá ještě jedna věc, na kterou bychom mohli doplatit.

Ač nerad, musel jsem se od Vicky odtáhnout, jenže mi pro změnu vypověděly službu svaly na nohou a já se z postele spíš zřítil, než abych z ní sešel. Pecka. Vztekle jsem dopochodoval ke svýmu oblečení a začal ho šacovat.

Potřeboval jsem nutně najít peněženku.

Samozřejmě, že byla v těch kalhotech, takže jen co jsem je nakopl, jsem ji netrpělivě vytáhl na světlo a pak přišla ta chvíle, kterou nechce zažít žádnej vzrušenej chlap. „Kurva," vyrazil jsem ze sebe skoro bez dechu a obrátil tu koženou věc vzhůru nohama. Dolary lítaly vzduchem, kreditky, starý účtenky a já nevím co ještě, ale ochrana nikde.

„Kurva, kurva, kurva," opakoval jsem si polohlasem a otočil se k Vicky, která seděla mezi polštáři a ten skvostnej hrudník se jí zrychleně zdvíhal. Mám v posteli nádhernou ženskou a musím jít tak akorát pod studenou sprchu.

Waterloo.

Doslova.

Ve světle lustru se jí mezi prsty zalesklo něco v celofánu. „Hledáš tohle?" zeptala se tiše a hlas se jí třásl. Zaplavila mě vděčnost, souznění a ujištění, že i přes všechny přešlapy mě miluje a je jí jedno, jak příšerná prohra tohle už od začátku byla. Že mě chce i přes to, jakej neohrabanej idiot jsem.

A já si byl od té chvíle jistej, že se už nikdy nic nevyrovná tomu pocitu být s ní. Cítit její kůži na té svojí, její vůni, které jsem se nemohl nabažit, slyšet svoje jméno z jejích úst, vůbec pochopit, co se se mnou dělo, když jsme se potom zhroutili do peřin, bez dechu, zpocení, ale už ničím a nikým nerušení.

Vicky dávno spala, když se z přízemí začaly ozývat hlasy. Podvědomě se ke mně jen přimknula o trošku těsněji a já jsem byl v tu chvíli asi nejšťastnější chlap pod sluncem.

Nepotřeboval jsem nic dalšího, ať to znělo v mojí hlavě sebevíc otřepaně.

Děkuju Vám moc za hlasy v povídce měsíce. Smajlík nebo pár písmenek potěší, nahánět múzu vidlemi je přece jen namáhavé na kondičku. ;-)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 27: