OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Impossible Little Things 6

04.03.2013 (13:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 998×

6. kapitola

Rozhlédla jsem se po místnosti. Nic.

Rychle jsem dokousala rohlík a vypadla odtamtud. Vyběhla jsem ven a utíkala rovnou k hlavnímu stanu (neberte to jako stan, ale prostě tomu tak budu říkat. Hlavní budova je chabý). Když jsem vběhla dovnitř, už tam všichni byli. Pár lidí posedávalo na stolech a na volných židlích, ale většina stála. Tak tipuju, že nás je dohromady kolem třiceti. Byli tam kuchařky a všichni vedoucí.

„Takže. Dneska pro děti pořádáme tůru. Budou čtyři oddíly. Vedoucí těchto oddílů budou," začala nás vyjmenovávat pěkně popořadě slečna Thomsonová, „Sylvie, Rachel, Stacey a našich pět hostů, tedy Louis, Niall, Zayn, Harry a Liam." Na každého se usmála. Postavila jsem se vedle holek. „Toto je jenom malá zkouška na tu denní, takže vám dáme instrukce později. Ostatní mohou jít, vše už jsme si řekli." Otočila jsem tázavý pohled na holky. 

„Když jsi tu nebyla. Mezitím ostatní vedoucí uklidí a nějak to tady vylepší, až se vrátíme," přikývla jsem a obrátila oči zpátky na Velkou. (Tedy na slečnu Thomsonovou, ale to je dost dlouhý.) Když odešli přebyteční, vrátila se ke slovu.

„Takže, teď napíšu vaše jména a vylosujeme vás do dvojic," 

„Háá..." zaúpěla Sylvie. „Třeba budu s tím... no... Zadkem," netrefila se. Zayn si její narážky všiml a věnoval jí ostrý pohled. Tak tihle do páru nepůjdou.

„Zayn!" vykřikla jsem asi až moc nahlas. „Jmenuje se Zayn. No ne?" Snažila jsem se zamaskovat náhlý výbuch. Jak to, že na ně tak reaguji? Vždyť je znám od včerejška. Dobře, znám je dýl, ale tak. Víte, jak to myslím, že. Pohlédli na mě.

„Vždyť je to jedno," zašeptala Sylvie, ale tak, abych to slyšela jenom já a ona. Vrhla jsem na ni zlostný pohled. „Sorry, no," svěsila hlavu.

„Dobře. Ať už to máme z krku," slečna Velká sáhla do čepice (to je ale debilní způsob) a vytáhla lísteček. „Stacey a," znovu vyvtáhla list, „Louis." No, tak to je super. Usmála jsem se (teda snažila se) na něj a pak pohlédla do země. Začala jsem kopat nohou do betonové podlahy. 

„Sylvie a," bočním viděním jsem zahlédla, jak se vzpřímila, „Rachel," mírně poklesla. 

„Cože? Ale vždyť..." Velká se na to vyprdla a ukázala na Nialla a Zayna. 

„Vy dva spolu a vy spolu," ukázala i na ostatní dva. „Takže za chvíli vám přidělíme týmy a vy se o ně postaráte. Pomůžete jim vybrat správné oblečení a nabalit si batoh. Teď můžete jít a instrukce dostanete potom." Počkala jsem, až ke mně dojde Louis. 

„Takže... je fajn, že jsme spolu," usmál se a nabídl mi rámě. Přijala jsem ho a vyšla spolu s ním ven. Příjemně hřál. Měl na sobě zase jeho černočervené pruhované triko a kostičkované modrobílé kraťasy. Věnovala jsem mu zamyšlený pohled.

„Nikdy by mě nenapadlo, že se budu držet za ruku s někým jako jsi ty, pokud chápeš," snažila jsem se úsměvem zamaskovat rozrušení, ale bylo mi jasné, že se červenám.

„Jo. Občas se stávají zvláštní věci." Došli jsme doprostřed tábora, kde bylo takový malý náměstíčko a už tam všichni stáli. Velká nás postavila doprostřed a kolem nás se vytvořil půlkruh. Vyvlékla jsem se z Louise. Rozdělila děti. Nějaká malá holčička, tak čtyři roky. Nela. Pak dva chlapce kolem osmi let. Mark a Lucas. Devítiletá holčička Amanda a pak šestiletý klučík jménem Ben. 

„Oblečte se do kratších kalhot a pevné obuvi. Vemte si triko, né tílko, a do batohu si dejte mikinu a pití," oznámila nám Velká.

Už jsme byli hodinu na cestě a od té doby jsme spolu s Louisem neprohodili ani slovo. Celou dobu jsme se věnovali dětem. Najděte značku. Splňte úkol. Najezte se. Nehádejte se. Pak byl konečně úkol, který se mi moc líbil. "Děti nesmí do dalšího úkolu promluvit", takže šli po dvojicích vedle sebe, až na Bena, který šel z děvčaty. Jak jsem se dověděla, on a Nela jsou sourozenci a jejich máma je Morgen Stewartová, která je zde jako vedoucí. Takže protekční děcka. Každopádně jsme konečně šli vedle sebe vzadu. S Louisem. 

„Takže... Stacey, ty jsi z Česka, že?" Strčil si ruce do kapes u kalhot. 

„Jo," odpověděla jsem a popotáhla svoji tašku přes rameno. 

„A chodíš na školu? Pořád? Kolik že ti je?" 

„Ano, chodím. Pořád. Devatenáct," smála jsem se a pokusila se odpovědět na všechny otázky. 

„A jsi sama? Co přátele," asi se rozhodl mě poznat... hm... to je super! Že váhám!

„Jestli jsem sama?"

„Kluci nebo holky? To doufám ne!" lekl se. Já se jen zasmála.

„Kluci! A ne. Před týdnem jsem se s jedním rozešla," řekla sjme skoro veselým tónem. Protože kdybych s Vojtou pořád byla, tak bych nemohla valit do naší pěkné skupinky chalanů. 

„To je mi líto," svěsil hlavu.

„Nemusí. Je to v pohodě. Vím, že to zní divně a dost nepravděpodobně, ale jsme kamarádi a ve všem mě podrželi kamarádi, takže..." skončila jsme otevřenou větu.

„Máš jich hodně, nebo prostě nejlepší kamarádka a hotovo?" 

„Jsme parta. Já, Michele, Michele, Annie, Luk a Aleš. Nevím, jak jinak říct český jména," usmála jsem se a v paměti se mi objevili všichni kamarádi, jak jsme je vyjmenovávala. Jak se mi po nich stýská... ale o One Direction jim nesmím říct... to bych se okamžitě zabila.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Impossible Little Things 6: