OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » In Flames - 13. kapitola

14.06.2015 (09:00) • Ashley457 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 534×

Většinou jsem byl rád sám. Ale teď – teď jsem si připadal podivně opuštěný. Takhle jsem se necítil ani potom, co jsem se dostal do vězení a Sinsir se vypařil. Vlastně – já jsem o tom ani nepřemýšlel – snažil jsem se nad tím nepřemýšlet – nepřemýšlet nad jediným „člověkem“, na kterém mi kdy záleželo. Ach – skvělé, teď se k tupému pocitu osamělosti přidala svíravá bolest na hrudi. Když už se cítím strašně, tak alespoň pořádně.

I přes to všechno se mé myšlenky zatoulaly k Alexovi – jedinému, který se opravdu zajímal o moje motivy. Jak podivné, že mým jediným přítelem byl muž, který se se mnou začal bavit jen proto, že chtěl získat slávu.

Nic jiného jsem ani nečekal. Jaký jiný důvod než touhu po slávě byste měli k tomu, abyste se bavili se šíleným masovým vrahem. Přeci jenom „přátelé s masovým vrahem“ se v životopise moc dobře nevyjímalo.

„Ugh.“ Převrátil jsem se na lůžku a zabořil obličej do polštáře. Dny ve vězení se zase staly podivně monotónními.

Myšlenky mi přeskakovaly jedna ke druhé. Dokonce jsem přemýšlel, jak budu pokračovat ve svém příběhu. Bylo to zvláštní. Poprvé od začátku svého pobytu ve věznici jsem měl potřebu s někým mluvit. Kdyby nám bylo dovoleno chodit po věznici, možná bych se i snížil ke konverzaci s jedním ze spoluvězňů, což bylo něco, čeho bych pak nejspíše litoval.

Uvažoval jsem nad tím, že Alex přeci jenom bude šamanem. Jak jinak jsem si taky měl vysvětlit mou podivnou touhu po něčí společnosti. Vždy jsem si přál společnost jen jediné osoby. A to přání se mi nikdy nemohlo splnit. Není tu šance, že bych se odsud dostal. Za několik týdnů, možná i dní se budu smažit na elektrickém křesle. Jaká to krásná vyhlídka. Bojoval jsem se svými vlastními pocity. Najednou jsem nechtěl zemřít. Jako by Alex osvítil nějakou část mojí duše, která toužila po úniku.

Zajímalo by mě, co dělá Sinsir. Po mém zajmutí neznámo kam zmizel a poté už nedal vědět. Člověk by si myslel, že ohnivý genasi dokáže vymyslet způsob jak někoho kontaktovat. Možná jsem se mu jen omrzel. Třeba teď doprovází jiného vraha. Nebo zemřel… Přepadla mě vlna viny. Byla by to jen moje chyba, o tom nebylo pochyb.

A možná žádný Sinsir neexistoval a byl jen výplodem mé fantazie. Všechno, co jsem spolu se Sinsirem prožil, by bylo jen výplodem mé choré mysli. Rodiče mi vždycky říkali, že jsem byl ohavností a zasloužil bych být v rukou psychiatra. Možná bych si to přeci jen zasloužil, ale nejspíše ne v tom smyslu, v jakém to chtěli oni.

Tak jako tak to nakonec bude podle jejich představ. Skončím v pekle a budu se navždy smažit v plamenech. Možná ani to pro ně nebude dost. Jejich pokažený synáček si zaslouží jen to nejhorší utrpení. Vím, že si to přeje většina lidí, vím, že jsem jim zabil příbuzné, ale nemohl jsem se přinutit toho litovat. Všechno bych udělal znovu, i přesto, že vím, jak to nakonec skončí. Třeba všechny ty holky, které do mě byly zamilované, budou jednou svým dětem vyprávět o tom, jak jednou byly zamilovány do šíleného vraha.

Začala mě přemáhat únava, a tak jsem se nechal unášet spánkem, který mě snad zbaví všech neklidných myšlenek.

Lockdown nakonec trval přibližně dva týdny. Zjistil jsem, že se lockdown spustil, protože nalezli mrtvolu vězně nacpanou do jedné z velkých praček v prádelně. Nakonec se ukázalo, že ho zavraždil muž, který s ním sdílel celu, protože se ten, který byl obětí, nechtěl dělit o cigarety, které koupil od vězeňského dealera. Tohle se v tomhle vězení dělo. Byla tu zavřená ta největší spodina, kterou většina (nejen) okolního světa chtěla mrtvé. Lidé se zabíjeli i o ty nejmenší věci. Křivě se na někoho podíváš? Mrtvej. Jsi v mojí oblíbené sprše? Taky mrtvej. Vrazi se mezi sebou zabíjeli, protože někoho zabili, a tak byli špatní a vůbec nehleděli na to, že oni jsou úplně stejní.

Proč jsem vůbec zabíjel? Nejspíš protože mi to přinášelo radost a adrenalin, který mi v těch chvílích proudil žilami, byl návykový, potřeboval jsem ho víc. V takových chvílích jsem si připadal nepřemožitelný, skoro jako bůh. Měl jsem ve svých rukách osud živoucí osoby a kdykoliv jsem ho mohl ukončit. Jako by přede mnou svět klečel na kolenou.

Teď už jsem se zklidnil, necítil jsem ani tu nejslabší touhu někoho zabít. Nevím, jestli to bylo vězením, nebo tím, že už jsem dlouho nikoho nezabil. Mohl bych to nazvat mladickou hloupostí? Není to tak, že jsem byl o moc starší. Dva roky nic nezměnily na tom, že jsem byl moc mladý na to, abych zemřel. Zvláště na elektrickém křesle.

Místo toho, abych studoval na vysoké škole, jsem hnil ve věznici.

S ukončením lockdownu jako by se do věznice vrátil život. Vězni trávili svůj čas ve společných prostorách a hluk, který způsobovali, doléhal až nahoru k celám. Nemohl jsem v klidu myslet, a tak jsem se vydal dolů, abych si vytáhnul nějakou knihu z knihovny (i když jsem měl skoro všechny přečtené, ve věznici se nedalo nic moc kromě povinných směn při úklidu dělat).

Neměl jsem rád společnost, vždy jsem si připadal, že na mě každý hledí a kritizuje mě. Na střední to bylo jiné. Tam jsem slyšel hromadu holek, které se dohadovaly, která si se mnou půjde promluvit, popřípadě probírající spolu své představy o tom, jak je vezmu na ples a budeme spolu žít v domku s předzahrádkou, dvěma dětmi a psem (nebo štěkající veverkou, jak znám ženský). Nikdy jsem nechápal, jak mohly být tak idealistické. Nic v životě není tak jednoduché. To jsem v té době věděl už dávno a přišel jsem si na to tím horším způsobem. Slova jsou tou nejhorší zbraní a lidé ví jak zranit. Bylo zvláštní, jak moc se mi líbil život mezi šlechtou. Možná to bylo proto, že jsem si připadal oblíbený a vítaný. Lidé mě tam brali jako jednoho z nich, ne jako toho hezkého kluka, se kterým se všichni bojí promluvit.

Ugh… Proč vůbec ve vězeňské knihovně mají dětské knížky? To si mám číst Harryho Pottera, jako malé děcko? Nechápu, proč se říká, že tuhle knižní sérii čtou všechny věkové kategorie. Proč bych si měl sakra číst o tom, jak nějaký malý špunt zachrání celý svět pomocí magie a síly lásky a přátelství?

Heh… Je to patetické. Dobro vždy vyhraje nad zlem a záporáci vždy skončí špatně. Já byl v tomto příběhu tím záporákem, tím odporným vrahem, kterého všichni nesnášeli. Jak jen to bylo? Na každou svini se už vaří voda? Tak u mě to tak taky bylo. Až na to, že jsem byl ještě horší a místo vody si na mě chystali elektrické křeslo.

Nikdy jsem nelitoval toho, co jsem udělal, ale poslední dobou jsem začal přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdybych tehdy toho kluka nezmlátil. Mohl jsem být na vysoké a mít zářnou budoucnost. Já byl vždy považován za génia, učení mi odjakživa šlo samo, stačilo mi danou věc jednou přečíst a už jsem si to pamatoval. Jenže teď jedinou zářnou (doslova) věcí v mé budoucnosti byl zkrat elektrického křesla.

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nebyl vyděšený k smrti (doslova). Nejspíš to bude znít jako klišé, a možná se stále opakuji, ale opravdu jsem byl moc mladý na to, abych zemřel.

Autor: Ashley457, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek In Flames - 13. kapitola: