OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jack Adams (1)

22.04.2015 (12:00) • Deliverance • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1202×

1. kapitola - První setkání

Byl krásný den. Slunce stálo vysoko na blankytně modré obloze a mocí svých paprsků se dotýkalo všeho, co se nestihlo schovat do stínů. Avšak spálené trávníky byste na místě, kde převládal beton, hledali jen těžce. Kolem chodníků sice byly ve velkých žulových květináčích nasazené stromky, ale působily zvláštně uměle a nepatřičně. Bylo zapotřebí spousta umělého hnojiva a spousta vody, aby vypadaly takhle zeleně.

Zakroutila jsem nad tou hloupostí lidí hlavou. Místo aby si zašli těch pár bloků do parku, vysazují si tu nějaké zakrslíky. Měla jsem sto chutí si odfrknout, ale jako státní zaměstnanec s malým platem v téhle nóbl čtvrti jsem nemohla. Kdyby mě někdo viděl, všichni by se na mě vrhli a udupali by mě.

Vlastně jsem to tu nenáviděla. Vždy jsem tu chtěla bydlet a jednu dobu jsem tu dokonce bydlela, ale jak se říká, nic nevydrží navždy, zvlášť láska pak ne. Nenávist jsem cítila z jednoho prostého důvodu. Tahle čtvrt byla to, co chtěl každý – co jsem chtěla já, a já si to nemohla dovolit. Přesto jsem tudy každé ráno procházela do práce. Možná to bylo tím, že jsem se někde v hloubi duše chtěla pokochat krásnými květinami zasazenými v truhlících a vystavených na venkovních parapetech okolních bytů, nebo jsem tudy chodila z mnohem praktičtějších důvodů. Neměla jsem auto a tohle byla nejkratší cesta do práce.

Jasně, jasně, obyvatel New Yorku a nemá auto. Blbost, co? Jenže není. Já měla auto. Můj mazlík, červený Chevrolet Impala z roku 1967, který mi daroval táta, byl vždy chloubou newyorských silnic a na našem parkovišti dělal velkou parádu. Jenže pak jsem jednou přišla a byl pryč. Prostě ho sprostě ukradli, přímo z policejního parkoviště. Bylo navždy pryč. Snažila jsem se ho najít, ale moje kontakty mi prozradily, že můj miláček už dávno odcestoval do Evropy. To se překupníkům muselo nechat. Pracovali tvrdě a velice rychle. K mé smůle ovšem.

Plynulým krokem jsem přešla z lepší čtvrti do vzdálenější od centra. Prošla jsem parkovištěm a prohlížela si přitom všechna auta. Vysoký plot a kamerový systém tu nebyly pro srandu. Teda, vysoký plot tu nebyl pro srandu. Kamery byly vypnuté, protože z areálu se málokdy něco ztratilo. Přibylo tu pár aut a mezi nimi i nóbl limuzína. Kde ta se tady vzala? Tohle přece nevedeme. Museli ji odtáhnout. Majitel bude nejspíš dost naštvaný.

Došla jsem ke dveřím a peprně zaklela. Po obou stranách před vchodovými prosklenými dveřmi stály dva žulové květináče a v nich byly zasazené dva stromky. Na uklidnění jsem se zhluboka nadechla a vrazila do dveří, které se s typickým skřípěním pantů otevřely.

„Dobré ráno," zahlásila jsem. V odpověď mi zanotovali všichni přítomní. Až na jednoho. Peterson nebyl zrovna můj kamarád, a bylo to vzájemné. Pokud to šlo, vzájemným střetnutím jsme se úplně vyhýbali. Vlastně jsme se vyhýbali jakékoliv komunikaci.

Tenhle náš vzájemný bojkot druhé osoby začal docela nevinně. Byli jsme parťáci. Jenže já, na rozdíl od něho, byla vhodnější pro utajenou akci. Šlo o pašování, a můj kontakt s podsvětím byl sice spolehlivý, ale plachý. Byl s to mluvit pouze se mnou. Tehdy, stejně jako teď, by na mně nikdo nepoznal, že patřím k policejnímu sboru. Žádná uniforma a žádné chytání malých rybek. Nestyděl a nebál se přede mnou prodat trávu ani koks a na oplátku, že jsem ho neudala, on mi poskytoval potřebné informace.

V utajení jsem se dostala až skoro k jeho zdroji. Měla jsem svého informátora chránit, ale Peterson vtrhnul na místo předání. Tvrdil, že naše akce se křížily a on za to nemůže, ale v očích jsem mu viděla tu spoustu závisti, kterou vůči mně choval. Mého informátora týden nato vytáhli z řeky. Měl prostřelenou hlavu jedinou kulkou mezi oči. Tehdy jsem Petersonovi řekla, že za to může on a ať se ode mě drží dál, že bych nerada dopadla jako ten kluk.

Tohle ale nikdo neví. Je to sice psáno v oficiálních spisech, ale ty jsou zapečetěny a přístup k nim nemá jen tak nějaký řadový policista. Možná proto si všichni na stanici myslí, že naše vzájemná nevraživost pochází z nevydařeného vztahu, který nám i přes odmítání z obou stran všichni přisuzují.

Zakotvila jsem u svého stolu. Položila jsem na něj kelímek s kafem. Tady sice byla možnost si kafe uvařit, ale bylo tak neskutečně odporné, až mě z něj vždy rozbolela hlava. Na ostatní měl tenhle humus nejspíš blahodárné účinky. Při pohledu na kávovar jsem se neubránila zhnusenému úšklebku. V odpověď mi přiletěla rána do paže. Promnula jsem si rameno a ohlédla se po tom opovážlivci.

Mark – snědý mladý chlapík zapálený do své práce. Jednoho dne zjistí, že nejde chytit všechny zločince, a tohle honění se za duchy ho přestane naplňovat. Do té doby jsme se v našem kolektivu rozhodli mu nekazit naděje, ale ani jeho představy nijak výrazně nepřiživovat. Byli jsme sadistická parta, a tak jsme ho aspoň občas nakopávali k výkonům větami jako „Neboj, ty ho chytíš".

„Ty prevíte! Ten zlostroj si můj vražedný pohled zasloužil!" křikla jsem na něj a trhnutím otevřela zásuvku stolu. Vyndala jsem z ní zbraň bezpečně uzavřenou v pouzdře a pouta a obojí jsem si pečlivě připevnila za opasek k pravému boku.

Zpoza mých zad se zatím ozvalo pár nadávek na mou adresu. Vyzněly dětinsky, a tak se na mých rtech usadil úsměv. Už jsem Markovi chtěla odvětit něco stejně peprného. Nadechla jsem se, otočila a střetla se s pohledem mé velice pohledné nadřízené.

Provrtávala mě tím svým přísným pohledem, zvedla ruku, spojila ukazováček a prostředníček a udělala tak typické gesto, kterým si přivolávala každého do svého kanclíku, kam okamžitě zalezla. Úsměv mi na rtech zamrznul. Smích se však ozval od Markova stolu. Tušil, že mám průser, už když mě šéfová profackovala tím svým pohledem. Popadla jsem ze stolu sešívačku a mrštila ji směrem k Markově hlavě.

Ano, zabít jsem ho mohla, ale to by se tady takové věci nesměly dít běžně. Nejdřív tlumeně vyjekl a pak se rychle sklonil. Sešívačka s hlasitým bouchnutím narazila do stěny a od ní se odrazila na zem. To už jsem ale kráčela ke kanceláři a za zády mi zněly dozvuky smíchu Marka a pár dalších poldů.

Tiše jsem třikrát zaklepala. Nečekala jsem, až se ozve vyzvání ke vstupu, a rovnou jsem vzala za kliku. Vešla jsem do skromné místnosti. Uprostřed stál stůl a za ním seděla šéfka. Naproti byly další dvě židle. Za šéfovou stál regál a v jeho poličkách byly pečlivě vyrovnané šanony s probíhajícími případy. Po stranách regálů stály vysoké květiny.

Posadila jsem se do jedné židle a pohlédla doprava. Na okno se lepilo několik zvědavých a posměšných tváří. Vyplázla jsem na ně jazyk právě ve chvíli, kdy šéfka spustila žaluzie a zajistila nám tak trochu toho vzácného soukromí.

Posadila se do své židle a opřela do do polstrovaného opěradla. Židlička se s ní trochu zhoupla a ona na mě pořád upírala ten svůj pohled. Nervózně jsem se ošila a narovnala se. Že bych opravdu něco provedla?

„Myslela jsem, že za tu dobu, co tady otravuješ vzduch, jsem tě naučila vyčkat, než tě sem pozvu." Lišácky jí zajiskřilo v zelenošedých očích. Konečně jsem se uvolnila, když jsem poznala, že o žádný průšvih nejde.

„To mě trochu uráží," zkonstatovala jsem. A věnovala jsem jí drzý úsměv. Tady na stanici jsme si my dvě doslova sedly, a tak nebylo divu, že jsme si vypěstovaly tak dobrý vztah.

Brook Pears byla skoro jako moje matka, jen bez těch zbytečných starostí. Naučila mě vše, co umím, a já se jí za to odvděčila tím, že jsem nepřeběhla na jinou stanici, tak jako mnoho lidí přede mnou.

„Dlouho jsi neměla žádný případ," otočila se na židli a natáhla se pro jeden ze šanonů. S žuchnutím dopadnul na stůl a ona ho otevřela. Vyndala z něj složku. Nejdříve ji otevřela, aby se ujistila, že mi předává správný případ, a pak mi ji podala.

Se zvednutým obočím jsem složku přijala. Přehodila jsem nohu přes nohu a složku si položila na klín. Otevřela jsem ji.

„Žádná fotka?" otázala jsem se udiveně. Opravdu mě to překvapilo. Nebyl tu ani nákres podobizny. Vůbec nic. „Co je to za chlapa? A proč ta pitomá přezdívka? Kdo ji, proboha, vybíral?" položila jsem otázky, které visely ve vzduchu. Brook znova zajiskřilo v očích. Všechny ty otázky čekala a nesmírně se těšila, až je položím a ona na ně bude moct odpovědět.

„To nikdo neví." zašeptala tajemně. „Co se přezdívky týče. Posbírá po ulicích mladé kluky, kteří se vyžívají v porušování zákona, a řekne jim, co mají dělat. Když se nám je ale podaří chytit a odvedeme je na stanici, objeví se tu tenhle chlápek," podala mi další složku, kterou jsem okamžitě ze zvědavosti otevřela. Z fotky na mě koukal obrýlený plešatec, jehož fotka visela vedle jména John Doyle. „Přijede v drahém fáru a ty kluky z toho vyseká do pěti minut. Je to znalec. Jeden z nejlepších právníků. Takového si ti kluci sami zaplatit nemůžou. Vždy najde skulinu v právu, díky které musíme ty malé smrady propustit bez jakéhokoliv zápisu v trestním rejstříku. Jediné, co z těch kluků naši dokázali vytáhnout, byla věta 'Peter Pan pozdravuje', jinak do jednoho mlčí jako hroby." Cítila jsem, jak na mě s očekáváním hledí a čeká na mou reakci, od které si nejspíš ani moc neslibuje.

„Aha," zareagovala jsem a zaklapnula obě složky. „A já mám co? Honit se za stínem? Tohle dej Markovi." Ušklíbnula jsem se a vstala ze židle. Hodila jsem obě složky na stůl a otočila se k odchodu.

„Víme, kde se s těmi kluky schází. Pamatuješ si na Dereka?" Ztuhla jsem uprostřed kroku. „Takový malý, vlasatý, kruhy pod očima z věčného fetování, docela plachý..." nechala větu vyznít do prázdna.

„Jistě, že si ho pamatuju. Byl můj informátor. Zemřel kvůli Petersonovi," zasyčela jsem nenávistně. Nikdy jsem se s tím nesrovnala a vlastně to ani nemám v plánu.

„Jeho mladší bratr nám taky dělá informátora. Neboj, v ničem nejede. Ale zahlédnul ty kluky, jak mluví s Panem. Chtěl být jako jeho starší brácha..."

„No, aby tak neskončil, kretén," skočila jsem Brook do řeči a ta se mě jen obtěžovala sjet káravým pohledem.

„Jenže v něm vycítili práskače a k Panovi se vůbec nedostal," pokračovala, jako by k žádnému přerušení nedošlo. „Je to přání toho kluka, abys na tom pracovala ty. Na oplátku se on bude držet dál od průšvihů i tohohle případu." Hrdá sama na sebe a zářící spokojeností se opřela do křesla. Nejspíš si namlouvala, jak skvěle to nevymyslela.

„Ty ses zbláznila, Brook! Vždyť tomu klukovi nemůžeš věřit ani slovo! Bude se do toho plést!" vyjela jsem na ni vztekle. Ona však zachovávala ledový klid.

„Nechala jsem ho odvézt z města a dala jsem ho do ochrany. Do ničeho se ti plést nebude." Vztekle jsem popadla složky a při odchodu za sebou pořádně práskla dveřmi.

Dneska mě už na stanici nikdo neuvidí. Tohle si budu muset pročíst někde v soukromí. A v soukromí budu muset i vypěnit.

Vyšla jsem z policejní stanice. Byl krásný den a slunce hřálo. Byl to první den, kdy jsem se setkala s Peterem Panem.

Autor: Deliverance (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jack Adams (1):