OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako domeček z karet - 14. kapitola



Jako domeček z karet - 14. kapitolaJak se Dan postará o Maddie, která se v baru opila, aniž to čekala?

Daniel

„No to se mi snad zdá! Snad nechcete opět řídit v takovém stavu?“

Byl jsem naštvaný. Zuřil jsem! Už je to podruhé za tento týden, co jsem ji viděl, že chce řídit pod vlivem alkoholu. Je tohle vůbec normální?

Před pár minutami mě probudil telefonát Sarah. Tvrdila mi, že se nemůže dovolat Blakeovi a potřebuje odvoz. Samozřejmě jsem neváhal a i ve čtyři hodiny sehnal hlídání pro Mollie od Mikea, o kterém jsem věděl, že mi pomůže.

Jakmile jsem přijel k baru, spatřil jsem Maddie, jak se šourá na podpatcích k autu a usedá za volant. Měla ještě stále otevřené dveře, ale bylo mi hned jasné, že chce řídi opilá. To mě dokázalo vytočit do nepříčetnosti, až jsem zaťal dlaně v pěst. Copak nechápe, že by mohla klidně někoho zabít, i sebe?

Je tak nezodpovědná! Nechal jsem Sarah s Holly a zamířil si to k Maddie. Otočila se na mě a já v jejích opilých malých očích spatřil slzy. Na chvilku jsem měl myšlenku, že jí někdo ublížil, a to mě dokázalo ještě víc vytočit. Tuhle myšlenku jsem ale zahnal, protože mě daleko víc vytáčel z rovnováhy fakt, že si sedla za volant v takovém stavu.

„Ne, nechci,“ řekla opilým chraplavým hlasem a opřela se o opěradlo sedačky. „Šla jsem si jen pro telefon,“ zadrhla se a snažila se přijít na to, co mi chtěla říct. „Měla jsem odjet s Holly a Ryanem.“

„Tomu budu tak věřit! Ihned si vystupte, odvezu vás domů, než vás napadne nastartovat a někoho zabít!“ Možná jsem to s tím křikem přeháněl, ale bohužel vzpomínka na bezvládné tělo mé ženy na chodníku mě nenechala chladným, a z představy, že by Maddie jela opravdu domů opilá a způsobila autohavárii, se mi dělalo zle.

„Vážně jsem nechtěla řídit,“ zvýšila také hlas a snažila se mě přesvědčit, ale stejně jsem jí nevěřil. Vztek mi to nedovolil.

„Jo, jasně. To by mohl říct každý! Tak už vystoupíte, nebo vás mám vytáhnout z toho auta násilím?“

„Nepotřebuji vaši pomoc!“ nevrle vykřikla. „Vždyť pojedu s Holly a Ryanem.“

„Už odjeli.“ Sarah se nakonec domluvila s Holly a jejím manželem, který vezl ještě přátele z jiného baru, že ji odvezou domů, a já souhlasil s tím, že se o Maddie postarám. Proč jsem to udělal? Nevím. Mohl jsem klidně odjet se Sarah a o doktorku se nestarat, jenže něco mi v tom zabránilo, i když jsem věděl, že by se o ni postarala Holly s manželem.

„Domluvili jsme se, že vás odvezu já.“

Zamračila se. „Radši si zavolám taxi!“

Jo, jasně! V tomhle stavu by nedokázala namačkat žádná čísla, natož říct srozumitelně adresu místa, kde jsme se nacházeli.

„V tuhle noční dobu?

„Jo, jsme v New Yorku.“

„No právě. Jak můžete vědět, že budete v taxíku v bezpečí? Klidně by v něm mohl sedět nějaký násilník.“

„Koukáte moc na detektivky,“ prohodila a neohrabaně se natáhla pro telefon do přihrádky. Když ho konečně vytáhla, začala hledat velmi neohrabaně číslo na taxi, ale mohla jen stěží přečíst malá písmenka. „Možná byste je měl omezit, protože vám lezou na mozek.“

„Vám přijde v pořádku si sednout sama v tuhle noční dobu, opilá a bezbranná, do auta cizího muže, i když řídí taxi?“

Jo, asi jsem to přeháněl. Vždyť i poprvé, co jsem ji viděl opilou v autě, si nejspíš zavolala taxi. Ale co? Chtěl jsem ji odvést já, abych měl čisté svědomí, že jsem ji nenechal samotnou a bezbrannou v taxíku. Navíc pochybuji o tom, že by se z taxíku dostala sama v bezpečí domů, zvlášť v těch svých krátkých šatičkách a botách na jehlách, ve kterých se mohla stát obětí opravdu nějakého násilníka.

„A s vámi bude cesta bezpečná?“

„V tuhle dobu zrovna ne, protože bych vám nejraději zakroutil krkem. Sedla jste si do auta opilá a chtěla jste řídit!“

„Nechtěla!“ zase agresivně vykřikla, aby mě přesvědčila, ale stejně to nemělo žádný účinek.

„Dobře, nebudeme se o tom hádat. Teď to stejně nemá cenu. Tak vystupte z toho auta!“ Můj hlas zněl autoritativně a ona vypadala velmi překvapeně. Kdybyste věděli, jak se ve mně vařila krev, hned byste se mi vyhnuli, celé tělo se mi chvělo a k odvrácení mého hněvu nepomohl ani pohled do její andělské tváře.

Protočila očima a povzdechla si. Zřejmě zjistila, že nemá cenu mi odporovat. „Ano, pane!“

Velmi nemotorně vystoupila z auta, stáhla si sukni šatů, která se jí vyhrnula, a zaklapla dveře od auta, které s velkými obtížemi zamkla. Po celou tu dobu, co se mnou mluvila, měla zastřený opilecký hlas, blýskající se oči a tak těžký jazyk, že bylo obtížné někdy luštit její slova. Byla, jak se říká, „opitá pod obraz“.

„Můžeme jít, nebo tu budeme čekat, než umrzneme?“ ptá se mě, jelikož jsem dlouho nereagoval a jen ji pozoroval. Podle mě toho vypila dost a nejspíš měla jen panáky, nic nealkoholického. Vrtalo mi hlavou, jestli sem přijela s úmyslem po požití alkoholu řídit, anebo to neplánovala? Spíš tipuji tu první možnost, zvlášť když jsem ji viděl po požití alkoholu za volantem už jednou. Zeptám se jí na to příště, teď by mi stejně stěží odpověděla, a její odpověď by mě určitě ještě víc rozčílila, pokud to ještě šlo.

„Jo, můžeme jít. Auto mám z druhé strany.“ Chtěl jsem ji podepřít, protože se motala, ale ona mě odstrčila.

„Chodit umím, nemusíte mě podpírat!"

„Tak s tím bych nesouhlasil.“ Znovu se zamotala a chytil jsem ji okolo pasu. Opět se mi vymanila. „Vypadáte strašně, kolik jste toho vypila?“

„Zatím vnímám, tak toho zas tolik nebylo,“ řekla se škytnutím. Zavrávorala na podpatcích, skoro slítla na zem. „Do prčic!“

„Ještě pár skleniček, a nejspíš byste skončila někde pod stolem nebo hůř. Co vás přimělo se tak zřídit?“

Další škytnutí. „Myslím, že budu zvracet!“ Moje otázka nebyla zodpovězena, vrhla se k prvnímu stromu a začala vyprazdňovat svůj žaludek. No super! Co se v těchto chvílích dělá? Kdybych byl její nejlepší kamarádka, což nejsem, nejspíš bych jí podržel vlasy, aby si je nepozvracela, ale pochybuji o tom, že ode mě by je v tento moment podržet chtěla. V takových chvílích chtějí být ženy o samotě, ne aby je okukoval nějaký neznámý chlap, že?

Když skončila, rukou se opřela o strom a zaklonila se. „V životě mi nebylo tak špatně.“

„Počkejte ráno. Bude to ještě horší.“

„Super,“ byla v tom slyšet ironie.

„Tak jedeme?“ O pár minut později jsme byli na cestě. Maddie si neustále stěžovala, že jedu moc rychle (nebyla to pravda, jel jsem podle předpisů) a že jí je špatně. Jinak celá cesta proběhla v tichosti, dokud nezačala jemně chrápat.

Schoulila se k oknu, takže jí hlava na okno spadla a občas se i do hlavy uhodila, když auto nadskočilo. Raději jsem jel opatrněji, aby si neublížila. Víte, co mi došlo? Že mi nestačila říct svou adresu. No tak to bylo vážně super! Zavolal jsem Sarah, ale ta už dávno telefon nezvedala, takže jsem se adresu dozvědět nemohl.

„Maddie?“ Snažil jsem se ji vzbudit, ale ona sebou jen škubla, něco si zabroukala pod nosem a spala dál. Pokusil jsem se o její vzbuzení několikrát (dokonce jsem do ní strčil) a vždy neúspěšně. Došlo mi, že by ji momentálně neprobudilo ani tornádo nebo jiná katastrofa. Nezbývalo mi nic jiného, než ji odvést k sobě domů, kde čekala spící Mollie a můj kolega, chůva Mike.

Zaparkoval jsem hned před bytem, když se mi ji opět nepodařilo probudit, vzal jsem ji do náruče a ona se ke mně instinktivně stulila. Byl to příjemný pocit mít zase ve svém náručí ženu, i když byla opilá a nevnímala. Byla roztomilá, když se mi tváří přitulila opětovně k hrudi a zapředla jako kočka. Najednou ze mě můj vztek pomalu opadával, nedokázal jsem se dlouho zlobit na tuto křehkou ženu.

Mike mi šel na schůdek naproti, zřejmě z okna viděl, jak přijíždíme, a než ke mně došel, mračil se tak, že se mu spojilo jeho šedivé obočí.

„Cos té chudince udělal?“

„Vypadám snad jako nějaký násilník nebo co? Nic jsem jí neudělal!“

Nechápu, proč se na to ptal. Stejnou otázku měl před několika dny, kdy mě viděl se zarudlým okem. Proč si, sakra, myslel, že jsem jí něco udělal? Zrovna já?

„Přehnala to s alkoholem.“

Postarší muž se podíval na ženu v mém náručí. „Pomůžu ti ji uložit do postele. Zítra bude mít bolehlav, ale na to já znám spoustu fíglů, jak se ho zbavit.“

Začal mi všechny vyjmenovávat, ale já ho moc neposlouchal, protože jsem se soustředil na Maddie. Nastoupili jsme do výtahu a vyjeli na horu k mému bytu. Mike mi otevřel dveře a já s Maddie spěchal do ložnice, kde jsem ji uložil do černých přikrývek. Vypadala v nich tak křehce a zranitelně, že můj zbytkový vztek naprosto vyprchal.

Chvilku jsem ji pozoroval, její pootevřené rty, zavřené oči s dlouhými řasy, které se jemňounce zatřepetaly, když se otočila, aby se jí lépe leželo.

Bylo ode mě troufalé, když jsem z ní sundal upnuté šaty, boty na jehlách a nechal ji ve spodním prádle, aby měla větší pohodlí? Možná jsem jí měl ty šaty nechat, ale vážně jsem neměl špatné úmysly, jen mi šlo o její dobro. A to, že jsem se na chvilku pokochal jejím dokonalým tělem ve spodním kraječkovém prádle, berme jako normální věc, vždyť jsem chlap, no ne?

Zítra bude přinejhorším štěkat, že jsem z ní sundal oblečení, ale já její výbuch vzteku vydržím, sám budu mít chuť jí zakroutit krkem, pokud se dostaneme na téma alkohol a řízení.

Odešel jsem z ložnice za Mikem, který zůstal v obývacím pokoji, a nechal ji tam o samotě. S Mikem jsme ještě chvilku pokecali, dali si pivo a pak odešel domů.

Potom už jsem nemyslel na nic jiného, než na ženu v mé ložnici.


Po dlouhé době další kapitola. Doufám, že se vám bude líbit :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jako domeček z karet - 14. kapitola:

3. MaggieLove přispěvatel
28.04.2014 [16:50]

MaggieLoveDěkuji :)

2. izzie22
19.04.2014 [10:56]

Úžasné Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 18.04.2014 [14:21]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!