Jako domeček z karet - 19. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak dopadne jejich rande? Přeji příjemné čtení :)

30.07.2014 (12:00) • MaggieLove • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 863×

Maddie

„Páni,“ vydechla jsem, když Daniel otevřel dveře na plochou střechu hasičské stanice, kde pracuje, a mně se naskytl noční výhled na New York.

Měla jsem krásný výhled téměř na celý Manhattan a hlavně na mou oblíbenou budovu, na Empire State Building. Skoro jsem zapomněla, jak je New York v noci krásný, a hned jsem si uvědomila, jak mi vlastně celou tu dobu chyběl.

V Maine mám práci, ale nikdy to nebude domovem jako New York. Došla jsem až k úplnému okraji střechy a nechala se unášet tím krásným výhledem plného světel. Tohle se nedokázalo vyrovnat ničemu, co jsem kdy ve svém životě viděla.

Zavřela jsem na chvilku oči a zhluboka se nadechla teplého letního vzduchu. Když jsem se otočila nazpět k Danielovi, připravoval kostkovanou červenozelenou deku na zem a piknikový koš společně se svíčkou, abychom na jídlo viděli.

„Piknik na střeše? Ty ale umíš potěšit ženu.“ Sedla jsem si na deku a dál čekala na to, co Daniel připravil. Zatím si vedl na jedničku, takový večer jsem si ani nepředstavovala. V každém případě bylo všechno originální a s tou květinou, kterou mi skoro zapomněl dát, mě velmi potěšil.

Od Sama jsem květiny nedostávala, ani k narozeninám nebo k výročí. Tvrdil, že je to zbytečné, že stejně seschnou a není z nich nic. Já měla jiný názor. Vždycky bych upřednostnila květinu před čokoládou.

„Tohle je krásné místo.“

„Mám tohle místo rád. Je tu soukromí, a když chceš někam utéct, je to vhodný místo, kam se ukrýt a na všechno kašlat.“

Daniel vypadal velmi dobře, až moc dobře. V džínech a kožené bundě připomínal trošku rebela, zvlášť když měl od větru rozcuchané vlasy a jemné strniště, které mu přidávalo na mužnosti, stejně jako kožená bunda, která zvýrazňovala jeho široká ramena. Nejvíc se mi na něm ale líbil jeho úsměv. Vždycky, když se usmál, vytvořily se mu malé ďolíčky na tvářích.

„Ten výhled na Manhattan je k nezaplacení. Klidně bych tu mohla sedět od rána až do večera a prostě jen koukat před sebe.“

Souhlasil se mnou a pak z piknikového koše vyndal pizzu, několik plechovek coly a další jídlo, které se na piknik nehodilo.

„Tak tomu říkám kalorická bomba.“ Zakousla jsem se do pizzy s kuřecím masem, sýrem a olivami. „A já kalorický bomby miluju, jen pak musím trošku času věnovat běhání.“

„Můžeme jít běhat někdy společně,“ navrhl a pak se taky zakousl do pizzy. „Běhám tři kilometry v Central Parku. Ne pravidelně, protože na to není čas, ale aspoň jednou týdně.“

Tak proto má tak skvělou postavu. Vsadím se ale, že to není jen během, určitě si občas zajde i do posilovny, možná mají nějakou v hasičské stanici, aby nevyšli z formy.

„To je skvělý nápad, ale pochybuju, že mi budeš stačit. Běhám docela rychle a vytrvale, nic pro padavky.“

Komicky se zamračil. „Nazvala jsi mě padavkou?“

„Jo,“ přikývla jsem a vložila si jednu olivu z pizzy do úst. Celou dobu sledoval každý můj pohyb. Z jeho pohledu se mi chvělo celé tělo.

„Už když jsi vyšel první patro schodů sem nahoru, funěl jsi.“

„Nefuněl,“ řekl vážně, ale viděla jsem v jeho očích jiskřičky. „To tys funěla, asi jsi trošku vyšla z formy.“

„Nepravděpodobné.“ Je ale pravda, že už jsem neběhala, ani nepamatuji. Nemám na to moc času, zvlášť když jsem poslední dobou byla pořád zavřená v ordinaci v Maine. Dřív jsem běhala pravidelně a stejný okruh, kde jsem to znala, a občas se tam setkala se starší paní, která krmila ptactvo a ráda si se mnou popovídala, když jsem si dávala přestávku u řeky Kennebec River. Běh mám ráda asi ze všech sportů nejvíc.

„No, ale můžeme si to přece ověřit, ne? Co si dát běžecký souboj?“

„S holkama nezávodím.“

„Proč?“

„Nerad vidím, když bulí, že jsem zvítězil.“

„Nezvítězíš, o to se už postarám. Nebudu to já, kdo bude bulet, že prohrál, ale ty.“ Šťouchla jsem ho ukazováčkem do ramene, abych dodala svým slovům větší váhu. On se jen uličnicky zasmál a já se začala rozplývat. Kdybyste viděly jeho úsměv, dámy, nejspíš byste pro něj udělaly cokoliv, oč by si řekl, věřte mi.

„Dobře, tak si dáme závody,“ souhlasil nakonec. „Ale co když jeden vyhraje, jakou dostane cenu?“

„Vy muži,“ zakroutím hlavou. „Vždycky něco chcete.“

„Nebudu běhat jen tak bez nějakého cíle. Potřebuju přece nějakou motivaci.“

„Vždyť o nic nejde, stejně prohraješ.“ Upravila jsem si vlasy, které mi vítr odvlál do oka. „Řekni si svou cenu.“

„Musím si to ještě promyslet. Nejde na to přijít hned. Je to jako s jídlem. Mám před sebou milión stejných koláčků, ale stejně si nemůžu vybrat, protože jeden může mít víc polevy než ten druhý, a já přece chci koláček, který má víc polevy. Chápeš?"

„No, docela to dává logiku. Prostě si nemůžeš vybrat z hodně cen tu nejlepší.“ Docela jsem se začínala bát, co si na mě vymyslí.

„Co chceš za výhru ty?“ Sjel mě zhodnocujícím pohledem. „Ne že bych ti věřil, že vyhraješ.“

„Vyhraju! Já a moje výhra?“ Dlouho jsem přemýšlela, než mě něco napadlo. Nebylo to sice nic světoborného, ale mně tahle výhra bude stačit. „Když vyhraju, a to se stane, tak mi uvaříš pořádnou večeři o třech chodech, a nesmíš zapomenout na čokoládovou a vanilkovou zmrzlinu s jahodou nahoře a šlehačkou.“ Olízla jsem si suché rty. „A těmi čokoládovými bobky.“

Tázavě se na mě podíval „Čokoládovými bobky?“

„Jo, taková ta semínka, co se sypou na sladké koblihy.“

„To bude hračka,“ řekl sebevědomě. „Náhodou jsem dost dobrý kuchař.“

„Dobře, tak ujednáno.“ Nastavila jsem ruku, abychom si na to plácli.

„Ujednáno.“ Plácli jsme si. „Takže zítra?“

Zakroutím hlavou. „Ne, ještě chci trénovat. A Mollie bude mít další terapii, takže to necháme na pozítří.“

„Hej, to není fér. Já nemůžu trénovat, nebudu mít čas.“

„No a?“ ušklíbnu se. „Seš přece chlap, ty to zvládneš.“

„Máš pravdu. Tak kdy?“

„Co popozítří?“

„Platí.“

Když už jsme měli všechno domluvené, otočila jsem se opět na ten krásný výhled. Tentokrát jsem si užívala krásné ticho, občas doprovázené hlasitým troubením, a moje myšlenky se začaly nebezpečně rozbíhat.

Vzal sem Dan někdy i Suzanne, bylo to jejich místo, kam spolu utíkali, když je všechno štvalo? Místo, kde byli jen spolu? Trošku mě tahle myšlenka kousala. Proč? Ani nevím. Hodně mi záleželo na tom, aby mě vzal na místo, které bylo jen jeho, a ne i Suzanne, přízraku, který za sebou tahal jako nějaké závaží. Chtěla jsem, aby tento večer patřil jen nám, aby každá vteřina, minuta, hodina patřila nám a nemísila se společně se vzpomínkami z Danielovy minulosti.

Otočila jsem hlavu o kousek, abych viděla jeho profil, a dlouze jsem si ho prohlížela. Zasněně hleděl na ten výhled a zřejmě o něčem nebo o někom přemýšlel. Myslel na ni? Měl hlavu plnou vzpomínek na tohle místo s ní? Je možné, abych na ni žárlila, abych žárlila na mrtvou ženu?

„Proč jsi se vlastně stal hasičem?“ zeptala jsem se, abych utnula svoje zbytečné myšlenky. Opět mi věnoval celou svou pozornost.

„Protože můj táta pracoval jako výsadkář v Montanně.“

„Výsadkář?“

„Tak se říkalo vojákům, kteří během druhé světové války vyskakovali z vrtulníků s padákem. On ale nebyl voják. Pracoval jako hasič a vyskakoval do lesů, kde byl oheň, aby ho uhasil. Kácel stromy, aby na ně nemohl přeskakovat oheň, kopal díry, aby nemohl oheň dál postupovat, a společně se svým týmem se snažil zachránit, co se dalo.“

„To muselo být hodně nebezpečné." Přikývl a já pokračovala. „Chtěl jsi být taky tím výsadkářem?“

„Možná, když jsem byl mladý kluk, měl jsem tátu za hrdinu, ale netušil jsem pořádně, co jeho práce obnáší. Ne že bych si na to netroufal, ale nechtěl jsem hazardovat se životem, když jsem byl mladý a bez pořádných zkušeností.“ Pohrával si se lžičkou na puding, kterou jemně ťukal o deku. Puding jsme měli jako dezert. „Pak jsem měl dostatečné zkušenosti, ale taky jsem měl Suzanne, která čekala Mollie. Nepřišlo mi správný se vrhat do nebezpečí.“

„Stejně jsi hazardoval se životem, když jsi chodil do hořících domů.“

„Ano, ale pořád to bylo bezpečnější a já si tím mohl plnit svůj sen hasiče.“

„Ty už nechodíš do terénu?“

„Ne, už ne.“ V jeho hlase bylo poznat, že se mu po tom stýská, že snad jednou by se chtěl vrhnout do plamenů znova.

„Proč?“

„Kvůli Mollie. Přišla o matku, tak jsem si řekl, že nesmí přijít i o otce.“

„Jsi skvělý otec, víš to?“

„Dík.“ Na chvilku přestal mluvit a sklopil hlavu. Očividně jsem ho potěšila, možná i trošku dojala, a on mi to nechtěl dát najevo. „Někdy to ale vůbec nezvládám. Zvlášť nakupování oblečení. Kdyby byla Mollie kluk, bylo by to jednoduší. Copak já můžu vědět, které boty se hodí ke kraječkovaným šatičkám? A být soukromou kadeřnicí mé dcery mi taky zrovna moc nejde. Má sice kraťoučké vlásky, ale i s nimi musím dělat copánky, které ráda nosí.“

„Do toho se časem dostaneš. Všechno chce čas.“

„To mi říkala i Sarah před půl rokem a všechno je při starém. Akorát jsem se naučil uplést copánky, holčičí módu ještě nezvládám.“ Mávl rukou. „Ale dost o mně. Ty jsi určitě daleko zajímavější než já.“

„To bych neřekla.“

„Tak mi o sobě něco řekni a uvidíme.“

„Nevím, čím bych měla začít. Co chceš vědět?“

„Všechno.“

Přemýšlela jsem, ale vůbec mě nenapadlo, čím bych mohla začít. Opravdu nejsem moc zajímavý člověk. Jsem trošku workoholik a o práci se mi zrovna povídat nechtělo. A co koníčky? Na ty nemám vůbec čas. „Musíš se zeptat, abych ti mohla odpovědět, jinak se obávám, že o sobě toho moc neřeknu.“

„Dobře, takže výslech?“

„Jo.“

„To se mi líbí.“ Chvilku přemýšlel a při tom si třel bradu. „Jak je tvoje celé jméno? Maddie je určitě zkratka, že?“

„Jo, je to zkratka,“ přikyvuji a hledám další jídlo, které bych mohla ochutnat. Našla jsem nějaký sýr. „Celé moje jméno je Madison.“

„Madison,“ vyslovil mé jméno svým hlasem, a kdybych stála, nejspíš by se mi podlomila kolena. „Hezký jméno.“

„Dík. Jakou máš další otázku?“

„Co tvoje oblíbené jídlo? Víš, abych náhodou věděl, co uvařit, kdybych prohrál v běhu, i když se to nestane, o tom tě ujišťuju.“

„Pizza.“

Podíval se na prázdný talíř od pizzy a s úsměvem řekl: „Hloupá otázka, co? Mohl jsem to tušit, když jsi snědla skoro celou pizzu sama.“

„To není pravda.“

„Ale je,“ snažil se mě přesvědčit. „Já měl jen jeden kousek. Oblíbená barva?“

„Nemám.“

„Musíš mít oblíbenou barvu, každý ji má.“

„Dobře, tak modrá.“ Modrá jako tvoje oči, ale to jsem nahlas neřekla. Dál naše debata směřovala v tomhle duchu, v klidném a pohodovém. Myslím, že jsme se oba cítili příjemně, navzájem jsme se poznávali a ani jednomu se nechtělo domů.

Autor: MaggieLove (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování