OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako domeček z karet - 2. kapitola

30.12.2013 (19:00) • MaggieLove • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 924×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

2. kapitola – Daniel

„Rodina je jednou z nevyhnutelných podmínek štěstí.“

Lev Nikolajevič Tolstoj

Od té chvíle, co do mě narazila ta „potrhlá“ ženská, mám mizernou náladu. Obvykle jsem takové situace zvládal hladce, ale dnes moje sebeovládání naprosto selhalo. Co proboha udělala tak vážného, že jsem byl na ni jako pes? Vždyť ani ta káva tolik nepálila, abych musel vyvádět jako nějaká ženská a navíc měla pravdu, košile se vypere.

Možná by nebylo od věci se jí omluvit. Jak to mám ale udělat, když neznám její adresu ani číslo nebo jméno? Mávnu nad tím rukou. Stejně už na to zapomněla, takže není co řešit.

Moje vědomí zaplavilo tok myšlenek. Byla velmi pohledná. Ne, nebyla zrovna tou nejkrásnější ženou pod sluncem, ale vyzařoval z ní takový klid a pohoda, teda dokud na mě nezačala vřískat, že by svým pohledem dokázala uhranout každého tvora na planetě včetně mě.

Mohlo jí být okolo třiceti. Trošku jsem si ji prohlédl a všiml si jejích světle čokoládových očí, jemných rysů a narůžovělých úzkých rtů, na kterých se objevil náznak úsměvu, než do mě narazila.

Pořád si z hlavy nemůžu vymazat její ublížený obličej, jako bych udělal něco nepřípustného, a přitom o nic nešlo, jen jsem jí hrubě odstrčil ruku a byl krajně nepřátelský. Kdo by nebyl?

Ale je pravda, že poslední půl roku to přeháním. Dříve jsem byl dost společenský člověk, teď ve společnosti nevydržím moc dlouho, jsem podrážděný, ke každému se chovám, jak nejchladněji umím, a nedokážu s lidmi normálně vycházet, až na mou rodinu. Stačí mi jen šťastné výrazy lidí a hned ve mně pění krev. Proč jsou všichni tak šťastní a nabití energií, když já veškeré své štěstí ztratil?

Moje dnešní podráždění zvýšil i fakt, že jsem se ocitl v cukrárně, kde viděli Suzanne naposledy živou. Od její smrti jsem tam nevkročil, vlastně se vyhýbám každému místu, které by mi ji mohlo připomenout, až na společný byt, odkud jsem se s Mollie ještě neodstěhoval. Všude ji vidím, jakoby nás neopustila, jakoby něco z ní ještě zůstalo na zemi a dávala na nás pozor. Tyhle pocity jdou těžko vysvětlit. Nejhorší je to v ložnici. Jdu si lehnout vedle prázdného chladného místa, kde by měla ležet ona s rozpuštěnou hřívou blond vlasů, pootevřenými plnými rty, v modré, krátké průhledné košilce a s rukama založenýma vedle tváře. Měl bych cítit její vůni po růžích a měl bych se dotýkat její jemné napnuté pokožky. Nemůžu často spát. Necítím její něžné objetí a teplo jejího vláčného štíhlého těla. Tolik mi chybí její teplý smích, laskavé srdce a vtip, kterým jen sršela.

Mollie mě taky nenechá spát. Od nehody ji trápily zlé sny, které jsou snad čím dál horší, a já mám o ní opravdu strach, takže někdy raději nespím a sedím u její postele v křesle a sleduju ji, jakoby se mohla vypařit. Nevím, co bych dělal, kdybych ztratil i svou dceru. Asi by mě to zabilo. To ona mě totiž drží nad vodou, to díky ní dokážu žít jako dřív. Ne teda úplně, ale alespoň se o to snažím.

Po smrti Suzanne jsem s Mollie musel chodit k psychologům. Smrt matky, zvlášť když ji viděla umírat, jí otřásla. Žádný psycholog jí nepomohl.

Mollie se postupem času uzavřela do vlastního světa, do kterého mě nehodlá pustit a nikoho jiného také ne. Někdy mi připomíná panenku bez duše, která umí jen chodit, pít a jíst. Je to strašný pohled. Vidíte, jak se trápí a veškerá vaše psychika opadává jako podzimní listí ze stromů.

Nakonec přestala úplně komunikovat, jakoby přišla o hlasivky. Nevím, co budu dělat, nevím ke komu se mám obrátit, abych jí pomohl.

Nechci, aby takhle zůstala. Musí přece existovat způsob, jak jí znovu rozmluvit, jen stačí ten způsob najít.

Nevkročil bych do cukrárny, kdybych Mollie neslíbil, že jí přinesu její oblíbené perníčky k Sarah, k mé sestře, která ji dnes hlídala, protože jsem musel do práce.

Kouknu se na hodinky. Dvě hodiny odpoledne. „Kruci, jdu pozdě!“

Nasedám do svého staršího modelu BMW a vyrážím za dcerou, která už má určitě starosti. Vždycky, když přijdu pozdě, dostává plačící záchvaty a nikdo ji nemůže zastavit.

Sarah bydlí několik bloků od našeho domu, byl jsem tam během tří minut. Schody do bytu jsem vyběhl a perníčky z cukrárny jsem stále dřímal v ruce v hnědém pytlíčku s logem cukrárny.

Když jsem doběhl do třetího patra, protože výtah v tomhle domě nefungoval, Sarah už mi otvírala dveře s uplakanou Mollie.

Mollie bude zanedlouho pět let. Je celá po matce, po mně nezdědila vůbec nic, dokonce ani povahu, i když lidé tvrdí něco jiného. Stála vedle Sarah a pod pravou paží dřímala plyšového medvídka s růžovou mašlí okolo krku, kterého jí koupila Suzanne. Na sobě měla svoje letní fialové šatičky s květinovým vzorem a na hlavě černou čelenku s mašlí, která jí stáhla neposlušné krátké vlásky pod uši dozadu.

Jakmile mě uviděla, skočila mi do náruče a pevně objala. Držela se mě jako klíště a nechtěla se pustit. Pořád plakala, nemohl jsem ji uklidnit, ale nakonec vzlykat přestala a jen hlasitě škytala. Vešel jsem s ní do bytu Sarah.

„To bude dobré, Mollie, už jsem tady.“ Hladím ji po zádech, než se úplně uklidní.

Sestra se na mě zamračila a přitom zavřela vchodové dveře. „To je dost, že jsi tu. Jakmile se blížil čas, když jsi tu měl být, začala plakat tak nahlas, až jsem myslela, že se jí něco stalo. Měla o tebe strach.“

„Promiň, stala se mi menší nepříjemnost.“ Kdybych neměl ten incident s tou ženskou, už bych tu dávno byl.

Stále držím Mollie v náručí a podávám jí pocukrované perníčky, které začala ihned, jak je uviděla, chroupat. Pohlédnu jí do tváře. „Co kdyby ses šla rozdělit s Leem, Brendou a Mikem?“

Byly to děti Sarah, se kterými si Mollie ráda hrála. Oni jí vždycky dokázali zvednout náladu. Leovi je osm, a tudíž je nestarší z dětí, pak přišla na řadu Brenda, které je šest a Mike je benjamínek rodiny, tomu jsou čtyři roky. Mollie přikývla a slezla mi z náruče, pak cupitala za bratranci a sestřenicí, kteří už natahovali krky z obýváku, kde měli postavenou nějakou stavebnici v podobě hradu, kde byli draci a nahoře ve věži nějaké postavičky.

Se sestrou jsem došel do kuchyně. Byla čistá stejně jako celý její byt. Na tom si velmi zakládala. Kuchyň vypadala, jako by byla úplně nová a nikdo tam ještě nevařil.

Sarah začala připravovat něco k pití. Nejspíš nějaký bylinkový čaj, jak měla ve zvyku.

„Co se ti stalo?“ zeptala se s pohledem na mé košili.

„Chvátal jsem a nějaká bláznivá ženská do mě narazila a polila mě kafem. Nic zajímavého.“ Posadil jsem se na barovou židličku. „Kde je Blake?“

„Můj manžel si šel zaběhat, když viděl ten nepořádek a slyšel ten hluk, co děti vyváděly. To je celý on, nemá trpělivost na děti.“

„Tak proč máte rovnou tři?“

„Protože mi dá to, co mi na očích vidí.“ Zablýsklo se jí v očích. Se svým manželem uměla vždycky dobře manipulovat. Stačilo, aby zatřepala s těmi svými dlouhými řasami a on skákal jako poslušný pejsek.

„Chtěla jsem početnou rodinu, a tak ji mám.“

Se smíchem kroutím hlavou. „Zamilovaný blázen. Kdybys mu řekla „Skoč z okna“, vsadím se, že by skočil.“ Vzpomínám si na náš vztah se Suzanne. Kdyby mi ona řekla, abych skočil, udělal bych to.

„To si piš, že by to udělal,“ zasměje se a pak vážněji pokračuje. „Chtěla jsem si s tebou promluvit jako starší sestra s mladším bráškou.“

„Co se děje?“

„S Mollie už to tak dál nejde. Měl bys ji vzít k odborníkovi.“

„Přece víš, že už jsem to zkoušel a bez výsledku.“

„Ano, to je pravda, ale myslím si, že teď by to mohlo konečně vyjít,“ otočila se na mě a dala svou křehkou dlaň na mou ruku, kterou jsem opíral o stůl. „Nesmíš to vzdát. Musíš jen najít tu správnou osobu, která jí dokáže pomoct.“

Pak se ode mě odvrátila a nalila nám čaj do bílých hrníčků. Moje sestra nikdy neztrácela naději. Je to nejvíc pozitivní člověk, kterého jsem kdy znal. Vždycky, když jde do tuhého a všichni vidí jen černočernou tmu a bolest, ona vidí v té tmě prosvítat světlo.

„A kde tu osobu mám najít? V New Yorku jsme obešli snad všechny psychology a každý říkal to samé. Nedokázali jí pomoct.“

Nechci to vzdávat, ale na druhou stranu je mi proti srsti důvěřovat dalšímu člověkovi, když stejně nakonec řekne, že to nemá cenu, že Mollie je beznadějný případ.

„Znáš Holly Sullivanovou?“

„Tu moderátorku, co má ten děsnej pořad, kam si vodí celebrity a jiné hosty?“ To jsem asi neměl říkat, protože se Sarah zamračila a dala si ruce v bok.

„Žádnej hroznej pořad. Je to náhodou to nejlepší, co dávají poslední dobou v televizi, až na Noční údolí samozřejmě.“

Další z těch romantických seriálů, které rozhodně nedávají smysl. Sarah je milovala. Už v dětství sedávala u televize a sledovala ty romantické slátaniny a pískala u nich, když se na obrazovce objevil její oblíbený herec. Měli jste vidět, jak vyváděla, když se její oblíbený herec objevil v televizi bez trička.

„Proč ses ptala, jestli ji znám?“

„Pozvala si do televize nějakou psycholožku, která se zabývá psychikou dětí. Každý tvrdí, že její metody fungují. Holly mi tvrdila, že by dokázala uzdravit Mollie za pár týdnů nebo měsíců.“

„Ty se s tou moderátorkou znáš osobně?“ Divil jsem se, protože neměla čas někam chodit. Většinou chodí do práce, stará se o děti a volného času jí moc nezbývá.

„Jo. Vždycky jsem ji obdivovala, a tak jsem se dostala na její autogramiádu. Chvíli jsme spolu mluvily a padly jsme si do oka, tak jsme zašly na kávu a od té doby jsme neustále v kontaktu. Máme toho hodně společného.“

Jestli Sarah tvrdí, že by ta psycholožka dokázala uzdravit Mollie, nejspíš to bude pravda. Ale mám se upnout na další naději a nakonec být zase zklamaný z výsledku? Nejsem připravený na to, abych byl zase zklamaný z toho, že se veškeré naděje rozplynou.

„Kolik je té psycholožce?“

„Záleží na tom?“

„Jo, přece bych Mollie nesvěřil někomu nezkušenému. Čím starší, tím lepší, ne? Potřebuju, aby měla zkušenosti, ne aby vyšla ze školy a tvrdila mi, že dokáže zázraky, když ještě nic nezažila.“

„Nevím, kolik jí je,“ zamračila se. „Nejspíš okolo padesáti, když je tak oblíbená. Prý pracuje v nemocnici v Maine a dneska měla přijet, protože půjde na tu dobročinnou akci, co se koná zítra. Věděl jsi, že tu akci pořádá Holly?“

O té dobročinné akci jsem slyšel, ale že by ji pořádala ta moderátorka, tak o tom už jsem nic nevěděl. Pozvali tam i naše hasiče ze sboru, protože už jsme několikrát věnovali nějakou částku do nemocnic nebo do nějaké organizace, a tak nejspíš počítali, že se ukážeme.

Jdu tam, ale nejsem z toho nijak zvlášť nadšený. Ukážu se tam jen na chvíli, předáme s hasičským sborem nějaké peníze a pak rychle zmizím domů, abych nemusel pozorovat ty šťastné tváře. Navíc to téma není zrovna můj šálek kávy. Rozhodně si nedokážu představit, jak moji lidé ze sboru budou převlečení za řecké bohy a budou se promenádovat v bílé tunice po sále. Já si rozhodně na sebe nic takového nevezmu. Musel bych být blázen.

„Ne, o tom jsem nic nevěděl. Pozvala tě taky?“

Usmála se, až se jí na tvářích objevily roztomilé dolíčky. „Jasně, že mě pozvala. Musím si ale sehnat hlídání, protože chci, aby šel i Blake. Ven jsme si spolu vyšli ani nepamatuju. Co kdyby u nás přespala Mollie? Mohli bychom zaplatit hlídání napůl.“

Tak tohle byla moje praktická sestřička, která myslela na všechno. „To je dobrý nápad.“

„Mám zavolat Holly a domluvit ti schůzku s tou psycholožkou? Mohl bys ji kontaktovat na té dobročinné akci a pořádně si ji proklepnout, než domluvíš Mollie terapii. Co ty na to?“

„Můžeme to zkusit.“

Nakonec jsem se rozhodl. Za další pokus nic nedám. Kdybych to s novým psychologem nezkusil, nejspíš bych cítil výčitky svědomí, že jsem neudělal nic pro to, aby Mollie zase mluvila. Pokud se mi ale ta ženská nebude zdát, tak její služby automaticky odmítnu.

„Zavolej jí a pak mi dej vědět.“

Ještě jsem u ní chvíli zůstal a mluvili jsme o politice, což je oblíbené téma Sarah, taky se mi svěřila, že chce čtvrté dítě a připravuje na to pomalu Blakea, který rozhodně podle mě nebude nadšený, až to od ní uslyší. Pak se mě zeptala na práci. A jak jsme si tak povídali, domů se vrátil v běhu celý opocený Blake. Jeho děti se k němu nahrnuly a táhly ho do obýváku, kde mu ukazovaly nový hrad, který za tu dobu, co jsem si povídal se Sarah, několikrát rozestavěly a zase postavily.

I když Blake děti nemusí, ty svoje miluje a je skvělým otcem, na kterého je vždy spolehnutí. Když se Blake konečně dostal od dětí, zaskočil k nám do kuchyně, kde se svou mohutnou postavou objal zezadu Sarah a vlepil jí něžnou pusu na tvář.

„Tak jak se má moje ženuška?“

„Tvoje ženuška by se měla líp, kdyby ji neobjímala upocená hrouda svalů.“ Šťouchla ho lokty do žeber a on ji ještě víc objal a pak jí vlepil další pusu na tvář.

„Jseš tak romantická, drahoušku.“

Usmála se, až se jí zablýskalo v očích. „Jako vždycky.“

Bodalo mě u srdce při pohledu na to, jak jsou šťastní. Žárlím na ně, když je tak vidím. Mají dokonalý svět, zatímco můj je zbořený jako domeček z karet, který už asi znovu nepostavím, protože nemám sílu a dokonce ani chuť.

„Tak jak to jde v práci?“ zeptal se mě Blake, který odskočil k lednici a vytáhl jablko, do kterého se pak s chutí zakousl. „Slyšel jsem, že od vás odchází Garet.“

Garet Kirsten je čtyřicetiletý hasič, kterého jsem s Blakem seznámil při jedné akci pro veřejnost, kdy jsme jim ukazovali, jak náš hasičský sbor funguje a co všechno máme za přístroje. Blake tam byl také, protože policisté měli stejnou akci, a tak jsme to spojili dohromady.

„Zvykám si na svou novou kancelář a zatím je všechno pořádku. Teda, až na to papírování, co se mi hemží na stole.“ Nikdy jsem nebyl člověkem, který by vydržel dělat papíry, ale nic jiného mi nezbylo, když jsem nechtěl jít znovu do terénu. „Kdes slyšel, že Garet odchází? Není to pravda, jen jede na školení do Washingtonu. Zase se vrátí.“

„Slyšel jsem to v hospodě od Mikea Petersona.“ Další muž z našeho sboru. Starý muž, ale ještě stále výkonný, svou práci bere vážně a za svou dlouholetou kariéru zachránil mnoho životů. „Tak to je dobře, že se Garet vrátí. Je to jeden z těch nejlepších mužů od vás a bylo by škoda, kdyby odešel.“

Potom si mě Blake dlouho prohlížel. Asi viděl, v jakém jsem zuboženém stavu. „Co kdybys šel dneska s námi do hospody a odreagoval se? Vypadáš hrozně, kamaráde,“ nabídl mi, ale já neměl vůbec zájem. Navíc jsem nemohl nechat Mollie samotnou doma. Je blbý pořád odmítat pozvání, ale naštěstí jsem ho dnes nemusel odmítat už snad po desáté za tento měsíc, protože mě zachránila Sarah. Mračila se. Očividně neměla z jeho nápadu vůbec radost.

„Nikam nejdeš, Blakeu! Copak si nepamatuješ, že ve středu máme jiné plány, než se trousit po hospodách a kecat s kámošema?“

Dokonce i Blake byl zamračený, když se na ni podíval a přemýšlel, na co zase zapomněl. „Jaký plány?“

„No, jen si vzpomeň. Já ti to říkat nebudu, protože to není mojí povinností. Měl bys to totiž vědět, když jsi mi to před dvěma dny slíbil.“

Odešla nasupeně za dětmi a nechala nás o samotě. Sám jsem nechápal její podráždění a Blake byl také vyvedený z míry.

„Ženský a ty jejich plány. Copak nechápou, že my muži máme mozek na důležitější věci, než na jejich plány a naše sliby?“ brblal si pod vousy, jako bych tam vůbec nebyl.

„Zdá se, že pokud si nevzpomeneš, tak budeš mít velký problém, Blakeu.“ Musel jsem se začít smát (byl to upřímný smích. Ne ten strojený, který používám celý ten půl rok) , protože si dokážu vybavit Sarah, jak mu to nechá pořádně sežrat. Už v dětství taková byla, tak si dokážu představit, jaké to je asi teď. A upřímně Blakeovi nezávidím.

„Ještě si ze mě dělej srandu, Dane. Tvoje sestra je fúrie, když něco slíbím a pak to nesplním, je schopná se mnou celý den nemluvit a dokonce musím sám vařit sobě i dětem.“ Koukl se na dveře do obýváku a pak se zamračil, až se mu na čele utvořily vrásky. „O mě nejde, ale děti to špatně snáší, protože se to nedá jíst.“

„Tak je vezmi do KFC a budou spokojení.“

Z ničeho nic se ošil, jako bych vyslovil něco špatného a dával velký pozor na Sarah, jestli nás náhodou neslyšela. Dokonce začal i šeptat.

„Zbláznil ses? Kdyby Sarah zjistila, že jsem vzal děti do KFC, zabila by mě a děti by donutila, aby všechen přebytečný tuk vypotily při uklízení bytu. Víš, jak je choulostivá na jídlo a na tu její zdravou životosprávu? Dokonce i na Vánoce budeme mít brokolici.“

Že by se dala Sarah na zdravou výživu? To mi nešlo vůbec do hlavy. Ona milovala tučné věci, když jsme byli malí, a je taky pravda, že tomu její postava odpovídala.

„Sarah a zdravá výživa? Opravdu je to tvá žena?“ „

To si piš, že je.“ zase pohlédl na dveře do obýváku. „Poslední dobou kouká na ty pořady s Holly Sulivanovou a viděla tam právě něco o zdravé výživě, takže to začala dodržovat. Poslední dobou je na to jak pes. Zvlášť, když tu ženskou potkala osobně.“

„Tak to bych do Sarah neřekl. Je na čase, abys teda zjistil, na co jsi zapomněl, aby tvoje děti netrpěly. Já už musím jít domů.“

„Někdy na to pivo zajdeme.“

„S tím počítám.“

Zavolal jsem na Mollie, aby se začala oblékat. Samozřejmě se jí domů nechtělo, a tak se oblékala, jak nejpomaleji mohla.

„Kdybys něco potřeboval, víš, kde nás najdeš,“ řekla Sarah, když jsem s Mollie vycházel z jejich bytu. Jasně mi nabízela pomoc a já věděl, že ji nikdy nevyužiji, protože to nedokážu. Jsem člověk, který prostě pomoc neumí přijmout. Vždycky jsem si totiž nějak poradil.

Cestou domů jsem přemýšlel nad tím, jak to nakonec dopadlo mezi Sarah a Blakem. Vzpomněl si na jejich středeční plán nebo musel vařit?

Nikdy jsem se to nedozvěděl.

Autor: MaggieLove (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako domeček z karet - 2. kapitola: