OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako domeček z karet - 5. kapitola

24.01.2014 (18:00) • MaggieLove • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 823×

5. kapitola 

Maddie

„Vše, pro co jsme se rozhodli, může být dalším rozhodnutím změněno.“

Thomas Anthony Harris

Ne, nebyla jsem naštvaná, jen vytočená, a to je pořádný rozdíl. Vytočilo mě, že nevěřil mým schopnostem, když si nic neověřil. Automaticky mě odepsal a vůbec nevzal v potaz, že bych mohla jeho dceru vyléčit.

Já věřím, že bych to dokázala, i když nevím přesně, jaký má ta dívka problém. Chtělo by to jen čas a trpělivost. Bože! Ten chlap byl vážně na zabití. V jedné chvíli byl fajn (dvacet minut) a pak se otočí o sto osmdesát stupňů a já mám chuť ho zaškrtit.

Je ale pravda, že jsem ho neměla provokovat. Tak moc jsem ho chtěla přesvědčit o mých schopnostech, že moje metoda nemohla fungovat, a z celkem příjemného muže se stal zase ten neomalený chlap.

Jste dost mladá, abyste mohla dělat psychologa, nemyslíte? Co tohle mělo znamenat? Sám je asi tak o tři, čtyři roky starší než já a mně bude říkat, že jsme dost mladá na to, abych mohla dělat psychologa? Nesmysl! Vždyť vůbec na věku nezáleží, záleží především na činech. Nemám pravdu?

Bylo hned poznat, že jediné, na čem mu záleží, je Mollie, ale já si nedala říct a mluvila o opaku, takže se nemůžu divit, že ho to tak vytočilo. Moje chyba, která se už nebude opakovat. A to si říkáš psycholog, Maddie? rýplo do mě moje podvědomí.

„Maddie?“ ozvalo se za mnou a já poznala hlas blonďáka, který mě otravoval celou noc. Vyhýbala jsem se mu, ale šlo to ztěžka. Nechtěla jsem ho nějak ranit, a tak jsem si s ním šla popovídat k baru. Nevěnovala jsem mu moc pozornosti a nakonec si všimla toho muže, jak nás pozoruje. To jsem ještě netušila, že to je Daniel Laine, můj možná budoucí klient.

Nemůžu tvrdit, že mě nepřitahuje, protože to není pravda. Hned jak jsem ho zahlédla, jsem se zbavila blonďáka a šla za ním. Nevím, co mě k němu tolik přitahovalo. Bylo to něco chemického, možná fyzického, jako bychom byli dva magnety. Ale možná mě přitahovaly jen jeho uhrančivě modré oči plné bolesti. To jsem celá já. Mám slabost pro „ztracené“ duše jako moje matka.

Možná mě přitahovala jeho ostrá brada, široká mužná ramena a vypracované tělo skrývající se pod košilí. Byl jako nějaký řecký bůh, jak se nade mnou tyčil v celé své výšce.

Muž, se kterým jsem seděla u baru, byl sice příjemný, ale ničím mě nepřitahoval. Místo urostlého boha připomínal spíš nějakého skřítka nebo elfa. V očích trošku připomínal Gluma z Pána prstenů. Šel z něj děs, i když jeho vystupování napovídalo tomu, že to bude velmi mírumilovný člověk.

„Adame, potřebujete něco? Už odcházím, tak nemám moc času,“ neochotně jsem se otočila na muže, který na mě volal. Na Gluma.

Blonďákovi může být něco okolo dvaceti pěti, ale jde to těžko odhadnout, protože někdy na mě kouká tak chytře a vševědoucně, že mi přijde, jako by mu bylo něco po třicítce. Nasazuji falešný úsměv a čekám na jeho slova, která z něho lezou jak z chlupaté deky. Tak se už konečně vymáčkni, Glume, nervózně přešlapuji na místě.

„Chtěl jsem se zeptat na vaše číslo. Mohli bychom zajít někdy na skleničku.“

To určitě ne. Zkusit se má sice všechno, ale já věděla, že s tímto mužem to nemá rozhodně cenu. Buď by mi zlomil srdce on, nebo bych zlomila srdce já jemu. Nechci tohle prožívat znovu. Ne s ním, s člověkem, který byl ke mně tak milý. Bohužel jsem ale nikdy neuměla odmítat lidi. Znovu jsem se na něho usmála a začala mu diktovat číslo. Najednou mi došlo, že z něj dělám úplného hlupáka, když vím, že s ním stejně nikam nepůjdu, a tak jsem úmyslně změnila dvě poslední čísla. Ano, bylo to hnusné. Teď mě nejspíš už nemáte rádi.

Měla jsem mu prostě říct pravdu. Ale tenhle typ muže se stejně rychle otřepe a bude to zkoušet na jinou. Když jsem se ho zbavila, měla jsem nepříjemný pocit, možná to byly výčitky svědomí, ale tyhle pocity zmizely, hned jak jsem spatřila Holly.

„Viděla jsem tě s Adamem. Že je to ale milý muž?“ zářila jí očíčka a mně to začalo do sebe pořádně zapadat. No jistě! Měla jsem to tušit. Tak Holly ho za mnou poslala? Teď jsem si byla na sto procent jistá, že se z toho otřepe.

„Milý, ale nic pro mě, Holly. Mohla sis svoje dohazovací manévry nechat pro sebe!“ zamračím se a podávám do svého chladného tónu ještě kousek hořkosti, která mi zbyla od setkání s Danielem. Jestli tohle budu zažívat po celou tu dobu, co budu v New Yorku, tak si nejspíš hodím mašli. „Já jsem se tě o to neprosila.“

Vždyť si dokážu chlapa najít sama! Nikdo mi nemusí dělat překupníka, dohazovače nebo jak bych mohla ještě nazvat člověka, do kterého se vcítila moje kamarádka.

Sáhla po skleničce na podnosu, který přinesl číšník, a on zas s úsměvem odešel.

„Že tě někdo vytočil?“

„Ne.“

Jo, vytočil, ale teď mě vytáčíš hlavně ty!

„Jasně, že tě někdo vytočil. Znám tě už dlouho, Maddie, abych poznala, kdy zuříš. Normálně bys moje odhazovací manévry přešla jen se smíchem a něčím mi to oplatila.“ Šoupla mi do ruky šamanské. „Na, to tě uklidní.“

„Nemůžu, řídím.“

„Na to jsi měla myslet dřív, než sis dala dvě skleničky s Danielem Lainem.“

Sakra! Úplně jsem na to zapomněla, a tak jsem si nakonec víno od ní vzala. Vůbec mě neuklidnilo, jak tvrdila.

Později mi došlo, že mě moje kamarádka nejspíš sledovala celou noc. Měla bych jí na to něco říct? Raději ne, ještě bych se s ní pohádala, a to už by bylo dneska moc. Raději si představuji, jaké by to bylo ji nakopat do zadku.

„Zavolám si taxi.“

„To je rozhodně dobrý nápad.“ Prošel okolo nás číšník, tentokrát s jídlem, a tak si Holly vzala plný talířek sýrů a hroznového vína „Tak co, domluvila ses s ním na nějaké terapie?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Zeptej se jeho. To on nevěří v mé schopnosti a zahodil šanci, jak uzdravit Mollie.“

Což mě dost štvalo. Vždyť se jedná o dítě. Měl by zkusit úplně všechno. A to, že jsem mladá, rozhodně není nějaká překážka. Spíš naopak. Rozhodně bych měla k Mollie blíž a terapie by byla o to účinnější. Ale když nechce, tak nechce. Nebudu ho do ničeho nutit. Taková já nejsem. Určitě si najde staršího psychologa a možná bude i litovat.

„Třeba změní názor.“

„O tom dost pochybuji. No nic. Už musím jít,“ loučím se s ní a vydávám se ke svému autu, abych si došla pro číslo na taxi, které jsem měla v autě. Cestou ven jsem ještě potkala Ryana, Hollyina manžela, který se ke mně chová, jako bych byla jeho mladší sestra. Když jsem měla problémy s muži, vždycky to byl on, kdo zuřil a klidně by mému příteli rozbil hubu, kdyby mi nějakým způsobem ublížil. Jakmile zjistil, proč jsem se rozešla se Samem, ihned chtěl přijet do Maine vyřídit si to s ním mezi čtyřma očima, nebo spíš mezi čtyřmi pěstmi, ale Holly ho naštěstí zastavila a žádný pěstní souboj se nekonal.

„To už upaluješ domů? Vždyť se to tu teprve rozjíždí.“ Ryan byl vysoký muž s hnědýma očima, někdy byly skoro až černé, ostrou bradou a s jemným strništěm, které ho dělalo starším, než doopravdy byl. Úžasný muž se smyslem pro rodinu. A není divu, že takový smysl má. Vyrůstal v početné rodině se čtyřmi sestrami, o které se musel starat. A že mu to dalo zabrat. Všechny jeho mladší sestry byly pořádné rebelky.

„Jo, už jsem unavená,“ lhala jsem. Spíš mě to na akci přestalo bavit. Měla jsem zkaženou náladu, kterou už nemohl zachránit nikdo. Aspoň myslím. „Nezapomeň, že se musím připravovat na ten rozhovor s Holly.“

„No jistě,“ pobaveně se usmíval. „Ta tě nenechá ani pořádně vydechnout, co? Už ti říkala, že se to přesunulo na příští týden?“

„Jo, říkala.“ Nebyla jsem z toho zrovna dvakrát nadšená, ale nedá se nic dělat, když mají v televizi technické problémy. „Zatím máme jen nějaké zkoušky. Chce, aby to bylo dokonalé, tak mě neustále zahrnuje otázkami, na které by se mě chtěla zeptat. Je to dost unavující.“

„Něco o tom vím. V tomhle směru je nemožná, ale až to budete mít za sebou, všechno bude zase jako dřív.“

„Snad ano. I když si najde jinou věc, se kterou mě pak bude dokola otravovat.“ Prohodili jsme ještě pár slov, vtípků, a já chtěla odejít, když vtom jsem si vzpomněla na Hollyino brebentění, a tak jsem Ryana ještě zastavila.

„Možná bys měl Holly nějak zabavit. Ty to totiž umíš. Neustále do mě šije, že bych si měla někoho najít, a přitom, chudák, netuší, že její dohazovací manévry nefungují.“

Spatřila jsem v jeho očích další pobavení. „O tom mi povídej. Když jsem se s ní seznámil v jejím pořadu, chtěla mi dohodit tlustou Betty.“

Teď je to celkem pohledná žena, která pro svoje tělo udělala maximum a zhubla. A vzhled buldočka nikdy nezamaskoval její pravou povahu, která se skládala z dobrého srdce a pozitivního myšlení. Nenašli byste na ní nic špatného. To mi věřte.

Ryan pokračoval: „Se mnou nechtěla mít nic společného, ale nakonec, jak už sama víš, jsme se shodou náhod dali dohromady.“

Shodou náhod? Spíš měl velké štěstí, protože Ryan není vůbec její typ. Nikdy totiž neměla slabost pro sebevědomé muže. Moje myšlenky utne Ryan dalšími slovy: „Neboj, na pár dní ji zabavím, ale víš, že má svoji hlavu, a já jí nemůžu moc odporovat.“

„Tak před ní prohoď jen to, že to přehání. Tebe určitě vyslechne.“

„Pokusím se, ale nic neslibuji.“

Loučím se s ním a při tom mu vlepím sesterskou pusu na tvář. „Vím, že se na tebe můžu spolehnout.“

Začepýřil se jako nějaký kohout a upravil si sako. „To si piš, že se na mě můžeš spolehnout.“

„Dávej na sebe pozor, Ryane.“ S těmito slovy jsem odkráčela pryč do šatny, kde jsem si vzala kabát s kabelkou, a divila se, že se mi zlepšila nálada, když by mi ji nedokázal zlepšit ani ten nejlepší komik na světě. Nejspíš na mě přeskočila Ryanová každodenní dávka dobré nálady.

Pomalu se šourám v podpatcích na parkoviště, kde mám zaparkované auto z půjčovny. Půjčila jsem si černé BMW x3. Krásné auto, které jsem si hned po první projížďce oblíbila, a bude těžké se ho hned vzdát, až budu odjíždět nazpět do Maine. Přemýšlím o tom, že si ho časem koupím.

Blížím se k autu a už vytahuji klíčky od auta, když slyším další kroky. Najednou jsem zpanikařila, kroky se totiž blížily ke mně. Možná nekoukám na detektivky, ale vím, že tma a potichu blížící se kroky mohou znamenat nebezpečí. Moje mysl najednou viděla několik scénářů. Ruce na mém krku, jak se stahují a ubírají mi vzduch, chladná zbraň dotýkající se mých zad, nůž probodávající mé tělo, a mnoho dalších scén, které ve mně vyvolávaly strach. Tak snadno bych mohla přijít o život.

Teď se vzchopím a ukážu té osobě, co jsem zač, že nejsem jen obyčejnou slabou obětí. Já se totiž dokážu bránit! Vytahuji z kabelky svůj pepřový sprej a nastavuji ho tak, abych mohla možnému pachatelovi ublížit. Otáčím se a použiji sprej. Muž přede mnou se ale v čas otočil a sprej ho zasáhl jen trošku do levého oka.

„Do prdele!“ vykřikl ten muž a já ho hned podle hlasu poznala. Daniel Laine! Ups, z pachatele se stal muž, který možná změnil názor a chtěl mou odbornou pomoc pro svou dceru. Teď se mi spíš začne vyhýbat a vykašle se na svou změnu názoru. Jestli takhle bude probíhat každé naše střetnutí, tak má mizivou šanci, že se dožije dalších narozenin. No, Maddie, ty jsi ale šikulka.

„Pane Laine, jste v pořádku?“

Dobře, uznávám, špatná otázka. Ale co jiného jsem měla dělat? Otočit se a rychle zmizet?

„Vypadám na to!?“ otočil se na mě se zarudlým okem a já zalapala po dechu. Vypadalo to hrozně, ale nejspíš to jen tak vypadalo. Ve skutečnosti o nic nešlo. Teď bych si přála být hodně daleko od něho. Mám čekat výbuch vzteku? Naštěstí nepřišel.

Promnul si oko, které mu slzelo. „Nejdřív košile a pak oko. Co přijde dál, doktorko?“

„Je mi to líto. Já… vyděsil jste mě!“ vykřiknu agresivně. „Kdybyste se za mnou neplížil, nic z toho by se nestalo. Je to vaše chyba“

Jo, Maddie, jen to sveď na něj! Může si za to sám. Plíží se jako duch, kdyby na mě aspoň zavolal, nic z toho by se pak nestalo.

Přísně se na mě podíval a hřbetem ruky si zase promnul oko. Zasténal bolestí. Na chvíli mi ho bylo opravdu líto.

„Chcete zavést k doktorovi?“

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Měl jsem štěstí, že mám dobré reflexy a včas jsem se otočil. Bude to dobré, jen to vymyju vodou.“

Odemknu auto a házím sprej do auta. „Mám nějakou vodu v autě.“

„Ne! Od vás nic nechci! Ještě mě zmrzačíte. Nechtěl bych přijít o oko.“

Na chvíli mi přišlo, že si dělá srandu, ale jeho další přísný pohled bez úsměvu mluvil o něčem jiném. Blbeček! Snažím se mu pomoct a on si toho ani nevšímá.

„Byla to nehoda!“ Skloním se pro lahev s vodou a cítím jeho jednooký pohled na svém pozadí. Pitomec! Zřejmě to s tím okem přehání, ale s jeho pohledem na mě si jistá být nemůžu, protože jsem ho nenačapala, šlo jen o blbý pocit. Beru lahev s vodou a vrážím mu ji do ruky.

Trochu jsem se dotkla jeho prstů a projelo mnou menší zachvění. Tohle ve mně vyvolal jen letmý dotek. Jaké by to asi bylo, kdybych se ho dotkla přímo? Nebo on mě? Blbko!

Svoje hloupé myšlenky zatlačuju hluboko do mé mysli. Nejde to snadno. Zvlášť když mám před sebou takový kus chlapa.

„Proč jste se za mnou tak plížil?“ Otevřel lahev, načež si vychrstnul vodu na dlaň, zaklonil se a pak si trochu vody vyšplíchnul na oko.

Úlevně vzdychl. „Neplížil jsem se. Chci si s vámi promluvit o těch terapiích. Změnil jsem názor.“

No sláva! Možná, že nebude až tak nadutý, jak jsem si původně myslela. Teď bych ho radostí celého umačkala. Nejde o to, že budu mít zase práci, ale spíš o to, že mám šanci někomu pomoct, a to ve mně vyvolává pocit štěstí.

„Chcete pro Mollie terapie?“ pro jistotu se ještě ptám a sleduji ho, jak pomrkává zraněným okem. Občas si pod vousy zabreptá nějakou nadávku. Zřejmě už na něj aspoň trošku viděl. Zato bylo pořádně červené.

„Zkusíme to s vámi, a když neuvidím do týdne nějaké výsledky, tak si najdu jiného psychologa.“

„Potřebuji víc jak týden. Myslíte, že to bude tak jednoduché?“

„Dobře. Budete na to mít víc času, když ale neuvidím zlepšení…“

Skáču mu do řeči. „Já vím, najdete si jiného psychologa.“

„Přesně tak. Kdy začneme?“

„Co třeba pozítří? Po obědě.“ Další prolnutí bolavého oka. Nejspíš by si vážně měl zajít k doktorovi. Byla jsem přesvědčená, že to nakonec udělá.

„Dobře.“

„Nejdřív mi Mollie představíte a na všem se domluvíme v cukrárně, kde jsem vás polila kafem.“

Zdálo se mi to, nebo jsem na jeho tváři uviděla jakýsi stín? Nějakou emoci, kterou hned skryl pod svůj nepropustný obličej pokerového hráče a já ji nemohla definovat.

„Jo.“

„Výborně, tak pozítří.“ Nasedám do auta a chci odjet, když mě Daniel zastaví.

„Možná by nebylo od věci si zavolat taxi, než nastartujete auto, když jste pila.“ Vyštěkl tato slova tak hořce, až ve mně zamrazilo. Hned na to odešel zpět do restaurace Pylos.

Díky němu jsem úplně zapomněla na to, že jsem měla ty dvě skleničky plus víno. Vytahuji telefon z kabelky a volám si taxi. Pro auto se vrátím zítra.

Autor: MaggieLove (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako domeček z karet - 5. kapitola: